Bez COOKIEs je omezený přístup!

XV. Bratr Bartoloměj přichází o koně a setkává se s nočními přízraky

Zpět Obsah Dále

Ráno bylo zářivě modré a zhola nic nenasvědčovalo tomu, že by se ve zdejších hvozdech mohli potulovat nějací černí jezdci.

S chutí jsem se do půl těla umyl ve vědru chladivé vody právě vytažené z hradní studně.

S potutelnými úsměvy mě sledoval hlouček komorných a hospodyň. Jedna zřejmě z nejvíce proříznutou pusou si dodala odvahy a zvolala:

„Vida, jak je ten velebníček dobře rostlý, samý sval a šlacha. A já myslela, že všichni mniši jsou jen takové měkké bečky sádla.“ Ostatní ženské vyprskly. Popadl jsem vědro a celý jeho obsah na ně vychrstl. S ječením se rozprchly a já na ně volal:

„Proč utíkáte, z mých rukou je to přece svěcená voda!“

„Vidím, že jste veselá kopa, otče,“ ozval se za mnou hluboký hlas rytíře Markolta. „Omlouvám se, ani jsem vám včera nestačil představit zdejší fraucimór.“

„Z toho si nic nedělejte, pane z Janovic,“ promluvil vévoda Jan. „Tady otec Bartoloměj je stejně jako otec Angelo vázán celibátem a mí muži se především potřebovali pořádně vyspat a ne dovádět za noci se služtičkami. Vždyť i tak jste se dostatečně postaral o naše blaho.“

S hradem Pajrekem a jeho obyvateli jsme se rozloučili, když už slunce stálo vysoko na obloze. Rytíř Markolt nám ještě kladl na srdce, abychom pokračovali po stezce až ke kapli svaté Kateřiny, před lety založené údajně samotným svatým poustevníkem Vintířem.

Prý tam ještě teď nějací bavorští eremité pobývají, modlí se a starají o duše i žaludky poutníků.

Jenže když jsme pak asi po dvou hodinách jízdy lesem ke kapli dorazili, nalezli jsme ji prázdnou a stejně tak nedaleký dřevěný srub. Vypadalo to tu, jakoby odtud bratři poustevníci už před drahým časem odešli. Ve srubu po nich zbyly holé palandy, na nichž spávali, jednoduchý stůl s několika seslemi, hliněné nádobí se zatuchlými zbytky jídla a zrezivělá sekyra.

Poklekl jsem v takřka prázdné, čistě obílené kapli před prostým dřevěným oltářem s krucifixem a vyřezávanou soškou svaté Kateřiny, abych se pomodlil.

Dominikán Angelo mě sledoval s pobaveným úsměvem na rtech: „Tvá zbožnost, bratře Bartoloměji, mě dojímá.“

„Spíš ty, bratře Angelo, by ses měl pomodlit za svojí černou travičskou duši,“ odsekl jsem.

„Bůh ti odpusť, neboť nevíš, co mluvíš,“ pronesl vážným hlasem jako by spíše jen pro sebe dominikán. „Co činím, činím jako prodloužená ruka Páně,“ dodal, rychle se pokřižoval a opustil kapli.

Musím se přiznat, že jsem tomu rozuměl stále méně.

„Milostivý Bože,“ modlil jsem se, „ty sám znáš všecky mé tužby a žádosti i potřeby duše mé, ty víš, co mne skličuje a trápí... Dej ať milosti tvé a lásky jsem si jist s dobrým svědomím, že věren jsouc všemu, co ty přikazuješ, získám si požehnání tvé, skrze Krista Ježíše, Pána našeho. Bože smiluj se a opatruj kroky mé i kroky mých druhů... A ty, přesvatá panno Kateřino, pomocnice v nouzi, oroduj za nás, vypros pro nás požehnání Hospodinovo...“

Klečel jsem před oltářem hodnou chvíli, když jsem za sebou uslyšel vévodův rázný hlas.

„Je čas pokračovat v jízdě, otče Bartoloměji. Díky vaším přímluvám na nás teď jistě Bůh shlédne okem zvláště milostivým!“

Vstal jsem, pokřižoval se a rychle opustil kapli.

Venku se už všichni vyhoupli do sedel svých koní a také já jsem je napodobil a znovu se ocitl na hřbetě svého hnědáka. Měli jsme před sebou ještě dlouhou, a jak se posléze ukázalo, dokonce tuze dlouhou cestu.

Les na nás promlouval hlasem kukačky, bzukotem much, komárů a včel v korunách stromů a v křoviskách šustotem králičí a srnčí zvěře, která se od nás vyplašena rychle vzdalovala.

Prudké klesání se střídalo s prudkým stoupáním a stezka, po níž jsme jeli, byla zjevně už dlouho nepoužívaná. Napadlo mě, že kupecké karavany asi jezdí jinudy, zřejmě na Klatovy, Vimperk, tedy Zimní Horu, či jiné z větších měst na české straně hvozdu.

A snad právě zarostlost naší stezky vedla k nečekané rozmíšce mezi mnou a vévodou Janem.

Když jsme totiž objížděli už čtvrtý padlý kmen buku, který se nám položil do cesty, prohlásil jsem, že jsme zcela určitě zabloudili. Jan Habsburský se proti tomu ostře ohradil:

„Otče Bartoloměji, dobře znám zdejší kraj a vězte, že se tu vyznám lépe než nějaký mnich, který tráví celé dny na modlení.“

Narážka na to, jak jsem prosil Boha o pomoc ve svatokateřinské kapli, se mně poněkud dotkla. Popravdě řečeno, vévoda, jemuž jsem sice vděčil za vysvobození z wawelského žaláře, se mi znechutil zákeřnou vraždou svého bratrance a českého krále Rudolfa a také tím, že se k ní přede mnou bezostyšně přiznal.

Mé dosavadní putování mi sice trochu pozměnilo mé názory a s lecjakou bezbožností a hříchem jsem byl nucen se chtě nechtě smířit, nicméně vražda zůstává vraždou a jen vydíráním jsem byl nucen pokračovat v cestě s touto podivnou společností.

„Milý vévodo, jedeme prostě špatně. To nemá nic co dělat s otázkou, zda tyto končiny znáte či neznáte. Musíme se prostě vrátit a hledat místo, kde jsme opustili správnou cestu,“ prohlásil jsem rozhodně.

„Jestli chcete, otče, můžete se vrátit. Ale já a moje družina budeme pokračovat po této stezce,“ odsekl vévoda. Trochu lehkomyslně jsem otočil koně a uraženě svým druhům popřál:

„Bůh vás opatruj! Já se tedy vracím.“

„Ale otče Bartoloměji, mě tak snadno neopustíte! Myslíte si, že vás pustím, abyste se vrátil do Čech a všude vytruboval, jak jsem dal otrávit krále Rudolfa? Tak naivní při svém mládí určitě nejsem! Wolframe z Eselsturmu a Konráde z Tegerfeldu, jeďte s ním! A nespusťte ho z očí, aby ho nenapadla nějaká hloupost.“

Po těch vévodových slovech mi bylo zřejmé, že naše vzájemné a dříve snad přátelské vztahy výrazně ochladly. Mladý Habsburk mi nedůvěřuje a dává mě hlídat jako svého zajatce nebo rukojmí. Pokrčil jsem rameny. Ať si dělá, co umí. A s touto myšlenkou jsem pobídl svého hnědáka a vydal se zpátky následován oběma rytíři.

Ujeli jsme asi jednu míli, až jsme dorazili k nepříliš širokému potoku s hukotem se valícímu přes spoustu kamenů.

Tady jsem seskočil na zem a začal se rozhlížet. Všiml jsem si, že na druhé straně toku vede stezka poledním směrem.

„Tam jsme měli jet!“ zvolal jsem a vedl koně přes vodu.

„Máte pravdu, otče Bartoloměji,“ souhlasil se mnou rytíř Wolfram. „To víte, vévoda je umíněný jako mezek, nebo by spíše hodilo říci – umíněný jako pravý Habsburk.“

Všichni tři jsme se rozesmáli a dosavadní napětí, které mezi mnou a oběma rytíři panovalo, rázem opadlo. Už jsem pro ně nebyl zajatec či rukojmí, které musí ostrážit, ale druh na cestě neznámým hlubokým hvozdem.

Pokračovali jsme v jízdě podél potoka stále dolů. Les tady byl hlubší a temnější, nicméně stezka byla dostatečně široká a podle udusané trávy se zdálo, že i často používaná.

Rytíř Konrád z Tegerfeldu si začal prozpěvovat jakousi švábskou odrhovačku a jeho partner Wolfram se přidal.

Jak jsem z jejího textu stačil vyrozumět, vyprávělo se v ní o jakési ženštině, která vyhověla žádostem každého muže, třebas by byl hrbatý.

Raději jsem dělal, že jejich švábské němčině nerozumím, jinak bych je jako bohabojný kněz musel napomenout.

Mlčel jsem a kochal se krásným letním dnem, zpěvem lesního ptactva a omamné vůně pryskyřice.

Jenže právě krásný letní den bývá občas přerušen náhlou bouřkou s blesky, přívaly deště a krupobití. Říkává se, že nikde se počasí nemění tak náhle, jako právě v šumavských horách.

Tentokrát se ale náhlá změna netýkala počasí. Nemravnou písničku dvou rytířů náhle přerušil ostrý hvizd a vzápětí cosi těžkého dopadlo za mne na hřbet koně. Kdosi notně páchnoucí potem a zašlou špínou mi cosi přehodil přes hlavu a já se v okamžení ocitl ve tmě.

Pustil jsem uzdu, neovládaný kůň se náhle vzepjal a já i ten neznámý útočník jsme spadli na zemi. Slyšel jsem vzdalující se dusot kopyt, jak zřejmě splašený hnědák utíkal někam do lesa, ale také křik, nadávky a třeskot zbraní narážejících na sebe.

Rychle jsem se odkulil co nejdál a rukama si strhl pytel, který mi zakrýval hlavu. Spatřil jsem zarostlého asi třicetiletého chlapíka v notně ušmudlané košili a hnědých nohavicích, který se právě zvedal ze země a v ruce výhružně třímal velký nůž.

Ohlédl jsem se po svých druzích a viděl jak se v sedle svých koní ohánějí meči po hloučku opěšalých pobertů vyzbrojených kopími, sudlicemi a sekyrami. Jak jsem si stačil všimnout, bylo jich dobře šest nebo sedm a nevypadalo to na to, že by se s nimi rytíři Wolfram a Konrád snadno vypořádali a přispěchali mi co nejdříve na pomoc.

Musel jsem se tedy o sebe postarat sám.

Zalitoval jsem, že nemám dýku, o kterou jsem přišel při uvěznění ve Wawelu. Naštěstí jsem si všiml silné haluze ležící u cesty. Zvedl jsem jí, potěžkal a pevně sevřel v obou rukách.

„Rozpárám tě odshora dolů, ty mníšku,“ vyhrožoval mi zarostlý lapka ve špinavé košili a oháněl se přitom svým nožem.

Přikrčil jsem se, nechal jsem ho, aby se ke mně přiblížil a když měl nakročeno k rozhodujícímu výpadu, přetáhl jsem ho klackem přes nohy. Zařval bolestí a padl jako podťatý. Znovu jsem se rozpřáhl a udeřil ho, tentokrát přes hlavu. Pustil nůž, který jsem rychle odkopl co nejdále od jeho ruky a znovu ho pořádně praštil tak silně, až jsem zlomil svoji větev.

Zdálo se, že loupežník má už dost. Celý obličej mu krvácel, naříkal a nejevil chuť se zvednou ze země. Pak mě znenadání uchopila něčí silná paže za kutnu a kdosi mě vytáhl na koně. Byl to Konrád z Tegerfeldu, který si mne posadil před sebe, pobídl svého oře ostruhami a už jsme ujížděli s větrem o závod. Za námi jsem slyšel dusot kopyt dalšího koně, na němž pádil rytíř Wolfram. Projeli jsme asi půl míle, než jsme se zastavili.

„Vedl jste si dobře, otče,“ pochválil mě Konrád. „Ještě nikdy jsem neviděl kněze, který by uměl tak dovedně bojovat jako vy.“

„Bylo jich však na nás moc a kdo ví, kolik se těch lapků ještě skrývá v okolních hvozdech,“ dodal Wolfram.

„I tak vám ze srdce děkuji, přátelé,“ odpověděl jsem s neskrývanou radostí v hlase. Vždyť jsme právě vyklouzli z pasti obávaných lupičů, kterých se tady po šumavských lesích potulují celé tlupy a číhají na kupecké karavany a pocestné.

Kdybychom se bývali neoddělili od družiny vévody Jana, asi by si na nás netroufali, ale pouze ve třech jsme pro ně byli lákavou kořistí. Jenže, jak se ukázalo, ve svém odhadu se notně spletli a dostali na pamětnou.

Jediné, čeho jsme mohli litovat, byla ztráta mého koně.

Pokoušel jsem se ho přivolat pískáním, ale všechno bylo marné. Můj hnědák byl už dávno kdovíkde. A tak mi nezbylo, než jet na jednom koni spolu s rytířem Konrádem z Tegerfeldu.

Museli jsme proto cestovat pomaleji, abychom neuštvali koně a soumrak nás zastihl stále ještě uprostřed hlubokého lesa.

„Neměli bychom se někde tady uložit na noc?“ zeptal jsem se svých druhů.

„Asi nám nic jiného nezbude,“ povzdechl si Wolfram.

„Horší je, že půjdeme spát bez jídla,“ stěžoval si Konrád. „O jediný vak se zásobami jsme při té bitce s loupežníky přišli a nějakou hospodu tady určitě nenajdeme.“

„Že budeme hladovět, to mi nevadí,“ odvětil mu Wolfram. „Včera na hradě Pajreku jsme se díky péči pana z Janovic nacpali do zásoby a pokud jde tady o našeho cisterciáka, ten se jistě rád postí. Viďte otče? Co mě však znepokojuje víc, jsou medvědi a rysové, kteří se tady v noční době jistě potulují. Jen nerad bych se stal večeří nějaké šelmy.“

„Ale jdi, ty strašpytle,“ odmítl jeho obavy Konrád. „Rysi jsou od přírody plaší a pro medvědy nejsme tím správným pokrmem.“

Během této debaty se už zcela setmělo a hrozilo, že budeme-li dále pokračovat v jízdě, mohou se koně zranit o některý z padlých kmenů nebo také můžeme sejít ze stezky, zabloudit a dostat se někam do močálů. Však prý na Šumavě lákají víly a bludičky noční cestovatele do bezedných bažin, aby se v nich utopili.

„Tak, a já už dál nejedu,“ prohlásil rytíř Konrád a zastavil svého koně.

„Před námi vidím nějaké světélko,“ ozval se Wolfram, který jel před námi.

„Pozor na něj. Nesmíš hned věřit všemu, co vidíš. Může to být bludička a zavede nás někam do zrádné horské slatiny,“ napomenul ho Konrád, který si nepochybně vzpomněl na hrůzostrašné příběhy, které se o zdejších končinách vypravují.

„Ale také to může být svatojánská muška nebo světélkující pařez,“ přisadil jsem si do debaty.

V každém případě jsme se zastavili a už už se rozhodli, že se někde poblíž uložíme na noc, když se to stalo.

Les jakoby z ničeho nic pod náhlým poryvem větru zašuměl a bez jakéhokoliv varování se za námi na stezce objevily siluety asi deseti jezdců.

„To je přece vévoda Jan Habsburský!“ zvolal jsem radostně v domnění, že jsme se šťastně shledali se zbytkem družiny. „Pane vévodo, jste to vy?“

Místo odpovědi les znovu temně zahučel a jezdci se znovu rozjeli směrem k nám. Teprve teď jsem si ve slabém světle hvězd všiml, že všichni jsou černí, mají přes hlavy přetažené černé kápě a jedou na černých koních. Neozval se jediný úder podkovy o kámen, jediný hlas od nich k nám nepronikl. Přijížděli potichu, nevoláni jako sama smrt.

„Černí jezdci!“ vzkřikl Konrád, který první z nás pochopil, jaké hrozné přízraky máme před sebou. „Držte se, otče,“ napomenul mne a já jsem ho objal oběma rukama. Poté pobídl koně a začal ze všech sil ujíždět.

Rytíř Wolfram z Eselsturmu se však zastavil, vytasil meč, jakoby se chtěl postavit těm přízrakům, které se tak nečekaně vynořily z hlubiny noci.

Už se nedozvím, jaký nápad měl, každopádně ho tohle zastavení stálo spoustu času. Stačil jsem na něj zavolat:

„Pane Wolframe, pro smilování boží, pospíchejte za námi!“

Pak jsem ho však ztratil z očí, protože jsem se tiskl k mohutným zádům Konráda z Tegerfeldu jako klíště a nevnímal nic z toho, co se míhalo kolem mě.

Uslyšel jsem jen zoufalý nelidský výkřik a pak bylo ticho. Jen to zvláštní šumění nás stále pronásledovalo.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: