Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čisté víno

Sivírové objednali dětem obytné vajíčko výjimečně hned na konci přístavního mola. Odebrali jim opatrně ze zad lynho, přičemž je odpojili od krčních tepen, aniž by s tím byly spojené jakékoliv nepříjemné pocity. Jen museli všichni tři začít opět dýchat vlastními plícemi, což bylo u Zdenky mírně komplikované tím, že měla v plících trochu vody, jak si strhla masku. Musela ji chvilku vykašlávat, než se uklidnila. Pak ji opatrně uložili a sivír Nokimcha jí dal spolknout malou kapsli.

„Hned budu vědět, co se děje,“ ujišťoval chvatně všechny tři.

„Zase nějaký čersích, že?“ zeptal se Pavel.

„Samozřejmě,“ přikývl Nokimcha. „Poslyšte, nebyla by i Milča ochotná podstoupit vyšetření, jako vy dva? Ať vás znám raději všechny! Lipólďové mi sice dodatečně sdělili její krevní skupinu, ale raději bych to měl vlastními prostředky.“

„To je rozumný nápad,“ schválil mu to Pavel. „Milčo, že nebudeš proti?“

„Proti čemu?“ chtěla vědět.

„Proti stejné medicíně, jako teď dostala Zdenka,“ řekl Pavel. „Čistě pro jistotu, víš?“

„Mně přece nic není,“ namítla Milča.

„No právě!“ odvětil Pavel. „Tak aby ti nic nebylo ani později!“

„A ty nic?“ vyčetla mu.

„Ty sis nevšimla, když jsem to polykal?“

„Ne,“ řekla - ale nabízenou kapsli spolkla jako Zdenka. Od Pavla to byl malý trik, tuto medicínu - vlastně diagnostického červa čersícha polykal ještě na Vjobůci, ale byla pravda, že už to vyšetření podstoupil. Dokonce toho červa polykal jen tak, bez milosrdné kapsle.

Pak se jich opět zmocnili lipólďové. Naordinovali všem třem klid vleže, dokud se Nokimcha nedozví, oč vlastně šlo. Uložili je vedle sebe do spacáků a dva lipólďové je hlídali, aby byli po ruce, kdyby bylo něco potřeba.

„Škoda výletu,“ posteskl si Pavel. „To mohl být zážitek! Vrakoviště mimozemských lodí!“

„Mně zase nejde do hlavy, jak jsme se mohli potopit tak hluboko, jak říkali,“ mrmlala si spíš pro sebe Milča. „Ta jejich ponorka je sice pěkné žihadlo, ale - jak jsi to říkal s hloubkovou nemocí? Odkud máš jistotu, že nás to nepotká ještě dodatečně?“

„V případě hloubkové nemoci bychom byli bez vědomí hned jak jsme se vynořili,“ sděloval jí zasvěceně Pavel. „Četl jsem knížku o potápěčích. Když se stalo, že některého vytáhli moc rychle, až nahoře zjistili, že je bez sebe a neměli na lodi dekompresní kabinu, kam by ho strčili a natlakovali ji na stejnou hloubku, nezbylo jim nic jiného než mu zase zavřít skafandr a hodit ho zpátky do moře do takové hloubky, až se probral. A to i mezi žraloky, protože ti ho mohli, ale nemuseli napadnout, zatímco hloubková nemoc by ho zabila naprosto jistě.“

„Takže tvrdíš, že nám to už nehrozí?“ chtěla Milča výslovné ujištění.

„Cítíš se jak?“ odpověděl jí protiotázkou. „Bolí tě nesnesitelně hlava? Jsi snad v bezvědomí? Jestli ne a cítíš se normálně, tak už můžeš na hloubkovou nemoc zapomenout.“

„Leda bysme se na ten lodní hřbitov vrátili,“ podotkla Zdenka.

„To taky doufám!“ řekl Pavel. „Nerad bych o ten zážitek přišel!“

„Ty se tam chceš vrátit?“ nesouhlasně zabručela Milča. „Mně to stačilo! Co tam chceš ještě vidět? Hromady kostí? Ti, co tam zahynuli, určitě také trpěli, ačkoliv to nebyli lidé.“

„Kosti námořníků se v mořích na Zemi nezachovávají,“ ujistil ji Pavel. „Měkké části sežerou ryby a kosti se v mořské vodě rozpustí. Dřevo starých lodí rozvrtají vrtavé škeble a moře ponechá z námořníků i z jejich lodí jen kovové předměty.“

„No aspoň kdyby tam ty kostry nebyly!“ oddychla si trochu Milča. „Asi bych se při pohledu na ně taky pozvracela.“

„Ještě tak mít jistotu, že to dobře dopadne...“ vzdychla si Zdenka. „Nejistota je nejhorší!“

„Jistotu nemá nikdo nikdy,“ řekl Pavel. „Ale tady jsi v rukou největších odborníků spojených vesmírných světů Zuznelai - a to už něco znamená! Já bych řekl, že to dopadne dobře.“

Jeho optimismus ale zabíral víc na Milču, které nic nehrozilo, než na Zdenku.

Konečně do místnosti vběhl sivír Nokimcha.

„Můžete nás tu nechat?“ požádal přítomné lipóldě, stále připravené pomoci.

Pochopili a rychle odklusali.

„Myslím, že je nejvyšší čas k opravdu přátelskému pohovoru,“ oslovil Nokimcha trojici dětí.

„Týká se to Zdenky?“ zeptal se pro jistotu Pavel.

„Všech tří,“ odmítl Nokimcha. „Zdenka je jednoduchý případ. Už jsem harvéky upozornil, aby vám nenabízeli rybí salát myrýk, bude-li obsahovat sebemenší stopy ryb mehe. Obsahují friňgo a to u vás lidí vyvolává zvracení, prostě to nestrávíte. Zdenka si na myrýku pochutnala, jenže následky na sebe nenechaly dlouho čekat.“

„Nic víc?“ zeptal se trochu zklamaně Pavel.

„Co bys nechtěl?“ naježila se Zdenka. „No bóže, zkažený žaludek už jsem zažila víckrát. Spíš by mě zajímalo, jak to vypadá s naším návratem na Zem!“

„A právě o tom si musíme pohovořit!“ obrátil na sebe opět pozornost sivír Nokimcha. „Nikdo neví, kde vaši Zemi hledat. V isrykyši absolutně nic nenašli.“

„Co s tím tedy chtějí dělat?“ zamračil se Pavel.

„Poslali isrykyš Scynejům,“ řekl Nokimcha. „Mají nejvíc vědomostí, je to tedy oříšek pro ně. Však oni to vyřeší! Jenže se zdá, že hledání Země bude trvat déle než jsme si mysleli. Původně to vypadalo na měsíce, teď už na roky.“

„No potěš koště!“ zavrčel Pavel.

„Ale to ještě není všechno,“ nenechal se Nokimcha zastavit. „Zajímali se o vás pochopitelně naši chitžará - zástupci, koordinující Zuznelai. Naneštěstí došli k názoru, že jste nám o Zemi tajili příliš mnoho nepříjemných skutečností. Pojďme si o nich popovídat!“

„Jaké nepříjemnosti jsme měli tajit?“ zamračil se Pavel a podíval se na kamarádky s výrazem »vždyť jsem to říkal«.

„Zajímaly by nás poměry na Zemi,“ řekl Nokimcha.

„Príma!“ opáčil Pavel. „Chcete si povídat o Zemi? My také. Do této chvíle se nás na to nikdo neptal, konečně to někoho zajímá!“

„Nikoho to nezajímalo?“ zarazil se Nokimcha.

„Až na drobnosti ne,“ ujistil ho Pavel. „Samozřejmě je pak snadné tvrdit, že jsme nepříjemné skutečnosti zatajovali. Jistěže jsme se už bavili o Zemi, ale zatím se vaše dotazy omezovaly na to, jak se oblékáme, co jíme a pijeme... konečně někoho zajímá všechno. Ptejte se!“

„Menší problém vidíme v tom, že jste ještě nehotoví,“ zmírňoval to Nokimcha. „Děti nebývají informované o všem. Ale měli byste nám teď o Zemi povědět co nejvíc a co nejupřímněji. My jsme před vámi také nezatajovali ani nejhorší stránky našich dějin, ani nepříjemné skutečnosti týkající se rambugiva.“

„Uvidíme, co řeknete na poměry na Zemi,“ vzdychl si Pavel. „Jistěže nevíme o všem, ale to u nás nevědí ani dospělí. Řekneme vám co víme a vyberte si z toho!“

Pak téměř čtyři hodiny povídal. O Zemi, o státech, o náboženstvích, o poměrech v rodinách, ale i o současných nespravedlnostech ve světě, agresích a válkách. Nokimcha se jen občas přeptal na nějaký detail, ale většinou napjatě poslouchal. Dívky také většinu času mlčely, jen málokdy Pavla doplnily.

Nokimcha se více přeptával na delfíny. Zajímalo ho, jak se k nim lidé chovají a nespokojil se s Pavlovým tvrzením, že vědci na Zemi inteligenci delfínů vyloučili.

„My považujeme za příznak inteligence už pomáhání nejen příslušníkům vlastní skupiny, ale i úplně cizím tvorům,“ namítl. „Výzkum takových tvorů by byl jistě nesmírně zajímavý.“

Pavel nezamlčel nic. Co o Zemi věděl, Nokimchovi pověděl. Zdenka se občas na něho mračila, když byl podle ní až příliš upovídaný, ale Pavel to ignoroval a Milča s ním zřejmě souhlasila. Jak se dávno předtím rozhodl nic nezamlčet, tak se teď nedal zastavit.

Konečně se zdálo, že již všechny náměty vyčerpal. Také Nokimcha se zdál být z té přemíry skutečností zahlcený. Ale když Pavel skončil, měl Nokimcha ještě několik drobných otázek, které mu Pavel obratem zodpověděl.

„Na mláďata jste až podivuhodně podrobně informovaní,“ pokýval hlavou.

„Zato nás konečně nemůžete vinit z toho, že bychom něco úmyslně zamlčovali,“ odvětil beze stopy výčitek Pavel. Zjevně byl rád, že to má konečně za sebou.

„Tohle by mělo našim chitžará stačit,“ souhlasil Nokimcha. „Přitom si uvědomujete zločinný charakter mnohého z toho, co jste věděli.“

„Uvědomujeme, ale na nápravu těch zločinů nemáme nejmenší vliv,“ posteskl si Pavel. „My - ani naši rodiče. Ačkoliv - ani v naší vesnici není všechno v pořádku.“

„To už jsem pochopil,“ přikývl Nokimcha. „Uvědomujete si ty zločiny, neschvalujete je, ale máte mizivý vliv na zabránění dalších. Myslím, že vás chitžará ocení.“

„Jen aby se nerozhodli nás tady někde zavřít do klecí!“ přidala škarohlídsky Milča.

„Toho se neobávejte,“ uklidňoval ji Nokimcha. „Každý ví, že mláďata nemohou za zločiny dospělců.“

„Ani to na Zemi často neplatí,“ vzdychl si Pavel a vysvětlil sivírovi pojem dětských vojáků, obvyklých v některých zaostalých zemích.

„To vy tři ale nejste,“ zarazil se sivír.

„My ne, ale jsou na Zemi místa, kde děti jako my vraždí,“ řekl Pavel.

„A některým dospělým se to náramně hodí!“ dodala Milča.

„To bych považoval za větší zločin než zločiny těch dětí,“ odvětil vážně Nokimcha.

„My taky,“ přikývl Pavel.


S tíživým tajemstvím spadla z dětí i spousta napětí. A když se Zdenka zase s chutí zakousla do normálního oběda, byla za nimi i nepříjemnost se zkaženým žaludkem.

Čekal je zato mnohem delší pobyt v mimozemských světech, srovnatelný s verneovkou »Dva roky prázdnin«, kterou se Jules Verne nádherně strefil do touhy milionů školáků nejen ve své době, ale i z dalších staletí.

Nejdříve si zopakovali nečekaně přerušený výlet do hřbitova válečných lodí lipólďů. Pod pozorným dohledem starostlivých harvéků propluli několik čtverečných kilometrů trosek. Jak dříve tvrdil Pavel, žádné kostry tam nenašli. Harvékové jim potvrdili, že se kosti v mořské vodě rozpustí bez nejmenší stopy do několika let - a od poslední bitvy lipólďů jich uplynulo přes padesát tisíc! Mezitím se ze sveřepých válečníků stali mírumilovní, starostliví tvorové. Kéž by tomu tak bylo i na nešťastné Zemi!

Pobyt pod mořem byl zajímavý, poučný i dobrodružný. Ani padesát tisíc let nestačilo k tomu, aby se všechny trosky stabilizovaly. Pod Pavlem povolil kapitánský můstek jedné lodi, když se jen tak z legrace postavil na místo kapitána. Málem se propadl do nitra dávno potopené lodi. Naštěstí mu nadnášející voda nedovolila zapadnout do trhliny a zmizet pod uvolněnými kovovými deskami. Zdenka s Milčou byly opatrnější. Obeplouvaly za svými rejnoky kovové trosky jen zvolna a v uctivé vzdálenosti a přitom pozorně sledovaly odborný výklad svých průvodců.

Strávili v té hlubině několik dní. Zvykli si na své umělé žábry, nevadilo jim jíst pod vodou ani spát ve vodních spacích pytlích. Ale každá atrakce se nakonec okouká a harvékové vycítili, že by se zejména dívky již rády vrátily na vzduch.

Skleněná ponorka harvéků je úslužně přivezla až do lipólďského přístavu, kde je harvékové ještě naučili svlékat a znovu oblékat umělé žábry. Naučili je také, jak si je mohou objednat u Seků na všech světech. Bylo to složitější, než jiné objednávky. Museli totiž žádat lynho předem naplněné správnou krví. Harvékové trvali na tom, že nestačí krev správné skupiny, ale nabádali je, aby vždy zásadně použili krev vlastní. Kdyby někdy požadovali lynho pro jiné lidi, museli by nejprve Sekům dodat správnou krev. Stačí malý vzorek, prakticky jedna kapka, stejně jako ji prve dali harvékům.

„Jedině tím zamezíte různým nepříjemnostem,“ vysvětlovali jim. „Už jste na něco takového narazili, když Pavel Nokimchovi vykládal o transfúzích a o šíření nemoci, jako je AIDS.“

„Vždyť tu nikdo jiný z lidí není, jen my tři,“ mávl rukou Pavel.

„Prozatím,“ usmál se na ně harvék, který je učil nasazovat krční límec, aby se přitom správně a bezbolestně propojily vývody lynho na krční tepny a rozepínat límec, aby se odpojily se správným uzavřením. „Myslete také na budoucnost!“

„Myslíte, že to ještě někdy použijeme?“ tázal se ho Pavel.

„To nikdy nevíš,“ řekl harvék. „Když si límec nasazuješ a sundaváš ve vodě, nesmí se kolem tebe objevit ani nepatrný obláček uniklé krve. Límec to zajistí, ale nesmíš to netrpělivě urychlovat. Když límec strhneš příliš prudce a silou, mohlo by to tepny ponechat otevřené - a to by bez pomoci vedlo k rychlému vykrvácení. Chce to zkrátka dělat v klidu a v pohodě.“

„Beztak máme pokračovat na další světy,“ mávl rukou Pavel. Gežgové sestavili program cesty, ačkoliv jsme se již trochu zpozdili.“

Lynho můžete používat na všech světech,“ ujistil ho harvék. „Všude jsou Sekové, můžete si tam objednat i své lynho. Sekové si již informace o lynho včetně vaší krve mezi sebou předali.“

„Príma!“ kvitoval to spokojeně Pavel. „Třeba se nám to bude někde hodit!“

„Když už jsme lynho pro vaši rasu vymýšleli, udělali jsme to pořádně!“ prohlásil harvék hrdě.

„V tom případě vám musíme poděkovat!“ řekl Pavel.

„Vytvořili jsme lynho pro všechny suchozemské rasy našich světů,“ řekl harvék. „Nebylo by spravedlivé neudělat je i pro vás.“

„I tak vám děkujeme,“ řekla Zdenka.

Ještě netušili, jak se jim lynho budou jednoho dne hodit.

A to dokonce - na Zemi.

Mezitím si děti převzali lipólďové a slíbili jim návštěvu dalších památek ve své části světa.

„Doufám, že jste si tam dole neudělali o nás příliš odpudivý obraz!“ zadíval se na ně tázavě jeden z jejich průvodců.

„Ani ne,“ odvětila bezelstně Milča. „Známe i horší.“

„Lituji svět, kde by to mělo být ještě horší!“ prohlásil vážně lipólď.

„Litujete správně,“ dodala Zdenka. „Protože vy jste se té krutosti, doufejme, navěky zbavili. Ve světě, kde to přetrvává dodnes, je to rozhodně horší.“

„Máte pravdu,“ souhlasil lipólď. „Škoda všech, kdo přitom trpí.“

„Jo, škoda všech,“ vzdychla si Zdenka.


Další noc strávili v novém, byť opět dočasném černém vajíčkovitém domku. Gežgové spali jako vždy v přízemí, pozemské děti byly jako myšky v patře.

Cesta kolem světa lipólďů zahrnovala tolik památek, že by se nedala stihnout ani za měsíc. Po hradech následovaly honosné budovy univerzit, divadla, obrazárny. Zpočátku si prohlíželi podrobně kdejaký obraz, ale s přibývajícím časem brali další památky víc a více hopem.

Pravda, lipólďové se o své památky starali příkladně, ale v Čechách máme památek také dost, takže to bylo jen o málo zajímavější než okružní jízda po Čechách.

Čekal je ale další svět na jejich cestě. A snad ještě víc se tam těšili mladí gežgové. Měl to být totiž Gežgui, domovský svět gežgů. Svět, odkud jejich hostitelé pocházeli. Zejména mladší gežgové o něm občas bájili. Měl to být svět dodnes plný džunglí, zvěře a jiného života, zejména když - jako na všech světech - zajišťuje obyvatelům všechno potřebné k životu Sek a zvěř dnes nikdo neloví ani pro obživu, ani pro zábavu.

„Tam konečně uvidíte tu pravou divočinu!“ slibovali dětem mladí gežgové. „Vydáme se do džungle objevovat ruiny starých měst. Naši předkové je neudržovali jako lipólďové, říkali, že na ně nechají čas přirozeně působit a objevovat město zarostlé v džungli je jistě mnohem zajímavější než procházet sebelépe udržovaným hradem!“

Samozřejmě už se na to těšili, ačkoliv tady ve světě Šelkan to bylo také zajímavé.

S lipóldi se loučili neradi a také na harvéky se šli ještě do přístavu podívat. Pak přívětivý svět opustili. Před padesáti tisíci lety zde zuřily nelítostné námořní bitvy, teď už tu byl dávno mír. Kéž by se totéž dalo říkat i o Zemi!

Jak je ale přijmou na Gežgui?

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04