Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jiní

Pověst o zázračných lécích se nejprve rozšířila po blízkém městě. Jako zázračné pilulky je ve škole nabízeli školáci ze vsi, ostatní školáci je kupovali pro své rodiče. Prodejní cena byla různá. Za jedinou pilulku požadovali dealeři dvě stě korun, ale cena se dala usmlouvat až na dvacku. Šířila se o nich pověst, že jedna jediná pilulka vyléčí všechny nemoci, dokonce se tvrdilo, že po ní narostou i třetí zuby namísto zkažených a vytrhaných.

Chlapům měla nahradit Viagru a ženským upravit všechny nepravidelnosti a potíže.

Měly jen jednu vadu na kráse, na kterou dealeři výslovně a důrazně upozorňovali. Účinky se měly okamžitě ztratit, jakmile se nemocný opije. Jedno pivo by to zkazit nemělo, možná ani dvě. Ale pět dvanáctek ano a koncentrovanější alkohol - ani panáka!

Vedlejším, nicméně kladným výsledkem bylo, že přestali pít i dva nejvíce ve městě vyhlášení opilci. Nezletilý dealer Víťa jim zpočátku nechtěl zázračnou pilulku prodat s výmluvou na jejich spiťarskou pověst, ale za dva tisíce korun se přece jen dal obměkčit. Nekřesťanskou cenu zdůvodnil tím, že mohl pilulku prodat někomu potřebnějšímu, kdo by si jí vážil - a očekávaným poškozením dobré pověsti, kterou si pilulky mezitím získaly.

„Ožerete se, pilulka ztratí sílu a ještě budete tvrdit, kdovíjaký je to šmejd!“ namítal.

„Hele, já piju, abych přehlušil bolest v játrech!“ tvrdil chlap. „Kdyby mě játra tak nebolely, nedám si ani panáka!“

„To je nesmysl!“ vrtěl hlavou Víťa. „Chlastat, aby se ulevilo od bolesti v játrech, je blbost! Chlast přece játra ničí, takže to ještě zhoršuje!“

„Není to blbost!“ trval na svém chlap. „Mně chlast pomáhá. Játra nemám zničená od chlastu, podle doktorů mám rakovinu. A jestli je vaše pilulka opravdu zázračná, mohla by u mě získat tak ohromnou pověst, jako u nikoho jiného!“

Pilulku nakonec dostal s tím, že musí vydržet tak dlouho bez chlastu, jak to půjde. Chlapovi se ale už druhého dne ulevilo a zařekl se, že se na panáka ani nepodívá, dokud mu bude dobře. Pak už se mu špatně nedělalo, neměl dokonce ani abstinenční příznaky. Nakonec přemluvil i kamaráda, se kterým to dříve táhl, aby také zkusil pilulku.

Tím se stalo, že se dva největší ochlastové ve městě dali na abstinenci a ještě rozhlašovali, že je to díky zázračným pilulkám.

Byla to vlastně nejlepší reklama.

A ani nebyla klamavá...


Pilulky vyráběl Pavel a jejich šíření mezi lidi si vzaly na starost obě dívky. Byl by to nesmírně obtížný úkol, kdyby je nenapadlo využít k tomu vesnických školáků. Bylo jich víc, ve městě, kam jezdili do školy, se lépe vyznali a nemuseli se skrývat. Milča se Zdenkou chtěly zprvu navázat kontakty s bývalými spolužáky, jenže ti už povinnou školní docházku ukončili a nebylo jisté, zda si s nimi vůbec porozumí. Navíc byla v jejich ročníku největší známá esa, vyhlášení darebové Bohouš s Hynkem, o jejichž ochotě pomáhat se dalo úspěšně pochybovat.

Milča měla naštěstí lepší nápad. Místo bývalých spolužáků navštívila oddělení pro mládež vesnické knihovny a naverbovala tam za dealery všechny čtenáře, které tam našla.

Mezi čtenáři knih najdete více slušných dětí než mezi tajnými kuřáky za stodolou. Smutné je, že je jich menšina, ale to nevadilo, naopak. Čím méně zasvěcenců, tím menší možnost prozrazení. Milča to pojala jako obrovské tajemství, zavázala je tajuplnou přísahou, aby ani vlastním rodičům nic neprozradili. Výjimkou měla být hrozba trestu, pak je měli odkázat na Milču, kterou najdou tady v knihovně. Dala jim i instrukce, jak zázračné pilulky prodávat. Pro zdravé lidi produktivního věku měla být za dvě stovky, pro lidi starší, nemocné a handicapované za dvacetikorunu, tedy méně než kolik stojí návštěva u lékaře. Nejvíc jim ale kladly na srdce, aby je prodávali jen potřebným.

„Naše pilulky jsou skutečně zázračné, ale pod jednou podmínkou - nikdo se už nesmí ožrat,“ poučovala Milča své dealery. „Na koho pilulka nezabere, zřejmě si ji sám zničil chlastem. Takovým nemá smysl dodávat další, když je ve městě plno potřebnějších.“

„Kolik ale ta pilulka opravdu stojí?“ zeptala se jí dvanáctiletá Věrka.

„Tržní cena by byla milion, možná i dva,“ zamračila se Milča.

„Tolik?“ podivili se všichni. „Proč ji tedy máme prodávat i za dvacku?“

„Za dvacku ji máte prodávat jen opravdu potřebným,“ řekla Milča. „Stará babička obvykle na víc nemá a i ta dvacka je pro ni hodně. Hanba by nás přece musela fackovat, ždímat z ní víc.“

„U doktora beztak platí za každou návštěvu víc,“ připomněl jí Víťa.

„Doktoři dnes nejsou dobrodinci, ale kšeftmani,“ odfrkla si. „Čest výjimkám, ale málokterým jde o pacienty, spíš o peníze, prestiž, kariéru... my nechceme kšefty, ale dobro pacientů.“

„A co kdybysme je takovým babkám dávali zadarmo a financovali to z těch, kdo platí víc?“

„Zadarmo by to taky nebylo dobré,“ řekla Milča. „To by si toho nevážily ani ty babky. Berte to tak, že pilulky tak jako tak prodáváte pod cenou, jenže účelem není vydělat miliony, ale pomoci potřebným lidem.“

„Ale co kdybysme je zdražili tajně?“ napadlo o rok staršího Víťu. „Dalo by se přece na nich vydělat mnohem víc, ne? Co kdybych je začal prodávat za dva tisíce?“

„Pak bych si našla jiného prodavače,“ řekla Milča. „Podívej se, nám dáte za každou pilulku dvacku, zbytek vám necháváme. A když tvrdíte, že jste ji dali za dvacku někomu potřebnému, celá dvacka je pro vás. Máte z toho, kromě dobrého pocitu, že jste někomu pomohli, i peněžní ocenění. My z toho máme místo milionů jen dobrý pocit. Ty drobné, co nám dáváte, neodpovídají ceně. Pro nás je ale právě ten dobrý pocit důležitější než peníze.“

„Kolik ale ty pilulky opravdu stojí?“ naléhal dál Víťa.

„Jsme na ně tři a dáváme do nich vlastní život,“ řekla vážně Milča. „Ale to dnes nepochopíte, leda později, až trochu zmoudříte.“

„Vždyť jsi stejně stará jako my,“ nesouhlasil Víťa. „A vůbec, kam vlastně chodíš do školy, když nechodíš s námi?“

„Nejsem stará jako vy,“ zavrtěla hlavou Milča. „I když tak vypadám. Bude mi už osmnáct, ale protože do těch pilulek dáváme vlastní život, vypadáme mladší. Chápete už?“

„Ne,“ otřásla se Věrka.

„Vždyť říkám, že to dneska nepochopíte,“ usmála se smutně Milča. „Snad až budete větší... Ale protože nám je víc, máme už školy za sebou. Souhlasí to?“

„Skoro,“ řekl Víťa. „Ale měla bys jít na vysokou, třeba na medicínu, ne?“

„My už jsme medicínu vystudovali,“ řekla vážně Milča. „I když... neobvyklou. Proto už těmi pilulkami léčíme lidi, jen jinak, než ostatní lékaři.“

„Proč si ale nezařídíte normální soukromou ordinaci?“ navrhoval bezelstně Víťa. „Dveře by se vám netrhly, měli byste tam pořád plno...“

„To my, bohužel, nemůžeme,“ vzdychla si Milča. „Jsme Jiní - i to možná časem pochopíte.“

„No, někdy mám z tebe divný pocit,“ rozumoval Víťa. „Říkáš, že jste Jiní... Jednou jsem ti chtěl ještě něco říci, vyběhl jsem za tebou... ale ty jsi odletěla vzduchem! Kdybys aspoň seděla na koštěti, ale ty ne, jen tak...“

„Nevšiml sis, na čem stojím, ale jinak jsi viděl dobře!“ ocenila to Milča. „Máš pravdu, máme neobvyklé možnosti... ale teď upřímně - cítíš nás jako něco dobrého, nebo zlého?“

„To nevím,“ zarazil se Víťa. „Nic zlého snad neděláte. Spíš to dobré. Ale tak to necítím.“

„To bude tím, že jsme Jiní, víš?“ řekla Milča tajuplným tónem a usmála se na něho.

„Vy přece musíte být hodní, když lidem pomáháte,“ usuzovala Věrka.

„A vy pomáháte nám,“ usmála se na ni Milča.

„Chtěla bych být taky dobrá,“ přála si Věrka.

„Snaž se a budeš,“ řekla Milča.


Obavy Zdenčiny maminky o dceru, ponechanou bez dozoru, nebyly neopodstatněné. Je asi příliš optimistické doufat, že -náctileté děti ponechané samy sobě nezvlčí a budou projevovat rozum jako dospělí. Trojlístku bylo papírově sedmnáct, ale nižší biologický věk byl u nich pravdivější. Pavlovi se sice podařilo vymínit si podmínky, aby nemravnou dívčí soutěž o co nejdéle odložil a získal aspoň půl roku, ale společný pobyt bez dozoru rodičů měl na dívky, zejména na Zdenku, nežádoucí účinky. Brzy se dohodly, že Pavel dostane ve Vejci ložnici nahoře v patře, kde s ním bude podle dohod jedna z nich, zatímco druhá bude spát v přízemí, aby je nerušila. Stejně tak snadno se shodly na tom, že doba strávená cestou, v ponorce a u rodičů se nepočítá, takže hned první noc bez dozoru rodičů bude mít na Pavla nárok Milča.

Zdenka však již prvního dne proběhla společným obývacím pokojem nahá pod záminkou, že si jen vezme kartáček na zuby, zapomenutý v předsíni. Záminka to byla průhledná, rychleji si mohla objednat kartáček nový, ale bylo znát, že jí nejenže nevadí, že ji oba - zejména Pavel - vidí v Evině rouše, ale že to dělá schválně a má z jejich rozpaků radost. Ještě že její rodiče neměli ani tušení, jak rychle morálka jejich dcery upadá!

„No a co - sem nikdo cizí nemůže a vy dva už jste mě nahatou beztak viděli!“ řekla cynicky na jejich káravé pohledy.

První noc v novém domě měla na Pavla nárok Milča, jenže Pavel začal otázkou, jak vlastně dopadla doma s mámou, Milča při té vzpomínce začala vzlykat, Pavel ji vzal do náručí a utěšoval.

„Ty už jsi jí ale dal červa ovrósje, viď?“ zeptala se ho, zatímco jí utíral slzičky.

„Začal jsem u ní,“ potvrdil jí to. „Potřebovala to nejvíc ze všech. Takže už jí ovrósje spravil žlučník, zregeneruje jí dělohu a začal jí vracet mládí, jenže to se musí každých dvacet let opakovat, červ ovrósje déle nevydrží.“

„Já jen doufám, že si to máma do té doby rozmyslí,“ vzlykla Milča. „Byla na mě dneska zlá, ale dřív to bylo lepší, občas se mě proti tátovi zastávala. Myslíš, že jí náprava defektů pomůže?“

„Nevím,“ přiznal. „Je to možné, ale ne jisté.“

„Máma nebyla tak zlá,“ opakovala. „To až když jí táta utekl. Ale třeba se ještě vzpamatuje.“

„Přál bych jí to,“ řekl.

„Mně ne?“ podívala se na něho vyčítavě.

„I tobě,“ přikývl.

„Ale co když už taková zůstane?“ strachovala se.

„Nejhorší by pro ni bylo, kdyby se odstěhovala jako tvůj táta,“ řekl. „Za dvacet let jí ovrósje přestane držet mladší, takže začne stárnout a kdyby nedostala nového, nakonec by umřela. Tvůj táta nejspíš umře ještě dřív, neboť se útěkem úplně zbavil možnosti získat ovrósje. S tím ale těžko něco naděláme, všechny křivdy na světě napravit nedokážeme.“

Diskutovali ještě chvíli, ale pak oba usnuli, aniž by stihli víc než jedno utěšitelské objetí. Oba byli ostatně v mimozemských pyžamech, neboť Pavel se ještě Milči neodvážil sdělit, co všechno už si s ním její kamarádka dovolila.


Problémem naopak nebylo pozemské oblečení dívek.

Ačkoliv mohli chodit v mimozemských oblecích vytvářených přímo na těle, obě dívky rychle přešly na klasické pozemské šaty. Zdenka si hned z první návštěvy domova přivezla do nového domu plný kufr šatstva. Odůvodnila to tím, že jí je máma vnutila, aby si je ještě užila, než z nich vyroste. Většina těch sukní, šatů, kabátků, blůziček, halenek i drobností byla jako nová, ačkoliv měla za sebou čtyři roky pietního uložení. Teď se to ale všechno Zdence hodilo.

Milčina máma naopak dceřin šatník rozprodala nebo dala charitě a Milču z domova vyhodila v mimozemských šatech, tak jak se jí nečekaně vrátila.

Zdenka naštěstí nebyla lakomá. Napadlo ji požádat Seka, aby její šaty analyzoval, zapamatoval si jednotlivé kusy a na požádání je dodal. Tím je mohla převzít i Milča a mohly by chodit oblečené jako dvojčata - jiná věc je, že to nedělaly. Když se Milča oblékla do jedněch šatů, Zdenka si vzala jiné a nejraději beztak chodila v džínách. Maličkost, která jim šatník nečekaně znásobila, byla i Sekova schopnost měnit na požádání barvy dodávaného oblečení. Červené šaty dodal na požádání i jako žluté, modré, zelené, puntíkované, případně pokryté vzorem jaguářího kožichu či podzimního listí. Mohl je i proporcionálně zvětšovat - rázem měly šatník, o jakém se nezdálo ani princeznám.

Pavel tvrdil, že to nechápe. Sám se stále oblékal do mimozemského, cítil se v tom příjemněji, nikde ho nic neškrtilo, na barevnost si nemohl stěžovat a i tepelné vlastnosti byly podle něho lepší.

Obě dívky svorně tvrdily, že pozemské šaty nejsou jednorázové a dají se použít i opakovaně. Což samy zpochybňovaly tím, že se oblékaly zásadně do nového a šaty likvidovaly hned po jednom nošení. Díky tomu ale nepotřebovaly pračku, nemluvě o otravném žehlení. Milča navíc tvrdila, že v pozemských šatech nejsou mezi lidmi tak nápadné. Což by byl důvod ze všech nejpádnější, kdyby tak nechodila i doma.

Pavel pozemské šaty nepotřeboval, neboť vycházel z nového domu-vajíčka nejméně ze všech. Ne že by se bál chodit mezi lidi, měl jenom důležitější práci. Najatí dealeři nezdůrazňovali vzácnost zázračných pilulek jen jako marketinkový trik. Obaly pilulek mu vytvářel Sek, ale živé tvory tvořit neuměl, takže vajíčka červů ovrósje ukládal do pilulek osobně Pavel. Uměl je pěstovat rychleji, než mu kdysi Nokimcha předváděl, ale málo platné, zvládal to jen v omezeném množství. Odhadoval, že bude v jeho silách zásobit nejbližší město a možná pár okolních vesnic, ale ne víc.

I to pro začátek stačilo. Jak říkal Nokimcha - nejsou na Zemi od toho, aby napravili všechny křivdy, které se kde stanou. A už vůbec ne aby se hrdinně pustili do konfliktu s Cechapú. Věděli ale, že je jen otázkou času, kdy na ty vetřelce narazí. A co hůř - kdy si jich Cechapú všimnou a postaví se proti nim. Vejce bylo možná dobrým úkrytem, ale ne věčným. Kdyby se někdo věnoval sledování dívek, mohl by je objevit. Bylo třeba poohlédnout se už teď po něčem lepším.

O hledání další vhodné základny se začala starat Zdenka. Zapojila do toho i rodiče, nadšené, že mohou pro dceru něco udělat a mít ji přitom více na očích.

Blažená nevědomosti!

Ani Pavlův otec pan Vejvoda nebyl proti, když ho přibrali do diskusí s poradním hlasem. Jen jemně odmítl, když mu roli pomocníka nabídli jako prvnímu.

„Dost na tom, co už o vás vím!“ varoval je. „Kdybyste nikoho jiného nesehnali, vezmu to, ale určitě bude lepší, když vám bude pomáhat někdo, kdo ví o vás co nejméně, nejlépe skoro nic.“

Zdenka nakonec přemluvila rodiče, aby jí pomohli. Pro ni to bylo velice výhodné. Jejich auto nebylo nápadné a oni sami jí poskytovali perfektní kamufláž. Byla přece jejich legitimní dcera! Aby je za poskytnutou pomoc odškodnila, Zdenka jim při každé své návštěvě něco pomocí Seka vytvořila. Dodávala jim vše co potřebovali - nemuseli kupovat drahý benzín ani potraviny. Čím méně za tyto položky utráceli, tím častěji mohli pořádat výlety po širokém okolí.

Jediné, čeho by si mohl někdo všimnout, kdyby je soustavně sledoval, byly cíle jejich výletů. Pravda, na každé cestě navštívili nějakou pamětihodnost, často to byl zachovalý osamělý hrad, jindy pouhou zříceninu. To však byl jen zástupný cíl. Zdenka při těchto příležitostech navštěvovala i méně útulná místa. Divoké, opuštěné strže, osamělé skály a místa, kterým by se člověk v noci - a leckdy i ve dne - raději co nejdál vyhnul.

Občas tam po ní zbylo něco, co tam předtím nebylo. Někdy to byly staré roubené chaloupky, shrbené stářím a zarostlé křovím a kopřivami, postavené přesně podle vzoru objeveného při jednom výletu, jindy zase jeskyně, které tam původně nebyly, se zarostlým vchodem, zahrazeným starou zrezivělou - ale přitom pevnou - kovanou mříží, vzbuzující dojem, že jeskyně má majitele, který se ale o ni nestará. Dalším vděčným objektem byly staré betonové pevnosti, rovněž pevně zamčené mřížemi i pancéřovými dveřmi, které zase vypadaly jako dodnes užívané armádou pro kdovíjaké tajné účely. Většina nových objektů byla navíc odstíněna mimozemskými zrcadly, takže se zjevila jen tomu, kdo zabloudil na dva metry od nich.

Trojlístek se musel jistit proti odhalení i proti nečekaným přepadením.

Ačkoliv to zatím procházelo.


Pavlovo zkoumání možností Seka bylo v té době korunováno úspěchem, jaký ani neočekával.

Obyvatelé Zuznelai používali k dopravě na krátké vzdálenosti draky grikychy, případně jízdní zvířata tyhjo. Ne že by neměli jiné možnosti, spíš tak udržovali přátelství s těmito tvory.

Pavlovi se podařilo něco jiného. Objevil něco, co se ve světech za kráterem dlouho nepoužívalo, ale na Zemi - a zejména pro trojlístek - to mělo nevyčíslitelnou cenu.

Sekově katalogu se to něco nazývalo mesrini a v doprovodném popisu byla zmínka o tom, že byly naposledy používány... na Gežgui při vyhánění Cechapú...

Jak symbolické!

Až na to, že vyhánění Cechapú se na Gežgui zúčastnilo deset milionů gežgů, o spřátelených bytostech nemluvě, zatímco na Zemi o nějakém vyhánění nemohla být ani řeč, neboť proti neznámé síle Cechapú stály jen tři děti, byť měly trochu lepší výbavu než zbytek lidstva...

Pro ně byly nehmotné mesrini darem z nebes. Šlo o létající silové bubliny, vytvářené Sekem, schopné unést nejen člověka, ale i těžší náklady a podle potřeby je i zneviditelnit. Tuto, původně jen volitelnou možnost, nastavil Pavel natrvalo. Vyvolání mesrini znamenalo v témže okamžiku zmizení ve viditelném světle. Mesrini byly nesrovnatelně pohodlnější, pohotovější a hlavně bezpečnější než dosavadní nouzové servírovací stolečky zgyloty - byl to rozdíl jako mezi jízdou automobilem proti jízdě na kole. Dalo se do nich nasednout už ve Vejci nebo i v budově. Pavel si je nejprve vyzkoušel sám, ale brzy nato o nich uspořádal přednášku i pro kamarádky.

Zgyloty jako létající prostředky ihned zmizely do zapomnění, vrátily se k původnímu využití servírovacích a jídelních stolečků a trojlístek od té doby létal jen v silových bublinách.

Potřebovali je - a čím dál víc...

Na dělbu práce si trojlístek brzy zvykl. Pavel vyráběl vajíčka ovrósje, plnil želatinové kapsle a ve volných chvílích se věnoval studiu možností Seka. Milča se starala o rozšiřování ovrósje mezi lidi a Zdenka cestovala s rodiči a vytvářela nové a nové záchytné body. Pavel i Zdenka ale uznávali, že to má Milča nejtěžší. Část pilulek dostala mezi lidi pomocí dětských pomocníků, části jich roznesla osobně. Vybrala si za cíl ty nejpotřebnější - pacienty v nemocnici a v hospici Milosrdných sester. Ti na tom byli ze všech nejhůř.

V nemocnici to měla zpočátku nejjednodušší - vydávala se za příbuznou pacientů, nejčastěji za vzdálenou neteř, což jí umožňovalo navštěvovat je přímo na pokojích. Teprve tam přiznávala, že k návštěvě použila trik s neteří, jenže přitom pacientům a pacientkám nabízela pilulky navracející zdraví. Ty zpočátku nevynikaly důvěryhodností, jenže když se našlo několik nadšenců odhodlaných vyzkoušet je, nastal obrat. Pilulky totiž skutečně uzdravovaly. Měly sice omezení - pro mnohé lidi velmi nepříjemné - v podobě zákazu alkoholu, ale kdo by v nemocnici odolal nabídce uzdravení?

Bohužel se zanedlouho projevilo i přísloví o chození se džbánem pro vodu. Zdravotní sestry si podivných návštěv všimly a začaly se zajímat, co tady ta podivná »neteř« pohledává. Brzy zjistily, že její návštěvy souvisí s rekordně rychlým uzdravováním pacientů, kteří se brzy poté vraceli domů a nemocnici přestali přinášet potřebné body a poplatky.

Původně měla být hlavním motivem lékařů a zdravotníků pomoc trpícím. České zdravotnictví se však nedávno, tak jako jinde ve světě, nenápadně změnilo na kšeft s nemocemi a především - na tvorbu zisků. Ideálem již dávno není uzdravení pacientů, ale jejich co největší závislost na lécích. Přednost mají léky, které nemoc nevyléčí, ale jen ji udržují v jakž takž snesitelné míře, aby pacienta donutily platit za ně co nejvíc a pokud možno trvale.

Rychlé a dokonalé uzdravování pacientů proto lékaři i zdravotní sestry správně pochopili jako nepřátelský zásah do tvorby jejich zisků a zpočátku benevolentní zdravotní sestřičky začaly Milču bez milosti vyhazovat. Nejprve z pokojů, pak z chodeb, pro jistotu o ní informovaly vrátné na bráně a nakonec na ni posílaly ochranku, kdykoliv ji spatřily kdekoliv v nemocničním areálu.

Milča se totiž nedala tak snadno vyhodit. Podle hesla - vyhoďte mě dveřmi, vrátím se oknem - se k nemocným dostávala postupně čím dál tím krkolomnější cestou. Když ji vrátné nechtěly do nemocničního areálu pouštět hlavní branou, mesrini jí umožnilo létat přes plot. Když ji začali lékaři i sestry nahánět po chodbách, volila stále častěji vstup do pokojů okny. Když jí chlap ze soukromé bezpečnostní služby začal vyhrožovat zbraní, náhle se před ním zavlnil vzduch a Milča jeho očím zmizela. Nadarmo neměla nejpodrobnější školení o optice a mimozemských zrcadlech!

Nemocnici se jí ale zruinovat nepodařilo. Zachránil ji internista MUDr Šimůnek, který se na nenadálé a nežádoucí zlepšování zdravotního stavu pacientů zaměřil. Trpělivě na svém oddělení pacienty vyslechl a přitom zjistil, že všechny, co se tak podivně uzdravovali, nedávno navštívila neznámá dívka a nabídla jim jakési zázračné pilulky.

MUDr Šimůnek na zázračné pilulky nevěřil. Jenže ti pacienti se zlepšovali tak rychle, až to skutečně zavánělo zázrakem. Nebo účinnou látkou, která znásobila imunitní schopnosti organizmu.

Závěr se nabízel sám. Nějaká špinavá konkurence si ve zdejší nemocnici bez souhlasu lékařů soukromě testuje velice účinný přípravek, který by mohl, aspoň podle výsledků, znamenat největší revoluci v lékařství od objevu penicilínu.

Co to ale znamená? Rychlé uzdravení většiny pokusných osob nahrávalo domněnce, že jde o průlom do současné lékařské vědy. Jestli se ten lék rozšíří, nemocnice se vyprázdní a zkrachují, prestiž lékařů se sníží, tisíce jich přijdou o zaměstnání. Těm špinavcům nejspíš nevadí ani nelegální pokusy na lidech, ostatně - tak tomu je při každém podobném farmaceutickém výzkumu.

Co s tím? Oznámit to na policii? Nelegální pokusy na lidech snad jsou dostatečným důvodem k zahájení trestního stíhání. Jenže - co když ne? Dneska je možné všechno. Dostat do rukou tu dívenku, která podle výpovědi pacientů mezi nimi roznášela své pilulky! Jenže všichni, od sester po ostrahu svorně vypovídali, že nebude lehké ji dopadnout. Zdá se, že si konkurence najala mladou cirkusačku, které nedělá problém přelézt plot, vyšplhat po hromosvodu do druhého patra a vlézt do místností oknem.

Pak ho ale napadlo, že mu sama dala nechtěně do rukou zbraň. Proč pacienty varovala před alkoholem? Protože alkohol účinky pilulky ruší? Pak je ale na tenhle konkurenční podraz snadná odpomoc! Bude to mít jen nepatrnou nevýhodu. Léky pro pacienty musí zaplatit ze svého. Žádná zdravotní pojišťovna mu neuzná jako lék čistou vodku, podávanou hadičkou přímo do žaludku. Tak, aby nikdo z pacientů nepoznal, oč vlastně jde.

Pacienti naštěstí neměli o jeho nové léčebné metodě nejmenší tušení a nebránili se zavádění hadiček do krku. Doktor to přece označil za nezbytný lékařský zákrok! Nikomu ani nevadilo, že se pak cítili v povznesené náladě a později jako po opici.

Téměř nikdo si proto nevšiml, jak se mu po tomto zákroku opět přitížilo...

Nejvíce byl ovšem spokojený doktor Šimůnek. Zejména když zjistil, že se záhadné nežádoucí zlepšování zdravotního stavu u těchto pacientů zastavilo. Všichni se rychle vraceli k původnímu neutěšenému stavu.

Tak to ale bylo v pořádku!

Nemocnice bude zachráněná...


Hospic Milosrdných sester byl další velkou Milčinou akcí. K velkému štěstí klientů tam nebyl nikdo tak inteligentní, jako nemocniční doktor Šimůnek, aby jí to překazil.

Návštěvy však byly komplikovanější. Milosrdné sestry dodržovaly přísný řád a jen na dobré slovo ke svým klientům nikoho cizího nepouštěly, dokonce ani příbuzné. Návštěvní den byl pouze v sobotu a ke klientům směli jen členové jejich rodin, pokud nějaké měli, a to až po pečlivé kontrole dokladů a za ostražité přítomnosti některé z ošetřovatelek.

Klienti se přitom vyhýbali i rozhovorům s nejbližšími příbuznými. Na otázky, jak se tady cítí, měli všichni jednu jedinou, zřejmě naučenou odpověď: „Zaplaťpámbu, dobře.“

Nikomu to nepřipadalo divné a kdo se přece něčemu divil, pak jen zbožnosti bývalých ateistů. Tady to ale jinak nešlo. Kdo porušil řád, dočkal se přísných trestů a modlitby k řádu patřily. Kdo se odmítl modlit, nedostal jídlo. I staří lidé nad hrobem se proto raději s nechutí učili povinné modlitby před jídlem, děkovné po jídle, ranní i večerní.

Aby se dostala dovnitř, musela Milča využít všech svých neobvyklých prostředků. Podařilo se jí využít nestřežené chvíle, kdy Milosrdné sestry odešly na společnou mši a u ležících klientů žádná nehlídala, našla si špatně zavřené okno a prosmýkla se dovnitř. V napodobenině oděvu řádových sester obešla všechny ležící a nabídla jim své »zázračné pilulky«.

Klienti nebyli zvyklí odporovat a ani její dětská postava, která sem očividně nepatřila, nikoho nevyprovokovala ani k údivu, natož k odporu. Sestry udržovaly v hospici kázeň a každé porušení příkazů trestaly. Umírající disciplinovaně spolykali pilulky, poslušně odříkali děkovné modlitbičky a zůstali ležet. V hospici se příliš mnoho aktivit neprojevuje. Milča je nenápadně opustila oknem, které si tentokrát otevřela zevnitř. Vzápětí zmizela.

Sestry se budou asi divit...

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04