Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sjozgi

Pavel si náhle uvědomil, že kamarádky z jeho hovoru s kočkočlověkem nerozuměly ani slovu. Vyměňovali si přece myšlenky pomocí čepice, aniž je vyslovili. Proto je spolknutí kočkočlověka drakem tak strašně vyděsilo. Měl by jim rychle vysvětlit, že o nic nejde, jenže mu na to nezbývalo dost času, druhá hlava už vyjela po něm.

„Holky, stůjte rovně jako já, prý to nic není!“ vykřikl, než se kolem něho znenadání setmělo, jak ho obklopil obrovský dračí zobák. Pak pocítil, že ho cosi středně drsného - nejspíš dračí jazyk - přitisklo k obřímu patru zobáku, trhnutím ho to zvedlo do výšky a současně ho otočilo hlavou dolů. Pak měl pocit, že jede po hlavě ve tmě obrovskou skluzavkou. Dračí jícen se před ním rozestupoval a za ním se zřejmě uzavíral, naštěstí to netrvalo déle než dvě až tři vteřiny.

Ocitl se v pružném, ale nepříliš poddajném koženém vaku, který ho zkroutil, že měl kolena až u hlavy. Kdyby ho vcelku pohltil jakýkoliv dravec na Zemi - ovšem musel by to být přinejmenším vorvaň - byla by v jeho žaludku kyselina, která by ho rychle rozleptala, ale v tomhle vaku, ačkoliv byl uvnitř horký, vlhký a slizký, Pavel žádné pálení necítil. V první chvíli sice zavřel oči, ale když je opatrně otevřel, nic neviděl. Pochopitelně - v žaludku drakoptáka mohl očekávat tmu jako v pytli, co také jiného?

Mají zajímavé dopravní prostředky, pomyslel si. Ještě bude zajímavá otázka dýchání, ale ani vzduch asi nebude takový problém, něco ho spolkl se mnou.

V té chvíli si ale uvědomil, že by se tu měl setkat s kočkočlověkem, jenže tu byl sám. Něco tu nehrálo. Ledaže - vlastně ano - kočkočlověka spolkla druhá dračí hlava, tím se to vysvětlilo. Drak měl zkrátka nejen dvě hlavy, ale i dva žaludky a každý byl teď v jiném.

V té chvíli se dračí žaludek prudce pohnul, jícen se opět roztáhl a vedle Pavla vklouzlo dovnitř další tělo. A podle zoufalého ječení to byla Milča.

„Zmlkni!“ vykřikl na ni, když jí došel dech a nadechovala se k dalšímu jekotu.

„To seš ty, Pavlíku?“ zeptala se ho v té tmě zděšeně.

„Jo,“ řekl, jak mohl nejklidněji. „Jen jsem vám dvěma nestačil včas vysvětlit, že ti lidé takhle cestují, rozumíš? Snaž se teď klidně ležet, poletíme za někým, kdo si s námi bude vědět rady.“

„Ten chlupatý tvor... byl člověk?“ zeptala se. „Nevypadal na to!“

„Člověk Homo Sapiens to jistě nebyl,“ opáčil klidně Pavel. „Spíš Homo Kočkiens. Ale zdejší obyvatelé se lidem tak podobají, že se pro ně označení člověk rozhodně hodí. Bude lépe jim tak říkat, ačkoliv se od nás trochu liší.“

„A jak víš, že takhle cestují?“ vyjekla.

„Předtím jsem s ním mluvil,“ ujistil ji. „Ta jejich čepice zřejmě přenáší myšlenky. Vy dvě jste nás neslyšely, ale já jsem se s ním v pohodě domluvil. Chce nás odvézt do jejich sídla - říkal tomu sjozgi. Tam prý bude víc zdejších lidí, kteří by nám mohli pomoci.“

„Myslela jsem, že nás to chce všechny sežrat!“ řekla nuceně klidnějším hlasem, ačkoliv Pavel přece jen zachytil, jak se jí chvěje.

„Taky že nás to sežralo,“ ujistil ji. „Jenže u nich to tak prostě dělají. A jak už můžeš pochopit, v žaludku toho draka se nám nic zlého neděje. Jen je to tady trochu... trochu vlhké a horké.“

„Když já se pořád strašně bojím,“ řekla už zase plačtivě. „Je tu smradlavý vzduch, nemůžeme se tu udusit? Podej mi aspoň ruku, ať vím, že jsi tady vedle mě!“

Pokusil se nahmatat v té tmě její ruku, ale sotva se jejich prsty propletly, pocítili oba trhnutí. Drak se s nimi zřejmě rozbíhal, potom následovalo zhoupnutí, po něm další - a pak už vlnovitým pohybem stoupali do výšky. V jednom okamžiku se ale ozval podivný dutý zvuk a než je mohlo napadnout, co to může být, dračí jícen se na okamžik roztáhl a vpustil k nim do žaludku bublinu studeného vzduchu. Pavel pochopil, jak budou uvnitř dýchat. Neudusí se, jen je tu trochu... vlhko a horko jako v sauně, taky trochu smrádek, to má Miluška pravdu... ale přežít se to snad dá.

Napadlo ho posvítit si displejem mobilu. Obrazovka není svítilna, ale v téhle tmě by mohlo jakékoliv světlo osvítit aspoň nejbližší okolí. Trochu se tu mačkali, ale byl mezi nimi i vzduch. Kdy se jim něco takového zase poštěstí? Zejména když se zdálo, že se odsud v pořádku dostanou!

Jak to vlastně v takovém dračím žaludku vypadá?

Obrazovka mobilu osvítila namodralý sliz, který je obklopoval - a Milčin zděšený obličej. Stěny žaludku byly zevnitř bílé, rýhované jako slepičí a vylučovaly zřejmě sliz, který je obaloval. Jen hlavy měli trochu volné a vzduch kolem nich se dal jakž takž dýchat.

„Co je to kolem nás za hnus?“ vyjekla Milča.

„Klid, nic zlého nám to prozatím nedělá,“ snažil se ji uklidnit a raději vypnul mobil. „Asi sis předtím nevšimla, ale když to toho kočkočlověka vyplivlo, byl úplně suchý.“

„Myslíš, že nás to taky... osuší?“

„Řekl bych, že ano,“ souhlasil. „A i kdyby ne, přežijeme to taky!“

„Říkej si co chceš, nelíbí se mi to,“ trvala na svých obavách.

„Ten místní člověk mě ujistil, že let je bezpečný, u nich tak cestují i děti,“ odvětil Pavel, aby Milču povzbudil. „Všechno ostatní prostě musíme vydržet.“

Po chvilce letu začali klesat, zpočátku nepatrně, ale pak rychleji.

„Přistáváme,“ řekl Pavel s určitostí.

Měl pravdu. Ptačí drak náhle dopadl na svých šest noh a krátce popoběhl, než se zastavil.

„Mám dojem, že budeme vystupovat,“ řekl Pavel.

„Já taky,“ usmála se i Milča.


Vystupování bylo kupodivu mnohem pomalejší než nastupování, ale když je ptákodrak vyvrhl na šedivou, hladkou dlažbu, byli všichni čtyři oblečení ve stejné huňaté modré látce. Podobali se ze všeho nejvíc modrým medvídkům na hraní - jak je dnes výrobci hraček na Zemi vnucují dětem, které ještě nemají o medvědech žádnou představu a z těchto hraček získají další nesmyslný pohled na svět, stejně jako z obrázků fialových krav a zelených koní.

Jenže tady to bylo něco jiného. Kolem nich přes náměstíčko, či co to bylo, kde s nimi podivný drakopták přistál, přecházelo několik desítek podobně oblečených lidí.

Lidí? Vždyť se jim nejvíce podobal kočkočlověk, který je sem přivezl! Někteří obyvatelé byli ještě podivnější. Byli tu kentaurovití tvorové s téměř lidskou hlavou, kteří za sebou jako dinosauří ocas táhli kus trupu, podpíraný mnohem menšími zadními nožičkami, cupitajícími dvojnásobnou rychlostí než jejich přední nohy, kupodivu podobné lidským.

Pravých kentaurů tu bylo vlastně nejvíc. Jenže se příliš nepodobali koňolidem, jako kentauři z pozemských, převážně řeckých bájí. Někteří byli pokrytí černou panteří srstí a dlouhými tlamami by mohli soupeřit s pozemskými koliemi, jiní byli očividně pod obleky pokrytí zelenými šupinami. Většina měla přední pár končetin podobných lidským, ovšem zadní nohy měly tvar různý. Byly tu i bytosti s plochým ocasem ve tvaru velrybích ploutví. Jejich průvodce byl aspoň tvarem těla, rukou a nohou lidem ze Země nejbližší. Dokonce - na rozdíl od koček - neměl ani ocas.

Ptákodrak po nich ještě dvakrát škytl. Vypadly mu z krku Pavlův mobil, kapesní nůž a skleněné třetihorní oko, neboli isrykyš, jak tomu říkali zdejší lidé. Dívky u sebe zřejmě nic neměly, takže ty předměty Pavel rychle posbíral a z nedostatku kapes je zastrkal za okraj svého nového chlupatého oděvu. Ptákodrak se pak otočil šikmo stranou, rozběhl se na svých šesti nohách, roztáhl čtyři ptačí křídla, plavně se vznesl a zakrátko jim zmizel za nejbližšími domy.

Stáli teď trochu bezradně na náměstíčku a rozhlíželi se kolem. Kupodivu mezi zdejšími tvory nebudili žádnou pozornost - ani rozmanitým tvarům těl zdejších bytostí se nikdo nepodivoval.

Domy kolem nich se ostatně pozemským domům také vůbec nepodobaly. Kolem plošiny, dlážděné obrovskými kamennými deskami, stálo pár desítek velkých černých vajec, zhruba deset metrů vysokých, o průměru pěti až sedmi metrů a s jednolitým černým povrchem. Na první pohled nebylo zřejmé, zda to jsou budovy, sochy nebo jiné stavby a k čemu slouží. Jako sochy byly příliš jednoduché a kdyby to měly být budovy, pak jim úplně chyběla okna.

„Pojďte za mnou,“ vybídl je kočkočlověk, kterého ptákodrak samozřejmě vyvrhl také.

Pavel si všiml, že nejen on, ale i obě dívky mají na hlavě slušivé modré huňaté čepice, takže je kočkočlověk - či spíš ptákodrak - všechny tři vybavil k případným rozhovorům. Nemusel by jim pak jeho slova tlumočit, rozuměly by mu stejně jako on.

Zamířili za ním přes celé náměstí k jednomu vejci, stejnému jako ostatní. Kočkočlověk se tu ale zřejmě vyznal, protože nijak nezaváhal.

„Jak se ti líbil let v žaludku toho draka?“ zeptala se Milča Zdenky.

„Nádhera!“ rozplývala se kamarádka. „Taky se vám to tak líbilo? My jsme se koukali očima pravé hlavy, vy asi levé, nebo ne?“

„My jsme byli potmě,“ odvětil zaraženě Pavel. „Vy jste v tom žaludku něco viděli?“

„No jistě!“ řekla Zdenka. Gaňgóg - tak se prý jmenuje náš průvodce - mi uvnitř podal takové dvě přísavky a ukázal mi, jak se dávají na oči. Pak už jsme oba viděli skoro totéž, co pravá dračí hlava. To byl teda výhled! Lepší než z letadla i než z helikoptéry!“

„Jaké přísavky?“ zajímal se hned Pavel.

„Vlastně ani nevím, jak vypadaly,“ pokrčila rameny. „Byla tam přece tma... prostě mi podal ve tmě něco na dlouhé pupeční šňůře, přitiskl mi to na oči... vlastně, nejprve mi dal mluvící čepici, aby mi mohl vysvětlit co a jak, nezdálo se mi dávat si něco slizkého na oči, ale ty přísavky seděly jako naše kontaktní čočky a ani netlačily...“

Líčila jim pak nadšeně let nad stepí i nad dalšími krajinami zdejšího světa.

„Step i les se zdají rozsáhlejší než doopravdy jsou,“ líčila jim. „Jsou totiž ohraničené zrcadly. Ne pevnými, ale takovými... vzdušnými, něco jako fata morgána, jenže trošku odlišnými. Proto nám les znenadání zmizel a měli jsme dojem, že se step rozprostírá od obzoru k obzoru. Ta zrcadla shora vypadají jako bludiště, z výšky je to jasně vidět. Ještě že si nás tam Gaňgóg všiml, tam bychom mohli bloudit léta páně a nikam bychom se nedostali.“

„Tak proto ten les vypadal, že se táhne od obzoru k obzoru!“ došlo Pavlovi.

„Kdyby jen to!“ vzdychla si Zdenka. „Lesy jsou navíc rozšiřované kruhovými zrcadly, Gaňgóg mi řekl, že by se to pevnými zrcadly ani nedalo vytvořit. Myslíš si, že jdeš rovně, ale místo toho se pohybuješ v bludném kruhu. Tam se pak dá chodit pořád dokolečka, až padneš vysílením. Ještě že jsme to poznali už po první otočce!“

„Zaplaťpámbu za ten ztracený kapesníček!“ vzdychl si Pavel.

Tak se vlastně ukázalo, že nejvíc zážitků měla z nich Zdenka.

Nejvíc zklamaný byl nakonec Pavel. Proč se Gaňgóg předem ani nezmínil o těch přísavkách na oči? Mohli si letu užít jako Zdenka!

Ošidil je o parádní zážitek!


Gaňgóg vedl pozemský trojlístek k jednomu černému vejci, stojícímu na okraji podivného šedivého náměstíčka.

Naznačil jim, že jsou to budovy, ačkoliv ta vejce neměla zvenčí okna ani dveře. Až zblízka se na nich objevily červeně blikající obrysy vchodů. Gaňgóg jim poradil zavírat při vstupu oči, než si na to zvyknou, ale i tak to chtělo trochu odvahy vstoupit přímo do celistvé černé stěny.

Uvnitř bylo zdánlivě mnohem víc prostoru, než jak to vypadalo zvenčí, všechny stěny byly z vnitřní strany průhledné, takže propouštěly plno světla. A už tam na ně skutečně čekalo několik zdejších bytostí. Kočkolidí bylo mezi nimi nejvíc - s Gaňgógem šest. Dva byli podivní kentauři s malinkými zadními nožičkami - Pavlovi vzdáleně připomínali družičku nesoucí nevěstě vlečku, dva byli černí panteři, kterým se tělo před předníma nohama ostře napřimovalo a mělo ještě dvě menší ručičky, ostatní bytosti tam byly po jedné. Ta největší připomínala slona, jenže místo sloních nohou měla dole několik chapadel jako chobotnice a z vrásčitého sloního těla vyrůstalo maličké, skoro dětské tělíčko s docela obyčejnýma dětskýma rukama, přičemž jen tělíčko a ručičky byly oblečené.

Aspoň trochu byly ty bytosti oblečené všechny. Nejkuriózněji na Pavla zapůsobil dinosaurus velký jako on sám, něco jako zmenšený tyrannosaurus. Byl oblečený do legračního žlutého oblečku s bílými třásněmi kolem krku, rukou a nohou. Kolem boků měl cosi jako nařasené fialové barokní kalhoty, takže mu připomínal barokního šlechtice. Chyběl mu kord, zato měl tlamu plnou zubů.

„To jsou oni?“ zeptal se dinosaur Gaňgóga, když před ně přivedl tři pozemské návštěvníky.

Gaňgóg přisvědčil a všichni na pozdrav pokývali hlavami. Potom se kolem pozemských dětí shlukli a podrobně si je prohlíželi. Pavlovi to připadalo až příliš zevrubné, venku se jim přece nikdo nedivil a nikdo o ně ani nejevil zájem. Nebylo to ale bezdůvodné. Po chvilce shrnul prohlídku slon s chapadly místo nohou.

„Tuhle rasu neznáme,“ řekl. „Nic takového se na žádném známém světě nenachází. Nevíme, odkud mohli přijít a kam je máme vrátit.“

„Záhadou je i jak se k nám dostali,“ pokračoval dinosaurus ve žlutém barokním obleku.

„Měli u sebe isrykyš,“ tvrdil Gaňgóg. „Podle toho jsem usoudil, že přišli skrz nějakou zlýtu.“

Isrykyš?“ opakoval po něm nedůvěřivě slon s chapadly.

„Můžeš nám svůj isrykyš zapůjčit na prozkoumání?“ obrátil se Gaňgóg na Pavla. „Mělo by se v něm zachovat jednotné jméno vašeho světa a kdyby tam bylo, mohli bychom vás - snad - vrátit.“

Pavel rychle vydoloval ze svého nového chlupatého obleku skleněné třetihorní oko a ochotně je Gaňgógovi zapůjčil ke zkoumání. Gaňgóg oko předal do dětské ručičky chapadloslonu. Ten se podíval do zřítelnice skleněného oka a zkoumavě si tam cosi prohlížel. Zřejmě ho to neuspokojilo, protože vyňal ze svého obleku jiné skleněné oko a chvíli je porovnával.

„Tohle přece není isrykyš,“ řekl po chvilce. „Mohou mi tví hosté vysvětlit, jak k němu přišli?“

Gaňgóg se obrátil na Pavla a ten zdejším odborníkům vyprávěl, jak skleněné oko vydoloval ze skály třetihorní sopky krátce předtím, než je cosi nasálo a vyklopilo ve zdejším světě.

„Muselo tam být podle mě hodně dlouho - nevím, jak vy určujete čas, ale v našich jednotkách jsou to miliony let,“ skončil.

„Říkáš - ležel hodně dlouho zalitý ve skále?“ ujišťoval se opatrně slon s chapadly. „To by ale mohl pocházet ještě od Okchygů, chápete? A navíc by měl být ještě funkční!“

„Třetí funkční isrykyš z doby Okchygů?“ nedůvěřoval dinosaur. „To není pravděpodobné!“

„Vzácnost by to byla, ale vyloučit to nemůžeme,“ trval na svém chapadloslon. „Podle našich měřítek je jiný. A kdyby platilo, že pochází z tak dávné doby, od koho jiného by mohl být?“

„Na to bychom měli zavolat sivíry,“ řekl zaraženě jeden z kočkolidí. „Byla by to událost, jaká se často nestává!“

„Jistěže je musíme zavolat,“ řekl chapadloslon. „Nemáme na výběr. Já bych se bál na takovou vzácnost sahat, aby se nepoškodila. Isrykyše Okchygů byly přece choulostivější než současné!“

Po tomto rozhodnutí se dinosaur obrátil na Gaňgóga.

„Zeptej se svých hostů, zda jsou ochotní počkat tady na výsledky zkoumání svého isrykyše,“ požádal ho. „Musíme na to pozvat sivíry, mají víc možností ke zkoumání. Památky na Okchygy jsou vzácné, zdá se, že tady jde o velice významný nález.“

„Beze všeho,“ přikývl Pavel, ani nečekal na předání vzkazu. „Ale když náš isrykyš přečkal ve zdraví zatavený ve ztuhlé lávě od třetihor do dneška, pak nebude tak choulostivý, jak se obáváte.“

„Další výzkum musí vést pro jistotu sivírové,“ ukončil debatu chapadloslon. Gaňgógu, postarej se zatím o naše hosty. Předpokládám, že přišli z některého vnějšího světa a neznají to u nás. Pořiď jim skelte a nauč je zacházet se Sekem, ale požádej je, aby neopouštěli Vjobůc, dokud to sivírové nevyřeší.“

„Zařídím to,“ slíbil Gaňgóg.

Pak se všichni po krátké úkloně rozešli a trojice pozemských dětí se změnila v hosty. Při tom krátkém setkání jim ale něco došlo.

Návrat zřejmě nebude tak snadný.


„Asi jste pochopili, že se teď o vás mám starat,“ oslovil Gaňgóg pozemské děti, když opustili černou vajíčkovitou budovu. „Nejprve musíme vyřešit, kde budete přebývat. Vlastně jde o drobné rozhodnutí. Chcete přebývat u mě, anebo byste si přáli vlastní domek?“

„Co by bylo pro tebe přijatelnější?“ zeptal se ho Pavel. „Nám by možná stačil stan, nebo něco podobného.“

„Stan... stan... to je vaše slovo, že? To byste mi museli nejprve vysvětlit, nic mi to neříká.“

„Stan je v naší řeči přenosný přístřešek z pevné látky,“ začal vysvětlovat Pavel. „Slouží jen na ochranu před deštěm a studeným větrem, zato se dá snadno přenášet.“

„Aha,“ pochopil to - snad - Gaňgóg. „Přenosný přístřešek z plátna... to nepoužíváme. Podle mé představy takový přístřešek moc nevydrží. Vaše domy přenosné nejsou?“

„Většinou ne,“ přikývl Pavel.

„Naše ano, takže přenosné přístřešky nepotřebujeme. Víte, byl bych rád, kdybyste si zvolili za příbytek zrovna můj dům. Můžete mít i vlastní, ale ve společném příbytku byste se jistě snadněji seznamovali s životem na Vjobůci.“

„Nechtěli bychom nikomu překážet,“ řekl rychle Pavel.

„Překážet nám nebudete,“ ujistil je Gaňgóg. „Naopak, málokdo má štěstí mít na návštěvě lidi z vnějšího světa a už vůbec ne z neznámého. S radostí vás přivedu Geneči a našim dvěma mladým. Geneče je moje dyž, máme dvě mláďata, GychjoGešítchi, ti vás také rádi uvidí. Kdybyste si přáli každý vlastní pelíšek, není žádný problém náš dům nafouknout.“

„Kde je váš dům?“ zeptal se tedy stručně Pavel.

„Nedaleko odtud,“ ujistil je. „Nejrychlejší bude, když tam dojdeme pěšky, na tak blízko nemá smysl vyrušovat grikychy ani jízdní tyhjo.“

„Dobře - přijmeme tvou nabídku,“ přijal to Pavel.

Kočkočlověk se otočil a vedl je mezi okrajovými domy do stepi, porostlé zeleným mechem. Zřejmě to bylo běžné zdejší prostředí, něco jako na Zemi trávníky. Jenže když ušli do této stepi kolem třiceti metrů, náhle před nimi vyvstala skupinka černých vejcovitých domků, seskupených kolem šedé plochy jako na předchozím náměstíčku.

Zrcadla tohoto světa - jak jinak. A všichni tak mohou mít iluzi úžasně rozsáhlé krajiny.

„Máme tu takovou malou hrípu - ale všichni naši sousedé jsou velice milí gežgo, snad se vám zalíbí,“ pokračoval Gaňgóg. „Žijete ve vašem světě pohromadě, nebo dáváte přednost osamění?“

Tentokrát Pavel ani dívky nepotřebovaly vysvětlení - hrípa byla prostě skupinka domů, gežgo byli zdejší kočkolidé. Pavlovi se zdálo, že mluvící čepice nemá problém s něčím, co se poblíž nachází a je vidět, i když to slovo nemá pozemský ekvivalent.

Kočkolidé jsou tedy gežgo. Na to si jistě brzy zvyknou, budou-li je mít často před očima.

„Jsem opravdu zvědavá na jejich koťata!“ řekla potichu Milča.

Pavel se na ni trochu pohoršeně podíval, ale Milča měla svoji mluvící čepici v ruce, takže to řekla jen pro něho a Zdenku.

„Uvidíme,“ řekl přísně.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:17