Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návštěva u gežgů

Gaňgógova koťata přivítala pozemské děti přívětivě. Byla v domku sama, Gaňgógova družka dyž byla kdesi venku, ale Gaňgóg pozemské děti ujistil, že už je na cestě domů.

„Už jsem jí to dal mlupkou na vědomí,“ sdělil dětem.

Mlupkou?“ pozastavil se nad tím slovem Pavel.

„No přece mluvící čapkou,“ vysvětlovala mu rychle Zdenka. „Oni jí říkají krátce ogmu, ale to se nedá přesně přeložit. Ogmu nemá ráda sáhodlouhé opisy a když něco nedokáže přeložit, buď to ponechá v původní podobě, nebo seskládá nové slovo z několika našich. Ze slov »mluvící čapka« jí vznikla »mlupka«. Když ji opravíš, bude tvůj výraz používat přednostně. Já jsem jí už dala najevo, aby mi své jméno nepřekládala. Ogmu se dá snadno zapamatovat a slovo »mlupka« mi připadá až moc umělé. Mimochodem, ogmu umí nejen překládat, ale ve zdejším světě zastupuje i mobil. Tak mohl Gaňgóg náš přílet předem ohlásit jejich expertům a teď i své rodině. Jen ještě nevím, jak to vlastně dělá, ale snad nám to časem řekne.“

„V tom případě bych také raději používal slovo »ogmu«,“ řekl Pavel.

„Víš, podle mě bude lepší, když se některé zdejší pojmy naučíme tak, jak je používají zdejší,“ navrhla Zdenka. „Zejména ty, které by musela ogmu sestavovat po kouskách, protože pro ně prostě nemáme jednoznačný výraz. Nebude to poprvé, co se čeština obohatí o nějaký ten cizí výraz.“

„Takže nebudeme říkat »kočkolidé«, ale »gežgo«, na to si brzy zvykneme,“ souhlasil Pavel.

Gaňgógův dům se okolním domům zvenku podobal doslova jako vejce vejci. Uvnitř se ale od domu, kde se setkali s místními odborníky, trochu odlišoval. Stěny Gaňgógova domu nebyly zevnitř úplně průhledné, takže podobnost končila vchodem. Také zde jim metr před vchodem zablikal jeho obrys a museli vkročit do zdánlivě jednolité černé stěny, ale za vchodem už nebyla ze všech stran otevřená plošinka, ale mnohem tmavší doupě se zaoblenými stěnami, shora jen spoře osvětlené. Přímo za vchodem bylo malé rozcestí, odkud pokračovaly čtyři válcovité tunely. Čekala tam na ně dvě Gaňgógova mláďata - vlastně děti. Už věděla, kdo k nim zavítá a uvítala je velice nadšeně, jenže otec je rychle poslal do jejich doupátek - poslechla ho už méně nadšeně.

„Musíme se hned zpočátku dohodnout,“ omlouval to. „Bude to příliš vážné jednání.“

„Opravdu by u toho vaše děti nemohly být?“ zastala se jich Milča.

„Raději ne,“ trval na svém Gaňgóg. „Až projednáme základní otázky, pak snad.“

„V tom případě by bylo dobré začít,“ řekl netrpělivě Pavel.

„To jsem chtěl i já,“ souhlasil Gaňgóg. „Takže první otázka. Jak spolu nejraději jednáte? Řeči ve stoje považujeme za vhodné jen v naléhavých situacích. My gežgo při vzájemném jednání raději sedíme, nejlépe na hlamri, nechcete si to také vyzkoušet?“

Za Gaňgógem se náhle objevilo menší křesílko, do kterého se ihned posadil.

„Tomu my říkáme sedačka,“ odvětil Pavel. „Používáme je stejně jako vy.“

„Pak se tedy posaďte!“ vyzval je Gaňgóg - a za dětmi se objevila další tři křesílka.

„Výborně!“ podotkl Pavel a opatrně usedl.

Ve zdejších sedačkách se sedělo pohodlně, Pavel měl pocit, že sedí na nafukovacím polštářku, který se mu přizpůsobil, takže ho nic netlačilo.

„Sedněte si taky,“ vyzval kamarádky, které se zpočátku trochu zdráhaly, ale když viděly, jak spokojeně se Pavel tváří, daly si říci a pak už seděli všichni čtyři.

„U nás mají různé bytosti různé vzdálenosti, na jaké obvykle jednají,“ pokračoval Gaňgóg. „My gežgo nejraději jednáme nablízko, ale kdyby to pro vás bylo nepříjemné, naznačte větší odstup a sedačky se vzdálí.“

Dětem se ale zdálo lepší větší přiblížení, takže s nimi sedačky zaujaly podobu čtyřlístku, kdy se všechny čtyři dotýkaly a mohli by si všichni podat ruce.

„Potřebujeme ještě mezi námi zgylot, ať si můžeme něco předvádět,“ pokračoval Gaňgóg.

Uprostřed mezi nimi se znenadání objevila čtvercová plošinka se zaoblenými rohy, visící jen tak ve vzduchu.

„Skoro jako náš stolek,“ komentoval to Pavel. „Až na to, že tenhle nemá nohy.“

„Také používáme stolky,“ přidala se Zdenka.

„Výborně!“ řekl Gaňgóg. „Teď musíme projednat otázky potravy. Podle toho, že máte ústa, zřejmě něco jíte. Podle vašich zubů hádám, že nejste čisté šelmy, jako my, ačkoliv ani my už tyruzg dávno nelovíme, jako naši mlakje. Čím se nejčastěji živíte? Jíte maso nebo rostliny?“

„Oboje,“ řekl Pavel. „Ale ne tak, jak jsou. Jsme zvyklí jídlo si upravovat, nejčastěji ohněm.“

„Ohněm?“ opáčil Gaňgóg. „To slovo ogmu nezná. Co to je?“

Pavel si v hlavě představil táborák, jaký měli naposledy na skautském táboře.

„Aha, oheň,“ pochopil Gaňgóg, jakmile mu to mluvící čepice ogmu dopřeložila. „Upravujete si tedy jídlo teplem jako selojové. Můžete tedy použít i jejich pomůcky a možná i stejné potraviny.“

„Ledacos jíme i syrové,“ vmísila se mezi ně Zdenka. „Třeba některé plody. V lese Zglasadrovů jsme jedli mech tak jak byl.“

„Pasete se jako regci?“

„Podle zubů si říkáme všežravci,“ řekl Pavel a přidal k tomu několik představ - syrové jablko, špekáčky opékané nad táborákem, sklenici mléka a vajíčko na pánvičce jako volské oko.

„Takže jíte skoro všechno,“ přikývl Gaňgóg. „My sice občas také jíme ovoce, ale nemůžeme být bez masa. Na návštěvě u selojů i u bresogů jíme s nimi maso upravované ohněm i v horké vodě, ale jíme je i syrové. Možná se v mnohém shodneme.“

„Až na to syrové maso,“ otřásla se Milča.

„Ty jsi ještě nejedla tatarák?“ podívala se na ni Zdenka přísně.

„Nejedla,“ přiznala Milča.

„To je totiž opepřené syrové maso se syrovým vejcem,“ poučovala ji Zdenka. „Můžeš si to dát ve všech lepších restauracích.“

„V naší hospodě určitě nic takového nemají!“ opáčila Milča.

„Ale když ti to tady nabídnou, měla bys to sníst,“ řekla Zdenka. „Moje babička říká: doma jez co máš, u cizích - co ti dají.“

„Všechno snad nemusím,“ otřásla se Milča. „Smím jistě odmítnout lidské maso, hady a hmyz, i kdyby mi je někde dávali.“

„To bys mohla i na Zemi umřít hladem u plných stolů,“ odfrkla si Zdenka. „I na Zemi lidé snědí všelicos. A na mnoha místech bys je odmítnutím krutě urazila. Když se vypravíš do takových krajů, musíš ledacos překousnout!“

„Když se vypravím mezi lidojedy, budu odevzdaně trpět za své rozhodnutí, jenže tady nejsem úplně dobrovolně,“ připomněla jí Milča.

„Dobrovolně nebo ne, jsi tady a budeš se muset přizpůsobit,“ řekla Zdenka.

„A co když bude zdejší jídlo jedovaté?“ namítla Milča. „Například psi mohou na Zemi sežrat i nahnilé maso, na rozdíl od nás je bez potíží stráví. Přitom můžeš psa otrávit obyčejnou čokoládou. Ani pro nás tady nebude vhodné všechno!“

„Psa že můžeš otrávit čokoládou?“ podivila se Zdenka.

„Ty to nevíš?“ oplatila jí údiv Milča. „Pro psy je přece kakao jed!“

„To jsem nevěděla,“ přiznala Zdenka.

„Zřejmě si budeme muset dávat pozor na to, co jíme,“ zhodnotil to Pavel.

„Pak si nějaká jídla vyzkoušíte,“ slíbil jim Gaňgóg. „Teď další otázka. Střídáte mozek, nebo musíte občas spát?“

Teď tomu příliš nerozuměli, ale Gaňgóg jim vysvětlil, že někteří tvorové, zejména na světech, kde je neustále den, střídají ve spánku levou a pravou půlku mozku, takže navenek fakticky nikdy nespí. Hned ho ale ujistili, že na Zemi se noc a den střídají, takže lidé ze Země, stejně jako všichni ostatní tvorové, musí spát.

„Na Vjobůci je stále den,“ ujistil je Gaňgóg. „Ale naši mlakje sem přišli ze světa, kde se také noc a den střídaly, proto i my musíme spát.“

Následovaly podrobnější otázky, jak lidé Země spí - zda přitom zalézají do doupat, zda se při hlídání ostatních střídají, jak dlouho trvá na Zemi den a noc, zda spí raději na zemi nebo ve větvích a další podrobnosti. Výsledkem měla být odpovídající úprava lůžek pro děti a uzpůsobení ložnic.

„Zaslechl jsem, že jste ještě mláďata,“ položil jim otázku mezi ostatními. „Všichni tři? Takže ještě musíte dorůst? Jak dlouho to může podle vás trvat?“

Pavel mu to potvrdil a odhadl, že vyrostou ještě o pětinu výšky.

„A jak dlouho to bude trvat? To je těžké odhadnout, když neznáme vaše časové jednotky.“

Chvíli se tedy dohadovali o přepočtu času.

Ukázalo se, že Gaňgóg má v tom směru docela zajímavé možnosti. Až dosud si nevšimli jeho nenápadného náramku, většinou skrytého pod rukávem oděvu. Náramek skelte sloužil ke spojení se zdejší rozptýlenou inteligencí - Pavel se to pokusil nazvat místní počítačovou sítí, ale Gaňgóg toto přirovnání odmítl - Sek se podle něho nedal rozčleňovat na menší jednotky. Sek byl zkrátka jeden nedělitelný pomocník všech druhů lidí. Když Pavel nabídl k porovnání přesný čas ze svého mobilu, Gaňgóg zajásal, nechal si vysvětlit pozemské počítání času, nechal Sek změřit minutový časový úsek a v poměrně krátké době měl úplný přepočet pozemského času na zdejší. Původ pozemského isrykyše - třetihorního oka - přepočítal z Pavlova odhadu deseti milionů let do zdejších časových měřítek, což mu dovolilo přednostně informovat odborníky v sjozgi, že nález podle všeho skutečně spadá do raného období Okchygů.

Netušili ovšem, že je to jen hodně přibližné a všechno je úplně jinak...

Stejně tak přepočítali pozemský čtyřiadvacetihodinový denní cyklus. Gaňgógovi vyšlo, že se pozemšťané mohou s jistou odchylkou připojit k dennímu cyklu gežgů, který se odlišoval jen o půl hodiny denně - a to už se dalo podle mínění odborníků přizpůsobit. Také mu mohli přibližně sdělit, kdy by mohli asi tak dorůst.

„Když jsme si ujasnili, že naše a vaše dny se odlišují jen o jeden díl z padesáti, měli bychom vyrůst odhadem za dva tisíce dní,“ spočítal rychle Pavel a Gaňgóg jen přikývl hlavou. Úplně stejně, jako by přikývl i člověk druhu Homo Sapiens.

Na závěr děti dostaly vlastní náramky skelte a slib poučení, k čemu je mohou využít, jak to Gaňgógovi ostatně uložilo shromáždění odborníků v Sjozgi.

„Stáváte se tím - alespoň po dobu vašeho pobytu u nás - členy naší společnosti,“ řekl jim.

„Takže i my máme přístup k vašemu Seku a můžeme ho využívat? Potíž je, že to neumíme,“ vzdychl si Pavel.

„A nečekejte, že se to naučíte za pár dní,“ zchladil je. „Využití Seku je příliš složité. Naše děti se to učí tisíce dní a i málokdo dospělý může tvrdit, že ovládá víc než setinu jeho možností. Základy vás naučím hned, něco spolu prodiskutujeme a pokud budete potřebovat více, sjednám vám setkání s odborníky, ke kterým se sám nepočítám.“

„Děkuji předem,“ přikývl Pavel.

„Buďte tedy mezi námi vítáni,“ řekl Gaňgóg.


Mezitím se domů vrátila Gaňgógova dyž - neboli družka či snad manželka - Geneče a hned se o pozemské děti zajímala. Nejprve jim nabídla něco k jídlu - správně předpokládala, že budou mít hlad a pokárala Gaňgóga, že ho nenapadlo návštěvě něco nabídnout. S vyptáváním, čím se lidé Země živí, byla hotová rychleji a zakrátko se před nimi na vznášejícím se stolečku zgylotu objevilo pár krvavě červených plodů a miska se stejně barevným pokrmem, připomínajícím čerstvě umleté maso. Geneče je nepřinesla - prostě se před nimi náhle objevily, jako by vyvstaly ze vzduchu.

„To dělá Sek,“ vysvětlovala dětem. „Vytváří hmotu podle potřeby.“

Bylo to zajímavé, ale u dětí hlad hbitě převážil nad údivem i ostychem.

Milča pochopitelně sáhla po červeném plodu a mleté maso odstrčila, ale Pavel se Zdenkou se bez velkého domlouvání rozhodli ochutnat všechno.

gežgo pojídají ovoce jen tak rukama, ale k masu dostali bílé, jakoby plastikové špachtličky. Geneče jim předvedla, jak maso nabírají a také jak se dá špachtlička prsty podle potřeby dotvarovat. Pavel i Zdenka si z ní udělali klasické pozemské lžíce a problémy s jídelním náčiním rázem zmizely.

„Člověče, Miluško, ochutnej to taky!“ pobízela kamarádku Zdenka. „Jestli se ti to nezdá, zavři oči, ale ochutnej to. Vůbec to nechutná jako maso, spíš jako zeleninový salát! A voní to po ředkvičkách! Jako mech v tamtom lese!“

„Přece nedáš paní Geneči košem!“ přidal se i Pavel.

Milča tedy se sebezapřením ochutnala, ale pak se rozzářila a pustila se do jídla s ostatními.

„Zdání klame,“ řekla Zdenka. „Vypadá to jako syrové mleté, ale nesmíš se tím nechat zmást.“

Po jídle je pak seznámila s jejich zařízením, zvaným defoge. Byl to zdejší hygienický box ve tvaru kvádru velikosti člověka a nahrazoval záchod, koupelnu, ale i šatnu. Samozřejmě je musela seznámit s jeho funkcemi. Což o to, jako záchod by se dal použít i bez návodu, podobal se nejvíc tureckým, jenže měl i funkci bidetu a chyběl v něm toiletní papír - a to by asi přinášelo problémy. Hygienický kvádr neměl dveře, ale vstupovalo se do něho skrz stěnu. Vnitřek byl poměrně malý, umožňoval sotva dřep a vztyk, ovládal se myšlenkami pomocí čepice ogmu, ale na myšlenkový příkaz člověka osprchoval teplou i studenou vodou a pak ho i oblékl. Zdejší obleky byly na jedno použití, neměly žádné spojovací prvky - knoflíky ani zipy. Mimo hygienické kvádry se daly svlékat jen natržením na označeném místě, nejčastěji u krku. Za normálních okolností byly pevnější než pozemská džínovina, ale jakmile se natrhly, rozpadly se na kopeček sušených nudlí, včetně tvrdších šlapek zastupujících boty. V hygienickém kvádru se oblek hned po vstupu rozpustil, ale po umytí - nebo po důkladném osprchování ze všech stran, podle požadavku - se objevil známý modravý sliz a rychle každému přímo na těle vytvořil nové oblečení.

Paní Geneče ještě před použitím defoge naučila pozemské děti myšlenkami ovlivňovat, jak bude nový oblek vypadat. Variací však bylo příliš mnoho než aby je naučila všechno. Pro začátek je nechala nakreslit, jak si oblek představují a pak jim pomocí čapky ogmu předvedla, co si musí myslet, aby oblek získal požadovaný tvar a barvy.

Hygienické kvádry byly ve vajíčku tři - dva v přízemí, jeden v patře, takže je všichni mohli použít současně a vrátili se už v nových oblecích. Zdenka se oblékla jako předtím na výletě - jen její nové džíny byly jednodušší a neměly kapsy, strakatá košile, napodobující flanel, měla vzor jiný než předtím, byť dost podobný, jen boty nezvládla a měla teď na nohou jakési huňaté papuče. Milča se tvrdohlavě pokusila rekonstruovat své šatičky, jenže kvádr nebyl zvyklý na sukně, takže teď měla na sobě kombinézu podobného barevného vzoru, jako byly její předchozí šaty, jen přes boky měla široký pás, ve kterém se dal rozpoznat jakýsi pokus o sukni.

Největší haló vyvolal Pavel, neboť přišel oblečený jako dinosaur, se kterým jednali na schůzce s místními vědci. Barevně byl ještě výstřednější. Měl bohatě nařasené fialové barokní kalhoty, okrově žlutou košili, bílé třásně kolem krku i na koncích rukávů, jednu nohavici červenou, druhou zelenou a na nohou hnědé kozačky s třásněmi. U pasu měl prostorný kapsář, ve kterém měl všechny své poklady - zlomený nůž a mobil.

Zelený sliz v žaludcích grikycha na nich také rozpustil jejich staré oblečení, ale až na zmizelé kapesníky se nedotkl věcí, které měli u sebe a na sobě. Oběma dívkám ponechal náušnice, Zdence na krku řetízek se zavěšeným stříbrným křížkem a Pavlovi zůstalo, co měl po kapsách.

Gežgo se barevnosti oděvů nedivili - nebylo to pro ně nic mimořádného. Venku chodily ještě bizarněji oblečené mimozemské bytosti.

Pak se Geneče znovu dětí přeptala, jak se sem na Vjobůc dostali. Nešlo jí ale o způsob. Přijala prostě Gaňgógovu domněnku o jakémsi zapomenutém zlýtu Okchygů, ale vyptávala se na čas, kdy na Zemi vstávali a kdy by tam měl být večer.

„Ten už je,“ odvětil Pavel při pohledu na mobil, který při tom opět nakrátko zapnul. „Na Zemi už je dávno půlnoc.“

„U vás na Zemi na vás dohlížejí vaši rodiče, že?“ ujišťovala se Geneče.

„Většinou ano,“ vzdychla si Zdenka.

„Budeme je tady muset zastoupit,“ rozhodla Geneče. „Takže - do pelíšků!“

„I tady?“ vzdychla trpitelsky Milča.

„Pro vaše dobro,“ dodala Geneče.


Hostitelé je ubytovali v horní části vajíčkovitého domu, kde jim upravili podle pozemských zvyků tři menší pokojíky. Samozřejmě ne přesně, ale aby to hostům vyhovovalo. Chyběly tu noční stolky s lampičkami - nač lampičky, když stačí pomyslet, venkovní stěna zprůhlední a pokoj zalije nekončící denní světlo? Nebyly tu ani skříně, jediným kusem nábytku byla jednoduchá pohovka, na ní měkký polštář a spací pytel, který Gaňgóg vytvořil podle Pavlova návrhu, odsouhlaseného i oběma dívkami. Pavel navrhl spací pytle jako vzpomínku na dětské tábory. Připadal mu vhodnější než tradiční pozemské lůžkoviny a dívky se toho nápadu ihned chytily.

Otázku pyžama nebo obecně nočního obleku vůbec neřešili. Rozhodli se spát v tom, co měli právě na sobě s výhledem, že se to časem srovná.

Ráno se všichni tři probudili pozdě - podle Pavlova mobilu bylo k desáté dopolední, když za ním obě přišly.

„Spalo se nám báječně!“ protahovala se spokojeně Milča.

„Lepší než doma,“ přidala Zdenka. „Nikdo nás nebudil do školy, žádné umývání nádobí, to by se mi líbilo! I kdybych tu měla zůstat třeba deset let!“

„Moc si o to nekoledujte, nebo se to stane,“ zavrčel. „Možná si z toho děláte srandičky, jenže mně se zdá, že to může být velice nepříjemná skutečnost. Nevšimly jste si, jak si zdejší odborníci nevěděli rady s naším isrykyšem? Naše třetihorní oko prý není kompatibilní se zdejšími!“

„No tak si na to pozvali větší experty, ne?“ nadhodila lehkovážně Zdenka.

„A co když si ani větší experti nebudou vědět rady?“

„Nestraš!“ zakřikla ho Zdenka. „Zatím to vypadá na nádherné prázdniny. Nezlobila bych se, kdyby trvaly třeba celé dva roky.“

„I dva roky prázdnin by nám přinesly problémy,“ zavrčel Pavel. „Holky, uděláme asi nejlépe, když se tady hned od začátku věnujeme zkoumání zdejší civilizace. Kdyby se nám to povedlo, na Zemi by nám utrhli ruce nadšením, až se tam vrátíme! Jak by se vám líbilo být jedinými experty na zdejší světy a civilizace?“

„Bylo by to pěkné, ale bylo by nám to k ničemu,“ řekla pevně Zdenka.

„To snad nemyslíš vážně!“ zarazil se ve svém rozletu Pavel.

„Ale to víš, že myslím!“ odvětila. „Představ si, že se nějaký Křovák ze střední Afriky, nebo ještě lépe, domorodec ze zapadlého ostrova v Tichomoří, dostane k nám do Evropy. Naučí se naši špičkovou technologii, stane se z něho odborník na Windowsy. A pak se vrátí domů, kde je nejbližší počítač stovky kilometrů daleko, navíc pod stálým dozorem na nějaké pitomé vojenské základně. Nač bude novopečenému odborníkovi bez přístupu k počítačům perfektní znalost Windowsů? Sám si odpověz, ať zůstanu slušná! A stejně dopadneme, až se vrátíme na Zem. Můžeme znát zdejšího Seka na špičkové úrovni, ale na Zemi si o tom můžeme leda nechat zdát.“

Což byla, bohužel, nejspíš pravda.

„Leda bychom zrovna my tři způsobili, že se zdejší civilizace začne zajímat o nás,“ nedal se Pavel. „Pak se můžeme dočkat Seka i na Zemi!“

„Víš, hodně záleží na tom, jestli se zdejší civilizace nezhrozí, až zjistí, co všechno se na Zemi v současné době děje,“ vzdychla si i Milča. „Zdejším bytostem může nejvíc vadit, že na Zemi není ani rok bez větší či menší války. Nemluvím o obyčejných kriminálních vraždách, ani o mafiích, ale o tom, že největší krutosti a nejvíce obětí mají na svědomí právě naše nejvyspělejší a nejrozvinutější země. Taky by se nám mohlo stát, že místo návratu domů skončíme ve zdejší zoologické zahradě. V kleci s nápisem Homo militaris, nebo tak nějak.“

Což byla, bohužel, další možnost, kterou nemohli vyloučit.

„Tak se aspoň chovejte důstojně!“ trval na svém Pavel. „Uvědomte si, zastupujeme tu lidstvo. Můžeme mu to nejen vylepšit, ale i polepit! I kdyby nás strčili do klece, musíme se chovat tak, aby se za nás Země nemusela stydět!“

„Spíš se chováme, jako bysme se vůbec nestyděli za Zemi,“ neodpustila si Milča.

„Uvidíme!“ odložil konečný soud Pavel.


Když po schodech, velice podobných těm na Zemi, sešli dolů, gežgové už je očekávali. Asi nejvíc se na ně těšila jejich mláďata. Očekávali je v křesílkách hlamri, tři další už měli připravené i pro ně. Sami už asi byli po snídani, ale pro hosty měli přichystané ranní jídlo. Vybírala je zřejmě paní Geneče a opět se strefila do jejich chutí. Zvolila pro ně tentokrát modré ovoce, barvou podobné švestkám, ale tvarem banánům, které se na rozdíl od banánů neloupaly a na rozdíl od švestek uvnitř neměly pecky, v misce tentokrát ležely zelené piškoty a v kelímcích byl hustý hnědý nápoj vzdáleně podobný kakau. Dokud děti jedly, bylo ticho, ale jakmile dojedly, začal úplný kolotoč vyptávání.

Tentokrát měly hlavní slovo GychjoGešítchi, které včera otec Gaňgóg od jednání tak rázně odstrčil. Také Pavel s Milčou a Zdenkou se víc ptali.

Pro pozemské děti byl poněkud překvapující věk kočičích dětí. Ta roztomilá koťátka, veliká sotva jako pozemští prvňáčci, byla starší než se zdála. Zdejší bytosti nedělily čas na roky, jako lidé Země, jen na dny, které se od pozemských dní lišily sotva o dvě procenta - a to i ve světě Vjobůc, kde byl neustálý den. Když se pozemské děti dozvěděly, že mladší kočičí kluk Gychjo už má sedm a půl tisíce dní a starší Gešítchi přes osm tisíc dní, trochu je to zarazilo. Dvaadvacet pozemských let - a kočičí táta s nimi zachází jako s malými koťaty! A to ještě musí oba vydržet nejméně dva a půl roku, než je u gežgů začnou počítat za dospělé!

„Vidíte - a u nás se vám zdá i osmnáct let strááášně pozdě!“ rýpnul si Pavel do dívek.

„To nás asi budete považovat za strašně mladé,“ obrátila se Zdenka na gežgy.

„Jak se to vezme,“ usmál se Gaňgóg. „Čtyři a půl tisíce dní je pro nás opravdu málo, ale vy přece patříte k jinému druhu. Jestliže je u vás věk zralosti pouhých šest a půl tisíce dní, jste prostě ve vývoji rychlejší. Ve známých světech žijí i bytosti, které dospívají už ve čtyřech tisíci dnech.“

„Ty to mají nejlepší,“ vzdychla si Milča.

„Rychleji dospívají, ale také žijí kratší dobu,“ upozornila je Geneče. „Žijí prostě rychleji. Pak se ale dožívají sotva pětasedmdesáti tisíce dní, zatímco my běžně dvojnásobku.“

Dětem chvíli trvalo přepočítání, ale pak skoro oněměly.

„Vy se dožíváte - sto padesáti tisíce dní?“ vyhrkl první Pavel.

„Běžně,“ ujistil je Gaňgóg. „Někteří až dvou set tisíc. Kolika dní se obvykle dožíváte vy?“

Pavel si to rychle z hlavy spočetl. Osmdesát let krát tři sta pětašedesát - necelých třicet tisíc. Jenže bytosti, co tu dospívají v jedenácti letech, se dožívají více než dvojnásobku a tyhle kočičky žijí běžně pět set let, výjimečně až tisíc!

„Máme zřejmě mnohem kratší život než vy,“ přiznal, zatímco obě dívky se ještě z těch počtů - a hlavně z výsledku - nestačily ani vzpamatovat. „U našeho druhu je třicet tisíc dní vysoký věk.“

„To není přirozené,“ mínil Gaňgóg. „Myslím, že by se na vás měli podívat naši sivírové. Snad by se s tím dalo něco dělat!“

„V našem světě je to tak normální,“ opakoval Pavel. „Jsme na to zvyklí.“

„Zavolám na vás naše sivíry,“ rozhodl Gaňgóg.

„Jak myslíte,“ neprotestoval Pavel.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04