Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sivírové

Jako správný hostitel se Gaňgóg snažil pozemským dětem vyhovět ve všech požadavcích, ale děti jich moc neměly. Naopak se rozhodly přizpůsobit nabídce hostitelů a Gaňgóg se mohl věnovat výuce možností a funkcí náramku skelte.

Na počátku se zaměřil na dvě hlavní témata - dotazy a příkazy. Děti jistě brzy využijí oboje. Sek poskytoval informace na dotazy v různých úrovních a brzy si zvolil tu, kterou děti lépe chápaly. Dotazy se daly zadávat i prostřednictvím čepice ogmu, ale náramek skelte disponoval promítačkou plastických holografických obrázků, které odpovědi na dotazy značně usnadňovaly.

Pavla od počátku zajímala podivná struktura Vjobůce, zdejšího světa. Nešlo mu do hlavy, jak je možné, aby pod mechem byla všude stejná jednolitá skála s pravidelně rozmístěnými šachtami, odkud rostly zdejší obří stromy. Vysvětlení ho sice uspokojilo, ale současně ohromilo.

Svět nazývaný Vjobůc byl totiž celý umělý! A to už nejméně sto tisíc let, kdy ho jeho tvůrci, staří Okchygové, od základů vytvořili. Proto na něm nebyly kopce ani údolí, jako na všech světech, vzniklých přírodní cestou. I ta skála vlastně nebyla skála obvyklá na Zemi. Byl to kovový plášť.

„Co tedy znamenala ta vyčnívající skála, u které jsme tábořili?“ zeptal se Pavel Seka.

„Podle starých záznamů šlo o konzole na motory, jejichž pomocí Okchygové Vjobůc přitáhli na současné místo. Je jich kolem rovníku šestnáct - jen motory už tu dávno nejsou,“ odpověděl Sek.

„Proboha, co by to muselo být za motory, aby pohnuly celým světem?“ vyhrkl Pavel.

„Každý měl údajně tah tří bilionů tun,“ odpověděl nevzrušeně Sek. „Po přesunu Vjobůce a po jeho usazení na stabilní dráhu Okchygové motory odmontovali, aby je mohli použít jinde. Přetáhli tak několik desítek umělých světů a rozšířili si tím velice významně své území. Dnes je to naše.“

„Kde jsou Okchygové dnes?“ zajímalo Pavla.

„Vyhynuli,“ odvětil Sek. „Dosáhli nejvyššího stupně dokonalosti a individuální nesmrtelnosti, takže už neměli oč by ještě usilovali. Až jednoho dne usoudili, že jejich další život postrádá smysl - a téhož dne všichni zemřeli. A protože se přitom úplně vypařili, nepodařilo se nám ani pravý důvod jejich záhuby objasnit. Památky se na ně ale zachovaly skoro na všech světech.“

Zatímco Pavel se zajímal spíše o technické problémy, věnovala se paní Geneče dívkám. Spolu se pokoušely roztřídit dostupné potraviny podle několika kriterií. Vzhledem k tomu, že v nabídce jídel skutečně chyběl tatarský biftek, mohly s klidným svědomím vyřadit všechna syrová masa. Tím se nabídka masitých jídel omezila na jídelníček ještěrů selojů, obsahující masa tepelně upravovaná. Nabídka se ještě zmenšila po vyřazení zapáchajících jídel, ve kterých si bohužel selojové libovali, ale která dívky zhnuseně odmítaly.

Přešli na ovoce - to naopak převzali skoro všechno, až na pár plodů zapáchajících jako hnijící maso. Také z jídelníčku býložravců leccos vyřadili - děvčatům se nezdála zejména nabídka čerstvé trávy a bodláčí, jaké prý velice chutnalo plahégům - neboli chapadloslonům.

„V prvním kroku nám jde o výběr toho, co můžete jíst bez jakýchkoliv úprav,“ vysvětlovala dívkám paní Geneče.

„To abyste tu, jak sami říkáte, neumřeli hlady u plného stolu,“ dodal pan Gaňgóg. Sledoval je jen okrajově, ale uměl použít jejich vlastní slova.

„V dalším kroku se podíváme, zda byste si nemohli vytvořit něco svého,“ nedala se ovlivnit paní Geneče. „Syrové maso bude jen surovinou, kterou si - nejspíš teplem - upravíte do vyhovující podoby. Ale na to bude dost času později.“

Odpoledne měly pozemské děti slíbený méně náročný program. Mladí GychjoGešítchi jim slíbili naučit je nějaké zdejší hry - a upřímně se všichni na odpoledne těšili.

Bylo by to jistě zajímavé...


Oběd uspořádala paní Geneče spolu s dívkami. I přitom pozemské děti učila dorozumívat se pomocí náramku skelte se Sekem. Tvrdila, že to budou potřebovat nejčastěji, proto se ji všichni tři musí naučit nejdřív. Rodina gežgů se u oběda omezila na pokrmy společné s pozemšťany, takže zde panovala všeobecná pohoda.

Narušil ji však pan Gaňgóg. Uprostřed jídla zvážněl, zjednal si ticho a oznámil všem novinku:

„Přivítáme u nás sivíry. Jsou už na cestě sem, budou tu za chvilku a mají prý pro naše hosty nějaké důležité zprávy.“

„Něco objevili?“ vyskočil Pavel.

„Neřekli, oč jde,“ odvětil neurčitě pan Gaňgóg. „Ale už brzy přistanou na ploše mezi domy. Měli bychom jim vyjít vstříc na uvítanou.“

Nikdo neprotestoval, takže se všichni zvedli od nedojedeného oběda a zamířili před dům. Jen paní Geneče se krátce zdržela úklidem nedojedeného jídla, ale netrvalo jí to dlouho a před domem se připojila k ostatním.

Nečekali dlouho, brzy se nad obzorem objevil rychle letící grikych, bez dlouhého rozvažování nasadil na přistání a zastavil nedaleko čekající skupiny. Pak střídavě oběma hlavami vyvrhoval své pasažéry. Bylo jich šest. Pět kočkovitých gežgo a jeden vytáhlý čahoun hokr s protáhlým obličejem a podélně pruhovanou srstí, se čtyřma nohama a dvěma rukama, z jehož podlouhlé tlamy trčely dva obrovské šavlozubé tesáky. Všichni byli oblečeni střízlivě v modrém - grikychovy cestovní žaludky obsahovaly převlékací rosol, ale ten zjevně zvládal jen základní cestovní oblečky bez ozdob.

„Máme nějaké novinky,“ řekl nejbližší gežgo. „Ale pojďme s tím raději do soukromí!“

Gaňgóg jim tedy pokynul do svého domu, kam se všichni odebrali. Hostitel, stejně netrpělivý jako všichni, je rychle rozmístil do křesílek hlamri - pro obrovského tygrovitého hokra muselo být i hlamri dvojnásobné velikosti

„Prvním problémem je isrykyš návštěvníků,“ začal gežgo, vedoucí delegaci. „Bezpochyby jde o velkou vzácnost po Okchygech, ale s jeho schopnostmi je to slabší. Jsou v něm paměťové prvky omezeného rozsahu, umožňujícím uchovávání historie jen posledních pěti otevření zlýtu, ale i tato paměť je prázdná. To se dá snadno vysvětlit jen u čtyř paměťových pozic - nedá se přece očekávat, že uchovají svůj obsah od doby Okchygů až dodnes. Problémem je pozice, kde měl být zachován poslední, nedávný přenos. I tato pozice je totiž dokonale prázdná. Skoro se zdá, že isrykyš našich návštěvníků byl až tady na Vjobůci vystaven vlivu extrémně silných elektromagnetických vln - a nejspíš z bezprostřední blízkosti, takže se chovaly jako mazací vlny. Záhadou je, kde by se tady na Vjobůci vzal jejich zdroj.“

„Asi bych o tom něco věděl,“ přihlásil se zaraženě Pavel. „Elektromagnetické vlny říkáte? Ty, co vytváří... tady můj mobil?“

S těmi slovy vytáhl z kapsáře svůj přístroj, vypnutý aby šetřil poslední zbytky v bateriích.

„Vzhledem k tomu, že jsme přišli pátrat po zdroji těch elektromagnetických vln, máme u sebe i potřebné vybavení,“ vytáhl další gežgo z oděvu tyčinku velikosti tužky. Namířil ji na Pavlův mobil, ale hned zklamaně řekl:

„Ta věc žádné elektromagnetické vlny nevytváří!“

„Protože je vypnutá,“ souhlasil Pavel. Zapnul mobil, ale dříve než naběhla obrazovka, tužka jemně zapískala a její konec začal rychle červeně blikat.

„To je ono!“ vykřikl gežgo. „Tohle je zdroj dostatečně silných vln, schopných vymazat paměť isrykyše starých Okchygů! To všechny záhady vysvětluje. Vážení návštěvníci, tím jste ovšem sami smazali jediné stopy, které by mohly vést na váš svět a umožnit váš případný návrat!“

A Pavel ztuhl jako špalek.


Dozvědět se, že jste způsobil nejen vlastní neštěstí, ale i neštěstí dalších nevinných lidí, není zrovna povzbuzující. Na Pavla to dopadlo jako rána palicí do hlavy. Ačkoliv Zdenka s Milčou proti němu ani nepíply, cítil se jako po jejich výčitkách. Ke všemu spravedlivých, jak musel uznat.

Mohly mu sice vyčítat už to, že je sem dostal, ale korunu tomu nasadil vymazáním jediných stop, které by jim pomohly k návratu. Jedno ani druhé neudělal úmyslně, přesto si v duchu šťavnatě nadával do slonů v porcelánu. Navenek ale ani nepípl.

Sivíra očividně nenapadlo, jak jeho jásání z objevu nerezonuje s náladou návštěvníků. Pro ně to byl spíš ortel než zajímavý objev. Ostatní sivírové ale pochopili, jak mrazivě zapůsobil objev jejich kolegy na návštěvníky, takže jeho vědecké nadšení nesdíleli, spíš se snažili vzbudit dojem, že něco takového víceméně předem čekali. Iniciativy se ujal tygrovitý hokr. Byla to také šelma kočičí podstaty, ale přišel s úplně jiným námětem než ostatní.

„Přišel jsem požádat návštěvníky, zda by nebyli ochotni dát si souhrnně vyšetřit organizmy,“ ujal se slova, aby zmírnil zdrcující účinek objevu svého kolegy. „Především mě zajímá Gaňgógovo sdělení o nepatrné dlouhověkosti jejich druhu. Již teď mám jakousi představu o možné příčině i co by se s tím dalo dělat, ale všechno závisí od znalostí jejich životních principů. Je někdo z vás tří ochotný nechat se souhrnně vyšetřit?“

„Beze všeho,“ přihlásil se rychle Pavel.

„Možná to pro vás ale nebude obvyklé,“ varoval ho předem hokr.

„Když to nebude moc bolet, všechno snesu,“ odvětil Pavel odhodlaně.

„Dobře, bez vaší spolupráce by to ani nešlo,“ přijal to spokojeně hokr. „Spolkněte tedy mého červa, vyšetříme vás zevnitř.“

Pavel se ale v té chvíli maličko odtáhl. Šelma s obrovskými zuby mu na kočičí pracce, ještě méně podobné lidské dlani, než měli gežgové, podávala deseticentimetrového krvavě červeného červa, svíjejícího se před jeho očima, což mu okamžitě vzalo odhodlání »snést všechno«.

„Bolet to nebude,“ povzbuzoval ho hokr, když si všiml jeho odporu. „Může vám to nanejvýš připadat trochu nechutné, když živé tvory nepojídáte. Jak jsem se předem informoval, červi mezi vaše oblíbené pokrmy nepatří. Samozřejmě ho při polykání nesmíte poškodit, takže prosím, žádné kousání, čistě spolknout!“

Trochu nechutné? Jen trochu? Zdenka se radši odvrátila stranou a křečovitě zavřela oči, aby to neviděla, o Milču se pokusil klasický dávivý reflex a málem vyzvracela všechno, co měla k obědu. Pavla ale pořád ještě ovládal pocit viny za všechno, co je potkalo, takže byl ochotný k jakékoliv oběti... ...jen kdyby nebyla tak odporná...

Sám se ale nabídl a připadalo by mu teď nesportovní vzdát to. Vypadá to hnusně, ale snad by ho nenutili k něčemu nebezpečnému... Převzal svíjejícího se červa opatrně do prstů, odporem zavřel oči, vložil si tvora rychle na jazyk a odhodlaně ho spolkl. Jako před okamžikem Milča, musel i on překonat nutkání ke zvracení. Chvíli s tím zápasil, ale nakonec zvítězil a nepozvracel se.

„Fuj!“ otřásla se hnusem Milča. „To bych teda nedokázala!“

„Už je po všem?“ zeptala se Zdenka, oči pořád křečovitě zavřené.

„Jo, už můžeš otevřít oči!“ pobídla ji Milča, byť trochu sklesle.

Zdenka se tedy podívala na Pavla.

„Jsi příšerně bledý, Pavlíčku! Jako nějaký duch!“ vzdychla si.

„Vy dvě taky,“ opáčil Pavel.

Byla to pravda, dívky byly bledé, ačkoliv se na to jen dívaly.

„Počkáme si teď asi půl dne na výsledek,“ řekl spokojeně hokr.

Vytáhl cosi jako černou maškarní masku a nasadil si ji na oči. Ta maska neměla otvory pro oči a navíc byla podivně vypouklá, takže působila dojmem dvou boulí na hokrových očích.

„Co to dělá?“ zeptal se Pavel, aby zakryl trapný pocit před spolužačkami.

„Nokimcha tím řídí toho červa,“ vysvětlil mu hned Gaňgóg - čímž zároveň prozradil, že zná hokra jménem. „Projede tvé tělo všemi možnými cestami. V úzkých místech se ještě víc natáhne, takže se protáhne všude. Uvnitř nic nebolí ani když si prorazí otvor tkáněmi, které obvykle nejsou průchozí, ale otvor za sebou hned zalepí, takže vnitřní krvácení nehrozí. Takhle projede všechno a na klíčových místech zkoumá, co je potřeba. Nejenže to není nebezpečné, ale spraví při tom i všechny možné závady, pokud na nějaké narazí. A vzhledem k tomu, že přitom neustále testuje krev, objeví i ty, které se neprojevují jinak než v krvi.“

„Ale mně přece nic není,“ namítal Pavel. „Jaképak závady?“

„Tím lépe!“ usmál se pod fousky Gaňgóg. „Nokimcha rozhodně nic nezkazí. Můžeš mu věřit, jako sivíra ho uznávají na více našich světech.“

„Až na ten začátek by to bylo docela zajímavé,“ připustil Pavel. „Ale ten začátek byl opravdu hnusný. Nebylo by lepší polykat toho červa uloženého v kapsli z něčeho rozpustného? Určitě by to nebylo tak ohavné, jako polykat ho živého.“

„Jde jen o nezvyk,“ ujistil ho Gaňgóg. „Podruhé už ti to ani nepřijde.“

„Jak často mi to tady vlastně hrozí?“ otřásl se Pavel.

„Tak - jednou za sedmdesát tisíc dní,“ utěšoval ho Gaňgóg.

„V tom případě jsem si to právě vybral za celý zbytek života,“ podotkl Pavel. „Spočetli jsme přece, že se náš druh dožívá jen třiceti tisíce dní - výjimečně třiceti pěti tisíc, tedy poloviny.“

„Tím bych si v této chvíli nebyl vůbec tak jistý,“ řekl Gaňgóg vážně. „Nokimcha sem přiletěl schválně na výzkum vaší malé dlouhověkosti a musel by neobyčejně selhat, aby něco nevylepšil.“

„Vždyť jsme teprve mláďata!“ namítl Pavel. „Jak to chce poznat?“

„Čím dřív začne, tím lépe!“ řekl Gaňgóg. „U zchátralého těla před úplným koncem je každé snažení obtížnější a někde úplně marné.“

„No dobře,“ ustoupil Pavel. „Jak se říká - uvidíme!“

„Tím chceš říct, že ten... Nokimcha... prodlouží Pavlovi život?“ zajímala se hned Zdenka.

„To uvidíme, až skončí své výzkumy,“ řekl Gaňgóg. „Divil bych se, kdyby nebyl úspěšný.“

„To pak ale stojí i za polykání červů!“ řekla Zdenka.

„To bych neřekla,“ okamžitě odporovala Milča. „Mě k tomu nikdo nedonutí! To radši umřu!“

„Uvidíme!“ usmál se bledý Pavel.


Sivírové odletěli zkoumat místo, kde Gaňgóg našel tři vesmírné návštěvníky a kde očekávali nález nějaké zapomenuté brány starých Okchygů. Zůstal zde jen sivír Nokimcha, pořád ještě měl na očích dálkové řízení svého červa v Pavlově těle. Gaňgógova rodina mu navečer upravila místnost v nejvyšším patře domu-vajíčka (to patro tam ještě ráno nebylo) a odborník se uložil k odpočinku, aniž odložil černou maškarní masku s ovládáním červa.

„On teď potřebuje naprostý klid,“ vysvětloval dětem Gaňgóg. „K řízení červa potřebuje plnou pozornost. Bude proto ležet, aby ho nic nevyrušovalo, ale nemyslete si, spát určitě nebude.“

Pavel, v jehož těle se červ plazil, byl prozatím v pohodě. Kdyby si nebyl absolutně jistý, že ho opravdu spolkl, ani by o něm nevěděl.

Odpoledne jim už ale sivírové zkrátili, takže místo her venku pokračovali v seznamování se zdejšími zvláštnostmi. Děti již získaly hrubý přehled o zdejších světech, dostupných hvězdnými branami zlýtu, a v kostce se seznamovaly i s jejich obyvateli.

Oblast spojených světů Zuznelai zahrnovala v současné době osm tisíc šest set čtrnáct světů. Největší zásluhy na jejím vzniku měli dnes již vyhynulí Okchygové. Nejenže vynalezli hvězdné brány zlýtu a propojili jimi první tři tisíce světů, ale sestrojili i Seky, zabezpečující své obyvatele po materiální stránce a navíc vymysleli způsob, jak vytvářet nové umělé světy, schopné uživit další obyvatele. Od nich také pocházelo umění vytváření vzdušných zrcadel, poskytujících obyvatelům iluzi mnohem většího prostoru, než měli skutečně k dispozici, zejména na menších umělých světech, osídlených často i ve více vrstvách.

Nejbohatší život byl pochopitelně na světech, kde se vyvinuly rozumné bytosti.

Původních obyvatel obdařených rozumem bylo sto dvacet osm druhů. Zbývající světy osídlili jako své kolonie a dobrá třetina z nich byly umělé, podobné zdejšímu Vjobůci. Okchygové položili základ společenství rozumných tvorů a zavedli pravidla spolužití. Všichni se museli dohodnout po dobrém, ať šlo o rozumné býložravce nebo o rozumné šelmy.

Pravidla prý všichni a téměř bez výjimek dodržovali po miliony let. Až v posledním tisíciletí, dávno po vyhynutí Okchygů i některých jiných tvorů, se od ostatních odštěpily dvě skupiny, které pravidla odmítaly. Rambugiva je nahrazovali násilím, jenže u ostatních rozumných tvorů brzy narazili. Vyhostili je na jejich vlastní světy, styk s odrodilci omezili na minimum a nakonec došlo i k modernizaci hvězdných bran zlýtu zavedením pojistek, vylučujících předem nedomluvené, nechtěné a tedy nelegální návštěvy.

S tvory, uznávajícími výhradně právo silnějšího, nikdo žít nechtěl.

Pozemské děti měly obrovské štěstí, že se objevily ve světě Vjobůci. Tento svět byl od středu po atmosféru umělý, takže na něm byla redukovaná i flóra a fauna. Jeho povrch pokrývalo jen pár druhů obřích stromů a zhruba dvacet druhů mechů, lišících se jen nepatrně - jak už děti poznaly na vlastní kůži. V jeho lesích žilo jen několik druhů ptáků, na mechových pláních byl klid. Přesně tak, jak tvrdil Pavel - nebyla tu žádná stáda, o predátorech nemluvě. Život na umělých světech zvládali jen myslící obyvatelé. Divoká zvířata se často nedokázala vyrovnat se vzdušnými zrcadly, takže se zde nedala aklimatizovat. Domácí zvířata, žijící ve spolužití s rozumnými tvory, chovaly jen některé rozumné druhy, gežgové ale mezi nimi nebyli. Výjimkou byli tvorové, používaní k dopravě. Byli to létající grikychové a běžci tyhjo, kteří vozili pasažéry na zádech jako koně, osli nebo velbloudi. Oba druhy patřily mezi polorozumné - spolupracovali sice s rozumnými velmi ochotně, ale měly vlastní, byť jednodušší osobnosti a vyžadovali od nich respekt. Možná i proto se tyto druhy nevyskytovaly ve světech násilnických rambů a giv.

Stromy na Vjobůci rostly pouze v umělých šachtách - jinde se neudržely - a mech pokrýval zbylý povrch světa s výjimkou nevelkých pevných ploch mezi hrípami vajíčkovitých domů. Tyto plochy sloužily nejen jako přistávací plochy pro létající grikychy, ale i jako sportoviště. Větší část sportů se ale odehrávala na měkkém mechu, který skvěle zastoupil pozemské tělocvičné žíněnky.

„Čím se vlastně zabýváte?“ položil Pavel Gaňgógovi jednu z mnoha otázek.

„Jak to myslíš?“ dožadoval se gežgo upřesnění.

„No - něco přece musíte dělat, abyste se uživili, ne?“

„Živí nás Sek,“ opáčil Gaňgóg. „Ale chápu, zajímá tě, co nejčastěji děláme. Jistěže si nějakou činnost najdeme, jen tak sedět je pro normálního tvora nemyslitelné. Mláďata převážně zvídají - Sek je nepřeberným úložištěm vědomostí, zpravidla je ale doplňují radami starších. My zralí máme jiné činnosti. Já jsem si vzal na starost pořádek v lesích a ve stepi. Sleduji ptáky a zahlazuji škody, které občas způsobí, likviduji spadané větve a případně měním uspořádání vzdušných zrcadel, aby nebyly stále stejně fádní.“

„A paní Geneče? Co ta dělá?“

„Bavím starší gežgy, aby jim nebylo smutno,“ usmála se. „Poblíž máme malý společný dům, kde mají klid - ti starší už víc nepotřebují. Dokud mohou, zabývají se aspoň drobnostmi, jenže ve vyšším věku je i to leckdy nemožné.“

„U nás se považuje za nejvýhodnější, když se o starší lidi starají nejbližší příbuzní,“ namítla Zdenka. „Nejbližší je nejlépe chápou.“

„Možná, ale my považujeme za výhodnější, když se o nejstarší jedince starají cizí a vlastní je pravidelně navštěvují. Mohou se více těšit na každou návštěvu, než kdyby žili trvale mezi svými a neměli kontakt s nikým jiným. Čím více změn, tím je to pro ně lepší.“

„Vida - pak ale považujete za lepší pravý opak toho co my,“ zvýraznila to ještě Zdenka.

„Oboje má své výhody a nevýhody,“ souhlasila paní Geneče. „Náš přístup předpokládá, že se odborníci o naše nejstarší dokáží starat lépe než neodborníci. Nemusí to být vždycky pravda. Třeba mezi ramby to prostě nefunguje. Jakmile u nich starší jedinci nemají nejbližší příbuzné, kteří by se o ně starali, čeká je rychlá smrt, neboť právo silnějšího je už proti nim. Proto se nejstarší příslušníci druhu giva raději sami včas zabíjejí, než aby se stali kratochvilnými hříčkami v prackách silnějších jedinců svého druhu.“

„Zřejmě to souvisí s jejich životním stylem a s právy silnějších,“ přikývl chápavě Pavel.

„To u nás...“ přisadila si Milča, ale najednou se zarazila. Přece nepřizná, že i na Zemi je víc než dost vyznavačů tohoto životního stylu! A nejen jedinců, celých národů!

„Náš přístup zkrátka vyžaduje jen trochu nesobeckého cítění,“ dokončila paní Geneče. „Když ale i to chybí, je taková společnost vyloženě odporná. Alespoň my to tak cítíme.“

„My taky,“ řekl Pavel.

Ale ani on se neodvážil dodat, že na Zemi nejsou ani v tomhle všichni stejní. K sakru, proč se někteří lidé podobají zrovna těm vyvrhelům rambugiva?

Takovými se prostě nedá chlubit...


Po večeři před spaním oslovila Zdenka pana Gaňgóga i paní Geneče a požádala je, zda by jim nezměnili uspořádání ložnic. Odůvodňovala to pocitem strachu, který v cizím světě cítí a dojmem většího bezpečí, když budou pospolu. Milča ji samozřejmě podpořila, jen Pavel neříkal nic. Pořád ještě cítil vinu za jejich nezáviděníhodnou situaci a ustoupit považoval za svoji povinnost, ačkoliv s jejich nápadem tak úplně nesouhlasil. Obával se - a jistě ne neprávem - o své soukromí.

Prosím, když chtějí... říkal jeho nakyslý výraz.

Poskytne jim tedy ochranu, ačkoliv sám neví před čím... Vjobůc je přece bezpečný svět, téměř bez zvířat, kromě grikychů je tu nemůže nic sežrat - a ani grikychové jim neuškodí!

„Netušili jsme, že máte takové pocity,“ omlouvali se hned oba gežgové. „Pokud se cítíte lépe ve smečce, není důvod vám nevyhovět.“

Obratem ruky spojili oba dospělí gežgové tři malé komůrky do jedné společné a umístili do ní i jejich pohovky a spacáky. Trvali jen na tom, aby se pohovky rozmístily dál od sebe. Pavel to ihned podpořil, ačkoliv cítil, že mu to nebude moc platné.

Holky dosáhly svého...

Jenže pro tuto noc jim to nevyšlo. Když se po večeři všichni chystali na kutě, sešel dolů mezi ně šavlozubý hokr sivír Nokimcha a požádal Pavla o jednání mezi čtyřma očima.

Všichni byli samozřejmě zvědaví, nač přišel, ale Nokimcha odmítl o čemkoliv mluvit, jedině s Pavlem a o samotě, takže ho požádal, aby s ním odešel nahoru.

To se ví, že je všichni provázeli aspoň zvědavými pohledy, ale bylo zřejmé, že se asi předem nic nedozvědí.

„Zjistil jsem o tobě všechno, co potřebuji,“ oznámil Pavlovi, když ho vedl po točitých schodech nahoru. „Chci tě teď naučit něco, co budeš určitě potřebovat. Nejen v našich světech, ale i doma, až se vrátíte.“

„Což zatím není jisté,“ zapochyboval Pavel.

„Jisté není nic, kromě toho, že na vašem návratu bádají tři nejvyhlášenější sivírové, zabývající se hvězdnými branami zlýtu,“ řekl Nokimcha. „Zakousli se do toho problému takovou silou, že je od toho teď těžko něco odtrhne.“

„To by bylo jen dobře,“ vzdychl si Pavel.

„To, co tě chci naučit, bude rovněž důležité,“ obrátil Nokimcha Pavlovu pozornost pro změnu ke svému oboru. „Ale také očekávám, že se ti to nebude zamlouvat. Nedá se ale nic dělat, někdo se to naučit musí a jak jsem pozoroval, jsi z vás tří ještě nejméně choulostivý. Budeš to tedy ty.“

„Souvisí to s polykáním vašich červů, že?“ otřásl se Pavel.

„Nejen to,“ odvětil Nokimcha. „Bude to ještě horší. Ale jak říkám, někdo z vás tří se to naučit musí a sám jistě nechceš, aby to byly zrovna ty dvě samičky vašeho rodu.“

„Já to snesu,“ vyhrkl ihned Pavel - ovšem aniž by to mohl ovlivnit, zbledl jako při polykání živého, kroutícího se krvavě červeného červa.

„Nikdo jiný z vašeho rodu tu není, někdo z vás tří to být musí,“ opakoval znovu Nokimcha.

Mezitím zavedl Pavla do hygienického kvádru defoge ve svém patře. Pokynem ruky a zřejmě i nějakým příkazem přivolal nevelký stoleček zgylot, vznášející se tentokrát jen těsně nad podlahou.

„Čersích už svůj úkol splnil,“ pokračoval Nokimcha. „Budu ho ale ještě potřebovat, takže ho zatím nemohu zničit. Kromě toho se teď dozvíš, co jsem navrhl pro váš živočišný druh.“

„Čersích - je ten červ?“ ubezpečoval se opatrně Pavel.

„Ano,“ přikývl hokr. „Budu muset jeho pomocí prozkoumat aspoň jednu z vašich samiček, do úplného obrazu mi to prozatím chybí.“

„A nemohl bych se za ně přimluvit...“ začal Pavel, ale Nokimcha ho nenechal domluvit.

„...tvůj nápad s rozpustnou kapslí na červy byl dobrý, použiji jej,“ slíbil. „Kapsle snad otupí odpor vašeho druhu vůči červům, můžeš je používat i ty.“

„Já?“ podivil se Pavel.

„Vím, že nejsi odborník vašeho rodu,“ ujistil ho Nokimcha. „Ale vymyslel jsem to tak, aby to bylo proveditelné i neodborně. Povím ti teď, co budeš časem provádět i ty.“

„A stačím na to?“ staral se Pavel.

„Nepochybuji o tom,“ zašklebil se Nokimcha. „Jen... no, asi se ti to bude trochu hnusit. Jenže jinak to nepůjde, aby se to dalo dělat i u vás, mimo naše světy.“

„Bude to něco odporného?“ hádal Pavel.

„To zvládneš,“ ujistil ho Nokimcha.

„Tak ukaž, co to bude!“ vybídl ho Pavel odhodlaně.

„Nejprve trocha teorie,“ zarazil ho Nokimcha. „Něco o tom vědět musíš.“

„Tak tedy - tu teorii,“ vzdychl si Pavel.

„Slyšel jsi ve vašem světě aspoň zmínku o tom, že se život vyvíjí?“ začal Nokimcha otázkou.

„Jistě,“ přikývl Pavel. „Vývoj druhů od jednoduchých ke složitějším...“

„Ten proces pokračuje i dnes,“ navázal na to Nokimcha. „Neustále vznikají - a většinou hned zanikají - tisíce drobných změn a jen některé se v průběhu věků prosadí natrvalo. Tomu jevu říkáme segoju a díky němu se vše pomaloučku vyvíjí - většinou k lepšímu, protože jen vylepšení se udrží. Kromě kladných změn se ale objevují i změny záporné, naneštěstí i na hotových organismech, kde vedou ke zhoršení funkcí. Organismy pak stárnou, ztrácejí funkčnost, až nakonec umírají.“

„Tak si to vysvětlujeme i v našem světě,“ přikývl Pavel. „Něco už jsem o tom četl.“

„Tím lépe,“ kývl spokojeně hokr. „Již staří Okchygové vymysleli, jak tomuto jevu zabránit. Dokonce dosáhli až individuální nesmrtelnosti, tedy stavu, kdy jedinec ani nemůže umřít přirozenou cestou. Což byla chyba, jak se ukázalo. Normální totiž je, že každý tvor zemře. A když ne stářím, pak - jako Okchygové - na ztrátu motivace. Potíž je, že váš druh ještě nedospěl do stavu, kdy může segoju alespoň trochu potlačit. Proto vaši jedinci umírají tak brzy. Je to nesmírné plýtvání - než se jedinec naučí všemu, co potřebuje, než se naučí uplatňovat ty znalosti v praxi, je už příliš starý. Prodloužení je tedy velice potřebné.“

„Dobře, ale jak to děláte?“

„I netrpělivost je příznakem příliš krátkého života,“ zašklebil se hokr. „Což musím chápat už ze své pozice sivíra. Dobře, jak to děláme? Vložíme do organizmu něco, co hlídá a potlačuje změny. Ty se pak nemohou projevit a organizmus nestárne. Něco, co si zapamatuje aktuální stav dědičnosti a pak všechny odchylky vyloučí, dřív než se mohou projevit.“

„Vložíte? Kam?“

„Opravné červy ovrósje vyvinuli již Okchygové,“ řekl Nokimcha. „A jak se zdá, začali v tom směru působit i ve vašem světě, jenže příliš dávno, než aby se něco z toho zachovalo.“

„Zase nějací červi?“ protáhl zklamaně Pavel.

„Když má něco hlídat změny organizmu, nesmí to být jeho částí,“ odvětil Nokimcha. „Musí to být oddělené a co nejjednodušší, aby to nepodléhalo změnám. Červi těm požadavkům vyhovují nejlépe. Mimochodem - z čeho usuzuji, že i ve vašem světě již začali působit Okchygové? Objevil jsem ve vašem organizmu nefunkční orgán, podobný odumírajícímu zbytku po předchozím vývoji. Snad by byl za jistých okolností i využitelný, ale u vás žádnou funkci nemá a kdybyste si ten orgán dali odstranit, vůbec nic nepocítíte.“

„Co je to za orgán?“ chtěl hned vědět Pavel.

„Nevím, do jaké míry znáte strukturu vlastního organizmu,“ řekl hokr, „jenže ten nefunkční orgán je poměrně velký a nepřehlédnutelný. Je to podlouhlý váček, připojený ke konci silnější části střeva, nedaleko od napojení tenčí části.“

„Myslíte - slepé střevo?“

„Pokud tomu tak říkáte, je to celkem výstižný název,“ připustil Nokimcha. „Ten výběžek nyní nemá žádnou funkci, ale může sloužit jako kapsa pro opravného červa ovrósje. Pak by naopak mohl mít klíčový význam pro prodloužení vašeho věku.“

„Čili - uděláte ze zbytečného slepého střeva příbytek vašeho červa,“ shrnul to Pavel. „Doufám jen, že ho tam dostanete méně hnusným způsobem.“

„Můžeme použít tu navrženou rozpustnou kapsli,“ přikývl Nokimcha.

„Dobrá, to by šlo,“ spokojil se Pavel. „Tak - co dál?“

„Použijeme ovrósje, naše osvědčené opravné červy,“ pokračoval hokr. „Nebudete ani zdaleka první, komu pomohou a prověřily je stovky milionů dní spolehlivé funkce u různých bytostí. Vaší výhodou je, že již máte slepé střevo, takže vám je nemusíme vytvářet. Tím se všechno zjednoduší. Vlastní zavedení ovrósje bude jednoduché - spolknete kapsli s vajíčkem, červ se vylíhne až uvnitř.“

„Pak je to snad jednoduché, ne?“

„Ne tak docela,“ namítl Nokimcha. „Tím to zdaleka nekončí. Jde o to, že životnost ovrósjů není příliš velká a musí se čas od času nahrazovat.“

„To je divné!“ mínil Pavel. „Jak mohou dlouhověkost zajišťovat červi, kteří sami žijí krátce?“

„To vůbec nevadí,“ usmál se Nokimcha. „Červ je vlastně bezchybná genetická paměť. Vydrží asi osm tisíc dní - ve vašem měřítku dvaadvacet let - a po celou dobu nedovolí sebemenší odchylku v organizmu hostitele. Pak se musí vyměnit - a někdo z vás se to musí naučit, jinak by to nemělo smysl, rozumíš?“

„Jak vlastně taková výměna probíhá?“

„Nejprve je nutné starého červa zabít,“ řekl Nokimcha. „Obvykle postačí vypít větší množství koncentrovaného jedovatého alkoholu, na ten jsou citliví. Umírající červ vytvoří zárodky dalších tří až čtyř červů. Po odstranění jedovatého alkoholu musíš jedno z vajíček spolknout, aby vznikl nový červ. Přebytečná vajíčka jsou použitelná pro jiné lidi. Tak se naši červi ovrósjové rozmnožují.“

„Zabít alkoholem?“ podivoval se Pavel.

„Koncentrovaný alkohol získáš poměrně snadno,“ ujišťoval ho Nokimcha. „Nepotřebuješ na to ani Seka, dá se to zvládnout i naprosto primitivními prostředky.“

„Naše civilizace vyrábí koncentrovaný alkohol hromadně,“ řekl Pavel. „Rozpouštějí tím různé látky ve výrobě...“

Zarazil se, neboť si uvědomil, že koncentrovaný alkohol lidé také pijí, dokonce až příliš často. A je to vážný problém - ani opilci se pozemská civilizace chlubit nemůže!

„Výroba alkoholu není příliš složitá,“ mávl tlapou Nokimcha. „Obtížnější je dávkovat ten jed tak, aby zabil červa, ale nepoškodil hostitele - je to přece jed! Ale to tě naučím - je to vlastně snadné a naučíš se to jistě hned napoprvé.“

Pavel se zarazil. Aby ho Nokimcha naváděl k opíjení? I kdyby to nemělo být často a čistě pro vědecké účely... Ačkoliv - chlastat pro vědecké účely, to působí dost protismyslně.

„Takže - takhle bych mohl pěstovat červy i pro další lidi?“ řekl raději rychle.

„Jde to i jinak, ale tento způsob je nejběžnější,“ přikývl Nokimcha. „Není ale tak jednoduchý, jak se zdá. Když alkoholem zabiješ příliš mladého červa, je to hrubá chyba. Mladý červ nevytvoří žádná vajíčka a zahyne úplně zbytečně. Ani příliš starý červ na sklonku své životnosti nedá více než jedno či dvě vajíčka. Pro urychlené a hromadné pěstování červů k jejich rozmnožování je třeba zabíjet je mladé, ve věku od sta do tisíce dní - ti vytvářejí nejvíc vajíček, sedm až deset.“

„Ale v době, kdy v těle není žádný červ, pak člověk stárne, ne?“ napadlo ho.

„Správný postřeh!“ přikývl Nokimcha. „Alkohol navíc organizmus poškozuje. Třikrát do roka - podle vašeho počítání - se to ale dá snést. Okchygové dokonce vymysleli střídání dvou červů, aby neměli nekrytý ani okamžik. Tak nakonec dosáhli osobní nesmrtelnosti - jenže jak říkáme, byla to chyba. Každý musí umřít, jde jen o to, ať to není zbytečně brzy. Nesmrtelnost je přece jen mnoho. Když se to tak vezme, už za takových pět set let podle vašeho počítání budete i vy unavení životem. Některé druhy to řeší jedovatým alkoholem - zlikvidují nejen své červy, ale i sebe. Upít se k smrti je pro ně přijatelnější než žít přes tisíc let a nemít proč.“

Aha - takže to není tak jednoduché, pomyslel si Pavel. Nebude to ničím neomezený chlast! To je dobře, nebude to pobízení k chlastu, ale řízená výroba červů - to už je přijatelnější!

„Dá se tedy říci - při každé výměně ovrósje popojedeme o krůček blíž k smrti?“ pokračoval.

„Dá se to tak říci,“ souhlasil Nokimcha. „Ale pár dní sem - pár dní tam, v celkové sumě se to ztratí. Dá se to říci i obráceně - když se o nás stará ovrósje, ke smrti stářím se nepřibližujeme.“

„To ale zůstaneme dalších dvacet let dětmi?“ zarazil se Pavel.

„Ne,“ odvětil Nokimcha. „Červi ochraňují genetický kód, ten určuje vždy cílový stav zralosti, takže se budete zpočátku až do toho věku vyvíjet normálně. Pak se to teprve fixuje.“

„To by bylo asi to, co chceme,“ přijal to Pavel.

„Ano, ale teď pro to budeš muset něco udělat,“ připomněl mu Nokimcha. „A nebude to právě příjemné. Jak říkám, bude se ti to asi trochu hnusit. To se občas stává, když chceš někomu pomoci, nesmíš se divit, když to nebude vonět. A pro tentokrát musí jít stranou i soukromí.“

„Tak povídej!“ vybídl ho Pavel.

„Musíš vyprázdnit obsah svých střev na stoleček, mimo hygienický kvádr,“ řekl Nokimcha. „Máš v sobě cenná vajíčka, která nemůžeš považovat za odpad.“

„Aha,“ trochu zrudl. „Nemůžeš se aspoň na chvilku otočit?“

„Mohu, ale jen na chvilku,“ přisvědčil Nokimcha.

Ani pozemští lékaři se nemohou ohlížet na to, co se někomu hnusí a co ne, uvědomil si Pavel. Nezbylo mu nic jiného než do toho kyselého jablíčka kousnout. Naštěstí to aspoň netrvalo dlouho a hokr Nokimcha se na věc díval čistě profesionálně. Sáhl do výsledné hromádky svými chlupatými prsty, vylovil svíjejícího se červa a opatrně ho odložil stranou do připravené misky, kde ho přikryl průhledným víčkem.

„Červa budu ještě potřebovat,“ komentoval to. „Ale vajíčka musíš najít ty.“

„Kdybych aspoň věděl, jak velká mají být!“ postěžoval si Pavel.

Nokimcha jeho námitku uznal, jemně jeho ruku odstrčil a sám zalovil v hmotě, nepovažované za vzor příjemnosti. Zakrátko vylovil malou kuličku, podobnou hrášku.

„Takhle to vypadá,“ ukázal Pavlovi a odložil ji do další misky.

Ten se odhodlaně pustil do prohmatávání té nevábné hnědé hmoty, zakrátko vylovil dvě další kuličky a přidal je k první.

„Potřebujeme jen tři vajíčka,“ zarazil ho Nokimcha. „I kdyby jich tam bylo víc, další beztak nevyužijeme. Zbytek odlož i se zgylotem do hygienického kvádru, ten všechno odstraní.“

Pak Pavlovi ukázal, co dál. Nejprve pečlivě opláchl živého červa, naskládal ho do nevelké žluté válcovité kapsle a uzavřel stejně žlutým víčkem. Pak nechal Pavla totéž udělat s vajíčky, pro každé měl připravenou jednu kapsli. Pak oba postupně vstoupili do kvádru, aby si umyli a osušili ruce jako po použití záchodu. Nebylo to od toho daleko...

„Tohle budeš muset zvládnout na Zemi i sám, bez mého dozoru,“ upozornil ho. „Není to nic složitého, jen je to trochu... trochu nechutné. Uznej ale, že výsledek může stát za trochu nepohodlí.“

Pavel to uznal.

„Bude ti teď činit problém jednu z těch kapslí spolknout?“ zeptal se ho Nokimcha.

„Když jsem viděl, jak vznikaly...“ otřásl se trochu Pavel. „Ale je to méně eklhaft než polykat živého červa.“

„Tak jednu kapsli s vajíčkem rovnou spolkni,“ vybídl ho Nokimcha. „Dvě zbývající teď dáš svým samičkám. Budou to mít snadnější, neviděly, jak to vznikalo.“

Kapsle se ale tak podobala běžným pozemským balením léčiv, že v Pavlovi nevzbuzovala odpor. Rychle jednu vzal a spolkl. Další dvě i s miskou dostal pro kamarádky.

Ještě že nic z toho neviděly!


„Tak holky, mám pro vás těžký úkol,“ prohlásil Pavel na prahu ložnice, kde už obě spolužačky ležely ve spacích pytlích, jen vlasaté hlavy jim vykukovaly. Nemohly ale usnout samou zvědavostí, s čím se Pavel od sivíra Nokimchy vrátí.

„Budete mít zřejmě čest vyzkoušet recept, který Čapkově Elině Makropulos vydržel celých tři sta let,“ oznámil jim slavnostně. „A nás nejspíš čeká dvojnásobek,“ dodal už normálně.

„Jaký recept?“ nechápala Milča.

„Ty neznáš Karla Čapka?“ podíval se na ni Pavel útrpně.

„Hele, s povinnou školní četbou se jdi bodnout,“ zavrčela nepřátelsky Milča. „Ostatně mám dojem, že Čapek je povinný až ve vyšších ročnících, tak nás s ním neopruzuj!“

„Povinný nepovinný, tys to nečetla?“ opáčil Pavel.

„Ne,“ odsekla. „Můžeš to napravit? Že bys mi tu knížku půjčil?“

„To těžko,“ odsekl. „Ale mohl bych ti ji vyprávět. Což neudělám, mohla by ses tam poznat.“

„Hele, vyklop už konečně, vocode,“ napomenula ho Zdenka. „Hoříme nedočkavostí!“

„Tak tedy vážně,“ přejel si rukou po tváři a nasadil smrtelně vážný výraz obličeje jako šíleně smutná princezna. „Holky, má to pár háčků, teda spíš háků, ale vcelku bych vám doporučil brát to jako příležitost, která se nemusí opakovat. A to i když to bude znamenat několik krutých omezení.“

„Jakých omezení?“ zpozorněla Zdenka.

„Odsoudí nás to k abstinenci,“ ušklíbl se. „Vyžaduje to zákaz pití tvrdého alkoholu. Přesněji, opít se znamená tak trochu sebevraždu.“

„Tak trochu sebevraždu - mluv bez těch hádanek, prosím!“ zlobila se Zdenka.

„Tak tedy bez hádanek,“ zvážněl ještě víc. „Dlouhověkost obyvatelům zdejších světů zajišťují červi, žijící ve slepém střevě, které tím mění ze zbytečného přívěsku v důležitý orgán. Neustále opravují všechny odchylky od původní podoby každého těla a tím vlastně zabraňují stárnutí. Mohli bychom pak žít déle než je na Zemi obvyklé - klidně i šest set let. Problém je, že ti červi nesnášejí koncentrovaný alkohol. Když se opiješ, červa v sobě zabiješ a bez něho zestárneš a zemřeš.“

„Aha - takže můžeme žít stovky let, dokud se nevožereme pod vobraz?“ došlo Zdence.

„Tak nějak,“ přitakal. „To je to omezení.“

„A když omylem sníme rumovou pralinku, taky zemřeme?“ vyjekla Milča.

„Říkal jsem - koncentrovaný alkohol,“ upřesnil to Pavel. „Rumová pralinka tě neopije, jedno pivo nebo sklenka vína za den taky ne. Chce to chovat se jako řidiči, kteří nechtějí přijít o řidičák. Kdo se ale ožere jako prase a zabije v sobě červa ovrósje, koleduje si zkrátka o přirozenou smrt sešlostí věkem. Prý to tak některé bytosti v Zuznelai dělají, když je omrzí život - upijí se, je to prý snesitelný způsob sebevraždy.“

„A co lidé, kterým slepé střevo vyoperovali při zánětu?“ starala se Zdenka. „Mám bratrance, co už má místo slepého střeva jen jizvu na břiše.“

„S těmi bude menší problém,“ odvětil. „Bude ale řešitelný. Ten červ způsobí rychlou obnovu chybějících částí těla, tedy i slepého střeva. Prostě jim naroste nové.“

„A ten červ - ten ohavný, co jsi předtím polykal?“

„Ne, jiný,“ ujistil ji. „Tamten červ byl Nokimchův průzkumný červ, schopný zjišťovat, co ti kde v těle špatně funguje a napravovat to. Ovrósje je jiný.“

„A to budeme muset... taky něco takového polykat...?“ vytřeštila oči Milča. „To radši zemřu!“

„Ale jdi!“ ušklíbl se. „Mám pro vás připravená vajíčka, vypadají jako normální léky. Ty přece polykáte bez problémů!“

„Ukaž!“ chtěla vidět.

Obě si pak chvíli prohlížely nevelké žluté kapsle, zjevně z nějaké jedlé želatiny.

„Tak co, dáte si?“ zeptal se jich.

„V téhle podobě to tak zle nevypadá,“ oddychla si Zdenka.

„Hlavně to nekousejte a rychle to spolkněte!“ nařídil jim.

„Vážně?“ chtěla se ubezpečit Zdenka.

„Vážně,“ přikývl. „Já už jsem tuhle medicínu spolkl před chvílí a teď už to umím připravovat i pro jiné. Všimněte si, nikdo po vás nechce, abyste jedly červy, jako já napoprvé. Vyjednal jsem pro vás tyhle želatinové kapsle, v nich to přece vypadá přijatelněji, ne?“

„Vypadá,“ přikývla Zdenka - a spolkla kapsli.

„A tady tě hokr Nokimcha žádá, abys spolkla ještě tohle,“ podal jí druhou kapsli. „Neboj se, je to taky zaručeně neškodné.“

„Proč dvě?“ chtěla vědět, ale neprotestovala a také ji spolkla.

„Protože jsi holka,“ odvětil. „Mě už má zmapovaného, ale potřebuje se vyznat v pozemských ženách a to já nejsem.“

„A já nic?“ hlásila se Milča.

„Ty přece radši zemřeš!“ usadil ji.

„Ale tohle ani nevypadá jako červi, ne?“ hájila se.

„Nevypadá,“ souhlasil. „Ale ještě jsi nespolkla ani to vajíčko. Kromě toho, Nokimchovi stačí jedna z vás. No a Zdenka byla odvážnější.“

„No dobře,“ vzdychla si Milča - a také spolkla svoji kapsli.

„Tak tedy - holky, vítejte v klubu Struldbrugů!“ řekl Pavel a nabídl oběma ruku k potřesení.

„Co je to?“ chtěla hned vědět Milča, když si s ním stiskla ruku - ani nevěděla proč.

„To jsou nesmrtelní z Guliverových cest,“ poučil ji. „Setkal se s nimi při cestování na Laputu, ale to by bylo moc dlouhé povídání.“

„Poslyš - já jsem to četla!“ rozpomínala se Zdenka, když jeho ruku pouštěla. „Nebyli ti Swiftovi Struldbrugové staří, seschlí, nemocní, nevraživí, vzteklí a vůbec odporní?“

„No jo, je vidět, že jsi to četla,“ uznal jí to.

„Tak doufám, že zrovna my takoví nebudeme!“ odsekla.

„Já taky,“ přikývl.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:45