Bez COOKIEs je omezený přístup!

XXII. Bratr Bartoloměj opouští Paříž po vodě a co z toho vzejde

Zpět Obsah Dále

Vězeňská cela velmistra Jakuba de Molay ve starém královském paláci byla prostorná a světlá. Starý templář, třebaže už ho měl král Filip pod zámkem, se zřejmě stále těšil jisté autoritě a proto si ho ani jinak bohorovný Nogaret netroufal umístit do nějaké díry zamořené krysami. Jednoduché lůžko bylo čistě povlečené a na stole jsem dokonce spatřil breviář, Nový zákon a karafu s vínem. Když mě dozorce uvedl, velmistr se ke mně otočil, pozorně si mě prohlédl a pokývl na pozdrav.

„Vy jste nás navštívil v Templu v předvečer jeho přepadení, že, bratře cisterciáku?“

„Ano,“ ztěžka jsem vzdychl, protože jsem si okamžitě vybavil tehdejší drsné probuzení.

„Přicházíte mě vyslýchat?“ zeptal se se zjevnou ironií v hlase. Zakroutil jsem hlavou:

„Nejsem ani inkvizitor, ani váš nepřítel, velmistře Jakube.“

„Vím. Máte dobré a upřímné oči.“ Templář si mne velmi pozorně prohlížel.

„Přišel jsem vás požádat o pomoc.“

„Mne? Jak bych já ve své postavení mohl někomu pomoci?“ zatvářil se de Molay překvapeně.

„Už jsem vám říkal, že hledám komtura Jana Pražského.“

Velmistr přikývl: „Pamatuji si. Prý vám zachránil život a zároveň ho podezíráte, že zavraždil českého krále, nemýlím-li se.“

Kývl jsem, soustředěně hleděl na toho starého rytíře a najednou nevěděl, co mám říci. Připadal jsem si trapně a celého mne zaplavila lítost. Bože, dej mi sílu dokončit můj úkol, modlil jsem se v duchu. Cosi z mých rozpaků zřejmě ten starý muž, prošlý roky bojů s nevěřícími, vycítil. Natáhl svou pravou ruku a na chvíli se dotkl mé ruky.

„Možná mám poslední příležitost někomu pomoci a snad tím i možná zachráním někoho ze svých řádových bratří,“ řekl konečně Jakub de Molay a povzdychl si. Pak sňal z prstu zlatý pečetní prsten s vyobrazením dvou jezdců na jednom koni a podal mi ho. Uvědomil jsem si, že už jeden podobný pečetní prsten pro změnu českých královen už mám.

„Pospíchejte do Rouenu, do tamní templářské komendy a vykažte se bratřím tímto mým prstenem. Víc jim už poslat nemohu. Ti vám poradí. Ale pospěšte, ať nepřijdete pozdě. Nogaret je nebezpečně rychlý.“

Templářský prsten sklouzl do mé dlaně. Sevřel jsem ruku v pěst a poděkoval.

„Kéž vám dá Bůh křídla,“ popřál mi ještě velmistr, když jsem zabušil na dveře, aby mě stráž pustila ven.

Dominikán Angelo mi sice kladl na srdce, abych se za ním po návštěvě u Jakuba de Molay zastavil, ale já nijak netoužil po setkání s tím podivným mnichem se špičatým nosem a pichlavýma očima. Byl teď pravou rukou Viléma Imberta, velkého inkvizitora pařížského, s nímž měl vést výslechy zatčených templářů. Rychle jsem pospíchal do hostince U modrého kohouta, kde jsem chtěl vyhledal obchodníka Wolfganga z Kronbachu.

Měl jsem štěstí. Norimberský kupec seděl v jídelně nad cínovým talířem, pečlivě okusoval pečené husí stehno a zapíjel ho bílým vínem.

„Potřebuji se dostat co nejrychleji do Rouenu. Pomůžete mi, příteli?“

Kupec odhodil kost na podlahu, kde po ní okamžitě chňaplo velké černé psisko.

„To je pro mne trochu z ruky,“ přiznal popravdě.

„Možná je to otázka života a smrti,“ naléhal jsem.

„Doba je neklidná. Může se nám leccos přihodit,“ namítal opatrně Wolfgang.

„Mám list s pověřením velkého inkvizitora pařížského,“ zmínil jsem se o listině, kterou mě velkoryse vybavil dominikán Angelo.

„Nestrašte mne, důstojný otče!“ obchodník se po těch slovech zhluboka napil. Pak se zarazil, přistrčil ke mně cínovou konvici a omluvně se honem dotázal: „Nenapijete se se mnou?“

„Ne. Spěchám.“

„Já vím. Je to otázka života a smrti. Tak pojďte.“

Kupec položil na stůl pár mincí, zavolal na dva ze svých pomocníků a přikázal jim, ať rychle seženou loď.

„Nebudeme štvát koně, poplujeme po proudy Seiny k moři,“ rozhodl Wolfgang.

Jeho lidé skutečně ještě téhož dne najali bachratou veslici, která patrně za jiných okolností vozila obilí a sudy s vínem, i s kormidelníkem a veslaři a před setměním jsme opustili Paříž.

Mohutná šedá řeka nás pomalu unášela kolem ponuré basiliky Saint Denis, kde jsou pochovávání francouzští králové, a dál a dál mezi zelenými loukami Normandie. Byl bych raději, kdybychom měli křídla, jak mi to přál velmistr Jakub de Molay, ale, Bohu budiž žalováno, že by nám to stejně nebylo nic platné.

Když jsme totiž konečně dorazili do přístavního města Rouenu, ke svému zklamání jsem zjistil, že zdejší templářskou komendu obsadili královští vojáci v tentýž den jako pařížský Templ. Filip Čtvrtý ho s jakousi zvráceností mocných určil na svátek svatého Edvarda krále, pátek 13. října.

Třináctka je totiž považována za neštěstí přinášející číslo. Vždyť při poslední večeři Páně bylo přece u stolu třináct lidí, Kristus pojedl a popil s dvanácti apoštoly, z nichž jeden, Jidáš Iškariótský, ho pak zradil. Nezbylo mi, než pospíšit do městské věznice, kam byli zajatí templáři odvedeni.

Naštěstí mi průvodní list velkého inkvizitora pařížského otevřel její brány.

Velitel stráží mě ochotně doprovodil až k celám, které však měly daleko ke zdánlivému pohodlí starého královského paláce.

Rytíři zde byli natěsnáni po čtyřech či po pěti v malých vlhkých místnůstkách s hromadami slámy, jak jsem je sám zažil ve sklepení hradu Wawelu. Navíc je všechny pro jistotu přikovali za jednu nohu řetězem ke zdi.

Přímo děsivě tu páchla moč a výkaly, je jen div, že jsem se z toho nepozvracel.

Komtur Jan Pražský seděl zhroucený na slámě a tvář skrýval v dlaních. Když jsem ho oslovil, zvedl zarudlé oči a já v nich poznal onen šedý lesk, který mne upoutal tehdy v lesích na pomezí Čech a Moravy.

„Vzpomínáte si na mne, bratře?“ zeptal jsem se ho tiše.

Zavrtěl hlavou a odvrátil svůj pohled.

„Přicházím jako přítel,“ zašeptal jsem a tak, aby to velitel stráží neviděl, ukázal jsem mu pečetní prsten velmistra Jakuba de Molay. Komtur rázem ožil a plaše se rozhlédl.

„Můžete nás nechat o samotě?“ zeptal jsem se velitele stráží. Důstojník horlivě přikývl: „Jistě, pane inkvizitore.“

„Dobrá, už jděte,“ poručil jsem mu. Sotvaže důstojník zmizel, Jan Pražský se úlevně usmál: „Vy jste hovořil s naším velmistrem?“

„Ano. Ale kvůli tomu jsem za vámi nevážil svoji cestu.“

„Co tedy chcete, cisterciáku?“

„Zachránil jste mi před časem život, když mne a mé průvodce přepadli lapkové.“

„Pamatuji si,“ utrousil templář a stále si mě měřil svýma ocelově šedýma očima.

„Ale vzal jste mi průvodní listinu od královny Violy...“

„Z tuze dobrých důvodů...“

„Zabil jste českého a polského krále Václava Třetího?“

Jan Pražský zbledl: „To byla věc osobní msty.“

„Tedy přiznáváte, že jste si v domě děkana Bohuslava v Olomouci počíhal na panovníka a zasadil mu tři rány dýkou, až jste ho zbavil života? Jak jste se k němu dostal? Proč to byla věc osobní msty?“

„Protože jeho otec král Václav Druhý dal bezdůvodně popravit mého otce.“

Vydechl jsem samým překvapením: „Vy jste tedy synem...“

„Jsem synem Záviše z Falkenštejna a královny vdovy Kunhuty Uherské.“

Rázem mi byla jasná rytířova dávná zmínka o královské krvi i o pomezním hradu, který obýval jeho otec. Jednalo se přece o Svojanov, královský hrad, který si Záviš přisvojil. Ale mne v té chvíli zaujala skutečnost, že mám před sebou potomka pánů z Krumlova, jedné z větví mého rodu Vítkovců.

„Jste-li vskutku Závišovým synem, pak jste také můj příbuzný.“

„Jak to?“ podivil se Jan Pražský.

Rázem jsem přešel v rozhovoru na tykání:

„Protože mým otcem je bratránek tvého popraveného otce Jindřich z Rožmberka.“

„Ty jsi tedy pán z červené růže? Další z naší rozvětvené rodiny?“

„Až na to, že pán nejsem, jen mladší bratr, na něhož zbyla pouze duchovní dráha a nikoliv rytířská kariéra.“

„To jsme na tom takřka stejně. I já musel jako syn popraveného otce pro odčinění jeho údajných hříchů vstoupit do řádu. Vybral jsem si alespoň rytířský řád.“

„Ale vždyť jsi, bratře Jane, zákeřnou vraždou krále porušil řádové sliby!“

„Nejednalo se jen o osobní mstu, ale bylo mi řečeno, že tím činem plním boží poslání.“

Templářova odpověď mě překvapila.

„Kým, smím-li vědět? Snad ne římským králem Albrechtem Habsburským?“

Teď se zase překvapeně zatvářil Jan Pražský:

„Habsburk Albrecht? S tím jsem se v životě nesešel. Zato jistý tvůj řádový bratr, cisterciák jako ty, mne vyhledal v naší pražské komendě a v sakristii kostela svatého Vavřince měl se mnou dlouhý rozhovor. Bez jeho listu adresovaného samotnému králi, bych se do panovníkovy blízkosti nikdy nedostal. Václav Třetí, na rozdíl od svého otce Václava Druhého, nám templářům příliš nedůvěřoval. Byl už nakažen tím morem pomluv, který vypustil do světa francouzský král Filip.“

„Cisterciák že nastrojil vraždu českého krále?“ Vzrušením se mi až třásl hlas. „Znáš jméno? Klášter odkud pocházel?“

„Bohužel, v sakristii bylo šero, neviděl jsem mu do tváře. A jméno mi neřekl, zřejmě však byl u krále dobře zapsán, protože s jeho listem jsem byl k panovníkovi snadno vpuštěn.“

„A toho jsi využil a ...“

„Přátelé mého popraveného otce Holen z Vildštejna a Albert ze Šternberka mi samozřejmě pomohli a přikázali svým lidem, jak mají jednat.“

„Takže komplot českých pánů a jakéhosi cisterciáka!“ zvolal jsem zděšeně. „A mě se pak pan ze Šternberka zbavil tím, že mě uspal a předal norimberským kupcům! Vraždu pak hodili na ubohé bratry z Botenštejna.“

„To už nevím. Rychle jsem musel opustit Olomouc a jako z udělání jsem v pomezních lesích narazil na tebe, bratře, a náhodou ti zachránil život.“

Poslouchal jsem jako ohromený Janovo přiznání a usilovně přemýšlel co si mám počít.

Mám vzít na sebe úlohu soudce a za vraždu Václava Třetího ho potrestat tím, že ho ponechám zde v rouenské věznici, aby zde nejspíše shnil zaživa? Nebo mám tomuto templáři a svému příbuznému oplatit záchranu svého života záchranou jeho života?

Stál jsem věru před těžkým rozhodováním. Přemýšlel jsem, jak by se asi rozhodl opat Konrád. Zalitoval jsem, že nestojí vedle mě, aby mi poradil. Také jsem si vzpomněl na královnu Violu a její žal nad ztrátou manžela a tím i královské koruny. Ale mohu to vůbec odčinit tím, že templáře Jana přenechám jeho osudu?

Vzpomněl jsem si však také na slova řádového velmistra Jakuba de Molay. Jakže to říkal? Že má snad poslední možnost někomu pomoci? Koho tím mínil? Mě jistě ne. Nic mi nehrozilo, hrozilo však jeho bratrům.

Přivolal jsem velitele stráží a co možná nejautoritativnějším hlasem mu oznámil:

„S okamžitou platností přebírám zatčeného komtura Jana Pražského a další templáře z jeho cely. Mám příkaz je dopravit do Paříže.“

Důstojník s sebou polekaně cuknul: „Budete potřebovat ozbrojený doprovod?“

Pomyslel jsem na lidi kupce Wolfganga a stroze řekl: „Díky. Mám vlastní. Zbavte vězně okovů. Jejich přeprava musí proběhnout co nejméně nápadně. Je to příkaz kancléře Viléma Nogareta.“

Doufal jsem, že důstojník nemá žádnou možnost, jak si ověřit pravdivost mých slov. Naštěstí bylo z jeho chování patrné, jak moc se mu ulevilo. Hlídání a věznění templářů ho zjevně příliš netěšilo.

Přítel Wolfgang se sice zatvářil překvapeně, když jsem z věznice vyvedl hlouček pobledlých a špinavých templářů, nicméně ochotně zahrál svoji roli najatého žoldnéře. V nejbližším hostinci si pak Jan Pražský oblékl moji bílou kutnu a převlékli se také ostatní templáři. Všichni si pro jistotu břitvou ještě oholili vousy. Na rozloučenou jsem synovi Záviše z Falkenštejna předal pečetní prsten velmistra templářů. Wolfgang byl smířen s tím, že přijde o pronajatý člun.

„Snad se v něm dostanete přes moře do Anglie,“ dumal.

„Jistě. Díky. Do Anglie zatím moc Filipa Čtvrtého nesahá, byť je sešvagřen s anglickým králem Eduardem,“ odpověděl mu Jan Pražský.

Pak ke mně přistoupil a objal mne: „Bůh tě opatruj, bratře Bartoloměji. Nebo bych měl spíše říci – Voku z Rožmberka? Hřeje mne, že jsi v sobě nezapřel krev pánů z Růže! Bůh ti to oplať!“

Byla už tma, když templáři mířili v lodi na širé moře. Vzpomněl jsem si na obraz budoucnosti v magickém zrcadle hvězdopravce Alvara de Oviedo. Tak tohle byl ten mnich na lodi, kterého jsem v něm spatřil! Kdybych býval tušil, že bude mít na sobě moji vlastní kutnu!

Díval jsem se za odplouvajícím člunem a přemýšlel, zda-li si to takhle přál Jakub de Molay, který teď sedí zamčen ve své vězeňské komnatě a unaveně listuje v breviáři.

Zatím se ho bojí, ale přijde čas, kdy ho nelítostně odvlečou do mučírny. Snad Jan Pražský, vrah posledního krále z rodu Přemyslovců, šťastně dopluje do Anglie.

Co bude dál, ví jenom Bůh.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 12:51

Errata: