Bez COOKIEs je omezený přístup!

XIX. Bratr Bartoloměj se uchyluje ke lžím a dozvídá se o amfisbaině a baziliškovi

Zpět Obsah Dále

Teprve nyní jsem si uvědomil, že se mnou doslova lomcuje horečka. Zcela nepochybně jsem se při nočním nedobrovolném ležení v potoce pořádně nastudil.

Když kupec Wolfgang viděl, jak jektám zuby, raději se mne přestal na cokoliv vyptávat, spolu se svými společníky mě přenesl na vůz a zabalil do houní.

Tady mne za chvíli zcela uspalo drkotání kol.

Tak jako před časem z Olomouce, i tentokrát jsem byl pro změnu od Norimberku odvážen kamsi daleko a neměl jsem tušení kam.

Za jak dlouho jsem se probudil, nevím. Cítil jsem však, že je mi o poznání lépe. Posadil jsem se a vyhlédl zpod plachty upevněné nad vozem. Spatřil jsem mírně zvlněnou krajinu se zahradami a vinohrady, tu a tam vykukovala mezi stromy hrázděná bílé omítnutá stavení s doškovými střechami.

Wolfgang si mne všiml a zvolal:

„Vidím, že už je vám lépe, otče Bartoloměji. Za chvíli zastavíme v jednom zájezdním hostinci. Věřím, že vám kousek pečeně a hlt piva vrátí zdraví.“

Ohlášený zájezdní hostinec připomínal malou tvrz. Obytná budova, sýpka a stáje byly postaveny do čtverce kolem dvora a jediným vjezdem byla brána, nad níž kdosi neumělou rukou vymaloval Pannu Marii s Ježíškem. Uvnitř už stálo několik povozů a také žebřiňáků a čeledíni odváděli koně hostů do stájí k plným žlabům. Opatrně jsem sestoupil s vozu a cítil, že mám ještě poněkud vratké nohy, ale Wolfgang a jeho bratři Robert a Maxmilián mě podepřeli a odváděli do hostince.

Uvnitř bylo kolem velkého kotle, v němž se vařila polévka, náramně živo. Obchodníci, pocestní, sedláci, mniši a rytíři křičeli jeden před druhého a snad aby dodali důležitosti tomu, co říkali, třískali do dlouhých dubových stolů plechovými korbeli. Síň páchla vařeným zelím, rozlitým vínem a lidskou močí. Pro páru valící se z kotle nebylo pomalu možné dohlédnout na protější zeď.

Posadil jsem se na dlouhou lavici vedle Wolfganga z Kronbachu a v tom okamžiku už tady byla rozložitá ženština v umaštěné zástěře a aniž by se na cokoliv vyptávala, postavila před každého z nás plechový korbel s pivem. Bylo nahořklé a docela mi chutnalo, podle čehož jsem usoudil, že mé nastuzení je na ústupu.

„Odkud jste, otče?“ dloubl do mne soused po mé levici, podle oblečení a slaměného klobouku, který si ani u stolu nesundal z hlavy, asi nějaký sedlák.

„Z Čech,“ přiznal jsem popravdě.

„Hrozná země,“ zaláteřil můj soused. „Prý tam teď zabili krále!“

„Kdepak teď. Už před rokem na svatého Dominika,“ opravil sedláka Wolfgang. „Vytáhl s vojskem obhájit také polskou korunu a kdosi ho probodl v biskupském městě Olomouci.“

„Počkejte pane, já slyšel, že ho otrávili.“

„Kdepak,“ nedal se kupec. „Neotrávili. Dobrý muži, vy asi myslíte krále Rudolfa z rodu Habsburků, ale ten zemřel letos na svatého Tomáše apoštola na úplavici. Alespoň to tak říkali jeho lékaři.“

Až ve mně hrklo, když jsem slyšel mluvit o smrti, u níž jsem byl osobně přítomen. Zároveň mi došlo, že mě možná vévoda Jan a dominikán Angelo obelhali. Třeba krále Rudolfa neotrávili a vskutku byla příčinou jeho skonu úplavice. Ale sedlák mi nedopřál čas na dlouhé úvahy a mocným dloubnutím loktem si zase vynucoval moji odpověď:

„Stejně je to divné, co se tam v Čechách děje. Každý rok musíte mít nového krále. Co je to za pořádek?“

„Milý synu, boží záměry jsou nevyzpytatelné,“ odvětil jsem mu rozvážně. „Také se říkává, že koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“

„Svatá pravda,“ pokýval sedlák svým slamákem, ale kupec Wolfgang mě z druhé strany vzal za ruku a tiše do ucha radil:

„Nevšímejte si, otče, toho chrapouna. Dost na tom, že zde musíme snášet, jak páchne hnojem a močůvkou. Znám tyhle osoby, zapřede hovor, vyvolá hádku a pak vytáhne nůž. Dobře vám radím, nevšímejte si ho.“

Sedlák sice neslyšel nic z toho, co mi kupec šeptal, ale pochopil, že je řeč o něm.

„Jestli pro vás nejsem dost dobrá společnost, vážení, tak si račte sednout jinam nebo táhnout o dům dál!“ Bylo zřejmé, že došlo na Wolfgangova slova, proto než abychom se snad zapletli do rvačky, předstírali jsme zájem o vepřovou pečínku se zelím, kterou nám mezitím přinesla urostlá hostinská.

Sedlák, když viděl, že na jeho narážky neodpovídáme, začal se zase věnovat svému pivu.

„Ještě jste mi nepověděl, otče Bartoloměji, jak jste se to ocitl v tak bídném stavu na dohled hradeb svobodného říšského města Norimberku?“ dotázal se mě kupec, když vyprázdnil svůj talíř a nasycen si spokojeně říhl.

„Můj představený mě posílá v jedné důvěrné záležitosti do Paříže,“ zalhal jsem, Bohu budiž žalováno. „Ale bohužel, tady za Norimberkem mě přepadli jacísi lapkové.“

„Jaká náhoda a hned dvojí!“ zvolal Wolfgang z Kronbachu.

„I já a moji společníci máme právě namířeno do hlavního města Francouzského království. Vezeme tam norimberské sukno, které chceme dobře zpeněžit. Zvláštní je, že vás, otče, přepadli loupežníci právě tu noc, co jacísi smělci ukradli z císařského hradu vzácnou relikvii kopí svatého Longina.“

V té chvíli jsem dočista zrudnul a raději jsem předstíral záchvat kašle, abych se snad nějakým neopatrným výrokem neprozradil.

„O tom mi není nic povědomo,“ vysoukal jsem ze sebe nakonec. „Pravdou je, že mne kdosi srazil z koně, omráčil, a shodil do potoka. Myslíte, že to mohli být titíž lupiči, kteří se neostýchali vztáhnout ruku na nejposvátnější relikvii?“

„Ach, těžko soudit. Proslýchá se však, že v tom má prsty nehodný synovec samotného říšského krále Albrechta a jeho družina.“

„To je neslýchané,“ předstíral jsem pohoršení. „Nicméně jsem velmi rád, že jsem vás opět potkal, pane Wolfgangu, a vděčím vám za křesťanskou pomoc a své uzdravení.“

„Zapomeňte na díky,“ mávl rukou kupec. „Rád pomohu, když se dobrý člověk a duchovního stavu k tomu ocitne v nouzi. Když však slyším o vašem uzdravení, myslím, že bychom mu měli ještě něčím pomoci.“

Po těchto slovech povstal a zavolal:

„Hola, krčmářko, přines nám džbán dobrého rýnského. Však ti za něj zaplatím zlatými vlašskými florény!“

Robustní hostinská se nedala příliš pobízet a za chvíli před nás postavila kameninový džbán s rýnským vínem a k tomu několik pohárků nikoliv však ze skla, nýbrž z pálené hlíny.

„Za ty peníze bys nás mohla uctít alespoň skleněnými číšemi!“ napomenul ji kupec.

Ženština mu však odsekla: „To bych tady musela mít zlatý důl! Jen se, vzácní pánové, podívejte, kdo mi sem chodí! Všelijací knechti a chlapíci, co se už po druhém poháru chtějí rvát. Kdepak, vzácné skleněné číše by mi za chvíli rozmlátili. S těmi vás uctí leda nějaký hradní pán, ztučnělý prelát nebo zazobaný obchodník, jakými jste dozajista vy, vzácní pánové.“

„To je ženská podle mého gusta,“ zasmál se Wolfgang, rozlil víno do pohárků mně, svým společníkům a sobě a pak zvolal: „Pojďme si připít na zdraví otce Bartoloměje a naše dobré obchody!“

Ještě týž den, co jsme pojedli a popili v hostinci s obrázkem Boží rodičky nad branou, jsme se na prámu přeplavili přes řeku Rýn. Povídavý Wolfgang si se mnou celou cestu vypravoval o bájných zvířatech, o nichž, jak se chlubil, slýchával na svých obchodních cestách od benátských a janovských plavců.

Například v dalekých pouštích Afriky, za nimiž se nachází vstup do horoucích pekel, prý žije amfisbaina, had se dvěma hlavami. Podle Plinia má jednu hlavu na obvyklém místě, druhou pak na konci ocasu. Oběma dokáže svou oběť uštknout. Jeho tělo, pokud se ho podaří ulovit, má přitom významné léčebné vlastnosti.

Na poušti prý žije také bazilišek, ohyzdný čtyřnohý kohout s velkými ostnatými křídly a hadím ocasem. Pouhým pohledem prý dokáže roztlouci kamení a zabít je ho možné jedině tak, že mu nastavíte zrcadlo. Bazilišek se totiž k smrti zděsí sám sebe a své ohyzdnosti.

Stejně strašným zvířetem je chiméra, která má lví hlavu, břicho kozy a hadí ocas a z tlamy jí šlehá ocas. Některé chiméry přitom mají i tři hlavy.

Už zmiňovaný latinský spisovatel Plinius uvádí také další strašná zvířata jako třeba mantichoru. Tahle obluda má lidskou hlavu s rohy a třemi řadami zubů v ústech, krvavě rudé lví tělo a ocas zakončený ostnem jako štír. Údajně je velice rychlá a ráda si pochutnává na lidském mase.

„Ještě štěstí, že nežijeme v té tajemné Africe,“ povzdechl si kupec Wolfgang na závěr svého výkladu.

Pokusil se se mnou také zapříst rozhovor o věcech a událostech mě jaksi bližších a odehrávajících se v Českém království, ale vzhledem k tomu, že jsem odtud po smrti krále Rudolfa uprchl, nemohl jsem mu být zasvěceným partnerem k rozhovoru. Alespoň jsem se snažil nedávat najevo překvapení po hrozných zprávách z Čech, na něž se mě kupec vyptával.

„Co je pravda na tom, že nejvyšší maršálek byl probodnut přímo na zemském sněmu v domě biskupově?“

Tak pan Tobiáš z Bechyně je už na pravdě boží, prolétlo mi hlavou. Kdo ho zabil a proč, to kupec nevěděl. Jisté je, že nejvyšší maršálek chtěl dalšího Habsburka na český trůn, kdežto jeho protivníci byli pro Jindřicha Korutanského.

Pomyslel jsem na svého politicky obratného otce Jindřicha z Rožmberka. Jistě se už zase pro změnu přidal ke Korutanci, aby si udržel úřad nejvyššího komorníka!

„V poslední době jsem se až příliš věnoval meditaci a duchovním cvičením v klášterní klauzuře a nezabýval jsem se světskými záležitostmi,“ zalhal jsem kupci. „Proto, milý příteli Wolfgangu, nemohu být vhodným besedníkem o politických záležitostech.“

„Musí to být vskutku velké sebezapření,“ zalitoval mne Wolfgang a změnil téma našeho hovoru.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: