Bez COOKIEs je omezený přístup!

XVI. Bratr Bartoloměj jen o vlásek uniká smrti a putuje do Norimberku

Zpět Obsah Dále

Nevím jak dlouho jsme jeli tmou. Rukama jsem se stále držel svého spolujezdce, neviděl jsem dopředu ani dozadu, jen černá tma se míhala kolem mě.

Byla to vpravdě pekelná jízda, ale protože nic netrvá věčně, jen sláva boží je tu navěky, náš kůň náhle klopýtl, nadhodil zadkem a oba jsme se poroučeli k zemi.

Dopad byl tvrdý, cítil jsem pod sebou kořeny a kameny, bál se však byť jen zaúpět a oči třeštil do tmy. A pak jsem je spatřil znovu. Už jich bylo určitě víc než deset. Blížili se k nám na černých koních, s vlajícími černými plášti a pod černými kápěmi nebyly žádné tváře, jen tma. Černí jezdci! Duše dávno mrtvých bojovníků! Rytíři smrti!

Blížili se každým okamžikem a to zvláštní tiché hučení je doprovázelo. Už nás od nich dělilo snad jen pár desítek loktů, přežehnal jsem se křížem a jak jsem ležel na zemi, odvalil jsem se za nejbližší balvan. Konrád však zůstal v pokleku na zemi a zíral na stále se přibližující jezdce jako přimrazený. Natáhl jsem po něm ruku a rychle ho strhl k sobě. Víc jsem nedokázal, protože mě zcela prostoupily hrůza a děs. Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku, hrdlo jsem měl stažené úzkostí.

Zdálo se mi, že nastává konec...

Ale v té chvíli se na svahu proti hvězdnatému nebi vztyčila postava s vysoko zvednutým křížem namířeným proti černým jezdcům. Uslyšel jsem skřípavý hlas dominikána Angela, který cosi pronášel, snad řecky nebo latinsky, nerozuměl jsem mu dost dobře, ale ke svému jsem zpozoroval, že temné přízraky před ním začínají blednout a mizet. A konečně jakoby zázrakem se zcela ztratily. Les se naposled tak zvláštně rozezněl, jakoby hovořil sterými lidskými hlasy, a pak ztichl.

Dokonce nastalo takové ticho, že až ohlušovalo.

Zaplavilo mne nekonečné úlevné uvolnění. Znovu jsem se přežehnal křížem a šťastně a vděčně zadrmolil slova nejrozšířenější modlitby: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé...“

Rytíř Konrád z Tegerfeldu klečel vedle mne a chvějícím se hlasem opakoval slova otčenáše. Dominikán, neboť to byl vskutku on, kdo zahnal přízraky, klopýtaje přes kořeny, zatím došel až k nám.

„Už se nemusíte modlit,“ pravil zvesela. „Černí jezdci vás už neohrozí.“

„Jak jsi je, bratře Angelo, dokázal zažehnat?“ zeptal jsem se ho stále ještě celý k smrti vyděšený.

„Znám některá starodávná zaříkání, která na tyto přízraky platí. Ale nezlob se, bratře cisterciáku, že ti je neprozradím. V jistých temných věcech jsem vázán slibem mlčenlivosti.“

„No já bych spíše mluvil o světlých věcech,“ namítl s úlevou rytíř.

„Vzhledem k tomu, že ti jezdci byli černí, pak všechno, co nás od nich zachránilo, ať už to bylo cokoliv, muselo mít vlastnosti právě opačné.“

„Kdepak jsi se tady tak najednou vzal, bratře Angelo?“ zeptal jsem se dominikána. „Vždyť jsi nás zachránil doslova na poslední chvíli!“

„Popravdě řečeno, byla to jen náhoda a také tak trochu tušení. Třebaže jsme se rozdělili, jak naše tak vaše skupina pokračovala zhruba stejným směrem. Zdejší stezka se zřejmě rozdvojuje. Slyšeli jsme hluk vašeho boje s tlupou lapků, ale než jsme vám mohli přijít na pomoc, tak jste sami vzali do zaječích. Ale při svém útěku jste pořádně sešli z cesty. A pak, sotvaže se setmělo, zaútočili na vás černí jezdci. Však jsme je sami viděli, ale byli příliš daleko od nás. Nemusel jsem dlouho přemýšlet o tom, na koho se zaměřili. Mohli jste to totiž být jedině vy...“

„A proč ne ta loupežnická tlupa?“

„Protože tu jsme zajali a vévoda Jan po právu kázal všechny lapky pověsit na stromy. Tahle exekuce zase zdržela nás. Měli byste vidět, jak tam ti zlotřilci mrskali nohama! Znovu jsme se na cestu vydali až za tmy. Sotvaže jsem pak zdálky spatřil přízraky černých jezdců, jel jsem tryskem souběžně s nimi, abych je zastavil. Málem jsem přitom uštval koně. Měli jste štěstí, že jsem byl na blízku právě já. Znám jen málo osob, které se vyznají zaříkávání mrtvých duší...“

„A co hvězdopravec de Oviedo?“ vpadl jsem dominikánovi do řeči otázkou. „Ten také umí zaříkávat přízraky?“

„Doktor Alvaro de Oviedo se vyzná v lecčems, především v židovské kabale, tajném učení shrnutém v knize Zohar od slovutného hebrejského čaroděje Moisese de Leona, a také v saracénské magii, kterou popsal učený Džabir ibn Hajján ve spise Geber. Jak vidíš, milý bratře, není to pro pravověrného křesťana právě vhodná literatura.“

Angelo se ušklíbl a rychle dodal: „Jen svými zásluhami a účastí na našem díle zachraňuje doktor de Oviedo svoji duši od věčného zatracení.“

„Jaké zásluhy, jaké naše dílo?“ zeptal jsem se zpola zvědavě zpola dotčeně. „Co se mi to snažíš, bratře dominikáne, namluvit?“

„Ach,“ dominikán si rychle zakryl ústa. „Jsem poněkud upovídaný, odpusť, ale včas se dozvíš, co máš vědět, bratře. Kde však je pan Wolfram z Eselsturmu?“

„Obávám se, že už není mezi živými,“ povzdechl jsem si.

„Tasil meč a chtěl bojovat s černými jezdci,“ doplnil mne rytíř Konrád.

„Jaká bláhovost!“ povzdechl si bratr Angelo.

Zvolna se už rozednívalo. Nad východním obzorem se za lesnatými horami klubalo velké červené slunce. Rytíř Konrád přivolal svého koně, který se naštěstí nesplašil a neutekl, tak jako můj hnědák, a spolu s dominikánem jsme se vydali vzhůru po svahu, abychom se podívalo po našem druhovi Wolframovi.

Jeho bezvládné tělo jsme našli až úplně nahoře na kopci v místech, kde jsme se s černými jezdci střetli.

Byl mrtvý a vypadal jako sežehnutý bleskem. Obličej měl znetvořený strašným šklebem a navíc celý zčernalý. Jeho oči skelně zíraly jako do prázdna a zračil se v nich nevýslovný děs. V pravé ruce křečovitě svíral svůj meč, který mu v jeho posledních chvílích nebyl nic platný.

Jeho kůň se však klidně popásal nedaleko, na zvířata zřejmě kouzelná moc černých jezdců neplatila.

Mezitím už k nám dorazila celá družina vévody Jana. Všichni byli velice stísnění a nikomu nebylo do řeči.

Společně jsme vykopali mělký hrob, který jsme s bratrem Angelem vykropili a pak do něj uložili do plátna zabalené tělo pana Wolframa z Eselsturmu. Ještě jsme nad ním postáli, nejdříve jsem ho požehnal já a pak dominikán.

„Bude-li to co platné,“ zamumlal mi do ucha bratr Angelo. „Obávám se, že duše našeho statečného Wolframa se už stala jedním z hrozných černých jezdců.“

„Chcete říci, že nemá naději na království nebeské?“

Dominikán pokrčil rameny a pomalu odcházel. Ostatní rytíři zatím zaházeli Wolframův hrob hlínou a kamením.

Bez dalších příhod jsme pak opustili Bavorský les, za sebou nechali modravé hřebeny nekonečných hvozdů a pokračovali malebným, Bohem požehnaným krajem Horní Falce. Na lukách se pásly kravky a v údolích se tulily malé vesničky z dřevěných domků se šindelovými střechami i výstavnější kamenné usedlosti a tvrze. Co chvíli jsme teď na cestě předjížděli nebo potkávali koňmi tažený žebřiňák či kupecký povoz nebo po svých kráčející poutníky. Leckdy se při pohledu na nás poněkud ulekli. Družina svými zbraněmi a pancíři zřejmě naháněla strach.

Vévoda Jan Habsburský se záměrně choval i oblékal jako kterýkoliv jiný ze svých družiníků a tak jsme vypadali spíše jako oddíl námezdných vojáků doprovázený dvěma mnichy – dominikánem a cisterciákem.

Takto nepoznáni jsme přenocovali v jednom hostinci města Kouba a dojeli do staroslavného Řezna na řece Dunaji, které se už z dálky hlásilo věžemi svých četných kostelů i městského opevnění. Do města, kde se scházívají říšští kurfiřti ke svému sněmování a k volbě římského krále jsme vjeli po Kamenném mostě, jehož prostředek prý podle pověsti nadzvedl sám ďábel. Jen málokdo z místních obyvatel si všiml hloučku unavených a zaprášených rytířů, kteří minuli biskupský dvůr, kostel svatého Oldřicha a ubytovali se v hostinci U betlémské hvězdy nedaleko kaple svatého Erharta na Žitném trhu.

V šenkovní síni bylo mimořádně rušno a místní měšťané i cestující, kteří Řeznem jen projížděli, nad pivem přetřásali poslední novinky.

„Prý zemřel další český král. Tentokrát Habsburk Rudolf,“ hlaholil vousatý zámožně vypadající muž.

„Ba, slyšel jsem o tom, však už se do Prahy zase vrátil Jindřich Korutanský i se svou manželkou Annou, sestrou někdejšího krále Václava, toho jména druhého,“ přisadil si mohutný tlouštík ve žlutém kabátci. „Tentokrát přitáhl do Čech s velkým vojskem v Korutanech a Štýrsku najatých žoldnéřů.“

„V Čechách bude válka. Však už Rudolfův bratr Fridrich oblehl Horu Kutnou.“

„A co jejich otec, římský král Albrecht? Jistě bude chtít Fridrichovi pomoci,“ přidal se do debaty další z hostů.

„Kdepak. Albrecht teď prý válčí v Sasku. Dokud nepokoří celé Německo, nebude se moci nechat v Římě korunovat papežem.“

„Jenže svatý otec Kliment Pátý je Francouz a proto nechce Habsburka korunovat,“ rozumoval jakýsi tučný prelát.

„A kdo by tedy měl být císařem, když ne jednooký Albrecht? Snad francouzský král Filip? To by nedělalo dobrotu!“ usoudil vousáč, který přítomné zpravil o Rudolfově smrti.

Družina vévody Jana seděla kolem svého stolu mlčky, ládovala se uzeným masem a zelím a mlčela.

Od sousedních stolů jsem zachytil kradmé pohledy, až se kdosi ze zdejších návštěvníků osmělil a oslovil nás:

„Vzácní pánové, jistě přijíždíte z daleka. Máte snad nějaké povědomosti o tom, co se děje v Českém království?“

Vévoda Jan mrkl na dominikána Angela a ten se pořádně napil piva a pomalu odpověděl:

„Je vskutku pravda, že král Rudolf je po smrti, ale abych pravdu řekl, nejsem nikterak zpraven o událostech v Čechách. Jedeme z polského Krakova a projeli jsme Moravské markrabství a Dolní a Horní Rakousy. O tom, co se děje v Českém království, víme jen z doslechu.“

„Ale vždyť Morava je součástí zemí Koruny české,“ namítl vousáč. Dominikán se sklonil nad svým talířem a aby se zbavil dotěrného zvědavce, poznamenal:

„Jsem jen prostý sluha boží. Vracím se do Říma a nestarám se o světské záležitosti. Tady s bratrem cisterciákem jsme se náhodou přidali k této skupině rytířů. Na cestách teď často číhají lapkové a všelijací lotři a je lepší se přidružit k někomu silnějšímu.“

„Svatá pravda,“ potvrdil Angelova slova prelát, kdežto vousáč si nás všechny chvíli nedůvěřivě prohlížel, než se začal znovu věnovat svému korbelu.

„Dám si ještě jedno pivo, hostinský,“ zakřičel a víc jsme ho už naštěstí nezajímali.

Na druhý den jsme už Řezno opustili a pokračovali v jízdě dále do Norimberku, kde byl údajně naposled spatřen onen tajemný templář podezřelý z vraždy Václava Třetího.

Tentokrát už jsme jeli po pohodlné cestě lemované pařezy poražených stromů. Jak mě poučil dominikán Angelo, sami norimberští měšťané dali pokácet mohutné duby kolem, aby se za nimi nemohli skrývat lupiči a přepadávat kupecké kolony.

„Ale mnohem nebezpečnější než lapkové jsou v těchto končinách místní šlechtici. Domáhají se totiž často na obchodnících mýta a celních poplatků za to, že cesta vede přes jejich panství.“

„Vida, jak se dá sprostá loupež provozovat zcela podle práva,“ pousmál jsem se.

„Otče Bartoloměji, neodsuzujte zdejší pány za to, že požadují po projíždějících kupcích poplatky,“ ozval se vévoda Jan, který bezděčně vyslechl náš rozhovor. „Však i váš ctěný otec, vážený Jindřich z Rožmberka si nepočíná jinak a kontroluje stezky vedoucí z Rakous přes jeho panství na Prahu.“

Uvědomil jsem si, že říká pravdu. Cožpak by se někdy můj chamtivý tatík nechal o něco ošidit? Ještě jsem měl v živé paměti, jak využil situace a navzdory smrti krále Rudolfa podvodem vymámil na Bavorovi ze Strakonic hrad Zvíkov.

Až mě zamrazilo, když jsem si vybavil scénu s mrtvým panovníkem v přítmí stanu. Předpokládal jsem, že vévoda bude chtít přijet do Norimberku zase anonymně, aby nám tak usnadnil pátrání po záhadném templářovi.

Jenže tentokrát jsem se spletl.

Sotvaže se před námi objevilo město velikostí překonávající Krakov i Prahu a rozdělené řekou Pegnitz, nad nímž dominoval obrys císařského hradu s několika mohutnými věžemi, nařídil zastavit, nechal si připnout na hruď stříbřitě lesklý pancíř a přes ramena si přehodil zlatistý plášť, který sepnul u krku sponou s vyobrazením habsburského erbu.

Stejné erbovní znamení, korunovaný červený jednoocasý lev, se objevilo na žluté korouhvi, kterou dal připnout na kopí a vztyčit jedním z rytířů před sebou. A tak jsme tentokrát projeli jednou z norimberských bran nikoliv jako anonymní rytíři se dvěma mnichy, ale jako družina habsburského vévody Jana, synovce samotného římského krále.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: