Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Moucha

Moucha, sedící na stropě v rohu kanceláře, byla trochu neobvyklá.

Na mouchách bývají nápadné typické velké složené oči. Tahle měla na jejich místě dva malé černé válečky, až to vypadalo, jako by měla u očí divadelní kukátko. Od běžných masařek se lišila snad jen velice tichým letem, bez obvyklého bzučení. Seděla v rohu, odkud mohla obhlédnout celou kancelář, občas tiše oblétla velitelův stůl, pak se opět nenápadně stáhla stranou.

Když náčelník policejní stanice vstal a odešel do místnosti, kde měl vést výslech, moucha se pustila stropu a nenápadně ho následovala těsně pod stropem a dva kroky za ním.

Výslechová místnost byla strohost sama. Za velkým kancelářským stolem seděl vyšetřovatel, na židli proti němu dívka.

Moucha se uvelebila na stropě nad stolem a prohlížela si lejstra ležící před vyšetřovatelem.

„Ahoj, Milčo!“ pocítila vyšetřovaná telepatické oslovení a poznala Pavla. „Neboj se, jsem tu s tebou. Zajímá mě, kdo na nás poštval Policii, tak to, prosím tě, ještě chvilku vydrž. Snaž se trochu zdržovat výslech, ať si stihnu přečíst všechno, co mají na stole.“

„Kde jsi?“ zeptala se ho také telepaticky. Z pohledu vyšetřovatele se jen nepochopitelně, bez zjevné příčiny usmála, ačkoliv na ni předtím druhý vyšetřovatel v roli »zlého muže« pouštěl hrůzu.

„Ta moucha nad stolem, ale zbytečně se sem nedívej, ať si mě nevšimnou,“ upokojil ji Pavel.

„Ta s očima jako dalekohledy?“ ověřovala si, co jí nejvíc utkvělo v paměti, jenže už se zase, z pohledu vyšetřovatele zatvrzele, dívala do země.

„Jo,“ přisvědčil Pavel. „Vypěstoval jsem tři, ale stíhám řídit jen jednu, ostatní mám v záloze, kdyby mi některou plácli. Dívám se teď na tebe jejíma očima. Takže jsem tu s tebou, vydrž!“

„Hele, volá tě starej!“ zahalasil náčelník na vyšetřovatele. Znamenalo to, aby předal výslech a uklidil se stranou, aniž by dal najevo, že svého náčelníka zná.

„Pohlídáš mi ji?“ hodil hlavou k sedící dívence.

„Jen jdi!“ přikývl náčelník.

Zřejmě měl na rozdíl od svého kolegy roli »hodného táty«. Tak se obvykle vyšetřuje - hodný a zlý vyšetřovatel se střídají, dokud vyšetřovaný nekápne božskou.

»Zlý vyšetřovatel« odešel, »hodný« náčelník zaujal jeho místo za stolem. Letmým pohybem ruky sklonil lampu, aby mu lépe svítila na lejstra, jen tím současně pustil proud světla dívce do očí.

„Tak co ty, děvenko?“ zahlaholil bodře. „Tak mladá, a už tady? Co jsi provedla?“

„Nic,“ odvětila tiše, nevýrazně Milča.

„Nic to asi nebylo, když jsi tady,“ nepřijal to náčelník. „Tady nikdo nesedí pro nic za nic.“

„Asi jsem výjimka,“ řekla trochu sarkasticky.

„Za co tě sem přivedli?“ zeptal se jí náčelník. „Promiň, já to nevím, normálně dělám jiné věci, tady sedím jen abys tu něco nevyváděla.“

Obvyklá finta, jak přimět vyšetřovaného ke sdílnosti, na Milču zřejmě neplatila.

„Nemám úmysl vyvádět,“ usmála se. „Kdybych ten úmysl měla, nestačili byste se divit. Ale vážně nevím, proč jsem tady. Řekla bych, že omylem. Vaše komando si nejspíš spletlo adresu.“

„To nebývá obvyklé!“ namítl. „My se tak často nemýlíme.“

„Opravdu by mě zajímalo, co hledalo policejní komando v dětském oddělení obecní knihovny večer, těsně před zavřením?“

„To já taky nevím,“ usmál se trochu shovívavě náčelník. „Nebyl jsem tam, ale muselo to být něco důležitého, přepadovky se nikdy nedělají bezdůvodně. Obvykle se takové doupě nějakou dobu sleduje, než se vybere!“

„To by mě taky zajímalo!“ vzdychla si. „Co důležitého tam mohli sledovat? Pochopila bych to u nelegální pěstírny konopí, ale v obecní knihovně? A ke všemu v dětské?“

„Co jste tam teda dělali?“ zeptal se jí zvědavě náčelník.

„Povídali jsme si,“ odvětila Milča. „Paní Bartošková rozpůjčovala nějaké knihy, děcka odešla domů a zbyly jsme tam jen my dvě. Tak jsme si před zavírací dobou z dlouhé chvíle povídaly.“

„A cos tam dělala ty?“ zeptal se. „Knihy sis zřejmě nepůjčovala!“

„Ne, ještě nemám přečtené ty minulé,“ souhlasila. „Jen tak jsme si povídaly.“

„O čem?“vybafl na ni.

„Podívejte se, to není vůbec důležité!“ odmítla odpověď. „To se vás netýká.“

„Možná ne, ale třeba jo,“ namítl.

„Určitě ne,“ zavrtěla hlavou. „To byly jen takové řečičky...“

„Řečičky... řečičky... ale o čem?“ nedal se odbýt.

„Paní Bartošková mi vyprávěla, jak chodila ještě za svobodna se svým budoucím manželem,“ upřesnila to trochu Milča. „Vám by to zaručeně k ničemu nebylo, to byly jen takové řeči mezi námi děvčaty... to se chlapům vůbec neříká!“

„Za to byste tady neseděly,“ vrtěl hlavou nesouhlasně. „O ničem jiném jste se nebavily?“

„Nač?“ odvětila. „Bylo to zajímavější než televizní detektivka. Ale ne pro vás.“

„Třeba by mě to taky zajímalo...“

„Jak sbalit kluka?“ vyprskla smíchy. „Leda kdybyste byl homosexuál!“

„To nejsem, ale když to bylo zajímavější než televizní detektivka...“

„Zajímavější, ale ne pro vás!“ zase se uklidnila. „Takové věci se přece chlapům neříkají.“

„Nic jiného?“ prohlížel si ji zkoumavě. „Jenže tady v papírech je něco úplně jiného než pouhé řečičky mezi děvčaty! Máte tu... nějakou distribuci nelegálních drog, extáze či co to bylo...“

„Nesmysl,“ řekla. „S drogami jsme nikdy nic neměli.“

„Chvilku ho zdrž,“ požádal ji mezitím Pavel. „Potřebuji si přečíst, co tam má napsané!“

„Jakápak extáze?“ pokračovala tedy. „Co já vím, extáze je nějaký povzbuzující prostředek, co umožňuje tancovat celou noc a nepadnout přitom únavou.“

„Odkud je ale máte?“ vybafl na ni.

„A prosím vás, nač by nám byly?“ podívala se na něho útrpně. „Tady na vesnici se netančí jak je rok dlouhej a co já vím, ani ve městě se žádná diskotéka nekoná. Komu a k čemu by potom byla ta extáze - či co to mělo být? “

„Ale tady je napsané, že jste tu extázi prodávali jako nějaký lék, či co!“ ztvrdl hlas náčelníka. „Co vy na to?“

„Že je to normální pomluva,“ odvětila. „Žádné drogy nevyrábíme, neskladujeme, ani s nimi nekšeftujeme. Tuhle pomluvu si můžete klidně vyškrtnout, je to nesmysl.“

„Myslíš?“ řekl trochu uštěpačně. „A co je tohle?“

A položil před ni - tobolku s ovrósje...


Kluk, který drze vstoupil do lékařského pokoje, kam nemají vstup pacienti ani návštěvy, se netvářil zrovna přívětivě.

„Potřebuji mluvit s doktorem Janem Šimůnkem,“ řekl beze slova pozdravu. „To jste vy?“

V lékařském pokoji byl jen jeden doktor a k nepozvané návštěvě vzhlédl značně rozladěně.

„Tak za prvé - na dveře se klepe,“ sjel kluka. „Za druhé - sem nemá nikdo cizí co vstupovat a za třetí - doktora Šimůnka nezajímá hovor s nějakým cucákem, který se ani neumí chovat!“

„Ale jste to vy, že?“ opakoval kluk drze.

„A co je ti do toho?“ setřel ho opět doktor.

„Jen abych neublížil někomu nevinnému,“ prohlásil kluk - a namířil na doktora nebezpečně vyhlížející pistoli. „Zůstaňte sedět, ani se nehněte! Jinak máte kulku v žaludku!“

Doktor Šimůnek ztuhl. Tohle věru nečekal. Kanón v ruce toho kluka smrděl krchovem. Leda by to byla plastiková maketa - jenže na ni to nevypadalo a kdyby ta hračka byla nedejbóže pravá a on by se rozhodl ji tomu klukovi sebrat, byl by takový omyl asi jeho poslední.

„Poslyš, tohle není žádná hra!“ napomenul ho opatrně, bez předešlého zpupného tónu.

„To ani netvrdím,“ ušklíbl se kluk. „Vy si přece taky rád hrajete se smrtí. A taky to není hra!“

„Co tím chceš říct?“ zkusil doktor Šimůnek vyjednávat.

„Že jste vrah, pane doktore,“ řekl kluk bez mrknutí oka, ale nedětsky tvrdě. „Musím přiznat, váš cynismus je opravdu otřesný. Lehkomyslně zavraždit stovku lidí dovede kdejaký generál, ale u doktora je to něco úplně jiného. Lékaři by snad měli lidem pomáhat, ne?“

„To jistě!“ odvětil doktor. „Ale pořád nechápu, o čem vlastně mluvíš!“

„O vaší alkoholové terapii, pane doktore!“ objasnil mu kluk. „O tom, jak jste do lidí lil vodku trubičkami rovnou do žaludku. Pokud vím, dva už zemřeli, takže jste už dvojnásobný vrah! A brzy budete hromadný, protože další jsou na umření.“

„To je nesmysl!“ zbledl doktor. „Ti dva zemřeli přirozenou smrtí, na nevyléčitelnou nemoc! To je potvrzené pitevním protokolem, se mnou to přece nemůžeš spojovat!“

„Právě že mohu,“ odvětil kluk přísně. „Ti lidé byli na nejlepší cestě k uzdravení. Nalil jste do nich alkohol a tím jste je zabil. A vy to moc dobře víte, vy vrahu!“

„To je nesmysl!“ protestoval rychle doktor. „Alkohol je v žádném případě zabít nemohl!“

„Ale mohl, vy vrahu, a také je zabil!“ trval na svém kluk. „A nevstávejte, seďte na zadku, nebo se mi utrhne ruka a máte v žaludku díru ráže devět... devítka udělá v těle děsnou paseku, umíte si to snad představit, ne?“

„To je neuvěřitelné a absurdní obvinění!“ bránil se lékař, ale raději se ve svém křesle přikrčil.

„Víte moc dobře, že to absurdní není,“ odvětil kluk. „Snad už jste pochopil, o čem mluvím, nebo to chcete ještě víc připomenout? Tak abyste věděl, pane doktore, já jsem vaše »firma X«. Ano, uzdravoval jsem ve vaší nemocnici pacienty! Žádným preparátem »Q«, ale pomocí ovrósje - o tom, bohužel, vy jako lékař nemáte páru. Pochopil jste jedině, že ovrósje představují revoluci v medicíně a pokusil jste se ji zastavit. Jenže za cenu několika mrtvol, které vás budou strašit do konce vašeho života! Už protože víte, že o tom někdo ví! Budou strašit vás - i vašeho šéfa, spolupachatele těch vražd. Oba ale trestu neujdete!“

„To je nesmysl!“ opakoval lékař, bledý jako stěna.

„Další váš zločin je znalecký posudek pro Českou Policii,“ pokračoval kluk. „Na ten se jistě také pamatujete, že? Měl jste tenkrát pravdu, pane doktore, považuji vás za žabaře. Držel jste ve svých krvavých vražedných rukou ovrósje - tu revoluci v medicíně - ale co jste o ní napsal? Obal z technické želatiny ukrývá bobulovitý plod neznámé exotické rostliny, obsahující vědecky dosud nepopsané alkaloidy, které mohou lidský organizmus krátkodobě podpořit, avšak dlouhodobé účinky jsou zanedbatelné... Takové snůšce blábolů se podle vás říká znalecký posudek?“

„Žádný takový posudek jsem nepodával!“ bránil se zsinalý doktor.

„Tak proč je na něm vedle razítka České Policie i váš podpis?“ ušklíbl se kluk. „Ba ne, pane doktore, z toho se nevylžete! Posuzoval jste jako soudní znalec něco, co dodnes nechápete!“

„A ty mi tady chceš tvrdit, že ta bobule je váš zázračný lék?“ vyhrkl doktor.

„To se rozumí, vy brouku Pytlíku!“ odvětil s gustem kluk. „Jakápak bobule exotické rostliny? Nepoznal jste vajíčko lidského symbionta ovrósje? Dokáže tak dobře vyladit činnost organizmu, že si sám poradí nejen se všemi nemocemi, ale i s poraněními! To vajíčko může nahradit celou vaši prašivou nemocnici i se všemi posledními výkřiky techniky za miliony dolarů!“

„A to všechno snad děláš ty sám?“ řekl. „Dovol, abych se tomu zasmál!“

Pokusil se zachechtat, ale ze staženého hrdla dostal jen jakési zakašlání.

„Momentálně sám,“ přikývl kluk a pokračoval: „Ano, máte pravdu. Ovrósje má slabé místo - alkohol. Zabije ho a s ním jeho příznivé vlivy ustanou. To jediné jste pochopil - na to nepotřebujete žádnou genialitu, naši šiřitelé to každému obzvlášť zdůrazňují, takže i největší opilci zanechávali chlastu, aby nepřišli o zdraví! A vy lijete do lidí pokoutně, bez jejich vědomí, jedovatý alkohol, aby nemohli protestovat! A ti dva, co zemřeli, by žili, kdybyste jejich symbionty nezabil! Jste zkrátka travič, pane doktore! Ve středověku by vás po právu zašili do pytle s kameny a hodili do řeky!“

„Dnes ale není středověk!“ protestoval.

„Není středověk, ale traviči zůstali,“ pokračoval jedovatě kluk. „Jeden sedí přede mnou, že? Tak dál - podle vás obal z technické želatiny ukrývá bobuli... a opravdu jste neměl lepší nápad, než to rozložit chemicky? Kdybych stejně analyzoval já vás, konstatoval bych, že vaše tělo obsahuje asi tak na jeden hřebík železa, čímž se vaše cena z chemického hlediska blíží jedné koruně a není vás tedy žádná škoda. Větší frajer by zkusil jeho vnitřek podrobit rozboru DNA - a nestačil by se divit! DNA zárodku ovrósje nemá jednoduchou, ale trojitou šroubovici a neodpovídá žádnému organizmu na Zemi, kde mají všechny šroubovici jednoduchou. Tahle DNA do sebe umí zahrnout jako vzorek až dvě úplné lidské DNA, aniž by to její vlastní funkce ohrozilo nebo ovlivnilo. Jedna uložená DNA zastupuje vzor, druhá určuje specifické rysy. Ovrósje ovlivňuje lidský organizmus, přitom obě DNA kombinuje a vyrovnává a tím uzdravuje. A vy se při posuzování spokojíte primitivním chemickým rozborem... Vědecky dosud nepopsané alkaloidy... Vy žabaři, ubohý, zlý žabaři!“

„A co jsi ty, ty cucáku?“ opáčil uraženě doktor Šimůnek. „Já mám diplom Karlovy univerzity! A čím se můžeš pochlubit ty?“

„Jakou cenu má váš diplom, pane doktore?“ opáčil kluk. „Cenu popsaného papíru. Já umím tu trojitou šroubovici DNA podle potřeby měnit, když chci stvořit tvora podle svých představ! Vážně jste si poslední dobou nevšiml ve své blízkosti veliké mouchy, většinou tiše sedící na stropě?“

„Nevšiml,“ odsekl doktor.

„Ale to jste měl, pane doktore,“ pokýval kluk hlavou soucitně. „Ta moucha z toho stropu četla všechno, co jste měl na stole. I vaše hlášení řediteli nemocnice o průběhu »asanace« a především jeho pochvalnou odpověď. A jak si pan ředitel liboval, že nejste žabaři, když se vám zdařilo hladce zlikvidovat stovku symbiontů - on to sice psal jinými slovy, ale bylo to počteníčko! Takže to věděl také a co víc, souhlasil s tím. Taky darebák, taky vrah!“

„Chceš snad tvrdit, že ta moucha měla inteligenci? To je přece směšné!“

„Ta moucha má větší inteligenci než většina špionážních letounů,“ opáčil kluk. „Letouny se samy nevyhýbají plácačkám. Ale nemá ji ani o moc větší. Na té mouše jsou důležité její oči, jako na špionážních letounech kamery. Místo radiového vysílače má telepatické schopnosti. Umí všechno, co vnímá, předat tomu, kdo ji řídí. Mně.“

„Chceš mi snad tvrdit, že tu mouchu řídíš?“

„Pane doktore, nejen řídím, ale jejíma očima i vidím. I rozepnutý knoflíček vzadu na vašem doktorském plášti. Sáhněte si tam, ať víte, že vám očima té mouchy vidím i zezadu za krk.“

Doktor sebou trhl, sáhl si za krk a zesinal ještě víc.

„Tak - co s vámi?“ vzdychl si kluk. „Vy a pan ředitel jste parta vrahů, všichni ostatní lékaři jsou vaši komplicové. Nejen vám v tom nebránili, ale pomáhali vám vraždit, takže pro ně taky moc pochopení nemám. Na slušného vypadá jen ten, kterému dal pan ředitel výpověď. Přiznám mu, že své pacienty před vámi zachránil, když je nečekaně poslal domů. To bylo to nejrozumnější, co mohl udělat, symbionti je už uzdraví. Jinak je vaše nemocnice odporné hnízdo lékařské mafie, která se nezastaví před vraždami... doufám, že váš odstrašující trest aspoň některé vrátí mezi slušné lidi...“

„Jaký trest?“ vydechl doktor.

„Za vaším ředitelem už jsem byl,“ řekl kluk. „Teď leží na jednotce intenzivní péče, kde se ho všichni snaží dostat ze šoku... Symbiont by to dokázal napravit, vy ne. Jenže ředitel je menší vrah, vraždění symbiontů nevymyslel, jen se k tomu ochotně propůjčil. Vy jste větší lump a vrah, neboť jste to vymyslel. Zasloužíte si tedy i přísnější trest.“

„Co tady plácáš o trestech?“ vybuchl doktor Šimůnek. „Jaké tresty? Nemáš nejmenší právo soudit a tím méně trestat! A když mě tady zastřelíš, budeš obyčejný sprostý vrah!“

„Vy mi tak budete mluvit o právu!“ odfrkl si Pavel. „Kdo dal právo vraždit vám? Nikdo! Jenže já vás vraždit nechci a nebudu. Tahle pistole sice není žádná maketa, ale není nabitá. Mám ji jen abych vzbudil respekt, ale nepotřebuji ji. Dívejte se!“

Položil pistoli na stůl. Doktor na okamžik rozvažoval, zda by po ní neměl skočit, ale uvědomil si, že je to nesmysl. Kdyby nebyla nabitá, nepomohla by mu. A kdyby nabitá byla, ten kluk k ní má blíž a při prudkém pohybu by měl větší šanci popadnout ji.

Vzápětí si mohl gratulovat, že zůstal nehybně sedět. Pistole začala jiskřit a odshora se rychle vypařovala. Během vteřiny se rozplynula do obláčku jiskřiček a i ty rychle uhasly. Stůl byl prázdný.

„Já vlastně žádnou pozemskou zbraň nepotřebuji,“ opakoval kluk. „Ale kdybych vám řekl, že vás změním v obláček jisker, jako tu pistoli, vysmál byste se mi a nejspíš byste mě donutil, abych z vás skutečně ten obláček jisker udělal. Šlo by to, ale nemám to v úmyslu, stejně jako jsem nechtěl zabít vašeho ředitele. Jenže hromadní vrahové si trest zasluhují. Ostatní lékaři... řekněme, že se jejich oběti ještě dají zachránit, takže to je ublížení na zdraví, výpověď to spraví. Ale dva mrtví na vašem oddělení neodpouštějí. Z toho se nevylžete ani nevykoupíte. Takže poslyšte svůj ortel. Jako lékař jste zabil dva lidi, proto přijdete o pravou ruku. Uvažoval jsem, že byste mohl přijít také o oči, ostatně, ve středověku byste přišel i o hrdlo, ale dnes není středověk, ruka stačí. Opakuji, symbiont by ji uzdravil, ale nepřítel a vrah symbiontů nemá na jejich dobrodiní nárok. Invalidní důchod snad dostanete, takže hlady nezhebnete, ale bez pravé ruky budete jako lékař vyřízený.“

„Ty hajzle!“ vyhrkl doktor Šimůnek. „Chtěl bys mi snad useknout ruku? Vážně si myslíš, že ti ji sám někde položím na špalek? To se načekáš!“

„Žádné sekání ruky, pane doktore, nejsme ve středověku!“ usmál se kluk smutněji. „Upadne vám sama, přirozenou cestou, stejně jako vašemu řediteli. Jedna ruka za dvě vraždy, to vlastně není přísný trest. Za Karla IV sekali ruce i za krádež, tehdy byste přišel o hrdlo! Ale máte pravdu, dnes není středověk. U dnešních soudů a s příslušně drahým právníkem byste vyvázl s podmínkou, ale to by taky nebylo spravedlivé. Tohle spravedlivé bude.“

„Cože?“ nadskočil doktor. „O jaké přirozené cestě to mluvíš?“

„Budete to mít napsané ve zdravotní dokumentaci,“ ujistil ho kluk. „Bude to stejně přirozené, jako ta dvě úmrtí na vašem oddělení. Nikdo se neodvážil ani ceknout, že to byly vraždy, ačkoliv to všichni věděli! Vaši kolegové vám do chorobopisu napíší »pokročilá gangréna«, nebo tak nějak, a nejspíš to vyřeší úplně zbytečnou amputací, nebude to ani vypadat jako trest. Jenže trest to bude, vy to budete vědět a bude vás to žrát až do smrti. Rozumíte? Proto jsem tady a proto vám to říkám. Abyste se pak nelitoval, abyste si nemyslel, že je to jen nespravedlivá rána krutého osudu! Lítost si nezasluhujete. Zavřete se ve své vile a v klidu a pokoji si užívejte invalidního důchodu, jistě nějaký dostanete. Jo - a ještě něco. Jestli bude kvůli vám Policie pronásledovat někoho nezúčastněného, jako když pátrala po našich ovrósje, kdy zatkla i lidi, kteří s tím neměli nic společného, navštívím vás znovu a přijdete i o druhou ruku. I kdyby vás hlídalo pět bodyguardů! Stejně dopadnete, jestli si budete dál hrát na lékaře. Jako vrah nemáte nárok ani na titul, takže to »MUDr« nebudete mít ani na vizitce na dveřích, přijdu si to zkontrolovat! S kariérou lékaře máte konec a pro vaše pacienty to bude obrovská úleva. Rozumíte?“

Kluk pokynul rukou. Moucha, dosud sedící na stropě za doktorem Šimůnkem, slétla šikmo dolů a přistála klukovi ve vlasech. Kluk se otočil ke dveřím... a v té chvíli doktorovi vstaly vlasy na hlavě. Jeho vetřelec a samozvaný soudce se rozplynul se a zmizel... jako ta pistole, jen bez jisker...

Dveře se pak naprázdno otevřely a zase zavřely.

Doktor Jan Šimůnek se na to chvíli nevěřícně díval, než jeho pozornost upoutalo nesnesitelné svědění pravé ruky. Svědila ho dlaň, hřbet ruky i všechny prsty jednotlivě.

Podíval se na ni - a vytřeštil oči.

Ruka od zápěstí ke konečkům prstů mu rychle sesychala a černala... Pak se mu od prsteníčku oddělil poslední, úplně zčernalý článek a dopadl na stůl. Žádná krev ale nevytekla... Krátce poté odpadlo i černé bříško palce a obnažilo holou bílou kost.

Doktor zavyl. Víc hrůzou než bolestí, ačkoliv ani to svědění nebylo příjemné. Pomalu sice ustávalo, jenže to nebylo dobré znamení. Ruku teď necítil vůbec a černala rychle dál.

Vyskočil od stolu, vrhl se ke dveřím, vyběhl na prázdnou nemocniční chodbu a za řevu hrůzy utíkal na nedalekou jednotku intenzivní péče.

Snad tam touhle dobou někoho najde!

Vždyť tam teď ošetřují samotného ředitele nemocnice!

...a také mu nepomohou...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:17