Bez COOKIEs je omezený přístup!

XXI. Bratr Bartoloměj je znovu velmi nepříjemně probuzen

Zpět Obsah Dále

K ránu mě probudil hluk a křik. Přes silné zdi ke mně doléhaly těžké rány, cinkot kovu, čísi řev a volání.

Poděšen jsem vyběhl na chodbu a první, co mě napadlo, že templářskou pevnost snad zachvátil požár. Takový, jaký před několika roky za panování Václava Druhého poničil královský palác Pražského hradu. Jen zpola oblečený jsem rychle vyběhl na chodbu a spatřil sem a tam spěchající řádové bratry s pochodněmi a meči. Jejich vzrušené hlasy se mísily tak, že mě splývaly a nedokázal jsem sluchem rozpoznat jednotlivá slova.

„Co se děje?“ zeptal jsem se prvního z nich.

„Jsme přepadeni královským vojskem!“ vzkřikl jeden mladý rytíř a odhodlaně běžel dál ke schodišti.

Vydal jsem se za ním, abych se o jeho sdělení na vlastní oči přesvědčil. Nechápal jsem, proč by královské vojsko zaútočilo na Templ. Jistě, templáři byli neoblíbeni, král Filip o nich rozšiřoval hanopisy a pomluvy, ale to ještě nebyl důvod k tomu vést s nimi válku!

Podle přibližujícího se hluku bylo zřejmé, že královští zbrojnoši už vnikli na nádvoří. Těžko jsem si dokázal představit, že by se někdo nějakým beranidlem dokázal dostat přes bránu řádové pevnosti. Leda by některý z vrátných či strážných zradil a otevřel útočníkům vrata zevnitř.

Podíval jsem z okna. Ve tmě se míhaly pochodně a byl slyšet hluk boje. Ale v tom jsem spatřil vysokou postavu s loučí v ruce, která zvolala:

„Odložte meče! Naší zbraní je pravda a Bůh je na naší straně!“ rozpoznal jsem hluboký hlas velmistra Jakuba de Molay.

„Jménem Jeho veličenstva krále Filipa vás všechny zatýkám!“ zazněla čísi rázná odpověď.

Na to odpověděl ze tmy mladý rozčilený hlas:

„Nedáme se!“

„Uklidni se, bratře,“ ozval se opět velmistr. „Král Francie a Navarry brzy pozná, že nad námi nemá žádnou moc. My podléháme pouze Svatému otci a zodpovídáme se jen Bohu.“

„To se ještě ukáže!“ prohlásil ten, který pronesl zatýkací formuli.

Chodby pevnosti se zaplnily vojáky v drátěných košilích nebo plechových krunýřích. Někteří byli vyzbrojeni meči, jiní kopími a sudlicemi. Vesměs to byli statní chlapíci s hrubými tvářemi rváčů. V míhajícím se světle pochodní jsem viděl, jak templářům jednomu po druhém svazují ruce, mezi nimi i vizitátorovi Hugo Peraudovi a řádovému velmistrovi Jakubovi de Molay. Tento hrdý stařec s dlouhým vousem oděný v dlouhém bílém plášti s červenou hvězdou mi připadal jako biblický prorok či nějaký křesťanský mučedník z časů pohanského císaře Diokleciána.

Pozoroval jsem to neskutečné noční divadlo jako uhranutý, když v tom se mnou kdosi smýkl, zkroutil mi ruce ze zády a než jsem se stačil vzpamatovat, svázal mi ruce konopným provazem.

„Co si to dovolujete? Nejsem templář ale cisterciák!“ zvolal jsem poděšeně.

„Jen ho ber taky. Je to stejný bezbožný lotr, jako ti ostatní,“ zněla hrubá odpověď z úst robustního muže s kovovou přilbou na hlavě. A tak jsem se, chtě nechtě, ocitl v zástupu zajatých templářů vyváděných ze své řádové pevnosti.

Než nás sestrkali po schodech na nádvoří, začínalo se už rozednívat. Za okolními věžemi hradeb jsem rozeznával úzký srpeček vycházejícího zarudlého slunce.

Najednou se vojáci se rozkřičeli a začali ukazovat kamsi nahoru. Ohlédl jsem se a spatřil na cimbuří lemujícího nejvyšší budovu Templu bílé postavičky. Zřejmě několik templářů uniklo královským zbrojnošům a navzdory rozkazu svého velmistra zde chtěli vzdorovat útočníkům.

Vzápětí však naši pozornost upoutal zvuk mnoha podkov narážejících na dlažbu v bráně. Vycházející slunce se zlatavě zalesklo na nádherném brnění statného prostovlasého muže přijíždějícího na bílém koni. Obklopovalo ho několik dalších jezdců, jejichž brnění se leskla o poznání matněji. Rozeznal jsem, že všem visely u sedla modře zbarvené štíty se třemi zlatými liliemi. To nemůže být nikdo jiný než král Filip Čtvrtý, blesklo mi hlavou. Co ten tady dělá? Cožpak on osobně zatýkal templáře?

Panovník zatím projel přes trávník ke kašně se zurčící vodou a ukázal na střechu Templu.

„Sestřelte je přece!“ zvolal zvučným hlasem.

Okamžitě před shromážděné vojáky předstoupilo několik střelců s kušemi. Než však stačili připravit své zbraně a zamířit, čtyři templáři se v zoufalém gestu vrhli dolů.

Padali mlčky, ani jeden z nich nevykřikl. Písek, jímž byly vysypány cestičky nádvoří, se vzápětí zbarvil jejich krví. Otřesen touto hrůznou scénou jsem začal šeptat slova modlitby:

„Duše všech věrných, jež jsi pojal, ó Pane, dejž ať se radují se svatými tvými ve slávě věčné. Odpočinutí lehké, dejž jim Pane a světlo věčné, ať jim svítí. Amen.“

Král Filip překročil se svým bílým koněm rozbitá těla templářů a zvolal: „Nogarete, už jste našli ten poklad?“

Z hloučku vojáků vystoupil muž ve zlatem zdobeném modrém kabátci a hlasem, který pronášel zatýkací formuli, hlásil:

„Vaše královské veličenstvo, ve sklepě pod kaplí jsou jenom rakve s kostmi.“

„Hledejte dál!“ přikázal král, otočil svého koně a spolu se svým doprovodem opustil Templ. Nevěřícně jsem za ním hleděl. Tak to je ten slavný panovník, který dokázal učinit z Francie první zemi mezi zeměmi křesťanskými! Ale s nemenším úžasem jsem hleděl na sebejistého chlapíka v modrém kabátci, kancléře Viléma Nogareta, muže jenž zpolíčkoval samotného papeže.

Netušil jsem přitom, že se s ním ještě setkám při zcela jiné příležitosti.

Zatím nás vojáci odváděli z Templu a popoháněli křikem a násadami kopí a sudlic. Pařížané vybíhali do ulic, překvapeně si protírali oči, jakoby nevěřili tomu, co vidí. Pyšné a obávané templářské rytíře vedené jako dobytek na porážku!

Čím víc zvědavých diváků na ulicích přibývalo, tím víc se množily výkřiky:

„Už je vedou!“

„Dobře jim tak!“

„Zplozenci pekla!“

„Ďábelští ohavové!“

„Bezbožníci!“

Bylo nepochybné, že králův pomlouvačný pamflet, který jsem den před tím četl u vizitátora templářského řádu, musel být mnohokrát opsán snaživými úředníky a záměrně rozšiřován mezi lidmi. Že by se tak stalo jen proto, aby Filip nemusel platit své dluhy?

Když jsme konečně přecházeli přes most na ostrov ke starému královskému paláci před chrámem Notre Dame, už jsem málem necítil nohy, zápěstí jsem měl od pout rozedřená do krve a na zádech modřiny od násad kopí, kterými nás vojáci cestou tloukli, aby potěšili rozvášněné diváky. Bylo mi nad slunce jasné, že se potřetí v životě a opět nedopatřením dostanu do vězení. Kdo mě odtud dostane? Objeví se snad znovu nějaký tajemný mnich, aby mi tentokrát otevřel dveře mé cely?

Ukázalo se, že jsem i tentokrát měl štěstí. Vždyť ne nadarmo se neříká – do třetice všeho dobrého!

Před starým královským palácem jsem si všiml, že vedle Viléma Nogareta stojí můj starý dobrý známý. Ke svému úžasu jsem spatřil mnicha v bílé kutně dominikána, který si přiváděné a spoutané templáře pozorně prohlížel svými černýma pichlavýma očima.

„Bratře Angelo!“ zvolal jsem na něho.

Viděl jsem, že natáhl hlavu mým směrem a pak se jeho úzké rty zkřivily do překvapeného úsměvu. Hbitě popošel ke mně a přikázal nejblíže stojícímu vojákovi:

„Rozvažte to toho mnicha! To je náš člověk.“

Zbrojnoš se zatvářil nechápavě, ale pak vytáhl z pochvy u pasu meč a jeho špičkou rozetnul provaz, jímž jsem měl svázány ruce. Neovládl jsem se a se slzami na krajíčku jsem objal Angela: „Bůh budiž pochválen. Díky.“

„Ale bratře Bartoloměji, ovládej se trochu!“ setřásl mne dominikánský mnich. „Pojď, představím tě důležitému a významnému muži.“

S touto větou se se mnou prodral mezi zástupem vojáků k muži v modrém zlatem prošívaném kabátci.

Zblízka jsem si všiml, že Vilém Nogaret není příliš vysoký, nicméně svým vzpřímeným držením dobře stavěného svalnatého těla a sebevědomým pohledem dokázal dělat vskutku mimořádný dojem. Ve svých hnědých očích měl cosi poťouchlého a ironického.

„To je bratr Bartoloměj, příslušník řádu cisterciáků a zpovědník české královny,“ ukázal na mne Angelo.

Kancléř francouzského krále se jen ušklíbl:

„Jaké překvapení! Poklad jsme sice u templářů nenašli, zato důstojného otce cisterciáka až z Čech. Copak jste tam dělal?“

„Je to náš člověk,“ odpověděl za mne Angelo. „A k tomu dobrý přítel vévody Jana Habsburského a doktora de Oviedo.“

Až jsem se lekl, když jsem zpozoroval, jak se Vilém Nogaret zatvářil potěšeně, když uslyšel tato jména.

„Dodatečně vítejte na francouzském královském dvoře,“ pousmál se kancléř. „Považujte se za mého hosta a mějte jakékoliv přání.“

Najednou mi začala docházet spousta věcí, pro něž jsem až do této chvíle nedokázal najít vysvětlení. Začal jsem chápat mnohé z chování vévody Jana i z řečí kastilského astrologa.

Dominikán mě v tomto ohledu překvapil mnohem méně. Samozřejmě mi to nedalo, abych mu nepoložil otázku, co se stalo s kopím svatého Longina.

„Svaté Kopí teď třímá Jeho veličenstvo král Francie a Navarry Filip Čtvrtý.“ Angelo se zatvářil takřka slavnostně. „Pro něho jsme ho přece v Norimberku... no – řekněme – vyzvedli.“

„Tak král Filip je teď pánem světa?“

„Zatím ještě ne, ale věřím, že díky Kopí osudu brzy bude,“ doplnil dominikána spokojeně se tvářící Nogaret. „Jinak by přece nemohl vydat rozkaz k zatčení templářů!“

„Neobává se Jeho milost král Filip, že na něj za to Svatý otec Kliment uvalí klatbu nebo že ho, chraň Bůh, dokonce vyobcuje z církve?“

„Vy máte ale nápady, otče Bartoloměji,“ zasmál se kancléř. „Svatý otec přece nebude riskovat, že by ho pak půvabná paní Brunissenda vyobcovala ze svého lože! A věřte, hraběnka La Marche je vskutku poslušnou poddanou svého krále.“

„Nechtějte mi namluvit, že zástupce svatého Petra má milenku!“ bránil jsem se pomyšlení, že by se papež mohl oddávat hroznému hříchu smilstva.

Nogaret a Angelo se rozveseleně pásli na mých rozpacích.

„Jsme ve Francii, můj milý, v nejkřesťanštější zemi světa. Na toto království pohlíží náš Pán okem zvláště milostivým,“ poznamenal k tomu poněkud dvojsmyslně dominikán.

Odevzdaně jsem pokrčil rameny a připomněl Nogaretovi slib splnění jakéhokoliv přání:

„Mohl bych si na chvíli o samotě promluvit s velmistrem templářů?“

Kancléř se k mému překvapení zatvářil chápavě:

„Ale jistě. Počítám s tím, že chcete být přítomen u výslechů. Musíte však počkat, až bude templářům přečteno jejich oficiální obvinění. Všechno musí probíhat pěkně podle práva,“ zasmál se a s malou úklonou se se mnou zatím rozloučil.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:52

Errata: