Bez COOKIEs je omezený přístup!

XVIII. Bratr Bartoloměj je opět na útěku

Zpět Obsah Dále

Ze spánku mě vytrhl skřípavý hlas dominikána Angela:

„Je čas vstávat, bratře!“

„Co se děje?“ vyhrkl jsem polekaně.

„Pssst!“ napomenul mne. „Nemluv nahlas, rychle se sbal a pojď.“

Dál už jsem se neptal, po tmě se oblékl a pospíšil za mnichem. Prošli jsme po temné chodbě k točitému schodišti a pak sestoupili až na nádvoří císařského hradu. Tady už čekali rytíři z Janovy družiny s připravenými koňmi.

„Kde je vévoda?“ zeptal jsem se. „Vždyť říkal, že se bude celou noc modlit před kopím sv. Longina.“

V odpověď jsem uslyšel jen Angelovo uchechtnutí.

„Na nic se neptej a rychle nasedej,“ pobízel mne.

O dlažbu zazvonily koňské podkovy a za chvíli jsem se už řítili k hradní bráně.

„Stůj! Kdo tam?“ zvolal jeden z hohenzollernských strážců, ale Konrád z Tegerfeldu, alespoň si myslím, že to byl on, protože ve tmě jsem nedokázal rozeznávat obličeje, ho umlčel jediným švihnutím svého meče.

Několik mužů seskočilo s koní, dokořán otevřelo bránu a už jsme ujížděli pryč. Zdálo se mi, že je mi už navždy souzeno neustále odněkud prchat, tedy alespoň pokud budu ve společnosti vévody Jana Habsburského. Za sebou jsem uslyšel křik a po chvíli kdosi dokonce na poplach rozhoupal zvon.

„Jeď,“ zavolal na mne dominikán a přehnal se kolem ne jako vítr. Na Hlavním tržišti nastaly komplikace, když proti nám vyrukovali biřici s pochodněmi a sudlicemi. Bože, co jsme to provedli, že zase musíme utíkat a utkávat se s tolikerým protivenstvím? Vévodovi rytíři nám však proklestili cestu svými meči a už jsme byli u městské brány. Její otevření bylo sice dílem okamžiku, jenže se zdálo, že se za námi už probudil nejen hrad, nýbrž celý Norimberk.

„Držte se dominikána Angela, otče Bartoloměji,“ uslyšel jsem vévodův hlas. Tentokrát měl na sobě černý plášť, díky němuž doslova splýval s noční tmou. „Musíme se rozdělit. Otec Angelo ví, kde nás najdete.“

A s těmito slovy mi zmizel z očí. V té chvíli jsem netušil, že ho hned tak zase nespatřím.

Koně jsem nemusel zvlášť popohánět. Stržen příkladem svých druhů pádil jako zběsilý, jenže ke své hrůze jsem zároveň za sebou slyšel přibližující se dusot. Rychle jsem se ohlédl a spatřil hlouček pronásledovatelů s pochodněmi.

„Ukradli kopí svatého Longina! Chyťte ty zločince!“ křičel kdosi z plných plic.

Samým úlekem jsem málem spadl z koně.

Tak je to tedy! Vévoda Jan se pod falešnou záminkou celonoční modlitby zmocnil svatého kopí a teď musíme kvůli této svatokrádeži prchat před rozzuřenými Hohenzollernovými zbrojnoši. Ale copak s tím kopím zamýšlí? Že by se sám chtěl stát vládcem světa, jak to slibuje legenda? A proč tento hrozný čin mám opět odnést já, nebohý cisterciák Bartoloměj, když jsem předem o ničem nevěděl? Ostatně vévoda Jan by mi jistě nic takového předem neřekl, protože bych se mu snažil rozmluvit, nebo bych ho ještě raději opustil.

Vždyť on, synovec římského krále, je vlastně prachsprostý zločinec! Nejprve dá otrávit vlastního bratrance českého krále Rudolfa a pak uloupí nejznámější svatou relikvii, součást říšského korunovačního pokladu!

A já jako kněz, služebník Boží, jsem mu na této vpravdě loupežné výpravě ještě dělal doprovod! Hospodine, proč jsi to dopustil a spojil mne s takovýmto zavrženíhodným a peklu propadlým člověkem? Proč mě zkoušíš a vystavuješ hrozbě strašných hříchů?!

Na lítost a nářky však bylo pozdě. Kdyby mě snad ti hohenzollernští pochopové chytili, nepochybně bych opět skončil v mučírně, jako se to už stalo v Olomouci. Kdo by mi pak uvěřil, že jsem v celé záležitosti nevinně a že jsem o úmyslech vévody Jana nevěděl?

Popravdě řečeno nikdo a norimberský kat a jeho pacholci si jistě nikterak nezadají s olomouckým katem. Dokonce si myslím, že vzhledem k velikosti a důležitosti Norimberku ho jistě ve svých krutých dovednostech předčí. Takoví chlapíci jistě dokáží ze své oběti dostat lecjaké doznání. Možná bych se pak na skřipci přiznal třeba k tomu, že jsem vévodu Jana k loupeži svatého kopí sám navedl.

Podobné myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem ujížděl od Norimberka jako o život a třásl se přitom strachem z toho, co mě čeká.

„Bratře Angelo, zpomal, zapřísahám tě při Panně Marii,“ zvolal jsem sotva dechu popadaje, protože se mi můj druh na útěku začínal vzdalovat. Ale dominikán se ani neohlédl a naopak začal ještě více zrychlovat.

Ve tmě jsem příliš nerozeznával, kudy jedeme. Řítili jsem se přes nějakou louku a před námi se zvedal les. Už abychom tam byli a zmizeli svým pronásledovatelům z očí! Ještě štěstí, že nikoho z nich nenapadlo, vyslat v našich stopách lovecké psy.

Angelo byl se svým ořem dobře o tři koňské délky přede mnou a plavným skokem mi zmizeli mezi stromy. Chtěl jsem se ohlédnout za svými pronásledovateli a ve tmě jsem si nevšiml, že můj kůň právě skáče přes potok. V okamžiku, kdy jsem otočil hlavu dozadu, pustil jsem jednou rukou uzdu a tak se snadno stalo, že jsem se při skoku neudržel v sedle. S žuchnutím jsem spadl přímo doprostřed potoka, zatímco zvíře náhle volné bez jezdce pokračovalo v běhu dál a zmizelo mi z očí.

Pád naštěstí nebyl příliš bolestivý a potok byl poměrně mělký, jenže vzhledem k tomu, že se naši pronásledovatelé blížili, bál jsem se ve vodě pohnout. Má kutna za chvíli nasákla jako houba, chvěl jsem se zimou a doufal, že si mě norimberští zbrojnoši nevšimnou nebo si mě ve tmě spletou s balvanem.

Už jsem slyšel jejich rozčilené hlasy.

„V lese je nenajdeme,“ rozmlouval svým druhům další pronásledování jeden z biřiců.

„A pan purkrabí nám pak utrhne hlavu. Kdepak! Já jedu dál,“ prohlásil další.

„Raději bych počkal do rána a pak jel po stopách. Co kdybychom se vrátili pro psy? Určitě by nás navedli na stopu těch zlotřilců!“

„Jenže ti už budou kdovíkde. Kdepak, jedeme dál!“ rozhodl ten druhý zbrojnoš, zřejmě jejich velitel. Pak se nade mnou mihlo několik stínů, koně plavmo přeskočili potok a vjeli se svými jezdci do lesa.

Chvíli jsem ještě ležel bez hnutí, pak se opatrně zvedl a celý zmáčený se vyškrábal na břeh. Ať si vévoda Jan Habsburský jede se svatým kopím kam chce, já už s ním nechci mít nic společného!

Pod rozložitou vrbou jsem si svlékl kutnu, vyždímal ji a pověsil na větev. Rozhodl jsem se, že tady vyčkám rána a pak se vydám k nejbližšímu klášteru, kde bych mohl požádat o pomoc.

Ještě jsem netušil, jak komu vysvětlím, co v Bavorsku pohledávám. Ale mohu se třeba vydávat za zbožného poutníka do Říma. Vždyť podobných mnichů tudy z různých a Bohu milých důvodů putuje mnoho.

Především se však musím vyhnout Norimberku, protože tam by mě mohli poznat jako jednoho ze společníků vévody Jana, teď hledaného zloděje posvátné relikvie.

Když se konečně rozednilo, zjistil jsem, že jsem ještě stále příliš blízko města. Navlékl jsem si tedy mokrou a studící kutnu a pokračoval v chůzi podél potoka.

Po chvíli jsem se ocitl na prašné cestě, po níž se přece jen šlo pohodlněji. Ale za nějaký čas se mi únavou začaly klížit oči. Snad se nic nestane, když si tady za šípkovým keřem v trávě na chvíli zdřímnu. Vždyť ani ta mokrá kutna mě už tolik nestudila.

S touto myšlenkou jsem se schoulil do klubíčka a za chvíli usnul jako malé dítě. Jak rád bych byl nyní ve svém klášteře Aula regia či možná ještě raději na rodném hradě Rožmberku a slyšel zase hučet jez na Vltavě!

Jenže i tentokrát jsem byl opět probuzen. Kdosi na mne německy mluvil a třásl mi ramenem. Celý vylekaný jsem otevřel oči, ale naštěstí místo biřiců jsem spatřil tvář kupce Wolfganga z Kronbachu, který mne kdysi vezl do Krakova.

„Co tady děláte, otče Bartoloměji? Je vám něco? Co se vám přihodilo?“

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: