Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Chitžará

Gežgové dětem zprostředkovali ještě dvě návštěvy zapomenutého města Zurgipacy, ale nic už tam nebylo tak zajímavé, jako chrám. Ta stavba byla něčím magická. Přitahovala je, takže každou návštěvu sice začali na jiném místě města, ale pokaždé ji skončili v chrámu. Gežgy přitahovala jako magnet, ale pozemské děti současně přitahovala i odpuzovala. Monumentální gotika se vyskytuje i na Zemi, ale ta zdejší...

Například střecha. Chrám byl jedinou stavbou ve městě se zachovalou střechou. Ostatní domy měly střechy a většinou i všechny stropy zřícené, v domech rostly prastaré stromy, neboť zde byla měkčí půda než na kamenných ulicích, jen chrám byl nedotčený. Pravda, část skleněných oken byla vysypaná, ale obdiv zasluhovaly skleněné tabulky, které se zachovaly. Na Zemi neexistuje sklo, které by přečkalo sto tisíc let. Tak dávno lidé ani netušili, jak je vyrábět a k čemu by jim mohlo být dobré. Tady byly v oknech sice jen zbytky, ale jejich stáří bralo dech.

Plechová střecha chrámu byla dalším divem světa. Ten plech očividně nerezivěl a vydržel sto tisíc let bez škrábnutí. To za tu dobu nikoho nenapadlo využít tak podivuhodný kov jinak?

A pak - ta spojitost zdejšího chrámu se Zemí!

Uvnitř pozemských gotických chrámů bývají lavice pro věřící. Jestli tu kdysi něco obdobného bylo, nezachovalo se to, obrovská chrámová loď s kamennou dlažbou byla úplně prázdná. Možná byly zdejší lavice použitelné i pro jiné účely a zdejší kočkolidé si je časem rozebrali. Na Zemi se na čele chrámů nacházejí oltáře, tady nebyly, ale po pravdě řečeno, byl by opravdu zázrak, aby přečkal takovou dobu i mobilní inventář.

Další drobný rozdíl proti pozemských chrámům představovaly dveře. Na Zemi bývají často z tvrdého okovaného dřeva, zdejší dveře byly celokovové a nebýt na podlaze navátá hlína, otevíraly by se zřejmě docela lehce. Až na hlavní vstupní dveře chrámu - ty byly ale jištěné nějakým skrytým pákovým mechanizmem, který jim nedovolil otevřít se.

Pavel si tu záhadu obhlížel co nejpozorněji a jen litoval, že jeho mobilu došly baterie, takže si nic z toho nemohl vyfotografovat. To by byly snímky! Takhle ale mohl jen litovat.

Nešlo by získat snímky jinak? Gežgové to nevěděli. Zdejší kočkolidé zřejmě necítili potřebu takové obrázky zachycovat. Jejich civilizace byla zkrátka jiná než naše.

Chystali se právě ukončit další návštěvy města Zurgipacy, beztak je zdrželo proti plánu, když znenadání přiletěl sivír Nokimcha.

„Prozatím se rozlučte!“ požádal je. „Poletíte výjimečně se mnou.“

„Kam?“ zajímal se Pavel.

„Na Scynej, do Puráje,“ řekl Nokimcha. „Chtějí s vámi mluvit nejvyšší chitžará Zuznelai.“

„To snad ne!“ ujelo panu Gaňgógovi. „Co že tak najednou?“

Chitžará málokdy vysvětlují své záměry předem,“ řekl Nokimcha. „Dozvíte se to, jistě, ale až po uzavření případu, kdy chitžará skládají počty všem.“

„Nás při tom nevyžadují?“ zeptal se Gaňgóg.

„Ne, mám přivést jen ty tři,“ řekl stručně Nokimcha. „Stalo se něco důležitého. Sivírové ze Scyneje zřejmě objevili Zemi. Tedy - aspoň doufají, že to byla Země.“

„Hurá!“ vykřikl Pavel. Také tváře obou dívek se okamžitě rozjasnily.

„Moc nejásejte!“ zchladil je Nokimcha. „Průzkumníci se dostali do nebezpečného konfliktu s místními obyvateli. Na obou stranách jsou mrtví a spojení se Zemí jsme opět ztratili. Chitžará si vás vyžádali, abyste jim vysvětlili některé okolnosti.“

„Potěš pámbu!“ vyhrkl Pavel a zvážněl. „To nevypadá dobře!“

„A co s tím můžeme udělat my?“ zeptala se také tak vážně Zdenka.

„Nevím,“ odvětil netrpělivě Nokimcha. „Seberte se a pojďte, ať už jsme tam!“

„Vrátí se sem ještě?“ zeptal se ho Gaňgóg zamračeně.

„Nevím,“ odvětil tázaný. „Až podle toho, jak to dopadne.“

„No nazdar!“ zbledl Pavel.


Cestu na Scynej by za jiných okolností Pavel uvítal. Už předtím dívkám navrhoval, aby se tam zkusili seznámit s nejpokrokovější vědou Zuznelai, ale takhle to vypadalo úplně jinak. Hůř.

Pavel se zkrátka obával výslechu.

Nokimchovi ochotně vyklopil všechno, co o Zemi věděl. Nic nezamlčoval, nic nepřikrášloval, prostě mu důvěřoval. Chitžará - to bylo něco jiného. Pavel si je neuměl představit a co je neznámé, to obvykle budí větší obavy.

Neměl raději držet hubu? Nemusel přece prozradit všechno! Teď už bylo pozdě honit bycha. Mohl si to vyčítat, ale napravit to už nešlo.

Cesta jim ubíhala rychle. Nejdéle jim trvala cesta džunglí na vozíku taženém dygyši u gežgů. Na skleněném nádraží nastoupili do kabinky, vzdáleně podobné autobusu či malému vláčku. Čekal je nejprve kus cesty po trati na vysoké estakádě a nakonec průjezd hvězdnou branou zlýtu.

Pavel seděl jako zařezaný. Hlavou se mu honily stovky myšlenek, od těch nejhorších, že by je mohli přece jen zavřít do nějaké klece, po nadějné, že přece za nic z toho nemohou a neměli by být nevinně trestáni.

Sivír Nokimcha byl po celou cestu velice vážný, ale dívkám ochotně vysvětloval vše, na co se ho ptaly. Dívky se konečně rozhoupaly a začaly se ho vyptávat místo zamlklého Pavla.

Na dlouhé dotazy a obsáhlé odpovědi ale nebyl čas. Kabinková doprava byla rychlá a průchod hvězdnou branou zlýtu ještě rychlejší. Najednou to bliklo a kolem nádraží se skokem setmělo. Byli ve světě Scynej, sídle nejvyspělejší vědy Zuznelai.

Chitžará měli sídlo nedaleko kosmického nádraží. Scynej se od ostatních světů odlišoval na první pohled. Na všech světech, které do této chvíle navštívili, panoval trvalý den bez střídání s nocí, jak to znali ze Země. Scynej se očividně nacházel v odlišné části vesmíru. Noc a den se zde střídaly a tím se Zemi podobal více než jiné.

Jenže podoba se Zemí tím ani zdaleka nekončila.

Vnitřek nádraží byl dokonale osvětlený, ale za skleněnými stěnami byla černá noc. Vystoupili z kabinky, která ihned odjela, a vyšli ze skleněné budovy. Ocitli se na břehu široké řeky nedaleko od mostu, spojujícího její břehy. Most od kosmického nádraží k velké osvětlené budově byl osvětlený, ale v tuto noční hodinu byl prázdný.

„Jůžišmarjá!“ zmohl se Pavel jen na povzdech, zatímco obě dívky se jen užasle dívaly.

„Tohle odněkud znám!“ zmohla se Zdenka na udivenou větu.
Puráj ve světě Scinej - ale ta podoba s Londýnem!

Puráj ve světě Scinej - ale ta podoba s Londýnem!

„Není to přesně ono,“ dokázal Pavel tu budovu určit přesněji. „Ale kdyby nahoře na té vysoké věži byly veliké hodiny, byl by to londýnský Big Ben. Tady ale ty hodiny chybí.“

„Prosím tě, proč by stavěli na Scyneji nějaký palác podle Londýna?“ divila se Milča.

„Jestli to nebude naopak! Co je to za dům?“ obrátil se Pavel na Nokimchu.

„To je Puráj, sídlo Chitžará,“ sdělil jim Nokimcha. „Je to nejstarší dosud používaná budova ve Zuznelai, postavená před více než půl milionem let a celou tu dobu pečlivě udržovaná v původní starobylé a nikdy nezměněné podobě. Nesmírně si jí vážíme, neboť právě tady Okchygové kdysi dávno náš spolek světů Zuznelai založili. V té silné věži je Supéryš, vysílač schopný obsáhnout všechny připojené světy ve všech vesmírech. Odtud se zajišťuje soulad Seků na všech světech a je to od začátku i středisko dorozumívání.“

„Vždyť je jedna taková stejná - nebo skoro stejná - stavba i na Zemi!“ vyhrkl Pavel.

„Na Zemi máte něco podobného?“ ožil Nokimchův zájem.

„Ano - jenže ta stavba na Zemi může mít nanejvýš pár století,“ řekl Pavel. „Znamenalo by to, že Westminsterský palác v Londýně postavili podle Puráje.“

Cechapú,“ vzdychl si Nokimcha.


Dům zvaný Puráj vypadal starobyle, že by dělal čest i starodávnému anglickému sídlu, ale to byl jen vnější dojem. Uvnitř byly věci, které se v Anglii - a vlastně na celé Zemi - rozhodně jen tak nevidí. Například dveře. Byly vysoké, na pohled dřevěné, ale neměly kliky. Však se také neotvíraly. Dalo se jimi projít buď tak, jak byly - přímo skrz dřevo, nebo mohly zmizet a procházelo se pak prázdnými dveřními rámy. Nokimcha nejprve dětem navrhl, aby si vyzkoušely projít dveřmi bez otevírání, ale pak je raději naučil nechat dveře na chvíli zmizet. I to byl zajímavý zážitek. Dveře byly vysoké a široké. Nokimcha dětem sdělil, že byly stavěné ještě podle Okchygů. Od těch dob nedosahovala jejich vzrůstu žádná rasa, ale původní dveře tady samozřejmě zůstaly.

Chodba za vchodovými dveřmi byla dlouhá, ale komise na děti čekala hned v krajní místnosti. Nokimcha uvedl trojici do strohé místnosti bez nábytku, kde je přivítala skupinka složená z různých bytostí. Některé druhy viděli už na Vjobůci, jiné byly pro ně nové. Nejodpornější dětem připadali hmyzoidní dryazgu, naopak roztomilí opičkovití ezažno se lidem podobali nejvíc. Děti ale věděly, že zdání klame. I ty nejroztomilejší opičky patří mezi Chitžará, koordinátory světů Zuznelai. Měly proto před nimi jak se patří respekt.

Hmyzoidé hned na počátku navrhli děti rozdělit, ale Milča se Zdenkou se toho tak vyděsily, že Nokimcha raději navrhl, aby trojlístek nedělili, že se budou společně cítit lépe.

Komise kupodivu souhlasila. Děti pochopily, že Nokimchu uznávají, pokud není on sám jejím členem. Rozhodně je to uklidnilo, nejvíc dívky. Pavel předem očekával tvrdý výslech, ale i on měl raději spolužačky na očích, aby věděl, že se jim nic zlého neděje.

Nic zlého se jim ale dít nemělo, i když nepříjemné zážitky na ně čekaly.

„Podívejte se!“ vybídl děti Nokimcha.

V místnosti se náhle objevil obraz šedožluté zdi. Od ní se obraz rozšířil na všechny strany, až bylo zřejmé, že jde o jakousi uličku. Přímo ze zdi vyskočilo několik kočkoidních gežgů, dva hmyzí dryazgu a jeden chapadloslon - vyslanci Zuznelai na Zemi.

V té chvíli se na konci uličky objevili dva lidé. Nebylo pochyb, byli to pozemšťané. Oblečení byli do šedožlutých maskovacích obleků, na hlavách měli přilby, na nohou těžké boty a v rukou zbraně. Jakmile vyslance Zuznelai spatřili, začali na ně cosi křičet, ale když nedostali odpověď, pozvedli zbraně a bez dalšího váhání začali střílet.
Vojáci - nebo zvěř?

Vojáci - nebo zvěř?

Zakrvácený chapadloslon proti nim ihned poslal cosi, co způsobilo zavlnění celé uličky. Zkroucená zeď ji úplně uzavřela, jenže z té stěny létaly střely dál.

„Zrcadla se ukázala jako neúčinná,“ komentoval to tiše Nokimcha.

Mezitím na zem padli tři gežgové, rovněž zasažení střelami. Jeden hmyzoidní dryazgu poslal do směru odkud létaly střely cosi blýskavého, co se vpilo do zkroucené stěny a zmizelo. Ulička se vzápětí otřásla a napřímila. Na jejím konci ležely přes sebe dvě zčernalé a ohořelé kostry, vedle nich se na zemi válely přílby, zbytky výstroje a zbraní.

Zraněný chapadloslon několika chapadly zvedl ze země zakrvácené gežgy a otřesení vyslanci Zuznelai opět zmizeli ve stěně. Celé to trvalo jen pár vteřin. Pak obraz zmizel a kolem byla opět jen strohá místnost.

„Tři mrtví gežgové na naší straně a dva lidé na opačné straně,“ shrnul incident jeden hmyzoid z komise. „Nechápeme, co vaše vrahy přimělo zabíjet. Co byste nám k tomu řekli?“

Obě dívky se bezradně obrátily na Pavla a tomu nezbylo než pokusit se o odpověď. Upřímně řečeno, také nic nechápal, ale mimozemšťané od něho vysvětlení očekávali. Přimělo ho to usilovně se nad tím zamyslet.

„Nevím, co se tam vlastně stalo,“ řekl opatrně po chvíli zamyšlení. „Zkusím si představit sám sebe na místě těch dvou. Zodpovědně mohu prohlásit, že to byli vojáci. Kde tihle chodí po ulicích s odjištěnými zbraněmi, tam se obvykle něco děje. Nejspíš jste se nechtíc strefili zrovna do nějaké místní války.“

„Co vlastně na naše vyslance volali?“ zeptal se druhý hmyzoid.

„Nevím, nerozuměl jsem jim,“ odvětil Pavel. „Na Zemi se používají desítky různých jazyků. Některé se navzájem podobají, jiné jsou naprosto odlišné, ale protože jsem jim nerozuměl ani slovo, mohu opět zodpovědně tvrdit, že nemluvili česky ani anglicky. Tyhle jazyky znám a rozuměl bych jim. Česky se mluví na poměrně malém území, ale anglicky se mluví mnohem častěji. Ani jedni, ani druzí to ale nebyli.“

„Klidně můžeme vynechat i ruštinu, té bych zase rozuměla já,“ přidala se Milča.

„Čínštině a japonštině sice nerozumíme, ale jako jazyky bychom je mohli také vyloučit,“ řekl Pavel. „Ti vojáci byli běloši, nepatřili ani k asiatům, ani k afričanům. Tím se trochu zmenšila oblast, kde by to mohlo být - jenže pořád zbývá tolik možností, že nemůžeme určit ani kde k tomu došlo, ani kdo byli ti lidé. Víme, že to byli vojáci. Ti málokdy uvažují, rychleji střílí. Když si představím, že najednou stáli proti několika černým kočkovitým panterům - na Zemi jsou to nebezpečné šelmy bez inteligence - a několika dalším bytostem, které nikdy předtím neviděli, tak prostě ztratili hlavu. A když ztratí hlavu ozbrojený voják, střílí. Jsou tak naučeni. Nejprve střílet a teprve když jim zbude čas, tak snad... někdy... i uvažovat.“

„Takže ani nevíte, co křičeli?“ zeptal se pro jistotu Nokimcha.

„Nevíme,“ potvrdil Pavel. „Můžeme jen vyloučit, že by křičeli česky, rusky, čínsky, anglicky a japonsky. Zbývá něco kolem dvou set jazyků a nářečí, kterými se ve světě mluví.“

„To jste vyloučili příliš málo národů, které by za tím mohly být.“

„Naopak,“ namítl Pavel. „Čeština je poměrně málo rozšířený jazyk, ale ostatními vyloučenými jazyky mluví většina lidí na Zemi. Druhým příznakem, který se dá použít, je charakter místa, kde ke střetu došlo. Dlouhé, úzké ulice bez oken, bez zeleně a plné písku prakticky vylučují většinu severských zemí, zejména Evropy. Nemohlo k tomu dojít ani u nás v Čechách. Odhadoval bych, že se to stalo buď ve Středomoří, v Africe nebo na Středním Východě. I to je sice dost rozsáhlá oblast, nicméně proti celému našemu světu je již značně zúžená.“

„Zúžená možná je, ale doufali jsme, že se od vás dozvíme víc,“ zahučel nevrle hmyzoid. „Na neštěstí se nám nepodařilo objevit bránu, kterou jste přišli vy. Našli jsme jinou, podle všech známek mladší. Ta vaše zřejmě pocházela od Okchygů, ale ta mladší... je zkrátka mladší. Teoreticky ji mohli také postavit Okchygové, ale spíš se zdá, že je to dílo Cechapú. Budeme tedy pátrat dál a kdyby to tímto směrem nešlo, prorazíme na Zem jinudy.“

„A co my?“ vyhrkla Milča.

„Pravda, co vy tři?“ zopakoval po ní hmyzoid. „Obávám se, že vás na Zem vrátit nemůžeme. Po tomhle budete muset u nás ještě zůstat.“

„Zůstat - tady?“ vyjekla nesouhlasně Milča.

„Jak by se vám líbilo, kdybychom vás vystrčili na místě, kde nikomu nerozumíte ani slovo a kde by na vás na uvítanou začali střílet?“ připomněl dětem hmyzoid.

„To je asi pravda,“ zarazila se Milča. „Tam radši ne...“

„Tak si tady ještě chvíli počkejte, my budeme pokračovat v hledání,“ slíbil dětem hmyzoid.

Komise se obrátila a zmizela v nejbližších dveřích. Neotevíraly se - všichni procházeli skrz ně, jako kdyby tam nebyly.

„No - co se dá dělat?“ vzdychl si i Nokimcha. „Odletěli jste z Gežgui po ránu, tady je už noc, ale podle vašeho času máte zhruba poledne. Navrhl bych vám nevracet se na Gežgui, ale udělat si odbočku a podívat se jinam.“

„Kam?“ ožily obě dívky.

„Teď právě začíná den na Kramchi, tam byste si mohli vyjet na vodní výlet.“

„Príma!“ zajásal i Pavel.


Svět Kramchi byl dalším ze světů podobnějších Zemi, aspoň co se týkalo střídání dne a noci. A také tu občas pražilo slunce. Ani čisté blankytně modré moře na Kramchi s nádechem do zelena plně neodpovídalo tomu pojmu na jiných světech.

Na Kramchi žily, stejně jako na Šelkanu, dvě inteligentní rasy. Jednou byli opičkovití ezažno, druhou vodní brije. Tyto dvě rasy si svět upravily podle svých potřeb. Brije potřebovali pro svůj vývin mělká mořská pobřeží, ezažno zase úrodné nížiny. Obě rasy se proto shodly na rozebrání původních horských masívů k zasypání hlubokých moří, přičemž stejně jako Holanďané vytvořili nové umělé poloostrovy úrodné pevné země, proložené nepříliš širokými zálivy. Na straně vody byl domov brije, na pevné zemi hospodařily opičky ezažno.

V cestovním plánu, přichystaném Gaňgógem ještě na Vjobůci, byla návštěva obou civilizací na Kramchi až kdesi na třicátém místě. Jenže Nokimcha teď vyjednal dětem mimořádnou zábavu jako náhradu za nemilé vytržení na Scynej a nepříjemné chvíle u výslechu. Děti svěřil pohostinství dobráckého opičkovitého Zycechara a odjel s dobrým pocitem, že pro ně udělal něco hezkého.

Pavel, Zdenka a Milča se tedy těšili ze dne, stráveného úplně pod jejich vlastní režií.

Uspořádání pevnin a moří na Kramchi v podobě sítě poloostrovů, ostrovů a zálivů mělo jeden příznivý důsledek. Na zdejších mořích nebylo nikde ke břehu dál než dvacet kilometrů, lodě se tam prostě nemohly ztratit. Nejenže byl všude vidět břeh, uspořádání moří a souše prakticky vyloučilo nebezpečné bouře. Občas tam pršelo, ale většinou šlo jen o líně se převalující dešťové mraky bez ničivého větru. Pro případné turisty to byly zcela ideální podmínky a také jich mnoho návštěvníků využívalo. Což ještě podporovali opičkovití ezažno, kteří měli radost z každé cizí radosti - tento jev by dokázal udělat ráj i ze světů, které k tomu mají daleko, natož z Kramchi s jeho přímo rajskými přírodními podmínkami.

Vodní skútr vypadal křehce, ale unesl v pohodě všechny tři. Kovová konstrukce připomínala obdobné stroje, prohánějící se na vodních hladinách na Zemi, vnitřní uzavřené plováky zajišťovaly nepotopitelnost a Pavlovi udělaly největší radost dva klasické lodní šrouby, které plavidlo poháněly.

Jen Milči se zdál pořád příliš křehký.

„Vždyť na tom jezdí i dva plahégové najednou!“ ubezpečoval děti malý opičkovitý Zycechar.

Plahégové neboli chapadlosloni mají váhu nejméně dvou set kilo, to je dohromady čtyři sta a se třemi dětmi by skútr opravdu neměl mít problém.

První jízdu uskutečnil Pavel spolu se Zycecharem, který mu ukazoval, jak se skútr řídí, ale na další jízdu už měly jet děti bez doprovodu. V mořích Kramchi nebyli dravci, kteří by si troufali na kořist velikosti opičkovitých ezažno, pozemské děti měly být tedy také v bezpečí. Přesto si museli všichni tři povinně navléknout záchranné pásy - takové typické nafouknuté obruče. Jak vidět, stejný problém může přinášet stejná řešení nezávisle na tom, kde se vyskytne.

„Kdyby vám motor zaškytal a zhasl, požádejte Seka o puchmých - balení číslo tři,“ poučoval Pavla dobrácky Zycechar. „Tady na motoru je plošinka, na ní se tykaptylpuchmýchem objeví. Pak už je třeba jen odšroubovat oba uzávěry a přelít tekutinu do nádrže. Nezapomeňte vrátit uzávěr na nádrž skútru a zrušit tykaptyl, dříve než nastartujete. Hlavně neházejte prázdné tykaptyly do vody, to by tady za chvíli v moři plavaly stovky prázdných obalů.“

„Bez obav,“ řekl vesele Pavel.

Sivír Nokimcha se mezitím vrátil na Scyneji - Chitžará pokračovali v rozvažování postupů po špatných zkušenostech s prvním kontaktem s pozemskou civilizací - ačkoliv právě v tomto případě se pozemská civilizace předvedla v tom nejhorším možném světle. Děti se měly za dobrého počasí, které na Kramchi vládlo, projet na skútru a až je to omrzí, vrátit se na nádraží. Nokimcha slíbil, že si je tam později vyzvedne a dopraví zpátky do Gežgui, kde je zase předá Gaňgógovi.

Pro děti bylo nejdůležitější, že v tom byl skoro celý den úplně bez dozoru.

Kdo by to nebral?


Před odjezdem jim Zycechara nabídl, aby se v hygienickém kvádru jeho domku převlékli.

„Bude tam horko, pořiďte si něco lehčího,“ pobídl je.

Pavel pustil dívky galantně napřed, ale dívky se vrátily oblečené jako na maškarádu. Obě měly kalhoty s dlouhými nohavicemi, každou jiné barvy - Zdenka levou červenou a pravou zelenou, Milča levou kanárkově žlutou a pravou ultramarín. K tomu měly dlouhé rukávy barevné jako nohavice, jen opačných barev - levá ruka jako pravá noha a naopak, navíc bohatě nabírané středověké kalhoty a třásně na rukávech i nohavicích.

„Co blbnete, holky?“ zaťukal si Pavel na čelo. „V tomhle se chcete celou dobu péct?“

„Budeme viditelné na dálku,“ opáčila Zdenka. „Třeba kdybysme spadly do vody.“

Pavel naopak vyšel z hygienického kvádru ve střízlivém obleku - měl bílé tričko s krátkými rukávy a krátké modré kalhoty.

„Námořníci věděli, jak se oblékat!“ prohlásil, ačkoliv mu chyběl typický námořnický límec.

Když všichni tři vyrazili na moře, Pavel se cítil jako starý mořský vlk. Proti dívkám měl navíc krátký řidičský kurs, ale držel se řídících pák jako větrem ošlehaný kapitán. Zakrátko jim Zycechar i jeho přístav zmizely za obzorem a skútr s nimi pádil po hladině. Pravda, nalevo i napravo viděly nízké pásy pevné země, ale před nimi a za nimi bylo až k obzoru jen moře. Chvíli pluli rychle, až skútr vytvářel na hladině krásně rovnou brázdu, pak Pavel zpomalil a zamířil vpravo, blíž k pevnině.

V té chvíli mu ale v hlavě vyvstalo jakési varování.

„Vpravo ne, tam jsou naše líhně...“ žádal ho kdosi neviditelný.

„Dobrá,“ odpověděl tomu hlasu Pavel a stočil kurs na opačnou stranu zálivu.

„Co je?“ zeptala se ho Zdenka.

Milča se už chvíli bavila spouštěním nohy do vody a vytvářením menších gejzírků, takže si změny kursu ani nevšimla.

„Vy jste to neslyšely?“ podivil se Pavel. „Někdo po mně chtěl vyhnout se pevnině, že jsou u ní líhně. Nejspíš to byli brije.“

„Proč jsi je ale slyšel jen ty?“ nedalo Zdenky.

„Asi protože řídím,“ pokrčil rameny. Brije nám poslali krátké varování, abychom je nerušili, ale není třeba, aby tím znepokojovali nás všechny.“

Pluli tedy přes záliv k protějšímu břehu, ale půl kilometru od něho uslyšel Pavel další podobné varování. Brije si zřejmě nepřáli, aby se zbytečně přibližovali k žádnému břehu.

„Kam tedy smíme?“ pokusil se jich Pavel zeptat.

„Středem k ostrovu,“ dostal stručnou odpověď.

„rozumím, středem k ostrovu,“ potvrdil Pavel a stočil skútr směrem k prostředku zálivu.

„Kam jedeme teď?“ zeptala se ho Milča, která si tentokrát změny kursu povšimla.

Brije nám nabídli cestu na ostrov,“ informoval obě dívky Pavel.

„Ostrov?“ opakovala po něm Zdenka.

„Nejspíš ten kopec, co vidíme před námi,“ ujistil obě.

„To je zajímavé,“ řekla Zdenka. „Všechny pevniny jsou tu ploché. Tady na ostrově je ale kopec. A ještě ke všemu podivný. Připomíná hřbet dinosaura.“

„To je »usměrňující hřbet«,“ uplatnil Pavel vědomost nedávno získanou od Zycechara. „Bez nich by tu měla tornáda volnou cestu, tyhle hřbety je pasívně rozbíjejí. Proto je tu nechali.“

„Nádhera! Plujeme přímo k Ostrovu pokladů!“ napadlo nadšeně Milču.

„Uvidíme,“ usmál se Pavel.


Cestování se skútry mělo být naprosto bezpečné, ale právem se v Čechách říká, když Pánbůh dopustí, i motyka spustí. Pavel při přibližování k ostrovu přehlédl mělčinu, skútr na ni najel, ozvalo se křupnutí a skútr sebou smýkl stranou tak prudce, až se Zdenka neudržela a spadla do vody.

Naštěstí to bylo jen pár metrů od břehu a vody tam bylo sotva do pasu, takže se postavila na nohy a ke břehu se bez problémů dobrodila, zatímco skútr s Pavlem a Milčou se zastavil až když najel na břeh a zvedl příď do výšky.

Nebylo to úplně hladké přistání na Ostrově pokladů.

„Tak - to bychom měli,“ řekl Pavel ulehčeně, když se ohlédl a spatřil Zdenku brodit se mělkou vodou za nimi. „Půjdeme si to tady prohlédnout?“

„Doufám, že tu nenarazíme na kostry pirátů!“ zasmála se Zdenka, která mezitím vystoupila na písek a pokoušela se na sobě ždímat - přesněji jen trochu vymačkat - mokré kalhoty.

„To těžko, tady žádné kostry nebudou,“ tvrdila Milča. „Sem určitě míří všichni návštěvníci.“

„Takže tu narazíme aspoň na nedávná tábořiště,“ dodala spokojeně Zdenka.

„Uvidíme!“ pokrčil rameny Pavel.

Zalomcoval skútrem, jestli sedí pevně na břehu.

„Jdeme na procházku!“ navrhl aniž by očekával nesouhlas.

„Na výpravu!“ namítla Milča.

„Tak tedy na výpravu,“ ustoupil.

Vypravili se tedy na vrchol kopce ve tvaru dinosauřího hřbetu. Bylo to asi jediné místo, které se něčím odlišovalo od monotónního řídkého lesíka, pokrývajícího zbytek ostrůvku. Zdejší ostrůvek rozhodně nebyl ostrovem, jaký ve slavném díle popisoval Stevenson, byl mnohem menší. Trojlístek ovšem nepovažoval za možné být tady a nevylézt na vrchol. Šlapali tedy po mírném svahu vzhůru.

Vrcholek je přivítal nevýraznou travnatou loukou, odkud mohli obhlédnout celý ostrov. Shora byly vidět na většině plochy koruny stromů, jen písečné pláže a travnatý vrcholek byly holé.

Tím však všechna tajemství ostrova vyčerpali. Shora nebyl znát ani žádný potůček, ostrov byl pustý, nikdo tu nebydlel. Místní opičky ezažno ponechaly ostrov neosídlený. Nedalo se odhadnout, zda to bylo kvůli návštěvníkům, nebo kvůli odlehlosti ostrova. Opičky ezažno byly společenské, takže i to by mohl být důvod. V každém případě vypadal ostrov shora nejen pustě, ale i přehledně a nedalo se čekat, že by zde stál srub kapitána Flinta. Barevní ptáci tu poletovali, ale papoušek jednonohého Silvera tu docela určitě nekřičel: »Samé dukáty!« A jestli tu někde byla zapomenutá tábořiště předchozích návštěv, nebyla přes koruny stromů vidět.

Nezbylo jim než obrátit se nazpátky.

A vrátit se na nádraží.


Hlavní rozdíl ve výstupu na kopec proti sestupu, pokud nejde o vyloženě horolezecký terén, ale jen o poměrně mírné kopečky, je v tom, že při výstupu nahoru člověk nejvíc zaměstnává srdce a plíce. Nahoře lidé dýchají jako starodávná parní lokomotiva, srdce bije až v krku a slabší jedinci mají i srdeční problémy. Při sestupu jsou naopak nejvíc namáhaná lýtka a chodidla.

U tak mladých dětí jako trojlístek se ve světě Kramchi nemohly žádné srdeční problémy ještě objevit - nahoře sice dýchali více než obvykle, ale nic mimořádného.

Sestup se ale ukázal horší, zejména pro Zdenku. Vydávat se na horské túry ve čvachtajících botách a mokrém oděvu se obecně příliš nedoporučuje. A Zdenka měla za sebou navíc koupel ve slané mořské vodě krátce před přistáním. Nahoru to ještě jakž takž šlo, ale při sestupu zjistila, že mokré boty, navíc se slanou vodou, se mohou nepříjemně rychle stát mokrým peklem.

Nahoru to ještě vydržela, ale při sestupu sykala mnohem víc a když konečně dosáhli pásma stromů, nevydržela a vyžádala si krátkou přestávku. Aby nemusela úplně přiznat barvu, maskovala svou žádost hladem a žízní.

Pro Pavla nebyl problém objednat obvyklý létající stoleček zgylot s jídly i nápoji. Místo židlí snesl kolem něho tři větší ohlazené kameny, na které se usadili.

Chvilku si vychutnávali svačinku, která mohla být podle času i obědem. Na Kramchi byl místním dodavatelem všeho samozřejmě Sek a i zde jim dodal specialitky vhodné pro pozemšťany, tak jak je na Vjobůci vybírali s paní Geneče. Hostina se proto vydařila, všichni si odpočinuli, pak nechal Pavel vypařit zbytky jídla i se zgylotem. Přitom pochopili, proč zde asi nenarazí na opuštěná tábořiště předchozích výprav - po nich také nezůstala žádná stopa kromě nepatrně přeleštěných kamenů, jak na nich tu chvilku seděli.

„Nejhorší svah máme za sebou,“ povzbudil Pavel kamarádky. „Dál se to svažuje jen mírně, to už bude hračka.“

Odpočinek ale Zdenčiným nohám nepomohl. Sotva se na ně postavila, začala sykat bolestí.

„Ty už musíš mít v tom mokru nohy zapařené a na patách puchýře!“ ohodnotila to Milča.

„Nejspíš,“ sykla Zdenka. „Chtělo by to zout boty a pokračovat bosky. Jenže jak, když jsou boty součástí obleku? Zbavit se všeho, musela bych jít dál úplně nahá. Poslyš, Pavlíku, neumíš vykouzlit přenosný hygienický kvádr?“

„Neumím,“ zklamal ji na celé čáře. „To jsem ještě nedělal, vždycky to dělali jiní. Určitě to je jednoduché, jen vědět jak! Ale to právě nevím.“

„Měl by ses to už konečně naučit!“ rýpla si Milča.

„Kdybyste si ráno vzaly to co já, bylo by to jednodušší!“ vyčetl jim Pavel. „Já bych mohl obě boty zrušit nezávisle na obleku - a třeba i každou zvlášť.“

„Jenže my máme na sobě všechno vcelku!“ odsekla Zdenka. „Zout jen boty, to je u zdejšího oblečení problém. Tady jde buď všechno nebo nic!“

„Jenže si myslím, že ti nic jiného nezbude,“ odvětil Pavel pesimisticky. „S puchýři na nohou daleko nedojdeš. Máme ke skútru slabé dva kilometry, tráva je tu měkká, nikde žádné ostré kameny, bosky by to snad ještě šlo.“

„Dva kilometry - jenže nahá!“ vybuchla nesouhlasně Zdenka.

„No tak já půjdu napřed a nebudu se ohlížet,“ uvolil se Pavel. „Milča tě může podpírat a taky se můžeš za ni schovat, až budeme nasedat na skútr.“

„Ale nebudeš se ohlížet!“ ujišťovala se Zdenka.

„Slovo džentlmena, že se neohlédnu!“ slíbil. „Stačí ti to?“

Zdenku tím trochu upokojil, zatím se projevoval spíš jako džentlmen. Počkala, až se otočí, pak s povzdechem natrhla šaškovsky barevný oděv na černém místě u krku. Oděv se přímo na ní změnil v cosi podobného sušeným nudlím, které se šustivě sesypaly do trávy. Zdenka si ulehčeně poskočila, ale Milča ji při pohledu na její paty politovala.

„Co jsem ti říkala? Puchýře! A stržené a krvavé!“

„Tak pojďte za mnou, ať už jsme zpátky u pana Zycechara!“ pobídl je Pavel. „Tam ti to někdo odborně ošetří. A kdyby se tam žádný doktor nenašel, Nokimcha ti to spraví určitě.“

„A to mě tam mají okukovat všichni zvědavci?“ lamentovala Zdenka.

„Proč?“ uklidňoval ji Pavel. „Jakmile přistaneme, vlítneš do hygienického kvádru a oblékneš se do plavek, aby ti nohy zůstaly holé. Pak už ti okukování při ošetřování vadit nebude!“

To bylo pro Zdenku přijatelné, takže se s tím spokojila. Vyrazili tedy směrem k vodnímu skútru zaparkovanému na mělčině. Zdenka si znatelně oddychla, bosky se jí šlo po měkké trávě dobře, jen se pořád držela u Milči, aby se případně za ni mohla postavit a skrýt. Pavel se naštěstí neohlížel, zato se čas od času ptal, jestli mu dívky stačí.

Kráčeli tedy dál - a Pavel už viděl moře a rozeznal na břehu vršek vodního skútru. Nečekané a nepříjemné zakončení výpravy snad už mělo skončit. Sešoupne skútr na vodu, nasedne, počká, až se za něho posadí dívky - a pojedou. U pana Zycechara to skončí. Umiňoval si, že se musí přeptat, jak se objednává přenosný hygienický kvádr, jaké jim k pláži pokaždé přistavili lipólďové. Určitě to jde, jen vědět jak.

Došli až k písčité pláži a Pavel se opřel do vodního skútru, aby ho dotlačil na vodu. Dívky se chvíli jen dívaly, ale pak Zdenka přiběhla a opřela se do skútru také, Pavel na to očividně sám nestačil. Bodejť by ne - tintítko! Konečně se plavidlo pohnulo a pomalu sjelo na vodu. Odtlačili ho ale dál, kde bylo vody aspoň nad kolena, museli přece počítat se zvýšením ponoru po nasednutí.

„Tak - a nasedáme!“ řekl Pavel vesele, když se skútr opět zahoupal na vodě.

Naskočil do sedla a začal schválně vyhlížet k obzoru, aby dal najevo, že se neohlíží. Dívky opatrně, ale rychle nasedly za něho, přičemž ho Milča ostražitě sledovala, aby se neohlédl.

„Sedíte?“ zeptal se jich. A když dostal kladnou odpověď, nastartoval motor. Skútr vyrazil jako závodní kůň, jenže začal zatáčet vlevo a Pavel před nárazem do břehu tak-tak stihl vypnout motor.

„Co je?“ vyjekla Zdenka.

„Nevím,“ odvětil zaraženě Pavel. „Kormidlo je rovně, ale zatáčí to. Hele, holky, sesedněte, já se na to podívám. Můžete si zatím lehnout na bříško na písek a opalovat se.“

Poslechly ho a odběhly stranou, kde se k sobě přitiskly na horkém písku pláže.

Pavel stáhl skútr na hlubší vodu a potopil se pod něj, aby zjistil příčinu zatáčení. Dlouho ale bádat nemusel. Levý lodní šroub úplně chyběl, takže skútr s pravým šroubem nutně zatáčel vlevo.

„Dopadli jsme jako křižník Bismarck po zásahu torpédem do kormidla!“ oznámil dívkám ne zrovna nadšeně. „Při tom prvním nárazu jsme utrhli levý lodní šroub. A na pravý šroub to zkrátka bude zatáčet, to je jasné.“

„Takže se nemůžeme vrátit?“ domýšlela to Zdenka.

„S tímhle poškozením ne,“ přisvědčil. „Točili bysme se pořád dokolečka jako pejsek Alík za svým vlastním ocáskem.“

„Spravit to nejde?“ sondovala Milča.

„A čím?“ opáčil. „Čim čarara, čim, čim, čim - holýma rukama?“

„A co takhle zrušit skútr a objednat si nový, nepoškozený?“ navrhla Zdenka.

„Jestli to umíš, objednej ho,“ pobídl ji Pavel. „Já to neumím. Objednával ho pan Zycechara.“

„Takže jsme vlastně na tomhle ostrově ztroskotali!“ zhodnotila to Milča.

„No, dalo by se to tak nazvat,“ připustil neochotně Pavel. „Zkrátka to vypadá, že tady budeme muset počkat na pomoc. Pan Zycechara přece ví, kam jsme se vypravili, a až se po nás začne shánět i pan Nokimcha, snad je napadne, že jsme tu uvízli.“

„A do té doby se tady máme opalovat?“ odfrkla nespokojeně Zdenka.

„Dobrý nápad!“ schválil jí to Pavel. „Ale mohl bych se podívat na místo, kde jsme prve škrtli o skálu. Mohl by tam být ten utržený lodní šroub. Kdyby šel nasadit na hřídel a něčím to zatlouci... vhodných oblázků je tu jistě dost...“

„Oprava hodinek kamenem, tím jsou Češi pověstní!“ řekla Zdenka.

„Češi jsou vůbec pověstní uměním improvizovat,“ souhlasil klidně Pavel. „Tak se tu zatím opalujte, jdu se tam mrknout.“

Nechaly ho, ať tedy jde. Nakonec - písek byl prohřátý, leželo se v něm dobře. Opalovat se... ale budiž, taky možnost!

„Vždyť i on teď musí být mokrý skrz naskrz!“ napadlo Milču.

„To jo, jenže teď už nikam nepůjdeme a puchýře mu tím pádem nehrozí,“ vzdychla si Zdenka. „Ostatně, být v mokrém může být v tom horku docela příjemné.“

V té chvíli ale Pavel zahalekal a rozběhl se zpátky. V ruce držel nějaký kus kovu.

„Mám ten šroub!“ volal na ně už z dálky.

Spěchal k nim, ale přitom si ulomenou součástku prohlížel. A čím déle ji obracel před očima, tím víc jeho dobrá nálada mizela a rozplývala se - jako kostka cukru v horkém čaji.

„Je to v pytli!“ prohlásil, když dorazil až k dívkám.

„Co se stalo?“ chtěly vědět obě.

„Myslel jsem, že ten šroub byl nasazený na hřídel a že jsme mohli utrhnout jen pár nýtů, ale on je s hřídelí z jednoho kusu,“ stěžoval si. „Takže se ulomila hřídel, to nespravíme ani náhodou! Leda mít tady autogen, jenže to už spíš získáme nový skútr.“

„Hele, pojď se k nám zatím taky opalovat, promyslíme společně, co dál,“ navrhla Milča.

„Myslíš, že na něco přijdeme?“ namítl, ale dal si říci a přistál vedle nich na břiše. „Mám něco v plánu, ale třeba bude váš nápad lepší!“

„Tak to chceme slyšet hned a obě!“ řekla rychle Milča.

„Uvažoval jsem, že si vezmu umělé žábry a poplavu za brije, aby nám přivolali pomoc,“ řekl Pavel. „Určitě by nám pomohli.“

„S umělými žábrami požádat brije o pomoc?“ zarazila se Zdenka. To vypadalo docela reálně.

„Jo, jsou přece někde poblíž, ne dál než dvacet kilometrů. To se s umělými žábrami doplavat dá. Odsud je nezavoláme, jsou příliš daleko, než aby nás uslyšeli. Přesněji, oni by uslyšeli beztak jen naše mluvící čepice, ale ty mají dosah tak do sta metrů, ne dál.“

„Už jsi s těmi brije někdy mluvil?“ vyjekla Milča.

„Ano - požádali mě dvakrát zdvořile o změnu kursu a dvakrát jsem jim také vyhověl,“ odsekl. „A určitě nejsou tak škodolibí, aby nám v nouzi odepřeli pomoc!“

„A co kdybych si ty žábry vzala já a doplavala tam?“ napadlo Zdenku. „Plavu přece lépe než vy dva dohromady!“

„Ty bys tam nedoplavala!“ řekl Pavel přesvědčivě. „Plavat z nás jistě umíš nejlépe, ale víš, co mi o tobě řekl Nokimcha? Že když ses v masce hned napoprvé pozvracela, nebude to bez následků! Hlavně psychických, rozumíš? Teď si budeš muset na plavání se žábrami a hlavně na masku zvykat pěkně pozvolna, jinak budeš zvracet znova a znova a s každým dalším zvracením to bude horší!“

„To že ti řekl?“ vyjela po něm Zdenka.

„Spíš by tam doplavala Milča,“ trval na svém Pavel. „Jenže ani jedna z vás se nedomluvíte s brijemi, protože jste s nimi ještě nikdy nekomunikovaly. Mě spíš poznají.“

„Ale i tak,“ nesouhlasila Zdenka. „Dvacet kilometrů je moc. Už po prvním kilometru bys zjistil, že je to nad tvoje síly. To radši počkáme tady.“

„Jak myslíš,“ řekl, požádal Seka o spacák a zalezl si dovnitř.

„Chcete taky každá spacák?“ nabídl jim v krátkém okamžiku velkorysosti. Do dneška jim je galantně připravoval a měl nejasné tušení, že je z nich jediný, kdo umí o spacák požádat. Pro jistotu jim je hned objednal, bylo v nich i ve větru teplíčko.

„Hele, a nešlo by použít spacáky jako plováky?“ napadlo Milču.

„To ne, protože nejsou vodotěsné,“ řekl. „Nacucaly by se vodou...“

Najednou vyskočil, jako kdyby ho píchli.

„To je vončo, holky! My potřebujeme ten spacák jako vahadlo do katamaránu!“ rychle roztáhl vstupní otvor a povysunul se ven.

„Jak to myslíš?“ vyzvídala Zdenka.

„Tak si představte, že na skútr přiděláme do strany větev a na ni zavěsíme spacák s několika kameny,“ rozvíjel svoji vizi. „Samozřejmě se okamžitě nacucá vodou a za normálních okolností by svým odporem způsobil poměrně ostré zatáčení. Tím by mohl vyrovnat sklon k zatáčení, vyvolaný chybějícím šroubem. Když se to podaří vyvážit, zůstalo by jazýčkem vah kormidlo a dalo by se to nejen srovnat, ale i řídit.“

To ovšem vypadalo ještě reálněji než nápad plavat prosit o pomoc brije.

„Jak tam chceš přidělat tu větev?“ zeptala se ho Zdenka.

„Pan Zycechara mi řekl, jak požádat o kus námořnického lana, kdyby bylo třeba někde skútr uvázat,“ ujistil je. „Pro větev bych si došel do lesa. Mám sice nůž zlomený, ale při troše trpělivosti bych určitě nějakou větev upižlal!“

„Takže to zkusíš?“ zeptala se ho přímo Zdenka.

„Rozhodně by bylo lepší přijet vlastním přičiněním než čekat na záchranu,“ vzdychl si.

„Tak už běž!“ pobídla ho i Milča.

Pavel vyrazil do lesa. Najít vhodnou větev mu tam netrvalo dlouho. Trochu déle pižlal čerstvé dřevo zbytkem nože, ale i to po chvilce zvládl. S větví v ruce se vrátil ke skútru a rozvažoval, jak ji zaklínit a připevnit, aby byla vystrčená do strany. Sek mu naštěstí lano dodal a větev se dala zapřít a přivázat, aby trčela na pravoboku. Pak na ni dalším lanem zavěsil svůj spací pytel, zatížený dvěma valouny. Pytel se přesně podle jeho odhadu ihned nasákl vodou a začal působit jako brzda. Zkusil vyjet, ale spací pytel teď táhl víc než bylo třeba. Musel zastavit a přemístit místo zavěšení pytle blíž ke skútru, aby zkrátil páku. Pak už to bylo vyrovnané a zbytek se dal dorovnat kormidlem. Zkusil zamanévrovat a při tom se vrátil k pláži.

„Tak - nasedat, holky!“ obrátil se vesele na dívky.

Počkal, až nasednou za něho. Pak zrušil jejich spacáky, aby tu po nich na písku nic nezůstalo.

„Držte se!“ poručil jim - a zapnul motor.

Vodní skútr se rozjel pomalu a váhavě, ale plul skoro rovně. Pavel zamířil zpátky prostředkem zálivu. Když trochu přidal plyn, spací pytel se vyhoupl nad hladinu, začal méně brzdit a plavidlo se začalo stáčet doleva, ale stačilo ubrat plyn a srovnat kurs kormidlem.

„Rychleji to zřejmě nepůjde,“ obrátil se dozadu.

„Hlavně že jedeme!“ vzdychla si ulehčeně Milča, sedící úplně vzadu.

„A víte co?“ napadlo ho. „Co dělají tvoje puchýře, Zdenko?“

Zdenka se rychle podívala na své paty.

„Jsou pryč!“ hlásila trochu udiveně, ale radostně. „Úplně zmizely, vůbec nic už na nohách nemám! Ani strupy, dokonce ani skvrnku! Tys to věděl? Jak tě napadlo se na ně ptát?“

„Jo, doufal jsem, že to tak bude,“ ujistil obě dívky. „Tak nějak mi to Nokimcha vykládal, teď se to už jen potvrdilo. Všechno se nám bude rychleji hojit, rozumíte?“

„Paráda!“ vzdychla si radostně Zdenka. „To bych brala!“

„Takže - všechno zase dobrý?“ obrátil se dozadu.

„Jo,“ ozvalo se za ním dvojhlasně.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:17