Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rizkeja

Ačkoliv se na Vjobůci rozlišoval den a noc jen zatemněním, zůstal sivír Nokimcha v domku do rána. V noci byly stěny obytných vajíček oboustranně černé, ve dne jednostranně průhledné - zvenčí byla vajíčka i ve dne černá jako antracit, zevnitř působila různě podle vkusu svých obyvatel - od skleněné stěny až po maketu doupěte v džungli - jak bylo nejčastější u gežgů.

Ráno po snídani se ale tygrovitý Nokimcha rozloučil jak s gežgy, tak s pozemšťany.

„Rád jsem vás poznal,“ řekl. „Nejen jako neznámý druh - však jsem tím strávil skoro celou noc a ještě to musím pro ostatní sivíry podrobně zpracovat. Přeji vám úspěšný návrat do vašeho světa, ale než se to podaří, měli byste se po našich světech pořádně porozhlédnout, ať máte časem nač vzpomínat.“

„Měli by se naopak zdržovat na Vjobůci,“ namítl Gaňgóg.

„A to je takový problém založit jim ztrétku? Pak budou dostupní kdykoliv, jako by byli pořád tady,“ usmál se Nokimcha.

Jeho šavlovité zuby vypadaly nebezpečně, ale hokrové už statisíce let žádnou kořist nezabíjeli a byli mírní jako domácí kočičky.

„Budeme o tom uvažovat,“ slíbil Gaňgóg.

Vyšli pak na plošinku mezi černými vajíčky, kde právě přistával grikych, přivolaný pro sivíra Nokimchu. Spolkl vědce jako malinu, rozpřáhl čtveřici křídel a odletěl.

„Má pravdu,“ řekl Gaňgóg zamyšleně při pohledu na odlétajícího grikycha. „Trochu si ještě procvičíme příkazy a dotazy, založíme ztrétku a můžeme si udělat parádní výlet...“

Pavel se ihned zeptal Seka, co je to ztrétka a k čemu to je dobré.

Ztrétka je spojovací služba,“ odpověděl mu Sek do jeho mluvící čepice. „Zakládá se obvykle před odjezdem na cesty mezi světy. Doručuje příchozí zprávy za majitelem, ať odcestuje kamkoliv, a naopak sděluje jeho odpovědi i dotazy na současnou polohu zájemcům, kteří se po něm shánějí. Při cestování v rámci téhož světa je zbytečná.“

Vrátili se tedy domů a věnovali se dalším cvičením, tentokrát zaměřeným na cestování.

Na Zemi není cestování ani snadné, ani bezpečné a u některých zemí představuje velké riziko. Ani ve vesmíru nebyly všechny světy stejné. Nebezpečí představovaly čtyři světy osídlené rambu a dva světy patřící giva, kde platilo právo silnějšího. Rambu se podobali pozemským tygrům a giva kentauřím vlkům. Pozemšťané by asi nepatřili k jejich uznávané elitě a cesty na jejich světy by jim nikdo nemohl doporučovat. Naštěstí byly tyto světy oddělené, nedalo se na ně zabloudit ani omylem a ostatní světy se za bezpečné počítat daly.

Cestování mezi světy, zajišťované hvězdnými branami zlýtu, bylo poměrně snadné. Na rozdíl od primitivního přeskoku ze Země, jakým prošly pozemské děti, měly ostatní brány kabinky, které cestování urychlovaly, zvyšovaly jeho pohodlí i spolehlivost. Při znalosti denního počtu cestujících mezi světy musí být každému jasné, že se to bez automatizace zvládnout ani nedá.

Zatímco mezihvězdné cestování je u všech světů oblasti Zuznelai zhruba na stejné úrovni, nedá se totéž tvrdit o místní dopravě. Tady jsou mezi jednotlivými světy rozdíly největší.

Svět Vjobůc, kam pozemské děti nechtěně zavítaly, je poměrně malý a navíc umělý. Dopravu na kratší vzdálenosti zajišťují létající a jízdní zvířata s polorozumem - grikychovétyhjo. Pro delší cesty - až na opačnou stranu světa - je zde podzemní dráha, která však nevede těsně pod povrchem, ale její tunely vedou přímou cestou, často i těsně kolem středu tohoto světa. Na velké vzdálenosti je proto rychlejší než srovnatelná letecká doprava na Zemi.

Co však platí na jednom poměrně malém světě, na velkých světech nestačí, takže se doprava na různých světech značně liší.

A zatímco se Gaňgóg věnoval seznamování pozemských dětí s příkazy pro Seka, jeho vlastní děti GychjoGešítchi sestavovali plán cesty, aby co nejlépe obsáhla všechny pamětihodnosti světů, jak je uváděl Sekův katalog nejvýznačnějších památek.

Gaňgógova rodina se chystala děti doprovázet. Vlastně to byla i pro ně příležitost podívat se po okolních světech - kam by se možná sami ani nevypravili. Tak to občas bývá - mít možnost ještě neznamená, že jí skutečně využijeme a snaha pomoci druhému se může změnit i v příležitost splnit si vlastní, dlouho a na neurčito odkládané sny.

Pavel, Zdenka a Milča se na cestu ovšem těšili.


Večer před plánovaným odjezdem se dívky dohodly uspořádat v ložnici k plánované cestě malou soukromou konferenci a Pavlovi nezbylo než se jí účastnit. Mohl by ji odmítnout a vymluvit se, ale nechtělo se mu strávit zbytek večera na záchodě, kde by snad byl před nimi bezpečný.

„Gešitchi spočetl délku cestování na sto padesát dní,“ sdělila kamarádům Zdenka. „Vytáhla jsem to z něho dnes večer, jinak to mělo být pro nás překvapení. Chtějí, abychom se podívali na všechny základní světy s tím, že kolonie už nejsou tak zajímavé. Máme-li soudit podle Vjobůce, tak asi mají pravdu. Kolonie budou nudné, život se nejvíce rozvíjel na světech, kde se nakonec objevil i rozum.“

„Spíš mě zajímá, kde na těch světech budeme bydlet,“ opáčila prakticky Milča.

„Tak o tom zase vím něco já,“ usmál se Pavel. „Pamatujete se ještě, jak se Gaňgóg ošklíbal nad pozemskými stany? Že moc nevydrží a tak... zkrátka všude budeme bydlet ve stejném domku jako tady. Oni to tak dělají - prostě požádají o vytvoření nového domku a při odchodu ho zase zruší, aby nepřekážel. Vím to od Gychja, ten za dnešek obtelefonoval deset prvních světů, aby nám tam zarezervoval vhodné místo.“

„Jak - obtelefonoval?“ zamračila se Milča. Gežgové přece nemají mobily!“

„Ani je nepotřebují,“ opáčil Pavel. „Veškerá komunikace se tady přece koná přes Seka. Ten se spojí ve zvoleném světě s místním Sekem, který mu najde a zarezervuje místo pro dočasný dům. To bývá u cestovních domů čtverec přilehlý k nějaké cestě a jen o málo větší než průměr vejce. Postaví si tam dům jen na dobu pobytu a před odjezdem ho zase likvidují.“

„Jako nějaké smetí?“ podivila se Milča.

„A co s ním jiného?“ pokrčil rameny Pavel.

„Třeba by ten dům mohl po nás využít někdo jiný!“

„Jenže co když po nás přijde rodinka plahégů - chapadloslonů? Ta se do domu naší velikosti nevejde. Postaví si raději dům podle svých rozměrů. Vyjde jim větší, ale nebudou se v něm tísnit.“

„Dalo by se to vyřešit jednotným domem, dimenzovaným podle největších tvorů, ne?“ plácla Milča první, co ji napadlo.

„K největším tvorům hyferhuhům půjdeme na návštěvu hned ve druhém světě,“ řekl Pavel. Gychja mi řekl, že nás už předběžně pozvali, pan Gaňgóg se z dřívějška s jedním zná. To se teprve budete divit! Hyferhuhové žijí v mořích, kde žádné domy nepotřebují, ale na cestách si je pořizují, aby se dostali i do míst, kde voda není. Jejich cestovní obydlí jsou vlastně velké bazény a jestli máte správnou představu o velikosti velryb, pak asi víte, jak vypadají jejich mláďata.“

„I takové obludy jsou myslící tvorové?“ vyjekla Milča.

„Bavit se můžeš i s draky grikychy,“ ujistil ji Pavel. „Nejsou sice schopni filozofických debat, ale kdybyste se bavili mobilem nebo přes plentu, abys je neviděla, možná bys je od některých jednodušších lidí ani nerozeznala.“

„Vážně, Milčo, tady se můžeš bavit i se zdejšími koňmi,“ přidala Zdenka. „Poskytli by ti nejspíš odborný rozbor chuťových vlastností zdejšího mechu, v tom se prý vyznají nejlépe.“

„Teda řeknu vám, máme ale kliku!“ vzdychla si Zdenka. „Dostali jsme se do vesmíru, kde si nás považují jako hostů, ukáží nám všechno co mohou... když si vzpomenu, že jsem se doma v Čechách dostala nejdál do okresního města a o nějakém cestování, kromě prstem po mapě, jsem si mohla nechat jen zdát...“

„Má to jen jednu drobnou vadu na kráse,“ zahučel Pavel. „Nevíme, kdy se vrátíme.“

„No tak to nevíme!“ odsekla Zdenka. „A co má být? Dřív, když lidi emigrovali, taky nevěděli, kdy se vrátí a jestli vůbec. A když se vrátit nemohli, našli si v cizině nový domov a byli tam taky spokojení. Nakonec tam třeba i zemřeli - a taky se kvůli tomu nestříleli.“

„Má to jen další vadu na kráse,“ připomněl jí Pavel. „Když si emigrant najde na Zemi nový domov, je pořád mezi lidmi. I v cizině si může založit rodinu a žít v novém domově spokojeně až do smrti. My jsme tady, jestli jste si toho ještě nevšimly, mezi kočkami a kocoury. S nimi si rodinu nezaložíte. A připomenu vám, co nám řekli ti první zdejší odborníci. Naši rasu neznají, nic takového se na žádném jim známém světě nenachází. Takže jsme tu sami tři. Tři lidé mezi úplně cizími tvory. Nezlob se, ale s případným novým domovem to nevidím zrovna růžově.“

„Hele, to přece záleží na tom, na čem se my tři dohodneme,“ snažila se to Milča vyžehlit.

„A v demokracii se obvykle rozhoduje hlasováním!“ dodala rychle Zdenka.

„To by se vám hodilo!“ zavrčel Pavel. „Uzavřít kartelovou dohodu a převálcovat opozici! Já žádný nepřijatelný diktát neberu! Jsem pro absolutní dohodu. Dokud nebudeme všichni tři v něčem jednotní, tak to zkrátka dohodnuté nebude.“

„Ale co když se na něčem neshodneme?“ namítala Zdenka.

„Jsme tři, shodnout bysme se měli. A když se neshodneme, nikdo nic nesmí vynucovat. Jsem zkrátka pro právo veta!“

„S tebou to budeme mít těžký!“ vzdychla si Zdenka.

„Hele, holky, neblázněte!“ napomenul je. „Jsme tady jediní vyslanci Země. Co si tihle tvorové pomyslí, když se začneme hádat?“

„Stejně si myslím, že tady Zemi líčíme příliš růžově,“ řekla Zdenka. „Hrajeme si pořád na náš skvělý svět s úžasnými tvory a zatím...“

„Ve Wellsově románu První lidé na Měsíci se mimozemšťané - tam to byli měsíčňané - zajímali o poměry na Zemi,“ začal Pavel trochu mimo téma. „Ale když se dozvěděli, jak se na Zemi válčí, lidé jsou na sebe zlí a vládci nemají svědomí, nedovolili vynálezci vesmírných letadel sdělit na Zem princip jeho vynálezu, aby se lidé ze Země už nikdy do vesmíru nedostali.“

„Což nám nehrozí, my přece sami nevíme, jak se vrátit,“ namítla Milča.

„Tím by to ti zdejší měli snadnější,“ vzdychl si. „Kdoví, jestli se to už teď neděje. Řekli nám, že nevědí, jak a kam by nás měli vrátit. Ale co když to vědí, jen nechtějí, abychom se vrátili?“

„K čemu by jim bylo, kdyby nás nevrátili?“ nechápala Milča. „Vždyť my stejně nevíme, jak jsme se sem dostali! Kdyby nás poslali domů, nemuseli by se o nás starat...“

„Jenže bychom domů na Zem přinesli zmínku o možnosti cestování mezi hvězdami pomocí vesmírných bran,“ uvažoval Pavel. „Kdoví, jestli by to našim vědcům nestačilo. Přinejmenším by to potvrdilo, že je něco takového možné, že to někde existuje a výzkum hvězdných bran asi nebude zbytečný. Už to by mohlo na problém soustředit miliony vědců celého světa. Dnes nikdo na tyhle výzkumy nedá peníze, ale kdyby se do nich nasměrovaly miliardy, které dosud dostával kosmický výzkum, nikdo neví, komu by se to nakonec podařilo objevit. Lidé by se dostali do vesmíru...“

„Tím lépe!“ opáčila Zdenka.

„Lépe?“ opakoval Pavel pochybovačně. „Tak to můžeš vidět jen ty. Zkus se na to ale podívat očima zdejších lidí. Najednou se otevřou brány pekla a do jejich světů se vyřítí americká námořní pěchota, vyzbrojená fosforovými střelami, ochuzeným uranem a třeba i jadernými hlavicemi. Ti by určitě neříkali »Tím lépe!«. Z jejich pohledu bude rozhodně lepší, když nás tady budou hostit třeba šest set let, ale nepustí nás domů ani kdybychom je na kolenou prosili.“

Obě dívky taková možnost zarazila.

„Naštěstí je to zatím ani nenapadlo,“ vzdychla si ulehčeně Milča.

„O čemž bych si dovolil pochybovat,“ zašklebil se Pavel. „Myslíš, že nám řeknou pěkně do očí: »Vážení pozemšťané, váš svět je příšerný a my si jakýkoliv další kontakt nepřejeme. A protože byste po návratu domů všechno rozkecali, zůstanete hezky tady. Můžete být rádi, že vás nezavřeme do klecí, ale máte to marný, vrátit se domů ani nezkoušejte!« Spíš budou teď nějakou dobu usilovně předstírat, že nad naším isrykyšem bádají, až nakonec přijdou s tím, že nic nezjistili. A budeme ještě rádi, když nás do těch klecí nezavřou!“

„To znamená - mlčet a o Zemi ani slovo!“ zhodnotila to Milča.

„Vždyť se nás ještě na nic neptali!“ připomněla jim Zdenka.

„Tím lépe!“ řekla Milča. „A kdyby se ptali - nic nevíme. Nanejvýš jim můžeme líčit současné poměry u nás na vesnici, tím snad nic nezkazíme.“

„Pokud si nevzpomeneme na bývalého předsedu Jé-Zé-Dé a tajemníka bývalé Velkostrany Machatého...“ připomněl jim Pavel.

„Ti se přece už odstěhovali,“ mávla rukou Zdenka. „Rozprodali Jé-Zé-Dé a zmizeli jako pára, aby nemuseli členům vyplatit podíly. Sejde s očí, sejde z mysli, jako kdyby nikdy nebyli!“

„Takže si budeme pamatovat jen současnost,“ shrnula to Milča.

„A pro jistotu zapomeneme všechny dnešní fauly,“ dodal Pavel. „Hele, holky, já lhát neumím, ani nechci. Kdo chce lhát, musí si toho moc pamatovat a já si chci pamatovat jen to, co za to stojí. K našemu štěstí se tady o poměry na Zemi nikdo nezajímal, ale kdyby se o to někdo zajímat začal, lhát mu nebudu, i kdybych měl skončit v té kleci.“

„Jsi strašnej naivka,“ zpražila ho Zdenka. „Udělal bys nejlíp, kdybys každého, koho bude Země zajímat, odkázal na mě - budu třeba naše tisková mluvčí, chceš?“

„Tiskové mluvky nesnáším,“ zavrčel. „To snad tady zavádět nebudeme. Dokud se nás nikdo ptát nebude, jsme v pohodě. Až se někdo zeptá, tak se zeptá. Chápu, že se dneska považuje pravda za naivitu, ale lež bych nejraději nechal na Zemi.“

„Nevíš, nakolik nám lžou tady,“ nesouhlasila Zdenka. „Sám jsi říkal, že teď budou nějakou dobu usilovně předstírat, jak nad naším isrykyšem bádají, až přijdou s tím, že nic nezjistili!“

„Pokud jsem jim nekřivdil,“ zamyslel se Pavel. „Neměli bychom je soudit podle sebe. Zatím s námi jednají tak laskavě, že si to ani nezasloužíme.“

„Jde o to, jak dlouho,“ vzdychla si Milča.

„Dokud si to nezkazíme,“ dodal Pavel.


Cestování začalo neuvěřitelnou jízdou, proti které byly i nejdivočejší horské dráhy na Zemi jen nevinnou dětskou projížďkou.

Kabinka zdejší podzemní dráhy měla válcovitý tvar a velikostí se podobala autobusu. Mohla být podle chuti buď průhledná, nebo neprůhledná, ale když jim gežgové dali jako hostům na výběr, zvolili si průhlednou, aby toho viděli co nejvíc.

U podzemní dráhy při jízdě v tunelu si tím příliš nepomohli, nicméně i tak to byl zajímavý zážitek. Svět Vjobůc byl totiž umělý a neměl normální strukturu planet. Neobsahoval žhavé jádro a měl dutý vnitřek, což jeho tvůrcům umožnilo vést tunely podzemní dráhy skutečně tím nejkratším směrem - a třeba i těsně kolem středu zdejšího světa.

V prvním úseku cesty s nimi průhledná kabinka zamířila šikmo dolů jako do studny, až se jim zvedal žaludek. Rychlost se prudce zvyšovala, až se stěny kolem nich změnily v rozmazané šedivé šmouhy, ale kabinka letěla klidně, bez nárazů a vibrací, jakoby se vznášela na magnetickém polštáři - mohlo to být cokoliv a Pavel si umínil vyptat se při první příležitosti, na jakém principu se zdejší podzemní dráhy pohybují.

Po poměrně klidné střední části cesty následovalo zpomalování, až se kabinka skoro zastavila. Bylo zde cosi jako nádraží, kde se sbíhalo větší množství tunelů a z nich se vynořovaly další a další zaoblené válečky kabinek. Většina jich byla šedivá, neprůhledná, ale v několika průhledných byly vidět postavičky jiných cestovatelů - většina patřila ke gežgům, na Vjobůci jich zřejmě bylo nejvíc.

Pak se ale všechny tunely sbíhaly do jednoho a tam... tam náhle kabinky mizely.

„Před námi je hvězdná brána zlýtu, která nás dopraví na Rizkeju, svět bresogů,“ oznámil jim pan Gaňgóg. „Už nás tam čekají.“

Průchod branou zlýtu se vůbec nepodobal tomu, čím prošli v kráteru dávno vyhaslé sopky Ančov. Kabinky se plynule řadily do jediné fronty, která se ve své konečné fázi posunovala trhaně, po jednotlivých kabinkách, které vždy zničeho nic mizely. Tak to šlo, až když se kabinka před nimi náhle zastavila a zmizela a byli na řadě oni. Také jejich kabinka se nejprve zastavila, pak se rozjela, jenže to už kolem nich nebylo nádraží na Vjobůci, ale prosvětlená skleněná hala, obklopená bujnou tropickou vegetací.

Rizkeja, svět bresogů.


Kabinka s nimi vyjela z nádraží po dráze, připomínající mělké koryto, prokličkovala několika rozcestími a pak se rozjela. Hned za nádražím se zvedla nad tropický prales, obklopující prosklenou budovu a podle ostatních drah, rozbíhajících se do všech stran, které teď viděli zboku, pokračovala nad pralesem po mostě, podpíraném obrovskými mostními oblouky. Dráha byla užší než válcovitá kabinka, auto by z ní při této rychlosti brzy spadlo, ale kabinka se jí držela jako přisátá magnetem. Pavel ale na magnet raději nevsázel. Jen si opět a opět umiňoval, že se musí při nejbližší příležitosti zeptat buď přímo Seka, anebo někoho, kdo by mu to dokázal vysvětlit. Zajímavé bylo i to, že dráha, na Vjobůci zásadně skrytá pod zemí, tady na Rizkeji zajišťovala pozemní dopravu - auta i železnici. A nejspíš i letadla, protože rychlost, s jakou svištěli předtím podzemními tunely a teď na vysokém mostě, si s pozemskými dopravními letadly nijak nezadala. Když se přičte meziplanetární doprava, byly zdejší kabinky univerzálnější než cokoliv pozemského.

Zdálo se ale, že kabinky nejsou ve zdejších světech tak početné jako pozemská auta. Zřejmě nahrazovaly jen dálkovou dopravu, ale nezajížděly až ke každému domu, jak je zvykem na Zemi, ba ani ke každé zdejší osadě. Kabinka s nimi nakonec po mostě sjela do dalšího proskleného nádraží, kde všichni vystoupili.

Už z výšky nemohli přehlédnout, že nádraží, obklopené množstvím domů, se nachází poblíž mořského pobřeží. Zdejší město nebylo příliš rozsáhlé. Pavel se pokusil odhadnout, z kolika domů se skládá. Odhadl si čtverec, ve kterém zběžně spočítal všechna černá vejce - vyšlo mu třicet, načež se pokusil odhadnout, kolik takových čtverců pokryje celé město. Vyšlo mu kolem tří tisíc domů a kdyby v každém žila čtyřčlenná rodina podobná Gaňgógově, mělo by město dvanáct tisíc obyvatel a na Zemi by tedy patřilo mezi menší městečka.

Na nádraží bylo pusto. Jejich kabinka přijela jako jediná a veliká skleněná hala byla prázdná. Její rozměry ale naznačovaly větší provoz - zřejmě přijeli v nějakém mrtvém období.

Vystoupili a vyšli na prostranství před nádražím, kde už na ně čekali dva grikychové.

„Rozdělíme se,“ řekl pan Gaňgóg. „Já budu zdejší pamětihodnosti ukazovat Pavlovi, Geneče Milči. Zdenka poletí v druhém grikychovi a zvolí si za průvodce Gychja nebo Gešítcha.“

Zdálo se, že se na zajímavý let těší i dívky. Zdenka spolužákům už po prvním letu nadšeně líčila své zkušenosti s podivnými přísavkami, umožňujícími za letu vidět okolí. Bude to jistě zajímavější než let naslepo ve tmě! Nikdo nedal najevo strach z podivného nastupování, kdy je vlastně grikych svými dvěma hlavami jednoho po druhém spolykal.

Gaňgóg Pavlovi hned zpočátku ukázal, jak si nasadit na oči podivné přísavky na pupeční šňůře. Říkal jim sikeo a bylo to přesně jak to předtím Zdenka popisovala. Tentokrát se oba dívali očima levé hlavy a Gaňgóg občas Pavla upozornil na cosi zajímavého, co se pod nimi objevilo.

Mnoho toho ale nebylo. Oba grikychové s nimi letěli podél pobřeží, minuli několik ostrovů, podle výskytu černých vajec zřejmě obydlených. Na rozdíl od Země tu úplně chyběly silnice. Jen v dálce za nimi bylo vidět několik dlouhých mostů, kudy vedly kabinkové trasy, ale pod nimi cesty nebyly, jen něco, co se více podobalo stezkám zvěře.

A přece se tu a tam nějaká pozoruhodnost nacházela! Když oblétali skalní výspu, vybíhající daleko do moře, upozornil Gaňgóg Pavla na více než sto metrů vysokou kamennou sochu bresoga, stojící vzpřímeně na zadních nohou na nejvyšším místě skály a podobající se trochu hrochovi.

„Tohle je pomník Zgoryhabovi, vědci, který již v dávných dobách, nezávisle na Okchygech, vymyslel odlišný typ hvězdných bran než zlýtu,“ popisoval Gaňgóg, co věděl o soše. Zgoryhabův typ se nemohl rozšířit, neboť v té době stálo v Zuznelai již několik desítek tisíc stanic zlýtu, byl však také funkční a parta zdejšího vědce samostatně objevila osm pustých světů, než pronikla na svět hyferhuhů, dávno předtím Okchygy připojený ke Zuznelai. Bresogům se rázem otevřely tisíce dalších světů a na Rizkeji se brzy objevily i Okchygské Seky. Vděční bresogové pak postavili svému největšímu vědci sochu a chovají ji už desítky tisíc let v úctě.“

„Zasloužil si ji,“ mínil Pavel.

„Však ho také bresogové po celý jeho život zahrnovali úctou a dodnes si ho váží. Mají proč. Kdyby nic jiného, Seky jsou bezesporu dobrodiním pro každý svět.“

Grikych obletěl útes s obří sochou a pokračoval v letu podél pobřeží. Pavel navrhl Gaňgógovi, aby grikycha požádal ohlédnout se po druhém grikychovi. Také on oblétával obří sochu pradávného vědce, ale navíc kolem ní udělal čestné kolečko - Zdenka zřejmě o ni projevila ještě větší zájem.

Grikychové začali klesat. Jak se zdálo, jejich cílem byla nevelká skupinka obydlí v podobě černých vajíček, stojících osaměle na břehu moře necelých pět kilometrů od skalního útesu. Brzy se ukázalo, že je tomu tak a oba grikychové dosedli na obvyklou přistávací plošinku mezi vajíčky.

Očekávalo je tu sedm bresogů - vzpřímeně chodících tlouštíků s šedou kůží a obrovskou hroší tlamou, oblečených do světle zelených oblečků s tmavšími zelenými třásněmi kolem bot a na konci rukávů a oranžovými třásněmi kolem krku. Na Pavlův vkus byli oblečeni příliš křiklavě, ale nahlas by se to říci neodvážil - musel přece respektovat jejich odlišnosti.

Uvidíme, jak se shodneme...


bresogy se shodli snad ještě lépe než s gežgy.

Po trochu nesmělém přivítání uspořádali noví hostitelé velkolepou hostinu přímo u moře na písečné pláži. A bylo znát, že jsou to labužníci. Gežgové i pozemské děti ochutnali zdejší pokrmy a přiznali jim výtečnou chuť. Zdejší specialitou byly i vznášející se plošinky zgyloty, zastupující nejen stolečky, ale i talíře a misky. Vznášely se na dosah, stačilo jim pokynout a hbitě připluly nabízet svůj obsah. Bresogové brali syrové ovoce do rukou, ale na saláty a ostatní jídla měli již známé tvarovatelné příbory, které si děti ihned uzpůsobily do tvaru lžic.

Oproti gežgům měli bresogové ve svém jídelníčku více ovoce, studených ovocných salátů, ale i jídel z ovoce upraveného na ohni - pečené modré koule jahodové chuti, nakládané fialové tyčinky s nakyslou chutí vzdáleně připomínající pozemské kiwi, skvělá byla i kanárkově žlutá vajíčka chuti banánů v ovocném rosolu. Gežgové dávali přednost jídlům masitého charakteru, ale i toho bylo na plovoucích stolečcích dost, syrového, pečeného, vařeného i smaženého, pokud se do těch kategorií dalo vůbec zařadit.

Po uvítací hostině navrhli bresogové dětem další místní specialitku - koupání v moři. Opatrně se jich nejprve zeptali, zda jim voda nevadí, ale když děti s koupáním nadšeně souhlasily, bylo tím o dalším bodu programu rozhodnuto. Jen gežgové nezapřeli svoji kočičí povahu a místo dovádění v moři dali přednost odpočinku vleže na měkkých koberečcích, rozložených na písečné pláži.

Stranou mimo písek pláže stála pod vysokými stromy nevzhledná krabice se zaoblenými rohy, ze které se vyklubal hygienický kvádr, sdružující toiletu, umývárnu a převlékací kabinu. Bresogové je měli i v obytných vajíčcích, ale na pláži měli další samostatnou jednotku. Ukázalo se, že se i oni koupou v čemsi připomínajícím pozemské plavky a kromě toho byla voda v moři hodně slaná, takže závěrečná sprcha ve sladké vodě byla nutností i pro silnější kůži bresogů.

Pavel si v kabině poručil plavky podobné těm, které jim předvedli bresogové. Zakrývaly nohy od kolen výš a končily až u krku, takže by se nad nimi nepohoršovali ani puritání z předminulého století. Navíc měly okraje zdobené třásněmi, které by ve vodě asi kladly odpor. Zato dívky, aniž se domlouvaly, vyšly z kabiny v něčem vzdáleně připomínajícím bikiny. Jen se jim nepodařilo správně vystihnout střih, takže horní část zakrývala i půlku zad a dolní díl se podobal klasickým trenýrkám. Jejich odhalená bříška byla ale na místní poměry poněkud odvážná, neboť bresogové v první chvíli úplně strnuli.

„No co co?“ ohradila se Zdenka proti jejich údivu. „Takhle se u nás koupeme. Do vody nosíme co nejméně oděvu, protože nám brání v plavání. Pavel se vám přizpůsobil, ale bude se mu v tom asi špatně plavat. Nemůžeme se přizpůsobovat ve všem - jak bychom se měli strojit ve světě selojů, když nemáme ocas jako oni?“

Selojové nemají vodu rádi,“ ujistil je pan Gaňgóg. „I my máme raději vyhřívání na sluníčku. Nikdo netvrdí, že musíte být ve všem jako my nebo bresogové!“

Tím byl problém vyřešený a bikiny přijali i bresogové.

Zdenka se z radosti rozběhla a skočila do vln, jen se rozstříkly. Brzy se ukázalo, že je ve vodě obratnější než bresogové. U nich to s plaváním tak skvělé nebylo, v moři se spíše čvachtali, zatímco Zdenka předvedla, jak hbitě umí plavat a vlastně tím dodatečně obhájila i své bikiny. Milča ani Pavel jí nestačili a bresogové jen nadšeně přihlíželi.

„Vy si budete rozumět i s hyferhuhy!“ komentoval to uznale i pan Gaňgóg.

„Těžko,“ zasmála se Zdenka. „Jsou proti nám příliš velicí!“

Brzy ale plavala v moři sama. Milča si dál od břehu netroufala a ani Pavel se necítil ve vodě dost jistý. Svedl to nakonec na nevyhovující plavky - ačkoliv by nejspíš jakékoliv závody v plavání se Zdenkou hanebně prohrál. Zdenka byla zkrátka v plavání jednička.

„Počkejte si na svět harvéků, s těmi si teprve zaplavete!“ prorokoval Gaňgóg. „Jenže ti patří mezi typicky vodní tvory, mají místo nohou ploutve. Vy přece jen vypadáte více suchozemsky.“

Před večeří byli ještě svědky i účastníky zajímavého zdejšího obřadu. Jakmile se zapadající slunce dotklo obzoru, vyrojili se ze všech obydlí bresogové a mlčky se všichni třikrát uklonili soše vědce Zgoryhaba, rýsující se na obzoru proti modré obloze.

„Je to zdejší pozdrav Zgoryhabovi,“ vysvětloval dětem Gaňgóg, který úklonu aspoň naznačil. „Zaslouží si úctu - a nejen zdejších.“

Pavel mrkl na dívky a všichni tři se s vážnou tváří směrem k soše také lehce uklonili.

Nebyl to pozemský obřad, ale zdejší vědec si skutečně tuhle úctu zasloužil. Rozhodně víc, než většina těch, kdo mají sochy na Zemi.

I ke klanění má být důvod...


Po večeři se Zdenka rozhodla zaplavat si ještě jednou v moři. Zdejší slunce dávno zapadlo, ale světla bylo dost. Pro bresogy však už byla venku zima. Nebránili jí, ale večerní cachtání odmítli.

Také Milča odmítla jít ven, místo toho se chtěla vyptávat bresogů na jejich vědce Zgoryhaba. Zdence zbyl nakonec jen Pavel. Moc se mu do vody nechtělo, ale nechal se ukecat.

„Ale neber si jejich plavky, v těch se přece nedá plavat,“ nabádala ho. „Převezmi náš model. Když si hned po vytvoření natrhneš u krku horní díl, sesype se z tebe a zůstane ti jen spodní. Uvidíš, jak budeš ve vodě rychlejší!“

Pavel ji poslechl a pak se chvilku pokoušeli plavat spolu v teplé vodě zdejšího moře. Zdenka ale byla opravdu rychlejší a Pavel po chvilce prohlásil, že toho má dost a jde z vody.

„Pravda, sotva se držíš nad vodou,“ zhodnotila ho Zdenka kriticky. „Na Zemi jsi moc neplaval, že? Je to znát.“

„Tím víc by mě zajímalo, kde ses to naučila ty,“ opáčil. „Neříkej mi, že se v našem vesnickém rybníčku dá plavat div ne závodně.“

„Mám tetičku v Praze,“ přiznala Zdenka. „Jezdila jsem k ní na prázdniny. Pražské děti se v létě vyhrnou na venkov, takže je tam volno. Tetička mě s sebou často brala na poznávání kulturních památek Prahy a do bazénu v Podolí. Nikdy jsem závodně neplavala, ale tetička ano a nepřenesla by přes srdce, kdybych to neuměla. Nakonec - plavání může být zábava i sama o sobě.“

„Ale musíš to umět,“ přiznal Pavel. „Ne když máš trénink z malého rybníčku, jako všichni ve vsi - kromě tebe.“

Osprchovali se v hygienickém kvádru, ale pak Zdenka rozhodla, že je písek pláže právě správně rozehřátý, takže si na něj rozprostře deku a chvilku se na ní oba vyhřejí.

„Pojď taky, je to bájo!“ pozvala Pavla. Gežgové s Milčou dům uspořádají i bez nás!“

Dnes budou tedy nocovat v novém, dočasně postaveném domě na kraji zdejší osady, ale na to bylo dost času. Leželi chvilku vedle sebe na huňaté a skutečně hřejivé dece. Nejprve na zádech, pak se Zdenka obrátila a podepřela si hlavu rukama.

„Ještě je vidět,“ kývla proti obzoru.

Pavel se také otočil a zadíval se tím směrem, kde se tyčila vysoká socha zdejšího vědce. Jako všichni bresogové byl podle pozemských měřítek nemožně tlustý - a přece k němu cítili obdiv.

„Poslyš, Pavle, jak dlouho tady podle tebe zůstaneme?“ zeptala se najednou tiše. „Ty jsi přece jednal se sivíry na Vjobůci nejdéle z nás, jaký dojem na tebe udělali?“

„To chceš ode mě trochu moc, na to se zeptej jich,“ usmál se smutně. „Nejsem jasnovidec ani věštec. Jediný dojem, který jsem získal, je že to na nás skoro vůbec nezáleží.“

„Dobře,“ spokojila se s tím. „Takže jsou dvě možnosti, že? Za prvé - sivírům se podaří otevřít hvězdnou bránu na Zem a umožní nám návrat...“

„Už tohle jsou dvě možnosti,“ opravil ji pedantsky. „První - že se jim opravdu podaří otevřít zlýtu na Zem, což vůbec není tak jisté. Druhá věc je, zda nám pak umožní návrat...“

„Ale dejme tomu, že nás na Zem vrátí,“ přerušila ho netrpělivě. „Všechno ostatní je možnost číslo dvě - že zůstaneme tady. Pak nám může být jedno proč - zda se jim nepodařilo dostat se na Zem, nebo se rozhodli nás tady z jakýchkoliv důvodů zdržet - jemnější dělení prozatím zanedbáme. Máme tedy dvě možnosti - návrat nebo dlouhodobý pobyt tady. Co s tím uděláme?“

„Neřekl bych, že to bude záležet na nás,“ vrtěl hlavou Pavel.

„Nebude záležet na nás, která z těch dvou možností nastane,“ připustila. „Ale zůstane na nás, co s tím uděláme. Ať tak či tak - nějak se rozhodnout musíme.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se jí. „A neměli bychom k tomu přizvat i Milču? Týká se jí to asi stejně jako nás.“

„K rozhodování ji přibereme,“ ujistila ho. „Ale promýšlet to snad můžeme nezávisle na sobě. Dokonce si myslím, že bychom to neměli promýšlet společně. Každý zvlášť spíš přijdeme na něco, co by nás společně ani nenapadlo.“

„Jak chceš,“ přijal to. „Takže dvě možnosti. První - že nám v brzké době umožní návrat. Pak by bylo dobré dozvědět se o zdejší civilizaci co nejvíc - ačkoliv neuškodí, když si zdejšího pobytu i co nejvíc užijeme. Dá se to ostatně spojit. Už teď to máme jako úžasný výlet do míst, kam se ještě nikdo nikdy nepodíval. Není to obyčejný výlet k moři, ale výlet k moři cizího světa, užijme si tedy všeho, co se dá. A přitom se budeme vyptávat. Nevíme, co se nám může po návratu na Zem hodit.“

„Jenže - co když tady budeme muset zůstat natrvalo?“ namítla trochu plaše.

„Druhá možnost - zůstaneme tady,“ přikývl zdánlivě klidně. „Pak se nám bude vyptávání na zdejší zvláštnosti hodit ještě víc. Z toho vyplývá - ať tak či tak se tady musíme dozvědět co nejvíc. V téhle chvíli dělá nejlépe Milča, když se vyptává, i když jen na nějakou zdejší celebritu.“

„Zatímco my si tady jen užíváme...“ vzdychla si Zdenka, ale spíš blaženě než provinile.

„Vždyť říkám - neuškodí, když si zdejšího pobytu také co nejvíc užijeme,“ usmál se i Pavel. „Nevíme, jak dlouho tady budeme a až se vrátíme na Zem, budeme si na to už jen vzpomínat...“

„Leda by se nám podařilo uzavřít nějakou dohodu o vzájemných návštěvách, až se zdejším vědcům podaří spojení se Zemí navázat...“

„O tom bych si nedělal velké iluze,“ zavrtěl opatrně hlavou. „Spíš se obávám, že Zemi potká osud světů rambugiva. Z toho, co jsme o nich slyšeli, bych soudil, že se chovali jako ti nejhorší grázlové na Zemi. Až zdejší lidé zjistí, že na tom Země není o moc líp, dopadne to naprosto stejně. Blokáda - a basta!“

„Vidíš to moc černě,“ zpražila ho. „My se určitě jednou domů vrátíme. Jde jen o to, kdy. Když to bude do dvou let, můžeme si to tady užít jako neplánované prázdniny.“

„Ta nepříjemná možnost přece napadla jako první tebe!“ vyčetl jí.

„Jenže mě už mezitím přešla,“ namítla. „Zato tebe se ta čerň chytla jako klíště, že?“

„Strašně bych byl rád, abych to viděl černěji než to opravdu je,“ vzdychl si. „Ale určitě se mi zdá lepší připravit se na to horší než doufat v lepší a zklamat se.“

„Já zas doufám, že to dopadne dobře,“ vzpírala se tomu. „Co se přitom dozvíme, bude jaksi navíc. Uvíznout tu déle, bylo by to horší. My s Milčou radši počítáme s tím, že tady budeme aspoň deset let.“

„Dobře, zůstaň si optimistkou,“ připustil. „Tak nebo tak nepočítej s tím, že se domů vrátíme už letos. Já tak usuzuji z toho, že nám připravili poznávací zájezd v trvání sto padesáti dní, což je na Zemi půl roku. Kdyby měli naději, že to objeví dřív, nezdržovali by se s tím. Počítej tedy s tím, že se letos domů nevrátíme.“

„Nebyla bych proti, kdyby se nám splnil sen všech školáků - myslím tím verneovku Dva roky prázdnin!“ zasmála se bezstarostně.

„Jen aby to nebylo ještě delší,“ řekl skepticky.

„No a?“ usmála se na něho mile. „Tobě se tady nelíbí?“

„Stačí, když si představím to vyšetřování, až se vrátíme,“ řekl.

„No a?“ pokrčila rameny. „Neříkal jsi, že to sneseš?“

„Snesu,“ přikývl. „Ale už je toho nějak moc...“

„A to je teprve začátek!“ ujistila ho.

„No nazdar!“ vzdychl si.


V novém domě se jim spalo stejně dobře jako předtím v domě gežgů. Když se následujícího dne všichni - mimo kočkovitých - opět nadšeně účastnili ráchání v moři, kde Zdenka opět předváděla své plavecké schopnosti, uspořádali večer gežgovébresogy a dětmi poradu, při níž se shodli na prodloužení pobytu na Rizkeji, aby si všichni moře náležitě užili. Gežgové vodu tolik nemilovali, ale chtěli hostům co nejvíc vyhovět. Rozhodli se využít toho k postupné návštěvě všech bresogů ve zdejší osadě. Návštěvy se tu považovaly za natolik běžné, že se jen pozemské děti odvážily zeptat, zda s tím budou místní bresogové souhlasit.

Bresogové se ale snažili ještě víc a pokusili se přilákat na pobřeží ze širého moře skupinku divokých tolmůgů. Tato mořská zvířata se hravostí podobala pozemským delfínům, jenže byli větší a měla blíž k ryboještěrům ichtyosaurům než k savcům. Živila se rybami, ale větším tvorům nebyla nebezpečná. S těmi by ovšem Zdenka závodit nemohla, voda byla jejich přirozený živel. Bresogové pozemským dětem předvedli, jak si tolmůgy ochočit. Při jejich hravosti to šlo snadno, takže se brzy všichni proháněli po hladině na hřbetech těchto rychlých mořských tvorů.

Pavel tolmůgy co do rychlostí srovnával s pozemskými delfíny, jen se mu kupodivu jevili jako ještě přítulnější.

„Zřejmě je bresogové neloví,“ usuzoval u oběda, kvůli kterému museli přerušit radovánky ve vodě a vyjít na břeh - čehož tolmůgové využili k vlastnímu obědu a z dálky bylo vidět, jak si chytře navzájem nadhánějí hejna mořských ryb.

„Delfíny snad lidé také neloví, ale takhle přítulní přece jen nejsou,“ namítla Milča.

„Nemáš pravdu,“ mračil se Pavel. „Lidé delfíny loví. Norové, Rusové, Japonci, na Faerských ostrovech, které patří Dánsku, v Tichomoří i u Aljašky. Bývají to příšerně krutá jatka, voda v zátoce, kam delfíny naženou, je vždycky úplně rudá krví.“
Ostuda lidské civilizace - vybíjení přátelských delfínů

Ostuda lidské civilizace - vybíjení přátelských delfínů

„To jsem ani nevěděla,“ zarazila se Milča. „Vždyť se říká, že delfíni lidem pomáhají!“

„Však to není nic, čím by se lidstvo mohlo chlubit,“ dodal zamračeně Pavel.

„Slyšela jsem, že ochránci mořských kytovců pořádají protesty, ale většinou marně,“ přisadila si i Zdenka. „Už bylo kvůli tomu hodně zlé krve, stejně jako kvůli lovu velryb.“

„Proč to ale lidi dělají?“ zajímalo Milču.

„Nejčastěji pro maso,“ zahučel Pavel. „Největší sadisti i pro zábavu. Divím se, že i po tomhle ještě delfíni lidem pomáhají, zejména trosečníkům.“

„To se ale opravdu nemáme čím chlubit,“ souhlasila Milča.

Vzpomínka na temné stránky Země dětem nakrátko pokazila oběd, ale následující zábava ve vodě to napravila. Jízda na hravých mořských tvorech pokračovala i odpoledne a trvala až do tmy. Ve vodě s dětmi vydrželi i bresogové, zejména ti mladší. Odložili kvůli tomu i večerní hostinu.

„To bylo báječné!“ rozplývali se shodně Milča, Zdenka i Pavel.

„Přišli jste v nejpříznivějším období zdejšího roku,“ vysvětloval jim u večerní hostiny starší bresog. „Za pouhých dvacet dní začne období dešťů a to už není tak příjemné. Z nebe padá studená voda a nepříjemně bodá. To i my zůstáváme raději doma.“

„A co v tom období dělali vaši předkové, dokud jste neměli Seky?“ zajímalo Pavla.

„V období dešťů lovili ryby,“ odvětil bresog. „Za příznivého počasí sklízeli i ovoce a úrodu na volně rostoucích rostlinách, kdežto ryby lovili po celý rok. Po spojení s říší Zuznelai si zvykli na dobrodiní Seků a ryby v moři ponechali tolmůgům. Dnes už lov neprovozujeme a nemáme pro to ani potřebné náčiní - lodě ani sítě.“

„To museli mít tolmůgové radost!“ usmála se Milča.

„Jak se to vezme,“ oplatil jí úsměv bresog. Tolmůgové byli vždycky v moři nejlepší lovci. My jsme i v dobách největšího rybolovu vylovili sotva dvacetinu množství ryb, jako oni.“

„Nepřekáželi jste si navzájem?“ napadlo Milču.

„Ani ne,“ nesouhlasil bresog. „Oni tenkrát našim předkům naháněli ryby do sítí a měli radost, když se jim lov podařil. Naši předkové jim zase házeli zbytky, zejména rybí vnitřnosti, ty jim nejvíc chutnaly. Byla to taková oboustranně prospěšná spolupráce.“

„Oboustranně prospěšná spolupráce,“ zamyslel se Pavel. „V lovu ryb jste s nimi nesoutěžili?“

„A proč?“ usmál se svou širokou tlamou bresog. Tolmůgové byli ve vodě vždycky rychlejší a při lovu lepší. To jen naši předkové občas mezi sebou soutěžili - říkali tomu hry, ale u nich to byly pozůstatky jakýchsi dávných dob. Dnes už se hry nekonají. Nač bychom si navzájem dokazovali, kdo je rychlejší nebo silnější? Nemáme toho zapotřebí.“

„A čím se tedy zabýváte, když nelovíte ani nesoutěžíte?“ divila se Zdenka.

„Hledáme,“ odvětil vážně bresog. „Hledáme nejen co jsme sami ztratili, ale i co jsme nikdy neměli. Hledáme, co trápilo a naopak uspokojovalo naše předky - spousta toho už dávno upadla do zapomnění a my se snažíme přijít znovu na naše kořeny. A kromě toho hledáme ve vesmíru, kde se tam objeví co nového - i když to jde jen v jasném období.“

„Vy nemáte dalekohledy?“ zeptal se ho Pavel.

„Myslíte optické přípravky, zobrazující vzdálené objekty?“ upřesňoval si bresog. „Jistěže je máme, ale nejsou nám nic platné, když je obloha zakrytá mraky.“

„Družicové dalekohledy nemáte?“

„To máš těžké,“ vzdychl si bresog. „Když je obloha zatažená, je to obvykle všude, takže ani přidružené dalekohledy nic neukáží.“

„Tak jsem to nemyslel,“ odmítl Pavel. Pokoušel se bresogovi vysvětlit, že dalekohledu vysoko nad mraky nic nestíní a když jsou až nad atmosférou, nevadí jim ani chvění vzduchu.

„To snad ani nejde,“ nepřijal to bresog.

„Ale jde,“ trval na svém Pavel a pokusil se bresogovi vysvětlovat pojmy jako umělá družice, oběžná dráha, beztížný stav a dálkový přenos dat.

„To vaše civilizace dokáže?“ ubezpečoval se bresog. „A vy to také umíte?“

„My jsme teprve děti,“ ochladl trochu Pavel. „Tyhle prostředky vyžadují množství odborníků, navíc v mnoha oborech. Já jen vím, že je to možné. Až vaši odborníci najdou způsob, jak se spojit se Zemí, bylo by snad možné spolupracovat na těchto problémech s našimi odborníky.“

„Zajímavé,“ hučel si pro sebe bresog. „To teď ale závisí na našich sivírech.“

„Já vím,“ opětoval mu povzdech Pavel.

„Pokusím se projednat s nimi něco z toho,“ slíbil mu bresog.

Jenže Pavel víc nevěděl, takže diskusi na toto téma ukončili. Pavel měl ale hřejivý pocit, že se mu podařilo vzbudit zájem zdejších rozumných bytostí na spolupráci s odborníky ze Země. Mohlo by to přispět k jejich zájmu na navázání spojení se Zemí.

A možná i návrat dětí domů...

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04