Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Step

Milča se probrala až za hodnou chvilku.

První čeho si všimla, jakmile otevřela oči, byly její vykasané šaty. Trhla sebou jakoby ji píchli a hbitě si stáhla jejich okraj do »cudnější« pozice. Pak zjistila, že se Zdenka s Pavlem nenuceně baví jen mezi sebou a Pavel, o kterého v té chvíli šlo nejvíc, je plně zaujatý hovorem. Vypadalo to dokonce, jakoby ji Zdenka před Pavlem zastínila vlastním tělem, aby si ani ničeho všimnout nemohl. Trochu ji to uklidnilo, i když ne úplně.

„Vy už jste vzhůru?“ zavrněla a protáhla se. „Je něco nového?“

„Celkem nic,“ obrátila se k ní Zdenka, dosud otočená k Pavlovi. „Akorát je čas vstávat.“

„Príma,“ kvitovala to Milča skoro spokojeně. „Co teď budeme dělat?“

„Zkoušet přivolávat vesmířany,“ vzdychl si Pavel. „Vlastně, když nad tím uvažuješ, co jiného můžeme dělat?“

„Třeba... hledat nějaký lepší úkryt,“ navrhla Milča horlivě.

Pavel jí zopakoval svou úvahu, jak ji předtím přednesl Zdence - o tom, že by tu nejprve museli objevit nějaké býložravce a až pak by se mohli bát místních predátorů. Za nejdůležitější považoval její objev jedlého mechu, neboť ten jim snad zajistí přežití, než si jich mimozemšťané všimnou.

„Ten mech jsem první vyzkoušela já!“ pyšnila se hned Milča.

„Měli jsme zkrátka kliku,“ zlehčil Pavel trochu její zásluhu. „Všichni tři,“ dodal.

„A kde je naše střecha?“ vzpomněla si až teď Milča.

Pavel jí ukázal stranou ležící hnědý hadr na podlahu, na který se jejich přístřeší scvrklo.

„Ten mech rychle vyschne, ztvrdne a stane se z něj prkno, křivé jako vrtule,“ pokrčil rameny. „Naštěstí je tady teplo a neprší, takže střechu vlastně ani nepotřebujeme.“

Pak ale oběma dívkám doporučil odskočit si za strom, aby mohli vyrazit na průzkum okolí.

„Proč chceš pořád něco prozkoumávat?“ nesouhlasila s ním Milča.

„Protože tady, co jsme, nic není,“ zdůvodnil to. „Možná je tu někde schovaná hvězdná brána, ale s tou se těžko domluvíme. My teď potřebujeme najít mimozemšťany, rozumíš?“

„No jo, ale proč se máme vzdalovat od místa, kde nás mohou nejspíš čekat?“ namítla Milča. „Tady nás hvězdná brána vyplivla, tady by nás přece měli hledat - pokud mají vůbec nějaký přehled o svých vlastních branách!“

Bylo to nové hledisko a stálo za uvažování.

„Dobře, zdržíme se tady,“ ustoupil Pavel. „Kdyby ale měli mimozemšťané o svých branách takový přehled, jak předpokládáš, už by o nás věděli půl dne a celou noc. Zatím se tu ale neobjevili. Riskujeme, že si našeho přesunu vůbec nevšimli. Podle mě je musíme na sebe nějak upozornit, nebo aspoň najít někoho, kdo na tomhle světě žije a mohl by nám pomoci!“

I jeho názor byl logický. K čemu se tedy přiklonit?

„Zatím se aspoň obě nasnídejte, jedlého mechu je kolem nás dost!“ doporučil jim Pavel. „Já už jsem po snídani.“

Půjčil jim ochotně i svůj přelomený nožík, aby se jim mech lépe krájel.

„Hele - a když ten mech uschl, není z něj něco jako trvanlivý suchar?“ napadlo Milču.

„Čerstvý je určitě lepší,“ řekl Pavel.

Milča, povzbuzená svým prvním úspěchem, se ale přece jen rozhodla vyzkoušet jedlost suché verze mechu. Zjistila ale, že se to pokroucené prkno vůbec nedá ukousnout.

„Kašli na to,“ doporučila jí Zdenka.

„Napadlo mě něco jiného,“ přišel znenadání Pavel s jiným nápadem. „Nechal bych jim tady něco jako návnadu, nebo znamení, že jsme tu byli. Třeba můj mobil, je nám tak jako tak na nic.“

Vytáhl zpod bundy pouzdro s mobilem a z něj přístroj. Jen tak mechanicky se pokusil zapnout ho hlavním vypínačem, ale v té chvíli sebou trhl.

„Hele - on funguje!“ oznámil dívkám překvapeně. „Ukazuje dokonce čas, deset třicet pět!“

Přístroj zřejmě přes noc trochu vyschl a dal se zapnout. Ovšem indikátor signálu neukazoval ani čárku, jediný užitečný údaj byl přesný čas, který se kupodivu udržel navzdory namočení.

„Čas je tady přece úplně jiný,“ vrtěla nad tím hlavou Zdenka.

„Měli bychom přehled aspoň o čase na Zemi,“ namítal.

„No dobře, tak si ho nech,“ ustoupila Zdenka. „Až se vrátíme, budeš rád, že ho máš.“

Pavla její optimismus povzbudil, takže si mobil opět schoval pod bundu.

Mezitím se Zdenka spolu s Milčou nasnídaly jedlého mechu a byly připravené vyrazit. Pavel ale navrhl jít do zdejší stepi kolmo na směr jejich první výpravy kam až to půjde, tak aby ještě neztratili cestu zpátky. Předpokládal, že by mohli dojít hodně daleko, neboť zdejší vysoké stromy musí být vidět z velké dálky. Od dívek žádný protinávrh nepadl, takže bez dlouhého rozmýšlení vyrazili.

Cesta mechovitou stepí byla ale ještě jednotvárnější než cesta lesem. Lišilo se to tím, že Pavel nemusel vyrývat do kmenů šipky pro zpáteční cestu, jen se čas od času ohlédl, aby se přesvědčil, že ještě vidí zelenou hradbu obřích stromů za nimi. Trochu se tím ale přece jen zdržoval a brzy šel pár metrů za oběma dívkami, které se mezi sebou bavily vymýšlením všemožných výmluv, které by po návratu měly doma použít, aby zmírnily hrozící průšvih.

„Hele, Pavlíčku, co ty řekneš doma vašim, až se vrátíme?“ obrátila se po chvilce Zdenka s otázkou na kamaráda dozadu. „Víš, lhát se musí umět, když se včas nedohodneme, co máme všichni stejně říkat, bude to ještě horší!“

„Já bych to tak nekomplikoval,“ usmál se trochu. „Řeknu doma po pravdě, jak se co seběhlo a kde jsme byli.“

„Ty za ten výlet na Ančov sekec nedostaneš?“ podívala se na něho pátravě Zdenka.

„Tak za prvé,“ řekl klidně, „jestli se dostaneme domů, budu tak šťastnej jako blecha, že snesu i nějakej vejprask, kdyby k němu došlo. Za druhý, jestli se dostaneme domů, budou naši štěstím bez sebe, že mě mají zase doma, takže nejspíš k žádnýmu vejprasku ani nedojde. A za třetí, lhát se nemá a pravda může být náhodou nejlepší. Já vím, těžko nám doma uvěří, že jsme byli v cizím světě, ale - jednak máme pořád to oko jako důkaz pravdy a za druhé, když budeme opravdu poctivě vykládat, jak to tady vypadalo, nemůžeme udělat chybu. Sama říkáš, lhát se musí umět a kdo chce lhát, musí si tu lež dobře promyslet a pamatovat na všelijaké detaily, aby na nich nic neprokecl. Uvědom si, naši i vaši strašně rychle pochopí, že jsme tady mohli klidně zůstat. Bez mimozemšťanů cestu domů nenajdeme, ani nemůžeme najít, takže budou taky šťastní jako blechy, až se jim vrátíme!“

„Myslíš, že bysme tu mohli taky klidně zůstat?“ zarazila se Milča.

„Je to jedna z možných variant,“ připustil Pavel. „Ale já pevně věřím, že nakonec narazíme na někoho, kdo nás nesežere, ale vrátí domů.“

„Ale co když nás tady něco sežere?“ začala Milča sýčkovat.

„Neblbni,“ ušklíbl se na ni. „Vidíš snad na obzoru tisícihlavé stádo bizonů, kolem kterých se plíží místní hladoví lvi a tygři?“

Pláň kolem nich byla ale prázdná kam oko dohlédlo, jen v dálce za nimi se táhla od obzoru k obzoru hradba obřího lesa.

„To nám ale pěkně nabouráš naše výmluvy,“ řekla po několika krocích Zdenka.

„Asi bude nejlepší, když budeme všichni doma říkat pravdu a odvolávat se jeden na druhého,“ navrhl jim klidně. „Uvědomte si, v této chvíli už máme sedět ve škole. Výslechy nás tedy nečekají jen doma, ale i tam a to by bylo na lhaní moc překombinované. Poctivě vypovídat pravdu má taky své výhody, nemusíme si vymýšlet a učit se nazpaměť žádné lži.“

Zmínka o dalším výslechu ve škole dívky trochu zaskočila, tak daleko to zatím nepromýšlely. Pavlovo řešení - držet se pravdy - bylo vlastně jednodušší. Přestaly proto promýšlet detaily výmluv a chvíli šli proto všichni tři mlčky.

„Jak daleko myslíš, že ještě půjdeme?“ zeptala se po chvilce Zdenka. „Kolik je vlastně hodin?“

Pavel hbitě vytáhl zpod bundy mobil a pohlédl na jeho displej.

„Právě zvoní polední přestávka,“ ušklíbl se. „Nedáme si taky oběd? Dohodli jsme se snad, že půjdeme tak dlouho, dokud se ten les za námi nezmění v malou skvrnku na obzoru.“

„To může trvat klidně až do večera,“ namítala Zdenka.

„No a?“ podotkl klidně. „Tak si pak dáme večeři, mech tady roste všude, a pak zalehneme do mechu jako do peřin. Tady nebo u skály, je to snad jedno.“

„Jsem pro ten oběd,“ řekla rychle Milča. „Už mám docela hlad.“

„Dobře, uspořádáme si mechovou hostinu,“ souhlasil Pavel.

Přiklekl, vytáhl přelomený nůž a začal z mechu vykrajovat velké buchty. Jednu podal Milči, druhou Zdence a do třetí se chystal zakousnout sám.

„Fuj!“ vyplivla najednou Milča všechno, co měla v puse. „Tohle se nedá jíst!“

Udělala přitom pohyb, jakoby se chystala zvracet, ačkoliv neměla co. Zdenka s Pavlem zpozorněli a oba si opatrně přičichli.

Mech nevoněl po cibuli ani po ředkvičkách, ale smrděl jako shnilé brambory. A podle Miluščina výrazu nejspíš přesně tak i chutnal. U Milči to ihned vyvolalo dávivý reflex a Zdence s Pavlem stačilo přičichnutí, aby si ochutnávku rychle rozmysleli.

„To je divné,“ řekl Pavel zaraženě. „Proč jsme to až dosud necítili?“

Odrýpl jiný kus mechu poněkud stranou, ale když k němu přičichl, ošklíbl se úplně stejně.

„Smrdí to jako bramborový krecht na jaře,“ řekl s odporem.

„To přece nikdo jíst nedokáže!“ přidala se i Milča.

„Ale proč jsme to necítili dřív?“ opakoval Pavel otázku. „Půl metru od takového smradu je vzduch úplně svěží, to přece není normální!“

„Nebude to tím, že jsme v jiném světě?“ opáčila jízlivě Milča.

„No jo!“ vzdychl si. „To mě ani nenapadlo! Ještě že tě máme! Ale vážně - proč je vzduch půl metru od takového smradu normální, skoro bych řekl voňavý?“

„Možná je ten smrad těžší než vzduch a drží se dole,“ navrhla Milča.

„Možná,“ připustil Pavel. „Proto jsme si toho nevšimli. Horší je, že díky tomu nevíme, kde to svinstvo začíná.“

„Jenže to dramaticky mění situaci, vážení!“ zhodnotila to Zdenka. „Může to být tím, že tu roste jiná odrůda mechu než pod stromy. V tom případě bych navrhla spořádaný a včasný ústup. Jít takhle až do večera, vlekli bysme se zpátky o hladu!“

„O hladu budeme i teď,“ připomněla jí Milča.

„Bez jednoho oběda to vydržíme,“ chlácholila ji Zdenka. „Když se hned teď otočíme, dorazíme k večeru k lesu a tam se nadlábneme chutnější podstromové odrůdy. Takže vztyk a čelem vzad!“

Měla pravdu, takže ani nepadl žádný protinávrh.

Otočili se a zamířili zpátky. Jenže Pavel se náhle zarazil a zděšeně ukazoval přímo před sebe.

„Holky!“ zaúpěl. „Kde je ten les?“

Step se táhla všude kolem nich. Byla do všech směrů prázdná, takže se na ní mohli cítit jako mravenci v tělocvičně se zeleným kobercem na podlaze. Až na to, že tady úplně chyběl strop. Bílé mraky nad nimi visely nehybně jako jednolitá deska. Bílý koberec nahoře, zelený dole a uprostřed tři mravenečkové. Ty dvě desky se na všech stranách sbíhaly úplně stejně, kam až dohlédli.

Les obřích stromů - zmizel.


Ocitnout se znenadání v naprosté pustině, obklopeni hnusným, nejedlým mechem, byla pro ně větší rána, než dokázali unést.

Milča se prostě naplno rozbrečela. Schoulila se na mechový koberec a mezi vzlyky tvrdila, že od začátku věděla, že se odsud nedostanou a že neměla na ten výlet vůbec jít. Zdenku obvinila, že to všechno spískala a Pavla, že tím pitomým skleněným okem spustil tu past na mamuty - tedy na ně.

„Jo, máš jistě pravdu!“ řekl na to zamračeně Pavel. „Ale to nám nepomůže.“

„Taky bych mohla tvrdit, že jsi s námi prostě nemusela chodit, ale Pavel má pravdu, brek nám teď nepomůže,“ přidala se k němu i Zdenka.

Milčino zhroucení je kupodivu přinutilo vzchopit se, aby nedopadli všichni tři stejně.

„Tak co chcete dělat?“ vzlykala Milča. „Les zmizel, skála s hvězdnou bránou je pryč, sami se tak jako tak vrátit neumíme - co ještě chcete dělat?“

„Můžeme se aspoň zkusit vrátit do lesa,“ navrhl Pavel. „Když se kolem nás podíváš pozorněji, zjistíš, že za námi v mechu zůstaly naše stopy. Nejsou zřetelné, ale trochu znát jsou a máme aspoň směr. Když se podle nich vydáme zpátky, měli bysme se vrátit do lesa.“

„Kde máš jaký les?“ ukázala Milča směrem, kterým vedly jejich stopy.

„Přece se nemohl jen tak vypařit!“ tvrdil zarputile Pavel. „I když jsme v jiném světě, zákon zachování hmoty musí ve vesmíru platit všude stejně. Spíš bych hádal, že tu bude nějaký lom světla nebo něco jiného, co nám ten les schovalo, ale když se opatrně vrátíme po vlastních stopách, zase se nám objeví...“

„Jen aby!“ vzlykala Milča. „A co když ne?“

„Pavel má pravdu!“ přidala se k němu Zdenka rázně. „Zvedej zadek, jde se dál!“

„Nemá to smysl!“ kvílela na zemi Milča. „Zemřeme tady!“

„Vstávej, nebo tě nakopnu!“ varovala ji Zdenka a na dotvrzení toho, že to myslí vážně, strčila do Milči jemně kolenem. „Zůstat tady by byla volovina. V lese máme přece jen větší naději. Tady by z nás za chvíli byly jen tři vysušené mrtvoly. Tak zvedej zadek, nebo tě nakopnu, že na to dlouho nezapomeneš! Ležet tě tady nenecháme, s tím nepočítej!“

„Vždyť se ani nemáme kam vracet!“ lamentovala Milča, ale pod hrozbou nakopání se přece jen pomalu, neochotně zvedla.

„Seš dobrá,“ obrátil se Pavel obdivně k Zdence. „Já bych si s ní nevěděl rady. A tady by z nás brzy byli opravdu jen tři kostlivci!“

„Naštěstí jí stačilo pohrozit,“ řekla Zdenka s ulehčením. „Horší by bylo nosit ji na zádech.“

Milča na to nic neřekla, ale podívala se na kamarádku tak vyčítavě, jak to jen dokázala. Zdenka na to ale nebrala žádné ohledy. Popadla ji za ruku a vykročila po nezřetelné šňůrce vlastních stop.

Pavel je mlčky následoval. Nenadálá komplikace se mu nezamlouvala. Upřímně si musel sám sobě přiznat, že by to bez Zdenky nezvládl. A Milča nebyla nejlepší parťačka na takové výlety. Příliš brzy ztratila nervy a kdoví, co je v tomto světě ještě potká!

Kráčeli sotva pár minut, Zdenka přitom udávala poměrně vysoké tempo, když náhle zvedla ruku a ukázala přímo před sebe:

„Tak co - je tu ten les, nebo není?“

Les obřích stromů se opět táhl od obzoru k obzoru. Zdenka se na okamžik zastavila, aby si svůj triumf vychutnala, i Milča trochu pookřála, jen Pavlovi se zase něco nelíbilo.

„To je mi vážně divný!“ prohlásil.

„Co je?“ zarazila se Zdenka. „Co ti zase neštymuje?“

„Je to divný,“ opakoval. „Jen se podívejte - ten les se táhne od obzoru k obzoru. Odsud bych řekl, že má na délku dobrých padesát kilometrů, ne-li víc.“

„No a co?“ opáčila Zdenka.

„Tak mi vysvětli, jak jsme ho mohli kolem dokola obejít bratru za dvě hoďky! Vždyť jsme ani příliš nespěchali a já jsem se navíc zdržoval se šipkami! Ušli jsme deset, nejvýš patnáct kilometrů, víc to podle mě nebylo! Jenže tenhle prales by měl tam a zpátky přinejmenším sto kilometrů a to se za dvě hodinky ujít prostě nedá! Profesionální cyklisti by to možná zvládli na kole, ale pěšky? Ani náhodou! Vás to netrklo?“

Obě se chvíli dívaly na tu záhadu, ale pak musely přiznat, že na tom něco je. Odsud se jim les jevil příliš rozsáhlý, než aby se dal tak snadno obejít, jako se jim povedlo hned napoprvé.

„No dobře,“ přijala to nakonec Zdenka. „Takže je to záhada ix plus první. Prostě další zvláštnost zdejšího světa. Já bych se tomu ani nedivila. Buď se tady nebudeme divit ničemu, nebo se budeme divit všemu a pořád.“

„Částečně máš pravdu,“ ustoupil jí opět Pavel. „Jenže nás ty záhady mohou i zabít. Možná je to jen drobná odlišnost od našeho světa, ale jestli nás to zaskočí a dostane nás to do průšvihu, jako s tím nejedlým mechem, bude nám houby platné, že to prohlásíme za ix plus druhou odlišnost.“

„No - to máš taky pravdu,“ uznala Zdenka. „Co s tím chceš ale dělat?“

„Vrátíme se do lesa,“ rozhodl Pavel. „Kdyby nic jiného, snad tam je pořád ještě ten jedlý mech a nezemřeme tam hlady. Protože - může tu být další drobná odlišnost od našeho světa, a sice že se ten mech chrání proti snědení tím, že se stane hnusný široko daleko - tady i v lese.“

„Proboha - nestraš!“ vyjekla zoufale Milča.

„Von nás nestraší,“ zpražila ji Zdenka. „Čerta starého víme, jak se zdejší příroda chová. Pojďme radši zpátky, ať rovnou víme, na čem jsme.“

Popadla Milču za ruku a zase energicky vykročila k lesu.

„Ale... jak by se mohl zkazit mech tady, daleko od stromů... spíš by se měl proti nám chránit mech v lese, kde už jsme ho jedli, ne?“ namítala Milča, ale cupitala s ní bez odporu.

„Jseš si jistá, že ten mech není třeba... součástí nějakého kolektivního vědomí zdejšího světa?“ nadhodil Pavel. „Četl jsem povídku, kde všechny rostliny představovaly spojenou inteligenci světa a když se rozhodly nějakému vetřelci to osladit, nebyl pak schopný sníst ani jeden plod. Všechny se mu před očima měnily v něco příšerně jedovatého.“

„Jako nám - i když to bylo spíš eklhaft než jedovaté!“ souhlasila Zdenka.

„A vy myslíte, že...“ domýšlela se zděšeně Milča, co by to znamenalo.

„Jo,“ přikývl Pavel, který mezitím obě dívky dohonil a šel teď z druhé strany vedle Zdenky. „To poznáme, až se vrátíme mezi stromy. Já jen doufám, že je zdejší svět jiný a že to bude jinak.“

„Co takhle dát si indiánský pochod?“ navrhla znenadání Zdenka.

„V těchhle botách a v mechu? To snad ne!“ vzepřela se Milča.

„Máš asi pravdu,“ připustila Zdenka. „Nechtěla bys je raději sundat a běžet bosa? V tom mechu by to mohlo být i pohodlnější!“

„Já to vyzkouším,“ nabídl se ochotně Pavel.

Shýbl se, zul si mokasíny a dál šel pěšky s botami v ruce.

„Nebyl to špatný nápad!“ řekl po několika krocích. „V tom mechu to bosky jde. Jenže v tamté povídce se rostliny snažily zlou cizáckou bytost otrávit i tím, že jí jedovatou ostrou trávou škrábaly nohy! Mě naštěstí nic neškrábe, ale to by mohlo být i tím, že jsme ještě zdejší rostliny nenaštvali do tak velké zlosti, aby nás chtěly rovnou otrávit.“

„Hele, radši se obuj!“ navrhla mu Milča s obavami v hlase. „Než na to ten mech přijde.“

„Tak ti teda Ď!“ zaťukala si Zdenka významně na čelo při pohledu na Pavla. „Napadne mě, jak jí nenápadně umožnit poklus, a ty to hned zabiješ pitomýma škrábajícíma rostlinama!“

Pavel si uvědomil, že občas opravdu platí heslo »mlčeti zlato«. Milču teď nikdo nedonutí zout boty a bude zase jen zdržovat.

„Tak promiň!“ vyhrkl. „S námi by to měly ty rostliny i tak jednodušší. Zloun v té povídce byl milionkrát odolnější, všechny ty jedy okamžitě neutralizoval, ani na to nemusel zpomalit. Nakonec museli přijít stateční pozemšťané a spálit ho plamenometem na prach.“

„Zajímavé je, že stateční pozemšťané mají na cizích světech obvykle arzenál všech možných zbraní od pistolí po atomové plamenomety, ale málokdy s sebou nosí květiny pro případ, že by tam potkali krásné mimozemšťanky...“ ušklíbla se Milča.

„A obvykle u sebe pro takové případy nenosí ani kondomy,“ přidala Zdenka.

„Ale Zdeni!“ obrátila se na ni pohoršeně Milča a trochu stydlivě zrudla v obličeji.

„Prosím tě, nedělej, že nevíš, co je to prezervativ!“ provokovala ji Zdenka.

„Prosím tě... buď zticha aspoň před ním!“ přidala Milča tišším hlasem a pohodila významně hlavou k Pavlovi, který sice dělal, že neslyší, ale taky byl najednou rudý až za ušima.

„Ty myslíš, že on to nezná?“ zeptala se jí Zdenka neomaleně a pořád stejně nahlas.

„Třeba ne! A ty ho tady zkazíš!“

„No - kdyby to nakrásně ještě neznal, můžeme mu o tom dát menší školení!“ navrhla Zdenka a očividně se na rozpacích obou spolužáků pásla. „Pavlíčku, teď nás chvilku neposlouchej... anebo ještě lépe, poslouchej! A řekni nám, co už víš o sexu?“

„Teoreticky o tom něco vím,“ zavrčel nepřátelsky. „Ale teď mě podstatně víc zajímá, jestli se na kraji lesa najíme anebo zjistíme, že máme před sebou jen bídnou smrt hladem.“

„A když se najíme, tak co?“ obrátila se teď provokativně přímo na něho. „Tak se nadlábneme, povolíme si pásek - až na Milušku, ta žádný nemá. A sex půjde stranou. A to teda ne! Kdyby se fakt ukázalo, že nám hrozí smrt hladem, chtěla bych si před smrtí aspoň něco užít! Když už umřít, tak aspoň ne jako panna!“

„Hele, máš řeči do osmnácti let nepřístupný!“ odsekl trochu upjatě Pavel.

„To je fakt!“ přidala se Milča. „Nemáš na to ještě dost času? Kolik je ti? Dvanáct? Rychle si nech takové chutě zajít!“

„Mluvíš jako naši! Co kdybys to ale připočítal ke zvláštnostem zdejšího světa?“ zasmála se Zdenka na něho mile. „Neslyšel jsi, že se v některých krajích vdávají i desetileté? A to je, prosím, na naší staré dobré Zemi! Což teprve ve světě úplně odlišném?“

„Vážně, holky, konec srandy!“ pokoušel se Pavel obrátit jejich pozornost jinam. „Napadlo mě právě něco jiného.“

Na okamžik se zastavil, v rychlosti si opět nazul mokasíny, ale obutý je zase rychle dohonil.

„Co kdybych zkusil to mimozemské oko nabudit elektromagneticky?“ dokončil myšlenku.

„A máš čím?“ pokusila se ho zpražit Zdenka.

„Mám,“ odvětil. „Mobilem!“

Zdenka ale naopak trochu zrychlila, aby mu znemožnila ihned to vyzkoušet.

„Napřed zkusíme ochutnat podstromový mech!“ rozhodla rezolutně. „Pak budeš mít na tyhle pokusy spoustu času!“

Pavel už ale nechtěl čekat. Vytáhl z pouzdra mobil a zkusmo přikládal třetihorní skleněné oko k jeho hornímu konci, kde tušil anténu.

„Hele, nemohla byste mi některá jen tak vyťukat pár číslíček?“ požádal dívky.

„Řekla jsem, napřed mech!“ řekla rázně Zdenka.

Jenže jak se ohlédla, spatřila něco, z čeho jí stydla krev v žilách.

„Ježkovy zraky!“ zaúpěla tiše a ukázala směrem do stepi, jenže šikmo vzhůru.

Milča se tím směrem podívala, ale jen otevřela pusu a skoro se zalkla.

„T... tam...“ koktala.

„K zemi!“ zavelel Pavel polohlasně ale důrazně, když se tím směrem podíval. A ačkoliv mohl ten povel znát nanejvýš z nějakého válečného filmu, ihned dívkám předvedl ukázkový pád nosem do mechu. Dívky ho následovaly snad jen s půlvteřinovým zpožděním.

Z oblohy se ke zděšenému trojlístku velkou rychlostí snášela - obluda.


Pád nosem do mechu by zděšený trojlístek neuchránil. Na této otevřené planině příliš zřetelně a nápadně vyčnívali. Les obřích stromů daleko, neměli kam se schovat. Kdyby se tak mohli zavrtat pod mech! Jenže tam byla jednolitá čedičová skála, takže ani to nepřicházelo v úvahu.

Obluda, která se k nim snášela, do zdejšího světa jistě patřila, ale na Zemi by budila opravdu zaslouženou pozornost. Měla dvě hlavy s obrovskými zobáky na dvou dlouhých tenkých krcích a kromě šesti nohou i čtyři opeřená křídla. Velikostí se podobala autobusu a kdyby do svých pařátů popadla slona, zřejmě by jí nedělalo velké potíže vznést se i s ním. Unesla by nejspíš i dva a Pavel si vzpomněl na pověst o ptáku Nohovi, ten prý také unesl v pařátech slona! Jenže tohle dvouhlavé stvoření bylo ještě pitvornější a nikdo z trojlístku nepochyboval, že si je v následujícím okamžiku dá k obědu - či snad k večeři? V tomto světě bylo světlo pořád stejné, nebylo čím dělit čas. Ostatně, tahle obluda nemusí rozlišovat, jestli je spolkne k snídani, obědu nebo k večeři, prostě je slupne jako tři přezrálé maliny.

Vtisknuti do mechu jen očekávali, kdo z nich začne jako první křičet bolestí a hrůzou. Jenže uplynulo dobrých pět vteřin a nic se nedělo. Pavel jako první opatrně vzhlédl, jenže metr před sebou spatřil obrovské ptačí pařáty - znamená to, že obluda stojí na dosah od nich. Vybírá si, koho z nich popadne jako prvního? Na co vlastně čeká?

Najednou se k těm dvěma obrovským ptačím pařátům připojily dvě skoro lidské nohy. Nebyly ale bosé. Anebo byly - jenže byly pokryté krátkou černou srstí.

Pavel prudce vzhlédl. Kromě čtyř obrovských očí v dračích hlavách se na něho zblízka dívaly dvě oči v černé pardálí hlavě na skoro lidském těle. Bylo chlupaté, černé - a pokryté chlupatou, jasně modrou látkou, barvou podobnou džínovině. Také na kočičí hlavě seděla čepice z téže modré látky - a Pavel nepochyboval, že je to skutečně oděv, jakým se lidé Země od zvířat nejvíce odlišují.

„Miííaááu!“ vydala ta kočkovitá hlava zvuk, mile podobný zamňoukání přítulné kočičky, jen mnohem hlasitější než řev tygra, až třem pozemským dětem naskočila po celém těle husí kůže.

„Ahoj!“ zvedl Pavel hlavu úplně a odpověděl na ten kočičí pozdrav po lidském způsobu.

První pochopil, že zřejmě nejde o útočný pokřik, ale spíš o snahu domluvit se.

Kočkočlověk před ním se pod dojmem pozemského zvuku zřejmě otřásl, ale pak se k Pavlovi trochu sklonil a pokusil se ho svou packou pohladit po vlasech.

Pavel si všiml, že se ta packa tvarem až neuvěřitelně podobá lidské ruce. Byla to vlastně ruka, až na černou srst, která ji pokrývala. Také nohy toho tvora se více podobaly lidským než kočičím, i když byly také porostlé černou srstí. Ten tvor ale nebyl jen pokrytý všude srstí. Byl oblečený, ke všemu v něčem, co se vzdáleně podobalo džínám. Znamenalo to, že je inteligentní? Pozemští pejsci bývají také občas navlečení do roztodivných kabátků, což jim ovšem na inteligenci nepřidá. Tohle ale bylo něco jiného a Pavel o inteligenci toho tvora ani na okamžik nezapochyboval.

Raději si tedy dřepl - a zvolna vstal. Vztyčený byl o hlavu vyšší než kočkočlověk před ním, ale ten se ho očividně nebál a nejevil snahu utéci. Koutkem oka zpozoroval, jak i obě dívky pomalu, opatrně zvedly hlavy. Zdenka se zvolna vztyčila, Milča zůstala ležet, jen trochu nadzvedla hlavu.

V té chvíli se ke kočkočlověku sklonila jedna obrovská hlava obludného netvora a v děsivě vyhlížejícím zobáku mu podávala kus modré látky, vytvarované do tvaru stejné čepice, jakou měl na hlavě i on. A překvapený Pavel si povšiml, že i ta obludná dračí hlava s ptačím zobákem má na hlavě podobnou chlupatou modrou čepici.

Že by byl i ten drak inteligentní? Nebo se spíš jedná o zdejší obdobu psích kabátků? Co je to vlastně za netvora? Opeřený dvouhlavý ptákodrak se čtyřmi křídly a šesti nohama? Anebo jen zdejší okřídlený kůň, nesoucí svého kočkovitého pána na hřbetě, kam si přeje? V první chvíli si ho na hřbetě netvora ani nepovšimli, ale při nepoměru jejich velikostí nebylo čemu se divit, drobounký jezdec se musel v dračím peří úplně skrýt.

Kočkočlověk převzal z dračího zobáku modrou čepici a opatrně ji chtěl Pavlovi dát na hlavu.

Pavel ale uleknutě uhnul a natáhl ruku po čepici s jasným gestem: »já sám!« Jenže v té chvíli ucukla dozadu i černá ruka s čepicí. Na půlvteřinu se oba zarazili, ale pak kočkočlověk opět natáhl ruku s čepicí pomalu, opatrně k Pavlovi.

„No dobře, tak tedy ty!“ ustoupil Pavel a trochu se sklonil, aby na něho kočkočlověk dosáhl.

Pocítil na hlavě dotyk podivuhodně měkké čepice. Chlupatá modrá látka byla jemnější než hrubá džínovina, ale Pavel velice rychle pochopil, že ta čepice není vůbec obyčejná čepice.

„Kdo vy vlastně jste?“ ozvalo se mu v hlavě zamňoukání. „A kde jste se tady vzali?“

Pavel si uvědomil, že tyto bytosti mají vzájemnou komunikaci opravdu obdivuhodně řešenou. Jejich mluvící čepice nezná češtinu ani angličtinu a přitom mimozemským bytostem rozumí, jako kdyby mluvily česky. Očividně jí nevadí žádná jazyková bariéra - a tím vlastně padla otázka, zda se lidé ve vesmíru domluví a jakou řečí to bude.

Ještě tak vědět, jak se s tímhle vlastně mluví!

„Nahlas myslet!“ poradil mu hlas v hlavě.

„No dobře,“ pomyslel si Pavel hodně zřetelně. „Vy jste zřejmě zdejší. My jsme se sem dostali ze světa zvaného Země, ani nevíme jak.“

„Nevíte?“ ozvala se Pavlovi v hlavě udivená otázka. „Vždyť máš u sebe isrykyš, sám sis musel zlýtu otevřít!“

Mluvící čepice zřejmě nebyla tak stoprocentní, jak si v první chvíli myslel. Právě narazila na dva výrazy, které se jí nepodařilo převést do češtiny. Tedy - pokud to vůbec byla čeština, co mu od prvního okamžiku mňoukalo v hlavě. Ta dvě slova prostě nechápal.

„Nevíme, co je to isrykyš ani zlýtu,“ pomyslel si. „My ta slova vůbec neznáme.“

„Nevíš, co je to isrykyš? Lžeš, máš ho u sebe, schovaný v oděvu!“ vyčetl mu kočkočlověk.

„Nevím, co je to isrykyš,“ trval na svém Pavel, ale napadlo ho, o čem ten tvor nejspíš mluví. Vytáhl z kapsy skleněné oko a položil si je na dlaň. „Myslíš tohle? Tomu my říkáme třetihorní oko!“

„To je přece isrykyš,“ poučil ho kočkočlověk. „Tak vidíš, že to znáš!“

„Říkáme tomu třetihorní oko, protože se to oku podobá,“ opakoval tvrdohlavě Pavel. „Našli jsme je ve skále a nemáme nejmenší tušení, že vy tomu říkáte isrykyš, co to vlastně je a k čemu to může být dobré.“

„Ale vaše oči jsou přece jiné!“ namítl kočkočlověk.

„Jsou jiné,“ připustil Pavel. „Ale vaše taky. V našem světě jsou i jiní tvorové než my a jejich očím se to více podobá než našim.“

Když se pozorněji zadíval na isrykyš, viděl, že i oči kočkočlověka se více podobají lidským než tomuto výtvoru. Kočkočlověk se ale zřejmě nemínil přít o detaily.

„Ať už jste se sem dostali, jak jste se sem dostali, u zglasadrovů zůstat nemůžete,“ oznámil jim suše. „Sem rozhodně nepatříte.“

„Taky si to myslíme,“ přikývl Pavel. „Dokážete nás vrátit zpátky do našeho světa?“

„Musel bych nejprve vědět, kam se chcete vrátit,“ namítl neochotně kočkočlověk. „Který ze světů máte na mysli?“

Tím ale Pavla dokonale zaskočil.

„Který svět? No přece Zemi!“ pomyslel si zmateně.

„Kterému světu říkáte Země?“ požadoval upřesnění kočkočlověk. „Světů, propojených zlýty, je několik tisíc. Znáte aspoň jednotné jméno vašeho světa?“

To ale bylo pro Pavla stejná novinka jako všechno předchozí. Chvíli uvažoval, jak z toho ven, ale na nic nepřišel. Místo něho navrhl jakési řešení kočkočlověk.

„Nejlépe bude, když se mnou všichni odletíte do sjozgi, je tam víc sivírů, aby váš problém vyřešili. Už jste někdy cestovali grikychem?“

„A to je co?“ zeptal se ihned Pavel.

Kočkočlověk mu ale beze slova ukázal na ptačího draka.

„Ne, takové tvory u nás nemáme,“ odvětil Pavel.

„Tak si to zkrátka vyzkoušíte!“ rozhodl kočkočlověk rázně. „Postavte se rovně a nehýbejte se, ať si vás sám naloží. Nebojte se ho, s grikychy u nás cestují i mláďata!“

„My jsme také mláďata!“ řekl mu Pavel.

„Vždyť jste větší než já!“ namítl kočkočlověk. „Ale to nakonec nerozhoduje, hlavně nedělejte prudké pohyby, ať mu nezaskočíte!“

Postavil se vypjatě zpříma, jenže v té chvíli drak otevřel jeden ze svých obrovských zobáků, popadl ho a zvedl hlavu do výšky. Ze zobáku mu ještě okamžik trčely černé chlupaté nohy, ale pak mu kočkočlověk zajel do krku a podle pohybující se boule na jeho krku sjel až do jeho žaludku.

Holky začaly okamžitě hrůzou ječet.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04