Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vejce na měkko

Opravdu nečekané překvapení, které doma čekalo Pavla, se nevyhnulo ani dívkám. Pomohl sice Milči vyrovnat se jakž takž s matkou, ale potíž nastala, když ráno Zdenčina matka chtěla, aby se dcera oblékla »normálně«, do pozemských šatů. Po zmizení dcery nic nevyhodila, ale když Zdenka zjistila, že se do všeho s klidem oblékne, došlo i matce, že něco není v pořádku. Stačilo, aby si ji pak na světle trochu prohlédla. Ačkoliv mělo být Zdence papírově sedmnáct let, vypadala pořád na dvanáct až třináct. Při porovnání kalendáře to Zdence nakonec došlo, ale přesvědčit vlastní mámu, že je to vlastně normální, už nedokázala.

Také Milča se musela nějak vyrovnat se vzniklým časovým rozdílem. Její matka naopak její věci rozprodala, jakmile Milču úředně prohlásili za mrtvou a co neprodala, věnovala charitě. Milči nezbylo než nosit mimozemské oblečení, jenže její matce neušlo, že se za tu dobu, co byla z domu, příliš málo změnila. Při konfrontaci s kalendářem dostala Milča další šok, ze kterého se nedokázala jen tak vzpamatovat.

Všichni tři se nakonec sešli u Ciprů. Paní Ciprová zakázala Milči vycházet z domu, dokud se všechno nevyřeší, ale kamarády k ní po chvilce vyjednávání pustila. Samozřejmě přišel na přetřes i časový paradox, který dětem papírově ubral čtyři roky.

„Tím se pár věcí vyřešilo i bez našeho přispění,“ mínil Pavel. „Bod první - škola. Nedokončili jsme povinnou školní docházku, ale vzhledem k našemu papírovému věku nás už nikdo zpátky do školy nevezme.“

„Hurá!“ vykřikla Zdenka. „Tak přece dva roky prázdnin!“

„Jenže nás nikdo nevezme na vysokou,“ připomněl oběma Pavel. „Naši ji se mnou plánovali, což tedy padlo. Jde ale o to, jestli ji vůbec potřebujeme. Tvrdím, že naše mimozemské znalosti jsou na vyšší úrovni, než by nám mohla dát univerzita. Takže vlastně žádné školy nepotřebujeme.“

„Jenže bez nich vás tři nikdo nezaměstná!“ připomněla mu Milčina matka s trochou jedovaté škodolibosti. „Leda někde u lopaty, ale na to vypadáte moc titěrně! Jednodušší to mají holky, vdají se a mají po starosti.“

„Moc bych vás prosil, abyste to za nás předčasně nerozhodovala,“ obrátil se k ní nakvašeně Pavel. „S našimi vědomostmi se můžeme osamostatnit. Takže bod druhý - volba povolání. Máme to na jedné straně ztížené chybějícím pozemským vzděláním, na druhé straně usnadněné vzděláním mimozemským. Volba je tedy jednoduchá - budeme dělat, co umíme.“

„A co asi můžete umět?“ zeptala se ho Milčina matka jízlivě.

„Například já jsem mimozemský genetik,“ řekl klidně Pavel. „Mohu být lékařem. Nemám sice univerzitní diplom, ale umím léčit rakovinu a napravovat dědičné vady. V mnoha případech to může nahradit i léčení jiných odborníků - od internistů až po psychiatry.“

„Psychiatry?“ zarazila se Milčina matka.

„Některé dědičné poruchy mají vliv na psychiku,“ odvětil klidně. „Napravením poruch dojde i k nápravě těchto problémů. Vás bych si vzal také na starost. Milča měla po vás několik dědičných defektů, jiné po svém otci. Ty co měla po vás, máte i vy a bylo by dobré je napravit.“

„To myslíte vážně?“ naježila se Milčina matka. „Vám bych nesvěřila k léčení ani čokla!“

„Nikoho nebudu léčit proti jeho vůli,“ řekl Pavel. „Nechcete-li, nechte tak. Ostatně, prozatím to u vás nehraje roli, takže se to dá odložit.“

„Já vás poslouchám a nestačím se divit!“ řekla Milčina matka rezolutně. „Víte co? Nechte už Milunu na pokoji a jděte si po svých. Já už to s Milunou vyřeším, vás k tomu nepotřebujeme!“

„Dobře, půjdeme,“ zvedl se klidně Pavel. „My už se s Milčou dokážeme domluvit.“

„To těžko, protože ji za vámi nepustím!“ prohlásila její matka. „A už se sypte!“

„Nemusíte ji pouštět, máme totiž telepatii,“ zasmál se Pavel, ale bez protestů se zvedl a spolu se Zdenkou vyšli z domku Ciprových.

Zdálo se, že Milčina matka poslední větě nerozuměla. Zato Milča se po kamarádech podívala vděčně - mohla očekávat, že ji nenechají ve štychu.

I když ji její vlastní matka zavřela v jejím pokojíku a zakázala jí jít ven.

„To si ještě vyřídíme,“ upozornila dceru. „Půjdeš se mnou na dětskou gynekologii a běda ti, jestli se tam dozvím něco nepřístojného!“

„Jo, klidně,“ přikývla Milča. „Nemusíš se bát, jsem pořád ještě panna.“

„Jestli lžeš, vyhodím tě z domu!“ slíbila jí matka.

Odevzdaný povzdech ovšem Milči nepomohl.


Pavlův otec se vrátil až druhého dne odpoledne. Pochopitelně ho návrat syna překvapil, naštěstí stejně příjemně, jako předtím maminku.

Když si později rodina povídala o Pavlových dobrodružstvích ve vesmíru, Pavlův tatínek většinu času jen poslouchal. Vyprávěl hlavně Pavel, měl přece nejvíc materiálu k vyprávění. Ale na závěr se k tomu přece jen vyjádřil.

„Říkáš, že chceš uplatnit své mimozemské zkušenosti na Zemi?“ začal otázkou. „Na tvém místě bych s tím tak nespěchal. Zejména když říkáš, že Zemi ovládají nějací Cechapú. Někdy to opravdu vypadá, že nám na Zemi vládnou mimozemšťané... a podle toho, co o nich tvrdíš, by mohli být vážně nebezpeční.“

„V Mexiku už na nás jedna ženská poštvala policii,“ nezakrýval to Pavel. „Bylo to, když jsme se vynořili z hvězdné brány poblíž starodávné mayské pyramidy Kukulkanův chrám v Chichén Itzá. Policajti nás pak honili, ale unikli jsme jim.“

„No, jestli se chceš s Cechapú seznámit i tady v Čechách, udělej to přesně tak, jak chceš,“ řekl trochu pesimisticky otec. „Neříkal jsi, že i Milčini rodiče jsou jimi nějak poznamenaní?“

„Milči to ale Nokimcha napravil,“ ujistil ho Pavel. „A já jsem to nabídl i její mámě - jenže to odmítla, že by mi nesvěřila léčit ani čokla.“

„Milči to vesmířané možná napravili, ale její matce ne,“ upozornil ho otec. „A kdyby to bylo opravdu dílo Cechapú, pak jsou nám blíž, než se můžeš obávat.“

„Ty myslíš, že paní Ciprová je Cechapú?“ zarazil se Pavel a trochu zbledl.

„Nemusí být, ale jak jsi řekl, je k tomu připravená,“ připomenul mu otec. „Nemůžeš vědět, jestli je jen připravená, nebo zda už v ní nějaká ta medúza nesedí.“

„Pak by na nás asi rychle poštvala českou policii,“ zvážněl Pavel.

„Jak vlastně poznáš, že je v někom ta medúza?“ zeptala se maminka.

„Já to nepoznám,“ přiznal. „A nepoznali by to ani mimozemšťané. Nokimcha - ten šavlozubý genetik - by to snad zjistil až podle nějakých odchylek v genetice, ale mnohem spíš podle toho, jak by se bránila jakémukoliv vyšetření.“

„Můžeš to zkusit a Milča by ti mohla pomoci,“ navrhl mu táta. „I kdybys měl jenom blafovat, že to umíš, Cechapú by se prozradili právě tím odporem.“

„To zkusím co nejdřív,“ slíbil Pavel. „Já jen doufám, že Cechapú není. To by na nás uhodila hned, stejně jako ta mexická fúrie na Yucatanu.“

„Zkus to,“ podpořil ho táta. „Když nebude, tím lépe. Ale musíš si dávat větší pozor. Uvědom si, jestli Cechapú vládnou na celém světě, pak vládnou i v Čechách. Za Husáka bylo v Čechách přes milion komunistů. Kdyby byli všichni Cechapú, byla by to katastrofa, ale řekněme, že tomu tak není. Ale i kdyby byl Cechapú jen každý dvacátý, bylo by jich příliš mnoho. Většina komunistů otočila po pádu režimu kabáty a z mnoha se stali stejně přesvědčení antikomunisté, jako dřív bývali kovanými komunisty. Znamená to, jak asi tušíš, že nám vládnou dál, ale že jich je víc než dost, aby ti mohli překazit plány. Jakmile vystoupíš s tím, že tvoje znalosti nepochází ze Země, ale z vesmíru, máš je na krku natotata.“

Pavel chvíli zamračeně přemýšlel.

„Máš asi pravdu, tati,“ přiznal po chvilce kajícně. „Co bys mi tedy navrhoval?“

„Zapřít všechno, co se týká mimozemšťanů a vašeho pobytu ve vesmíru,“ řekl otec.

„Nechce se mi zahodit všechny vesmírné znalosti,“ namítal Pavel. „Mimozemšťané mi je dali, abych pomáhal lidem na Zemi. Jen mě varovali, abych se nezapletl s Cechapú. Podle nich proti nim nemáme vystupovat, neboť jsou silnější než si myslíme. Máme lidem pomáhat pokud možno skrytě. Jo - ale jak? Když nic nepřiznám, kdo mi uvěří?“

„Snad se dají najít i jiné cestičky,“ uvažoval táta.

„A pak - jestli se má všechno utajit, musíme s tím začít hned, než to holky rozkecají po celé vesnici,“ dodal Pavel rychle.

„To máš asi pravdu,“ přiznal táta. „Měl by ses teď hned sebrat a jít za nimi, aby mlčely. Ještě lepší by bylo, kdybys je dotáhl k nám, anebo zařídil setkání všech tří rodin. Měli bychom své kroky sjednotit, aby jeden nedělal to a druhý pravý opak.“

„Dobře, to zařídím,“ slíbil Pavel. „Takže mě teď chvilku nerušte, telepatím...“

Pak se na delší chvíli odmlčel a jen jeho zasněný pohled ukazoval, že není duchem přítomný, ale zabývá se něčím jiným.

„Mám to,“ procitl z toho transu po chvilce. „Sejdeme se za dvacet minut u Sadových. Přijde tam i paní Ciprová - Milča to s mámou měla nejtěžší, ale nakonec i ona uspěla.“

„V tom případě tam půjdeme všichni tři,“ rozhodl táta. „Musíme být jednotní. Uvidíme, co je zač paní Ciprová. Je to přece bývalá komunistka - a bývalý komunista je jako bývalý černoch, to je spíš diagnóza.“

„Dobře, sejdeme se tam všichni,“ souhlasil Pavel.


Setkání rodičů i navrácených dětí proběhlo poměrně v klidu.

Milči se podařilo vnutit mámě kapsli od Pavla. Máma sice brblala, ale spolkla ji, čímž dětem dala na vědomí, že není Cechapú. Pavel se okamžitě ujal řízení červa, který se jí z kapsle v žaludku vykulil, ale jeho řízení mu nebránilo účastnit se diskuse. Netlačil ho totiž spěch a mohl klidně červa někde »zaparkovat« a až ve volné chvíli pobídnout k dalšímu putování.

Debata se vedla okolo společného postupu ohledně navrácených dětí.

„Jistě nechceme našim dětem škodit,“ začal Pavlův tatínek. „Proto bychom měli všichni jednat shodně. Musíme pro ně získat občanské průkazy, všichni jejich vrstevníci je už dávno mají. Teprve pak budou moci normálně žít.“

„Ale co bude se školou?“ zeptala se paní Ciprová.

„Školu už zřejmě nedoženou,“ připustil pan Vejvoda. „S tím nic nenaděláme. Bude se to řešit jako u dlouhodobě nemocných dětí, to je standardní postup podle jakési vyhlášky.“

„Vysokou školu jim to ale neumožní, co?“ rýpla si paní Ciprová.

„Jestli jste o ní někdy uvažovali, bude to asi problém,“ souhlasil pan Vejvoda. „My už jsme se smířili s tím, že Pavel na vysokou nepůjde. Nemá úplné vzdělání - vlastně ani základní, dohonit se to nedá a ztrapňovat se žádostmi o nějaké výjimky nemá smysl.“

„A co teda budou dělat?“ zeptala se paní Ciprová. „To mi bude Miluna pořád viset na krku?“

„O tom se právě chceme poradit,“ chytil se toho Pavlův tatínek. „Jde totiž o to, že jim je podle evidence obyvatel sedmnáct let, mají mít už dávno občanské průkazy a příštím rokem by měli být plnoletí. Přitom vypadají na třináct a když přiznali, že se pohybovali v oblastech, kde jinak plyne čas, je jim po biologické stránce skutečně jen těch třináct. Co s tím uděláme?“

„Cože s tím uděláme?“ opakovala paní Ciprová. „Holce je napřesrok osmnáct, začne se o sebe starat sama. Z baráku ji nevyhodím, ale živit ji nebudu.“

„Příštím rokem jí bude biologicky teprve čtrnáct,“ připomněl jí pan Vejvoda.

„Ale podle dokladů osmnáct, tak ať se snaží!“ trvala na svém paní Ciprová.

„Nevím, proč se k ní chcete zachovat tak macešsky,“ zahučel pan Vejvoda. „My se k našemu klukovi budeme chovat jinak. Přece to musíte cítit stejně jako my.“

„No právě! Vy chcete kluka živit ještě další čtyři roky? A proč?“ vyjela na něho.

„Protože mu je třináct, chápete?“ rozohnila se i paní Vejvodová. „Kromě toho jsme je neživili, když byly pryč.“

„Vám se to řekne!“ bránila se paní Ciprová. „Zaměstnaní jste oba, já jsem sama a vydělávám málo. Na to nehledíte?“

„Nevšimla jste si, že vám Milča může obstarat veškeré jídlo?“ obrátila se na ni i paní Sadová. „Naše Zdenka nám dělá snídaně, obědy i večeře. Myslím, že při současných cenách potravin je to už dneska nezanedbatelný přínos, ne?“

„Já ty hnusný mimozemský blafy nesnáším, musím držet dietu!“ namítla paní Ciprová.

„Tak ti udělám něco dietního a českého, stačí říct!“ přidala se proti matce i Milča.

„Taky si myslím, že už dneska přínos našich dětí převáží výdaje,“ přidal se pan Vejvoda.

„Ale něco by dělat měly,“ trvala na svém paní Ciprová.

„Budeme,“ ujistil všechny Pavel. „Ale to budete muset Milču pustit z domova, protože doma, ať to vezmete jak chcete, vám Milča nic víc než to jídlo neudělá.“

„Ale kam bych ji měla pustit?“ namítala Milčina matka. „Kdo ji zaměstná?“

„Nejprve se jim musíme postarat o občanské průkazy,“ připomněl všem Pavlův tatínek. „Vidím to tak, že s nimi dojedeme do města na matriku a postavíme se za ně. Až pak uvidíme, jestli bude dělat potíže i škola, nebo to prostě vyšumí.“

„A co třeba pracák?“ zeptala se Milčina matka. „Nebude jim vadit, že Milča vypadá pořád tak dětsky? Ostatně - vaši fakani jsou zatím taky jen vyžlata!“

„Vždyť se tam registrovat nemusí a pracák si jich pak ani nevšimne!“ navrhl Pavlův otec.

„Ale kdo ji zaměstná, když nebude na pracáku?“ mračila se paní Ciprová.

„To bych teď neřešil,“ navrhl Pavlův tatínek. „Nejprve občanky, všechno ostatní až potom.“

Nakonec se dohodli, že zítra odjedou do města na matriku a pokusí se zrušit prohlášení dětí za mrtvé. V jednom autě Vejvodovi s Milčou, v druhém Sadovi, kteří vezmou Milčinu maminku.

Aspoň na něčem se shodli.


Pavel ale nečekal na výsledek a svěřil se otci s podivným nápadem.

„Tati, měl bych velkou prosbu,“ řekl, sotva došli domů. „Nemohl bys na obecním nebo na katastrálním úřadě zjistit, komu patří pozemky »Na blatech«?“

„Nač to chceš vědět?“ zeptal se otec zvědavě.

„A nemohl bys ten močál koupit?“ nasadil tomu Pavel korunu.

„Nač by mi ale byl?“ zeptal se otec.

„Postavili bychom si tam dům,“ řekl Pavel vážně.

„Zbláznil ses?“ zarazil se otec. „Dům? Na bažině, dobré leda pro hnízdění kachen?“

„Ano, dům na bažině,“ odvětil Pavel. „Jen pro tebe dodám - mimozemský dům. Tomu nebude bažina vadit, naopak. V bažině se dá takový dům nejlépe ukrýt.“

„A ještě ho ukrývat!“ zavrtěl hlavou Pavlův táta. „Proč?“

„Jako útočiště před lidmi,“ řekl Pavel. „Nebo spíš - jako útočiště před nežádoucími lidmi.“

„Narážíš tím na Cechapú?“ pochopil konečně otec.

„Nejen na ně. Prostě bych chtěl místo, kam se můžeme schovat před celým světem. Můžeme postavit dům prakticky kdekoliv, ale bažina se hodí nejvíc. Nikdo se tam nebude zbytečně courat, nikdo to neobjeví.“

„Ale kolem té bažiny vede cesta na pole,“ namítl otec. „Ne že by po ní jezdil někdo jiný než sem tam nějaký traktor, ale přinejmenším traktorista ten dům uvidí a bude se mu pochopitelně divit. Pak to dá v hospodě k dobrému a za chvíli to ví celá vesnice.“

„To nech na nás, tati,“ řekl Pavel. „V bažině náš dům objeví jen ten, kdo přijde na pouhý metr od vchodu, jinak neuvidí vůbec nic. Ještě ses nesetkal s mimozemským zrcadlením... ale to nemá smysl vysvětlovat, to musíš vidět. Chci ale, aby tam nikdo nechodil, proto ji chci koupit. Výhodou bažiny je i to, že nejspíš patří obci a bude levná.“

„Zkusím to,“ slíbil táta.

Ale protože Pavel nechtěl čekat ani na zakoupení zvoleného pozemku, přemluvil otce, aby tam s ním rovnou zajel autem, že něco uvidí. Tím ho nalákal a skutečně tam hned oba jeli.

Pavel vystoupil z auta a nejprve bažinu po polní cestě ze tří stran obešel. Pak se zastavil, otci ukázal na střed vodní plochy - jenže v té chvíli se bažina znenadání zamlžila a když se mlha stejně rychle rozplynula, stálo uprostřed obrovské černé vejce, vysoké jako patrový domek.

„To je náš nový dům,“ řekl Pavel.

Jenže pak se bažina zavlnila a dům zmizel. Jen cvičené oko by rozeznalo, že bažina není jako dřív. Kdo by měl v té chvíli v ruce fotografii pořízenou před půl hodinou vedle fotografie současné, mohl by si všimnout, že se dvě části bažiny roztáhly do stran a část mezi nimi i s podivným černým domem prostě překryly.

„A takhle zmizí,“ usmál se Pavel.

„Jenže když zmizel, co s ním?“ divil se otec.

„Nezmizel, jen se skryl za zrcadla,“ ujistil ho Pavel. „Není viditelný ani z letadel a ze satelitů. Objeví ho jen ten, kdo dojde po vodě až k němu.“

„Vždyť je tam bažina!“ namítl táta.

„Proto mám o ni zájem!“ ujistil ho Pavel. „Nezvaný návštěvník se tam neodváží. Nechceš se tam podívat?“

Před nimi se objevily dva zgyloty, nízké stolečky bez nohou, vznášející se nízko nad zemí. Pavel otci předvedl, jak se na zgylot nastupuje a při tom ho tam nenápadně vysadil.

„Teď jen udržuj rovnováhu, potáhnu tě,“ vzal ho za ruku a pomalu se rozjel do bažiny.

Otec se ho chytil až křečovitě, zejména když spatřil, jak oba zgyloty vjely na nehybnou vodní hladinu, ale když se nic nedělo, klouzali tiše nad černou vodou, uklidnil se. Nevykřikl překvapením ani když se uprostřed bažiny přímo před nimi znenadání objevilo obrovské černé vejce.

„Jdeme dovnitř,“ táhl Pavel otce - a zmizel v černé stěně vejce. Neozvalo se ani žbluňknutí, nic. Jeho ruka ale táhla otce dál, až ho, trochu se vzpírajícího, protáhla skrz černou stěnu.

„Posaď se u nás,“ ukázal Pavel otci na dvě šedivé hroudy, zřejmě zastávající úlohu sedaček, neboť se na jednu z nich sám ihned posadil.

„Kdybys mi tvrdil, že umíš čarovat, věřil bych ti,“ vzdychl si otec. „Co se tady děje, to můj rozum nechápe. Jen ti věřím, že je za tím nějaká mimozemská čertovina.“

„A o to mi jde,“ řekl Pavel. „Co bys řekl tomu, kdybychom my tři - myslím mě, Zdenku a Milču - tady bydleli?“

„Vážně bys chtěl bydlet v bažině?“ podíval se na něho otec udiveně.

„A proč ne?“ usmál se syn. „My tři nikdy normální nebudeme, pochop, tati. Můžeme se snažit zuby nehty zařadit mezi normální lidi, ale i kdyby nám přiznali občanky, nejpozději za sto let všem dojde, že jsme jiní. A spíš dřív. Uvažuji radši, že se budeme držet stranou. Nemůžeme zalézt na sto let někam do brlohu, budeme mezi lidi chodit, ale nedělám si iluze, že by to byl normální život. Jsme jiní a budeme jiní.“

„Vždyť nemáš jistotu, že budete žít tak dlouho,“ namítal otec. „Co když je delší život možný jen tam, kde ubíhá jinak čas?“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Že tam jinak ubíhal čas, to je jedna věc. Ale že se nám třem zpomalilo stárnutí, to je druhá věc a ty dvě na sobě nezávisí.“

„Ale jak to můžeš jen tak tvrdit? Máš snad něco, co by to aspoň náznakem potvrdilo?“

„Pádný důkaz bude mít Zdenka do měsíce,“ řekl Pavel. „Zdenka je holka, víš? Nebo spíš žena, má už měsíční cykly, které s dlouhověkostí velice těsně souvisí. Až se ukáže, že u ní i na Zemi trvají deset měsíců místo jednoho, budeme mít naprostou jistotu.“

„Ona se ti chlubila, že už menstruuje?“ zarazil se otec. „Já jen, že o tom ženské nemluví.“

„Běžně se o tom nemluví,“ souhlasil Pavel. „Ale já jsem teď vědec, genetik. Když jde o vědu, musí jít stydlivost stranou. A holky to chápou, samy také ledacos z mimozemské vědy znají.“

„To mi vážně rozum nebere,“ vrtěl hlavou otec. „A tohle všechno že znáš? Ty?“

„Znám toho víc, než tušíš,“ přikývl Pavel. „V téhle chvíli třeba řídím červa v žlučníku paní Ciprové. Snaží se tam rozpustit kamínek, který ji určitě ještě nedávno trápil.“

„O jakém červu to mluvíš?“ zděsil se otec.

„Mimozemská biologie používá červy, tak jako pozemská lékařská věda teploměr a stetoskop. Máme zkrátka jiné prostředky. Jenže červi jsou tisíckrát důkladnější. Nejen vyšetřují, ale i léčí.“

„Ale jak se dostali nějací červi do těla paní Ciprové?“

„Všiml sis, když jsme se sešli u Sadových, jak jí dala Milča takovou pilulku? Uvnitř byl můj červ, od té doby v ní cestuje a já ho telepaticky řídím. Znám už paní Ciprovou zevnitř, jak se dosud žádnému doktorovi nepodařilo. Dalšího červa jsem jí nasadil do slepého střeva, aby jí opravil tři genetické defekty. Až se mu to podaří a dokončí i regeneraci některých chybějících tkání, bude paní Ciprová úplně normální.“

„To abych se tě začal bát!“ otřásl se otec. „Abys i mně nenasadil do těla nějaké svinstvo!“

„Chystám se k tomu,“ přikývl Pavel. „Jenže u tebe a u mámy to tak nespěchá.“

„Cože?“ zděsil se otec. „Opovaž se!“

„Ale tati!“ namítl Pavel. „Přece bys neodmítl vylepšení svého zdraví? To snad ne!“

„Jaké vylepšení?“ bránil se otec.

„Jednak vás prohledám, aby se ve vás neskrývala nějaká zákeřnost,“ začal Pavel. „Počínající rakovina, všelijaké nesrovnalosti - všechno napravím. Kromě toho vám chci nabídnout prodloužení života. To přece neodmítnete!“

„Jaké prodloužení života?“

„Nejméně na sto let,“ usmál se trochu Pavel. „Anebo ještě déle. Prakticky kolik si budete přát. Ačkoliv jeden krásný šavlozubý tygr Nokimcha tvrdí, že věčně se žít nedá a nás život po takových pěti stech letech omrzí, takže po dalším prodlužování ani nebudeme toužit.“

„Pět set let? To že dokážeš?“

„Ano, dokážu, tati,“ přikývl vážně Pavel. „Paní Ciprová na tom byla nejhůř, proto jsem začal u ní. Měla dědičné defekty, které po ní podědila i Milča. Tu dal do pořádku ještě Nokimcha, paní Ciprovou dám co nejdřív do pořádku já. A pak se vrhnu na tebe a mámu. Taky to potřebujete, kdyby nic jiného, chci vám prodloužit život. To přece nemůžete odmítnout!“

„Na pět set let?“ chytal se otec za hlavu.

„Klidně i na dýl, ale to bude záležet na vašem přání. Až vás opravdu omrzí život, můžete další prodloužení prostě odmítnout. Ale neříkej mi, že vás život omrzel už teď! Určitě se chcete ve zdraví dočkat aspoň vnoučat, ne?“

„Jakých vnoučat?“ nadskočil Pavlův otec. „Neříkej mi, že už je nějaké na cestě!“

„To sice není a ještě dlouho nebude, ale já přece nechci zůstat bez dětí. A plánuji si jich aspoň pět, raději víc než míň.“

„Neplánuješ si je trochu brzy?“

„Musím,“ odvětil vážně Pavel. „I moje děti budou jiné než ostatní. Některé mimozemské dary se zkrátka dědí.“

„Ještě ani nevíš, s kým bys je měl mít,“ řekl otec.

„To náhodou vím,“ odtušil Pavel. „Ve světě není přebytek děvčat, která se dožijí pěti set let.“

„Myslíš tím Zdenku nebo Milču?“

„Obě jsou JINÉ, rozumíš?“ usmál se Pavel.

„Ale kterou z nich by sis vybral?“

„Ty dvě také nemají moc velký výběr,“ podotkl Pavel. „Ve světě nenajdou nadbytek vhodných kluků se stejným dědičným vybavením, jako mají samy.“

„No počkej, ale můžeš si přece vzít jen jednu!“

„Pokud jde o oficiální svatbu, nejsem si jistý, jestli bude vůbec možná,“ ušklíbl se Pavel trpce. „Mám totiž podezření, že na příslušných místech budou Cechapú a ti se postarají, aby nic takového neprošlo.“

„Vážně si myslíš, že na vás ty bestie číhají na každém kroku?“

„Na každém kroku snad ne,“ vzdychl si Pavel. „Ale určitě bych je čekal v kostele a na všech úřadech. Nejsem si jistý ani matrikami. Jen doufám, že s těmi občankami proklouzneme, tady o nás snad ještě nikdo ani netuší.“

„Takže si myslíš, že bys s nějakou z těch dvou žil jen tak, na psí knížku?“ zamračil se otec.

„Nic jiného nám nezbude,“ řekl vážně syn. „Už protože jsme jiní, chápeš?“

„S tím na mě nechoď!“ zavrčel otec. „Nikdy nebudu věřit na vyvolené! Na jednotlivce, ani na celé národy. Kdo se sám prohlásí za vyvoleného, obvykle chystá nějaké darebáctví a chce ostatním vnutit názor, že je to tak správné. Zatím tomu tak vždycky bylo.“

„Vyvolení rozhodně nejsme,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Spíš poznamenaní. Budeme to mít určitě těžší a dary od mimozemšťanů to jen trochu zmírní.“

„Takže to ani nepovažuješ za výhodné?“

„Nějaké výhody to asi má,“ vzdychl si Pavel. „Ale vyvažují to nevýhody. Kdybychom to jen zapřeli, bylo by to jednodušší, ale slíbili jsme, že toho budeme využívat. Nejen pro sebe, ale i pro lidi kolem nás.“

„No proto!“

„Nevím, jestli bylo dobře, že jsme to řekli vám,“ vzdychl si Pavel. „Ale kdyby to neměli vědět ani rodiče, bylo by to ještě horší. Ačkoliv - paní Ciprová se mi nezdá příliš důvěryhodná.“

„Je to snad Milčina máma, ne?“

„Je,“ vzdychl si. „Ale jak o vlastní dceři mluví? Že jí bude viset na krku... ať se holka sama živí... z domu ji nevyhodí, ale živit ji nebude... no, vy jste proti ní zlatí!“

„Bývalý komunista je jako bývalý černoch,“ podotkl táta. „Paní Ciprová je bývalá komunistka a kdo by od ní čekal něco jiného, buď komunisty nezná, nebo je nechce znát.“

„Paní Ciprová měla dědičnou zátěž od Cechapú,“ řekl Pavel. „Uvidíme, jak se bude chovat, až ji toho zbavím. Ačkoliv je možné, že už je na nápravu pozdě. I když... Milča měla dědičnou zátěž stejnou a je to docela normální holka, ještě ji to nestačilo zkazit.“

„Komunisti byli dvojího druhu,“ řekl táta. „Část jich byli idealisté, kteří opravdu věřili, že jde o nápravu světa ke spravedlivější společnosti. Věřili tomu tak slepě, že za žádnou cenu ani nechtěli vidět, jak vrstva papalášů jejich ideál beztrestně využívá a vlastně znehodnocuje. Druhou - a podle mě početnější částí - byli právě ti papaláši. Těm strana zajišťovala koryta, šli by proto s kýmkoliv, kdo jim dá moc a také nejrychleji obraceli kabáty, když zjistili, že jim komunistická partaj tu moc už nezajistí. Přešli tedy k partaji s úplně opačnou ideologií.“

„Ba ne, komunisti byli trojího druhu,“ opravil ho Pavel. „Část jich byli idealisté, popsal jsi je výstižně, s tím souhlasím. Druhá, největší část, měla geneticky vložený defekt, aby byli připravení stát se nositeli Cechapú. Spolu s ním měli vložené i sobectví a narušenou schopnost soucítění. To je zřejmě případ Milčiných rodičů. Třetí část jsou Cechapú, kteří ve skutečnosti vládli a pod hlavičkou jiných partají dnes vládnou dál. Partajní špičky byly zřejmě všechny Cechapú. Obklopení kordonem vyžírků si z idealistů dělali legraci. Pro ně to byli jen »užiteční idioti«.“

„No dobře, ale mluvil jsi také o kostelech. Jak jsi, proboha, na ně přišel? Kostely přece nemají s komunisty nic společného.“

„Mají,“ přikývl Pavel. „Církve mají s komunisty společné právě to, že měly dříve neomezenou moc, o kterou časem přišly. Ale v kostelech dodnes ovlivňují nezanedbatelné množství lidí, tak jako část komunistů zůstala věrná staré partaji. A když chceš vědět, jak jsem na ně přišel... ve světě Gežgui dodnes stojí jako památka na Cechapú nádherné gotické katedrály, desetkrát starší než naše egyptské pyramidy. Ty naše jsou tedy podle nich - a stavěli je Cechapú.“

„Nemůže to být nějaká náhoda?“

„Náhodu neberu, tati,“ zavrtěl hlavou. „To žádná náhoda není. Nokimcha tvrdil, že ty stavby byly úmyslně spočítané tak, aby jejich akustika rezonovala s psychikou - na Gežgui byli kočkovití gežgové, ale účel těch katedrál byl stejný. Náhodu prostě neberu a kostely nepovažuji za neškodné. Už protože - na rozdíl od Gežgui - na Zemi dodnes slouží původnímu účelu. Když tam vstoupíš, pouhý odraz zvuku tvých kroků zní velebně a přes podvědomí vyvolává pokoru.“

„To je opravdu zajímavé,“ připustil Pavlův táta.

„Zajímavé - a nebezpečné,“ souhlasil Pavel. „Pokorným lidem se totiž dobře vládne.“

„A doufáš, že vás před tím tenhle dům uchrání?“

„Aspoň na chvíli,“ vzdychl si Pavel.


Výprava do města na úřad bohužel dopadla podle Pavlových nejčernějších obav.

Úřednice na matrice nechtěla ani slyšet o možnosti zrušit prohlášení zmizelých dětí za mrtvé. Místo toho se začala vyptávat, jestli už to ví policie a když slyšela, že ona je první úřední osobou, na koho se obrátili, rezolutně prohlásila, že něco takového smí zadokumentovat pouze na výslovný příkaz Policie. Zkoprnělým rodičům navíc oznámila, že budou mít nebetyčné oplétačky z důvodu klamání úřadů, nevyloučila ani trestní oznámení za nesplnění rodičovské povinnosti zajistit dětem povinnou školní docházku a navíc poslala rodiče na finanční úřad pro potvrzení, že po zmizení děti odhlásili příslušné daňové úlevy.

Zakrátko stály všechny tři rodiny před úřadem jako zmoklé slepice, bez výsledku a bez elánu.

„Navrhuji nechat to plavat,“ řekl Pavel. „Nemá to smysl, občanský průkaz za to nestojí.“

„Spíš z toho kouká mastná pokuta, zvýšená ještě o odměnu exekutorů a nekřesťanské úroky,“ doplnil pesimisticky jeho otec.

„Ale bez občanky vás nikdo nezaměstná!“ bránila se paní Ciprová.

„No tak nezaměstná,“ pokrčil lehkomyslně rameny Pavel. „Vždyť to nepotřebujeme. Nač se dávat zaměstnávat, když můžeme samostatně podnikat?“

„Jenže k podnikání potřebuješ ještě víc potvrzení než k zaměstnání!“ varovala ho Ciprová.

„Nebudeme jediní, kdo bude podnikat načerno,“ mávl nad tím Pavel rukou.

„Jestli nebudete platit daně, koledujete si o kriminál!“ nedala se Ciprová.

„To se pokusíme vyřešit později,“ řekl Pavel. „Daně se beztak platí ze zisku - a když žádný zisk mít nebudeme, nebude z čeho daně platit. Když nebudeme platit zdravotní pojištění, hrozil by nám postih jen kdybychom někdy vyžadovali lékařskou pomoc, případně nemocenskou. Ani jedno, ani druhé nám nehrozí, protože budeme zdraví. No a sociální pojištění... nebudeme-li žádat o dávky ani o důchod, proč na ně platit?“

„Ale zákony říkají něco jiného,“ namítla upjatě Milčina matka.

„Říkají,“ přikývl Pavel. „Zákony se ale vztahují na občany a nám právě před chvílí občanství úředně upřeli. Nemůžeme tedy požadovat ochranu od státních institucí, ale nemáme ani povinnosti ke státu, který se nás veřejně zřekl. Státní orgány by nás mohly nanejvýš vyhostit do rodné země - tedy opět jen do Čech. Myslím, že by to byl zajímavý oříšek pro právníky, jenže kde není žalobce, není soudce. Nejprve by nás musel někdo udat, pak zatknout a obžalovat. Udat nás ale může jen ten, kdo se s námi po našem návratu setkal nebo se ještě setká. Vy to snad nebudete, nikdo jiný nás na Zemi neviděl, anebo nás nedokáže určit. Co vy na to?“

„Když nebudete platit sociální pojištění, tak vlastně okradete o část důchodů i vlastní rodiče!“ připomněla jim Milčina matka.

„To bude problém,“ souhlasil Pavel. „Asi vám budeme muset důchody doplnit jinak - pokud budete vůbec o důchod v dohledné době žádat. Chceme vám totiž prodloužit mládí, takže byste měli o důchod požádat až za takových tři sta - čtyři sta let - a kdoví, co se do té doby ještě stane!“

„Cože?“ vyhrkla Milčina matka. „Jít do penze až za čtyři sta let? To je nelidské!“

„Můžete odmítnout prodloužení mládí, místo toho požádat o důchod podle dnešních pravidel, ale já bych to nedělal. Pro mě je prodloužení mládí zajímavější než nějaký žebrácký důchod, který vám ouřady milostivě přiznají,“ řekl Pavel.

„Mládí už mám stejně v prdeli!“ vyprskla Milčina matka. „Zůstala jsem sama jako kůl v plotě a ještě mi zbyla na krku holka líná jako veš, které se nechce pracovat! Co je tohle za život?“

„Ale mami!“ vybuchla uraženě Milča. „To snad nemyslíš vážně!“

„Myslím to vážně!“ trvala na svém matka.

„Jestli to myslíte vážně, vyžeňte Milču z domu,“ navrhl nečekaně tvrdě Pavel. „Zapomeňte, že jste kdy měla dceru a vyřešíte to svým způsobem také. Papírově je mrtvá, v evidenci obyvatel není a bez papírů ji nikdo nezaměstná. Odmítněte i naši nabídku prodloužení mládí a až budete mít léta, požádejte o normální důchod. Milča vaši pomoc nepotřebuje, umí se o sebe postarat sama a jednou budete ráda, až vám bude ve stáří pomáhat. Mimochodem, žlučník už máte zdravý a můžete přestat dodržovat žlučníkovou dietu.“

Paní Ciprová zůstala ohromeně stát.

„Jak můžeš, proboha, tvrdit, že mám něco se žlučníkem?“

„Už nemáte,“ ujistil ji Pavel. „Říkám vám, můžete jíst co chcete, žlučník vás trápit nebude. Jestli mi nevěříte, dojděte si za svým doktorem, ať vás vyšetří. A příští měsíc vám znovu vyrostou všechny vytržené zuby. Nebude to úplně příjemné, ale mít zuby v pořádku stojí za trochu drobného nepohodlí, ne?“

„Jak to ale můžeš tvrdit?“ naléhala na něho dál.

„Víte, paní Ciprová, setkání s něčím mimozemským se těžko odlišuje od černé magie,“ usmál se Pavel. „To si jistě ověříte sama. Postupuje to pomalu, ale chvilku se pozorujte, uvidíte.“

„Já na žádnou magii nevěřím!“ odsekla.

„Nevěřte!“ povzbudil ji Pavel. „Já taky věřím jen na pravou mimozemskou vědu.“

„Takže, jestli to dobře chápu, jedeme domů s prázdnou?“ přerušila je paní Sadová.

„S prázdnou... tak bych to nenazval,“ podotkl zamyšleně pan Vejvoda. „Dozvěděli jsme se, na čem jsme. Je to sice málo, ale víc než nic.“

„Přesněji řečeno, trkli nás, že se nemáme spoléhat na náš současný systém,“ dodal Pavel.

„Jak - trkli?“ zeptal se ho nerozhodně táta.

„No - chytrému napověz...“ usmál se Pavel. „Říkal nám to už Nokimcha. Návratem na Zem se postavíme proti současnému systému. Možná jsme měli přejít do ilegality hned a zbytečně na sebe neupozorňovat, ale zatím se moc nestalo a to se snad dá ještě napravit. Takže se teď vrátíme do vsi a my tři se stáhneme do našeho nového domu, kde promyslíme, co a jak dál.“

„Do jakého domu?“ zarazila se paní Ciprová.

Ale ani ostatní dospělí - až na pana Vejvodu - neskrývali údiv nad Pavlovými slovy. Co mínil narážkou na nový dům? Vejvodovi, Sadovi i Ciprovi bydleli ve starších vesnických domcích, žádný nový dům ve vsi nebyl. O čem to Pavel mluví?

Milči se Zdenkou se naopak rozjasnily tváře. Pavel jim sice zatím dopředu nic neřekl, ale z jeho slov vyplynulo, že varianta vlastního domu vypadá přece jen nejreálněji.

A jestli tam budou bydlet sami tři, bez dospělých? Tam by se mohly dít věci!

Uvidíme!


Přechod dětí do ilegality nesly různé rodiny různě.

Nejlépe se s tím vyrovnali Vejvodovi. Pavlova maminka sice trochu vzlykala, ale nakonec sama uznala, že to tak může být nejlepší.

Mít syna, který prošel vesmírem, skamarádil se s mimozemšťany a teď se na rodné Zemi musí skrývat, bylo přece jen neskonale lepší než mít syna úředně mrtvého. Pan Vejvoda sice jako jediný věděl, kde se syn nachází, ale slíbil, že to neřekne ani vlastní ženě - přece jen by při nějakém vyšetřování bylo lepší všechno zapřít a když člověk nic neví, nemůže nic prozradit.

V horší situaci se nacházeli Sadovi. Ztracená a zázračně navrácená dcera jim měla opět zmizet a nikdo neměl vědět, kde se nachází? Tušili, že by to mělo být někde poblíž vesnice, ale samotným jim vrtalo hlavou, kde. Znali přece vesnici jako své boty a věděli, že nikde žádný nový dům nestojí. Že by šlo o nějakou neznámou jeskyni? Poblíž vesnice byly známé dvě, ale v těch se bydlet nedalo, byly otevřené nepohodě a v zimě v nich často byl sníh navátý až dozadu - ba ne, tam bydlet by byl trest horší než vězení.

Zdenka stejně jako Pavel rodiče ubezpečovali, že je budou čas od času navštěvovat, ale už je neměli mít doma. Zdenka to trefně přirovnala k životu na internátu, nicméně to bylo opět odloučení, ačkoliv tentokrát více dobrovolné než to vesmírné předtím.

Větší obavy měla Zdenčina matka. Pustit dceru někam mimo dohled, mohlo by se jí něco stát. Holka je ještě mladá a nezkušená... jenže doteď byla pět let bez dozoru rodičů v kdovíjakém cizím vesmíru a nic se nestalo, snad to s tou nezkušeností nebude zlé... Vypadala přece rozumnější, než by odpovídalo jejímu věku. Snad by se to už dalo snést...

Úplně jinak se však k tomu postavila Milčina matka. Už z jejích dosavadních reakcí se dalo čekat, že se s něčím takovým jen tak nevyrovná a to se také potvrdilo. Paní Ciprová postavila doma dceru před ultimatum. Když teď odejde do nějakého drogového doupěte, nemusí se už vracet, doma najde jen zamčené dveře.

„Jsi mi beztak jen na obtíž!“ vyčetla dceři.

„Nevěděla jsem, že mám takovou krkavčí mámu!“ vmetla jí při tom Milča, ale oči měla plné slziček. „Kdybych to předem věděla, nikdy bys mě už ani okem nespatřila!“

„Bylo by lepší, kdybys zůstala mrtvá!“ přiostřila to její máma.

„Jak myslíš,“ řekla skrz slzy Miluše. „Já tedy jdu, ale kdybys mě někdy přece jen chtěla vidět, zajdi si za panem Vejvodou. Pavel se občas doma ukáže, aby rodiče potěšil, takže by mi mohl nechat vědět, že ses rozmyslela.“

„Nebudu po tobě tesknit!“ odsekla matka.

„Budeš - až zjistíš, o co se připravíš!“ věštila jí dcera „My na tebe v dobrém a ty...“

„Myslíš, co říkal ten sígr? Že mi zase vyrostou zuby? Srandu si ze mě dělat nebude, na to je moc malý cucák!“

„Jenže on už to začal skutečně zařizovat,“ odvětila Milča. „Spravil ti žlučník, prodloužil ti život nejméně o dvacet let a jestli ti řekl, že ti znovu vyrostou vytrhané zuby, můžeš mu věřit. Podle toho ostatně poznáš, že nekecal.“

„To bych se divila!“ zavrčela. „Nikdy jsem neslyšela, že by mohly druhé zuby vyrůst ještě jednou. Zuby jsou jen dvoje. První mléčné vypadají a narostou druhé, ale když vypadají i ty, nic už místo nich nevyroste.“

„Asi se budeš hodně divit, mami, ale připrav se na to, že ti třetí zuby narostou,“ sdělila matce.

„A i kdyby, bylo by to jedině díky prokletí!“ vyhrkla. „Táta měl pravdu! Jsme prokletá rodina. A ty skončíš ještě hůř než já!“

„Táta udělal velkou chybu, že utekl,“ řekla zachmuřeně Miluše. „Přišel o možnost prodloužení mládí. Ale to je jeho chyba.“

„Nesmysl!“ odsekla matka. „Šel si za svým, má se jistě dobře. Teď už má jistě další rodinu!“

„A taky vadnou,“ podotkla Milča. „Vždyť ani on není úplně v pořádku. Přinejmenším jednu dědičnou poruchu jsem měla po něm.“

„Patří mu to, syčákovi!“ odvětila pomstychtivě Milčina matka. „Beztak jsi po něm celá - sbal si pět švestek a zmiz mi z očí!“

„Nic si z domova brát nebudu,“ odvětila Milča vzdorně. „Zamkni si za mnou a můžeš nechat vyměnit zámky, já už se o sebe postarám. A měj se tady krásně!“

„Starej se o sebe! Sbohem!“

Dveře za Milčou práskly.


Milča si myslela, že se s mámou rozešla nejrychleji, ale když pak venku telepaticky zalovila po Pavlovi, dozvěděla se od něho jen, že má jít »Na blata«, kde jejich nový dům stojí.

„Ty jsi už něco postavil?“ podivila se.

„Jo,“ přikývl. „Klasické černé vejce za zrcadly. Až budeš u Blat, ozvi se mi, vyjdu ti naproti. Trefila bys dovnitř i podle světlušek, ale dopřej mi tu radost, toužím ti to ukázat!“

Naštěstí si včas uvědomila, že by ji už nikdo ze vsi neměl vidět, takže se nerozeběhla po cestě za vesnici, ale sjela na zgylotu k řece a dál pokračovala těsně nad hladinou. Naštěstí bylo zataženo, mrholilo a venku nikdo nebyl. Zakrátko vyjela z řeky a zamířila »Na blata«, při tom požádala Pavla o závěrečný doprovod. Spatřila ho u polní cesty, kudy jezdili na pole místní zemědělci.

„Vezmi si infračočky a zapni si na dálku ranvej,“ poradil jí.

Infračočky byly dvě drobné kontaktní čočky, nasazované přímo na oči. Na rozdíl od běžných pozemských kontaktních čoček tyhle převáděly neviditelné infračervené světlo na viditelné červené jiskření. V něm se po hladině močálu táhla ranvej - tři řady infračervených světlušek. Ke vchodu se mohli dostat buď přímo z polní cesty, nebo cestami zakřivenými do evolventy od řeky nebo přes louky od města.

„Najeď na světlušky a drž směr,“ pokračoval Pavel. „Za poslední je zrcadlo, připrav se, vchod je už jen dva metry od té poslední.“

„Paráda!“ vzdychla si. „Hele, Pavlíku, optik jsem z nás tří já, co se mi pleteš do řemesla?“

„Tohle nesneslo odklad,“ ujistil ji. „Ty bys zase v nouzi dokázala postavit vajíčko, ne?“

„Dobře - letíme tedy domů!“ řekla, ale hrdlo se jí trochu sevřelo.

To neviditelné černé vajíčko před nimi bude její domov, ale na rozdíl od Pavla i Zdenky o pravý domov zrovna dneska přišla...

Přistáli v předsíni, před nimi byl veliký pokoj. Obrovská okna ukazovala okolí domku, jako kdyby tu nebyla žádná zrcadla, skrývající jeho polohu. Tři čáry světlušek byly vidět i když si z očí vyjmula infračočky. Pavel to zřejmě vytvořil dokonale.

Nedaleko spatřili nad řekou plachtit na zgylotu Zdenku. Na rozdíl od nich měla na sobě klasické pozemské šaty, jen za ní sukně vlála. Blížila se, ale zřejmě měla na očích infračočky, protože letěla přesně podle světlušek. Opsala evolventu, než stejně jako oni zapadla do předsíně.

„Jsem tu poslední, co?“ zahlaholila. „Jak se ty bludičky vypnou?“

Pavel to oběma ukázal. Nemělo smysl nechávat je zapnuté zbytečně. Kdyby nad bažinou letěl vrtulník s termovizí, svítily by mu jako maják.

Také Zdenka si z očí vyňala infračočky a nechala je na dlani rozplynout, stejně jako před ní Pavel a Milča.

„Vítej na palubě!“ přivítal Pavel Zdenku. „Náš dům, zvaný Vejce, je vám k službám!“

„Orgie mohou začít!“ dodala šelmovsky Milča.

„Doufám, že jste s nimi ještě nezačali!“ řekla káravě Zdenka, ale oči jí jiskřily i bez infračoček.

„To se ví, bez tebe by to nešlo!“ přidal se i Pavel. „Ale aby bylo hned jasno, holky, změnilo se jen doupě hříchu, ale ne naše podmínky!“

„Jenže co jsme nestihly ve vesmíru, tomu už tady neunikneš!“ prohlásila nemilosrdně Zdenka.

„Už jsem se s tím stihl smířit,“ poznamenal klidně. „Jen abyste toho nelitovaly vy dvě!“

„To nech na nás, jo?“ odbyla ho Milča, zřejmě jí už trochu otrnulo.

„Takže začneme nejlépe poradou,“ navrhla věcně Zdenka. „Co teď a co potom?“

„Jsem pro,“ souhlasil Pavel. „Napřed povinnost, potom zábava. Rodičovskou náruč máme za sebou, teď to bude zodpovědnější.“

„No - o rodičovské náruči mi nepovídej!“ zatvářila se Milča, jako kdyby kousla do citrónu.

„Copak?“ chytil se toho Pavel. „Snad tě máma nakonec přece jen nevykopla?“

„Vykopla,“ přikývla Milča - ale v té chvíli už zase pro slzy neviděla.

Pavel ji vzal rychle do náruče, aby se mohla vybrečet. Zdenka se také přidala a aspoň kamarádku hladila po vlasech.

„Nic si z toho nedělej,“ těšila ji. „A nebreč, nejsi už malá holčička.“

„Kdybys neplácala!“ obrátila se k ní Milča, ale bylo znát, že už tak nebrečí. „Ty bys nebulila, kdyby tě vaši vykopli?“

„Bulila,“ připustila Zdenka. „Máme holt lepší rodiče. Jenže rodiče si nevybereš.“

„My ti je nahradíme,“ těšil kamarádku Pavel.

„Zvlášť on!“ rýpla si trochu Zdenka. „Má čím!“

„Nech toho!“ utrhla se na ni Milča. „To je vážnější než nějaké šmajchlování!“

„Máš zkrátka větší smůlu,“ zhodnotila to střízlivě Zdenka. „Tím víc musíme držet pohromadě my tři. Nebude to žádná psina. Cechapú už nejspíš po nás jedou!“

„Jenže někde na Yucatanu,“ přikývl Pavel. „Do Evropy jim to snad nějakou dobu potrvá. Do té doby tu budeme zabydlení a zamaskovaní.“

„A dáme si je k večeři,“ dodala pomstychtivě Zdenka.

„To se uvidí!“ dodala Milča.


Mít vlastní bydlení bývá nedostižný sen většiny mládeže. Vejce byl přitom značně neobvyklý dům. Neměl přípojky na elektřinu, plyn, vodovod ani na kanalizaci - a přitom splňoval nejpřísnější požadavky naší rozmařilé civilizace. Bylo v něm světlo i teplo, širokými okny svítilo dovnitř slunce a ačkoliv stál v ohavné černé bažině, uvnitř bylo čisto, nebyla v něm nouze o průzračně čistou vodu a hygienické kvádry v každém podlaží by byly snem všech pozemských architektů.

Navíc to byl snad jediný dům v Evropě, který se obešel bez peněz.

Ačkoliv - nebylo to úplně tak. Pan Vejvoda pozemek »Na blatech« od obce koupil, ačkoliv se paní starostka divila, k čemu mu bude. Močál byl odjakživa nejhorším obecním pozemkem. Nebyl k ničemu a obci patřil jen aby měl nějakého vlastníka. Za Marie Terezie byly pozemky při zakládání Druhého tereziánského katastru zmapované a vyměřené podle jednotlivých vlastníků. Ke kterým se nikdo nehlásil, byly připsány obci - všelijaké skály, bažiny, cesty, řeky a potoky. Byla jim připsaná nejhorší bonita a daně z nich byly proto nulové. Koupit takový pozemek bylo možné, ale obvykle se tak dělo spolu s obklopujícími poli, kdy by byl nepoužitelný pozemek obci nepřístupný, ale koupit neúrodná blata samostatně bylo hodně neobvyklé. Paní starostka nad tím jen vrtěla hlavou, nicméně smlouvu vyhotovila a pozemek panu Vejvodovi velice levně, spíš za symbolickou cenu prodala.

„Co s tím budete dělat?“ zeptala se ho.

„Jsem tady na vsi jediný, kdo nemá žádné polnosti,“ řekl jí pan Vejvoda omluvně. „Tak aspoň tohle, aby mi v hospodě pořád neříkali »Pavel Bezzemek«!“

Paní starostka to pochopila. Místní sedláci byli pověstní jistým druhem furiantství, obvyklého u českých sedláků již od nepaměti. A pan Vejvoda byl ve vsi nový - takže »naplavenina«.

„Jak chcete,“ pokrčila rameny. „Na Blatech ale těžko zasejete pšenici. Ovšem na druhé straně vám nehrozí daně z nemovitostí, mějte si je tedy a ať vám slouží!“

Tím bylo všechno úředně vyřízené a nikdo se nedivil ani tomu, že se pan Vejvoda na pozemek nešel ani podívat. Byl přece bezcenný, co by tam také hledal...

Pavel však měl od té chvíle dům na místě, odkud ho neměl kdo vyhazovat. Leda jeho táta, ale to nepřicházelo v úvahu. Trojlístek měl tedy nový domov Vejce na svém.

A co bylo nejlepší, až na pana Vejvodu nikdo o jejich novém úkrytu nevěděl. A pan Vejvoda se držel zásady, se kterou už jeho otec ukrýval před Němci zbraně - nemluvit, nezdržovat se poblíž a nedávat žádné vodítko ani svým nejbližším.

Jediným problémem mohla být zima, až bažiny Na blatech zamrznou a vznikne tam pro děti přírodní kluziště. Proti umělým kluzištím měl »Blaťák« pro děti zvláštní kouzlo. Neměl pravidelný tvar, led tu tvořil mezi trsy rákosí bludiště různě klikatých cestiček, bažina měla i své dva ostrůvky, kolem kterých se v zimě pořádaly různé honičky a hry - na vodníky, na ovečky a vlky... Umístit dům tak, aby nenarušil ani přírodní zimní bludiště nebylo jednoduché a Pavel s tím musel počítat. Naštěstí jeden z ostrůvků pokrývalo kromě rákosí i trnité houští, takže sem s klidným svědomím postavil Vejce bez obav, že je v zimě objeví bruslící drobotina. O zbytek se postarala mimozemská zrcadla, maskující dům nejen ze břehů, ale i shora. Až když se někdo vejci přiblíží na pouhý metr, spatřil by je, ale toho se Pavel příliš neobával.

V létě bylo Vejce naprosto nezjistitelné.

A léto teprve začínalo...

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04