Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kázání

Pavel si vedl průběžnou bilanci úspěchů a neúspěchů a pochopitelně v tom pokračoval i když trojlístku nastaly klidnější časy.

Na začátku, ještě v sousedních vesmírech, si předsevzali vybavit opravnými červy ovrósje co nejvíc lidí z městečka a nejbližších vesnic. To se jim podařilo, i když ne stoprocentně. Někteří lidé šířící se pověsti o »zázračných« pilulkách neuvěřili a odmítli je.

K tomu přispělo i kázání v kostelích, neboť faráři se výjimečně shodli na názoru, že účinek pilulek už z principu nesplňuje podmínky pro uznání zázraků, takže jde o nějaký, možná účinný, nicméně zcela obyčejný preparát. A samozřejmě o nich v tomto duchu kázali. Někteří zašli ještě dál a do kázání zahrnuli podezření, že »zázračné pilulky« nejenže nejsou vůbec zázračné, ale pocházejí z temné strany a je proto lépe se jim vyhýbat. Takové kázání už mnohé lidi odradilo. Pilulky odmítli faráři i Milosrdné sestry v klášteře.

Když se o tom Milča od svých dětských prodavačů dozvěděla, doporučila jim změnit taktiku. Měli sami odmítat přízviska jako »zázračné«, »kouzelné« a trvat na tom, že jsou to jen účinné, ale přirozené přípravky, aby nedali příležitost k jejich veřejnému zatracení. Milča měla pro ty případy jasná pravidla - zásadně nikomu nic nevnucovat. Lidé měli pilulky požadovat sami a kdo je nechtěl, toho měli nechat být. Výjimkami byly nemocnice a hospic, kde je nabízela Milča, aby nezletilé prodavače nevystavila zbytečné šikaně. Sama byla sice také nezletilá, ale snesla víc než oni a měla proti nim i mnohem lepší možnosti, jak se šikany dospělých zbavit.

Pravda, na Pavlovu radu vydržela i pár dní věznění, aby zbytečně neohrožovala knihovnici Bartoškovou. Jakmile je oddělili a Milču převezli do dětského domova, ohledy přestaly mít smysl a Milča zmizela oknem - nejprve nechala vypařit část mříží, pak si venku před oknem vytvořila mesrini a poručila Sekovi mříže obnovit. Zajistila tím dlouhotrvající fušku všem, kdo by se snažili na tuto »záhadu zamčeného pokoje« přijít.

Kdo mohl tušit, že Sek obnoví mříže tak dokonale, že to nikdo nepozná?

Pavel si dělal přehled a když zájem o pilulky začal strmě klesat, usoudil, že je již většina lidí získala. Pravda, rozdělili jich méně než kolik činil součet obyvatel města a sousedních vesnic, ale to se dalo vysvětlit tím, že je někteří odmítli. Zdravé děti je zatím nepotřebovaly a i mezi dospělými se našlo dost těch, kdo se buď cítili zdraví, nebo jim naopak nevěřili.

Pavel měl konečně víc času, aby mohl opouštět bezpečí Vejce a podívat se do světa. S Milčou se zaměřili na zjišťování, kdo z lidí ve městečku a vesnicích ovrósje odmítli, nebo o ně přišli, když odmítli dodržovat prohibici. Většina z nich byli faráři, jeptišky, vrcholoví politici a manažeři, nebo jako Milčina matka, bývalí i současní komunisté. Ti všichni ovrósje odmítli ze zásady. Pár starších lidí se dokonce ovrósje bálo, zřejmě pod vlivem kázání, ve kterých faráři »zázračné pilulky« vylíčili jako »nástroj ďábla«, kterému musí věrný křesťan za každou cenu odolat.

U ostatních bylo jednodušší vysvětlení, že je zatím nic netrápilo, takže pilulky nepotřebovali. Což se mohlo kdykoliv změnit a proto se Pavel pokusil získat na svou stranu i dva obvodní lékaře, které do podstaty ovrósje částečně zasvětil. Oba se sice v první chvíli zděsili, že by měli podporovat nasazování cizopasníků do lidí, ale rozumnými důvody se nechali přesvědčit. Nejvíc na ně působila dosavadní pověst »zázračných pilulek«, postavená na jejich nepopiratelně příznivých účincích. Oba již dříve některé pacienty s povzdechem odepsali a smířili se s jejich hospitalizací na onkologickém oddělení nemocnice, odkud se ale vrátili přímo kypící zdravím. Nemohli tím dostat důvěryhodnější vysvědčení o účincích onoho »parazita«. Přijali tedy bez výhrad pár desítek tobolek s ovrósje, aby je nabídli pacientům, kteří si přijdou stěžovat na nějakou nemoc.

Prakticky jen tito lékaři byli schopní smířit se s existencí ovrósje a dokonce pomáhat při jejich šíření mezi lidmi. Důležité bylo, že jim zdravotní pojišťovny platily za pacienty, kteří bezprostřední pomoc nepotřebovali a byli u nich jen v evidenci. Potřební zůstali i lékaři záchranné služby, stále vytížení různými nehodami. U nich Pavel v první chvíli nepochodil, ale když se zaměřil na jejich pacienty a několik jich pomocí ovrósje takříkajíc sebral hrobníkovi z lopaty, donutil je zamyslet se nad nabízenou spoluprací.

Lékař, který odmítne pomoc pro pacienty s povýšeným odkazem na vlastní schopnosti, patří k lopatě, protože jim škodí, i kdyby byl sebevíce vyhlášený. Ke škodě pacientů je i takových lékařů více než dost, ale Pavlovi to nevadilo. Dobře věděl, že mu postačí přesvědčit pár poctivců, kterým jde o blaho pacientů víc než o prestiž. Díky úspěšně vyléčeným pacientům stoupne i prestiž lékařů, zapojených do Pavlova systému. Podle dohody s Pavlem příčinu svých úspěchů neprozrazovali, takže brzy budili dojem vyšších lékařských schopností, než u ostatních lékařů.

Lidé jim zkrátka sami dávali přednost.

Dispečink záchranné služby si zvykl svěřovat záchranu přednostně záchranné službě, usídlené v jedné menší budově bývalé městské nemocnice. Této záchranné službě pacienti neumírali, pokud se je podařilo dostat živé až na lůžko. Ani tam se dlouho nezdrželi a brzy se vraceli domů, zatímco u jiných záchranných služeb byla doba léčení delší a úmrtnost vyšší. Protesty ostatních záchranných středisek byly zbytečné - statistika úspěšnosti hovořila zcela jasně.

Někteří lékaři ovrósje odmítali, neboť u nich nebyly k dispozici výsledky klinických zkoušek. Jenže tady šlo o výjimku, kdy účinkuje i nevyzkoušený preparát. Navíc s takovou úspěšností, že se to nedalo přehlédnout. V naprosté většině případů mohl za neúspěch přiznaný i zapíraný alkohol.

Při nehodách se ovrósje dostávali i k lidem, kteří je předtím zásadně odmítali. Po dobu pobytu u záchranné služby se pacienti rychle uzdravovali a pak už bylo čistě na nich, zda budou dodržovat doporučení lékařů a vyhnou se alkoholu, nebo si ten požitek opět dopřejí. Vyladění jejich organizmů přetrvávalo jistou dobu i po zničení ovrósje, takže si málokdo uvědomil, co jejich zabitím způsobil.

Trojlístek se mohl stáhnout z veřejnosti do Vejce a sledovat, jak se jejich působení ve městě a v okolí vyvíjí.

Zatím to vypadalo dobře...


Pavla trochu hnětlo, že někteří lidé ovrósje odmítli kvůli kázání v kostele. Když je odmítali skalní komunisté, nebo i ti bývalí s převlečenými kabáty, Pavel je nelitoval. Je to vaše přesvědčení? Dobrá, odmítněte. Chcete sloužit Cechapú? Budiž - nic vám proti vaší vůli vnucovat nebudeme. Ale litoval lidi, přesvědčené k odmítnutí kázáním v kostele. Ti to neměli ze své hlavy a nevěděli, proč to dělají. V kostele jim podstrčili falešný důvod k odmítnutí, proč by měli proto trpět?

Pavel nakonec navrhl dojít si za faráři nejbližších farností a pokusit se od nich vyzvědět, proč pořád lidem káží, aby ovrósje odmítali. Kvůli původní pověsti »zázračných« pilulek? Byla to přece spíš lidová tvořivost než úmyslná reklama a když to napravili, ten důvod měl padnout!

Milča se Zdenkou mu to ale vymlouvaly. Kněží byli odedávna, tady i na Gežgui, nositeli a sluhy Cechapú. Měli by se jim vyhýbat a ne na sebe přitahovat pozornost.

„To bych uznal, kdyby byla i u nás církev nejmocnější jako na Gežgui,“ namítl Pavel. „Jenže na Zemi vliv církve už dlouho slábne. Neznamená to, že ji Cechapú přestali užívat jako prostředek k ovládání lidí? Dneska bych se spíš obával skutečných vládců - bankéřů a především politiků.“

„Nepodceňovala bych je,“ vrtěla hlavou pochybovačně Zdenka. „Možná Cechapú přešli na jiné nositele moci, ale nevěřím, že církve nadobro opustili. Asi se to nezdá, ale dodnes mají ve světě vliv i moc. Ostatně - jak je to v Čechách? Komunisté je od moci vytlačili, ale nezničili a když později komunisté převlékli kabáty, církev zvedla hlavu a její bohatství a tím pádem i vliv na lidi stouply. Spíš bych věřila, že v ní dodneška nějací Cechapú zůstali.“

„Možná, ale kde?“ namítal Pavel. „Vyhnul bych se samozřejmě vyšším představitelům kléru, ti ten vliv pořád mají. V Čechách pár vyšších hodnostářů najdeš, ale nebude jich tolik. Pochybuji, že by byli v každém - i posledním - faráři. Ti dnes žijí skromně, jejich vliv se omezuje na pár farníků. To by mohlo být pod úroveň Cechapú, nemyslíte?“

„Já jsem proti,“ řekla rezolutně Zdenka. „Riziko tam je a stojí ti výsledek za to? Komunisty bys nelitoval a svíčkové báby ano?“

„Ty babky nikdy nikomu neublížily, v tom je ten zásadní rozdíl,“ namítal Pavel.

„Hele - proč ti vlastně stojí za námahu pár bigotních fanatiků, když ovrósje nedostanou ani miliony těch, kdo by si je určitě zasloužili víc?“

„Zásluhy nech stranou!“ odvětil. „Nedáváme přece ovrósje podle zásluh, to by nám vznikaly nové kasty a to přece nechceme. Dáváme je lidem v našem dosahu, ostatní by mělo jít stranou.“

„Komunisty také vynecháváš,“ připomněla mu Milča.

„Vynecháváme všechny, kdo se sami a svobodně rozhodnou,“ upřesnil to. „Jenže tihle chudáci se sami a svobodně nerozhodli. Přinejmenším dostali lživé informace. Jaká je to svoboda se lživými informacemi?“

„Nepřeháněj!“ odfrkla si nesouhlasně Zdenka. „Lidi lhali a lhát budou. To je jako kdybys tvrdil, že v Čechách žádná svoboda není a nikdy nebyla.“

„A byla?“ ušklíbl se. „Vždyť tady Cechapú vládnou tisíce let! Lidem lžou odedávna, určitě už od dob praotce Čecha! Lhali Germáni, lhali komunisté, někdy víc, jindy méně - ale že by to dneska bylo lepší? Tomu snad nevěří ani batolata ve školce!“

„To je fakt,“ vzdychla si Milča. „I kdyby lidé lhát přestali, Cechapú budou lhát dál.“

„Hele, holky, říkejte si co chcete, půjdu se podívat za nejbližším farářem a uvidíme,“ rozhodl se Pavel. „Jen si na sebe musím koupit něco obyčejného, v mimozemském bych byl moc nápadný.“

„Dám ti strakatou košili a džíny!“ nabídla mu Zdenka. „V tom jistě nápadný nebudeš!“

Okamžik přemýšlel, ale pak na její návrh přistoupil. Naštěstí se ukázalo, že její džíny natáhne bez problémů, košile byla také univerzální, zakrátko mohl vyrazit.

„Díky za nápad. Když se budu tvářit jako prodavač ovrósje, nebude nápadné ani když se budu o ně zajímat. Půjde přece o normální zdvořilostní návštěvu.“

„Hele - co kdybych tam poslala některého skutečného prodavače?“ napadlo Milču.

„Z toho by mohl farář vytáhnout nějaké informace o nás,“ namítl Pavel. „Já si dám pozor.“

„To víš - lhát se musí umět!“ broukla si Zdenka.

„Nechci lhát,“ namítl. „Jen o tom nebudu povídat.“

„Ale dávej na sebe pozor,“ napomenula ho Zdenka.

Pavel slíbil a vypravil se za farářem. V jejich vsi fara nebyla, ale Pavel věděl, odkud sem pan farář dojíždí. Nasedl do mesrini a vedlejšími silničkami se vydal na cestu.

Obě dívky se za ním starostlivě dívaly, ačkoliv jim zmizel z očí.

Jen tušily, kudy letí...


„Rád bych se vás, pane faráři, na něco zeptal,“ začal Pavel, když přišel za ním do sakristie.

Farář se po kázání převlékal a zjevně na něho neměl čas.

„Mám teď ještě jedno kázání v sousední vesnici,“ vymlouval se.

„To vám moc času nezabere,“ ujišťoval ho Pavel. „Je to vlastně maličkost.“

„Když je to maličkost, nemohla by počkat?“

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Pavel. „Týká se to víry a vrtá mi to v hlavě už dlouho.“

„Týká se to víry?“ zpozorněl farář. „Potřebuješ něco vysvětlit? Poslyš, ty přece nechodíš na kázání, že ne? To bych si tě pamatoval. Věříš vůbec v Boha?“

„To se přece dneska považuje za soukromou věc každého,“ pokrčil Pavel rameny.

„V tom máš, bohužel, pravdu,“ povzdychl si farář. „To je ta bída dnešního světa. Kdekdo se považuje za osvíceného a málokdo opravdu upřímně věří.“

Mezitím se mu podařilo převléci, uložil mešní roucho do skříně a chystal se k odchodu.

„Mohl bych jet kousek s vámi,“ navrhl Pavel. „Beztak jedete k nám do vsi!“

„Nemám v autě pojištěná sedadla, nemohu brát stopaře,“ namítl farář.

„Já přece nejsem stopař,“ namítl Pavel. „A na vás snad dává pozor váš šéf, ne?“

Pokynul hlavou a podíval se směrem nahoru, aby nebylo pochyb o tom, jak to myslí.

„Tomu se říká »Opovážlivé spoléhání na milost Boží« a je to jeden z hříchů!“ odvětil farář, ale shovívavě se Pavlově důvěřivosti usmál. „Ale... pro jednou se snad nic nestane... Tak pojď...“

Pavel následoval faráře ven z kostela. Farář mu dal ve dveřích přednost, aby mohl zamknout vchod do sakristie, pak spolu obešli kostel, aby zamkl i hlavní dveře.

„Je nás na to málo,“ posteskl si. „Dřív byla fara v každé větší vesnici, dnes musíme obsloužit každý několik farností a fary zatím chátrají... Víra mnohých upadá...“

Nasedli každý z jedné strany a farář se pozvolna rozjel. Ulička od kostela byla úzká, kdyby tu něco potkali, měli by problém s vyhýbáním. Naštěstí sem auta zřejmě často nejezdila.

„Tak povídej, synku!“ vybídl Pavla.

„Pane faráři, setkal jste se někdy se zázrakem?“ začal Pavel.

Farář se na něho podíval trochu úkosem, ale protože se blížili ke křižovatce s hlavní silnicí, věnoval větší pozornost řízení. Až když se dostali z úzké uličky na hlavní, mohl Pavlovi odpovědět.

„Zázraky se děly a dějí,“ řekl nedbale. „Setkal ses snad s něčím, co si neumíš vysvětlit?“

„To ne,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Ale zázraky jsou závislé i na úrovni lidí. Ve středověku by za zázrak považovali i obyčejnou baterku, natož mluvící rádio, o televizi nemluvě.“

„Asi ano,“ připustil farář.

„Anebo by to považovali za dílo nečistých sil,“ doplnil Pavel.

„To možná taky.“

„Takže když se setkáme s nějakou dostatečně vyspělou technologií, kterou běžný člověk hned nepochopí, bude to také dílo nečistých sil? Co víme o principech, na jakých pracují mobily, počítače nebo digitální televize? To dnes znají jen odborníci a těch je na světě poměrně málo. Většina lidí se s tím setkává jen jako uživatelé.“

„Ano, ale obecně jsou principy těch přístrojů někde popsané a i běžným lidem dostupné,“ řekl nenuceně farář. „Koho to trápí, může si je najít buď v knihovně - dnes i na internetu - nebo si to dát vysvětlit od odborníků - není jich zase tak málo, aby to bylo úplně nedostupné.“

„No dobře...“ přijal Pavel i tento argument. „Ale jsou i jiné, méně známé věci... co třeba kovy s tvarovou pamětí? Ty zná ještě méně odborníků a když se s tím člověk setká, může si v první chvíli myslet, že jde o něco nadpřirozeného.“

„Dobře, ale i to je snad vysvětlitelné přirozenou cestou,“ namítl kněz.

„Jistěže je,“ přikývl Pavel. „Ale v tom případě by mě zajímalo, proč pořád v kostele kážete proti pilulkám ovrósje, když jde také jen o pouhou vyspělou technologii, jenže biologickou.“

Farář okamžitě ztuhl.

„Poslyš,“ obrátil se náhle s vážnou tváří na Pavla. „Kde ty ses s těmi pilulkami setkal?“

„Je jich přece plné městečko,“ ujistil ho Pavel. „Jsou vynikající, naši si je taky koupili, ale vy prý v kostele kážete, že v nich je něco nečistého. Proč? Anebo se jich mám taky bát?“

V autě se na chvíli rozhostilo ticho, rušené jen předením motoru. Ujeli několik set metrů, než si farář rozmyslel odpověď.

„To je trochu složitější,“ řekl opatrně a zase se věnoval řízení, ačkoliv jeli po přehledné, rovné a v tuto dobu úplně prázdné silnici.

„Co je na těch pilulkách tak složitého?“ opáčil nespokojeně Pavel. „Nemáme poslední dobou plno nových zázračných léků? Taky jsem slyšel, že lidé pilulky ovrósje nazývali zázračné, jenže léků bylo, je a bude... já bych je s peklem rozhodně nespojoval. To považuji za úplnou pitomost.“

Jemné brumlání motoru bylo zase na několik set metrů jízdy jediné, co je obklopovalo.

„Že by byly ovrósje opravdu zázračné, to přece nikdo netvrdí,“ pokračoval tedy Pavel, když se kněz neměl k odpovědi. „Ale říkat jim naopak ďábelské, to je snad hodně silné kafe, nemyslíte?“

„Je to trochu složitější,“ opakoval kněz. „Pravda, nazývat jakýkoliv lék zázračným je opravdu přehnané. Ale tyhle pilulky... sám bych si o nich názor udělat nedovedl, ale dostali jsme mimořádný přípis od České biskupské konference, která nám taková kázání doporučila. Opravdu nevím, jak k tomuto závěru dospěla, ale její doporučení bývají obvykle dobře podložená a ztotožnit se s nimi neshledávám jako chybu.“

„Takže je i vy považujete za ďábelské?“ podíval se Pavel na kněze nevinně.

„Podle toho, co o nich napsala Česká biskupská konference, nemají ty pilulky přírodní původ. To ti ale těžko vysvětlím, je to příliš teologicky odborné, než abys to při svém dosavadním vzdělání pochopil,“ snažil se z toho nějak vyvléci.

„Jenže vy tím znepokojujete pár tisíc lidí, kteří si ty pilulky již vzali,“ upozornil ho Pavel.

„Pokud se tím budou znepokojovat - tím lépe!“ opáčil farář. „Víra upadá, bylo by jen dobré, kdyby ji nevěrci začali brát konečně vážně.“

„Jenže co až se ukáže, že ovrósje jsou jen další řada nových léků? Slyšel jsem, že na rozdíl od mnoha jiných jsou opravdu účinné - a vy nejenže víru neupevníte, ale naopak ji zdiskreditujete.“

„To mě napadlo už při čtení toho přípisu od Biskupské konference,“ přiznal kněz. „Ale tohle nebezpečí zřejmě nehrozí, naopak. V přípise stálo, že pilulky brzy způsobí několik nepřirozených úmrtí a pak bude naše kázání podepřené i ze strany lékařů a jiných vědců.“

Řekl to tak přesvědčeným tónem, až to Pavla zarazilo. Jak se zdá, něco se chystá. A mohlo by to být drastické. Několik nepřirozených úmrtí... Cechapú se zřejmě nezastaví před ničím a holky měly pravdu, když církvi nedůvěřují. Ačkoliv - pravdu měl nejspíš i on, zdejší faráři nejsou nic víc než věrnými služebníky mocnějších a nebezpečnějších.

Auto na kraji vesnice zpomalilo a odbočilo ke kostelu. Ležel stranou od hlavní silnice, cesta k němu byla úzká a setkat se tu s traktorem by znamenalo obtížné vyhýbání.

„Půjdeš se mnou na kázání?“ obrátil se farář na Pavla, když vystoupili. „Vyslechnout si slovo Boží ti nemůže v žádném případě uškodit.“

„Neuškodí,“ připustil Pavel. „Pokud to bude slovo Boží a ne České biskupské konference.“

„Česká biskupská konference váží svá slova tak, aby nebyla do větru,“ ujistil ho s převahou v hlase farář. „Jsou pak skoro jako skutečná slova Boží.“

„Uvidíme - uslyšíme,“ pokrčil rameny Pavel, ale aby kněze zbytečně nepopudil, následoval ho do kostela. U vrat už se tísnil hlouček věřících. Byli mezi nimi kromě starších i mladší, několik rodičů sem přivedlo i své děti. Na Pavla se zadívali trochu udiveně, ale nikdo neřekl ani slovo.

Farář odemkl kostel a vstoupil jako první. Připojil se k němu zdejší pomocník a doprovázel ho až do sakristie. Dva hoši mladší než Pavel, zřejmě ministranti, šli s nimi.

Pavel s nimi nešel. Byl však zvědavý, co bude v kázání a proto zamířil do kostelní lavice hned za místní věřící. Ti seděli vepředu, aby dobře slyšeli, většina kostela byla ale prázdná.

Uvidíme, pomyslel si.


Kázání proběhlo klidně, hlavním tématem byl svatý Prokop. Podle legend oral pole ďáblem, kterého světec zapřáhl místo koně a popoháněl ho křížem. Farář vyzdvihl hlavně Prokopovu odvahu a sílu jeho víry, která mu dovolila využít ďábla i proti jeho vůli k dobrému účelu, zatímco ďábel ke svým nekalým cílům mnohem častěji »orá« naopak lidmi.

O pilulkách ovrósje nepadlo ani slovo, jen na konci kázání se farář obrátil k věřícím s výzvou k vytrvání ve víře a k trpělivosti, protože »Boží mlýny melou možná pomalu, ale zato jistě« - Pavel neměl tušení, zda se to vztahuje k ovrósje nebo k něčemu jinému.

Po kázání se farář odešel přestrojit do sakristie, ale Pavel na něho nečekal a raději se připojil k odcházejícím věřícím. Hlavou se mu přitom honila farářova slova.

»...již brzy způsobí několik nepřirozených úmrtí a pak bude naše kázání podepřené i ze strany lékařů i jiných vědců...«

Bylo to varování před nějakou chystanou kulišárnou? Co to ale bude? A hlavně - nedalo by se tomu zabránit? ...několik nepřirozených úmrtí... Jenže - jak to chtějí provést?

Zabít ovrósje je poměrně jednoduché, stačí k tomu panák vodky. Ovrósje přitom vytvoří pár vajíček, ale ty i se zbytky ovrósje téměř bez povšimnutí zmizí. To přece nemůže způsobit něčí smrt! Jenže - co když se chystá hromadná vražda a obětmi mají být lidé s ovrósje? Nepřirozená úmrtí... Jak to chtějí ty bestie provést, aby podezření padlo na někoho jiného? A jak chtějí rozeznat, kdo má v sobě ovrósje a kdo ne? Leda - leda by tu hromadnou vraždu připravovali bez rozlišení mezi lidmi s ovrósje a bez nich. Ti druzí budou zkrátka »vedlejšími obětmi«. V městě a nejbližších vesnicích má ovrósje většina lidí, takže by museli plošně vyvraždit celé městečko i s okolím. Gežgové tvrdili, že se Cechapú před hromadnými vraždami nikdy nezastavili, to by tomu odpovídalo. Jenže farářova výzva k vytrvání ve víře a k trpělivosti by potom byla jen nesmyslným plácnutím do vody.

Proč mu to ale prozrazoval? Že by se jen podřekl?

Farář je podle všeho pouhým pěšáčkem ve hře České biskupské konference. Sdělili mu jen to nejnutnější, sám na to nemá vliv, jen poslušně plní přípisy, možná i »hlásí nahoru«, co po něm chtějí vědět. Kdyby v něm byl Cechapú, byl by agresívní jako ta žena na Yucatanu. Jenže z jeho slov se zdá, že se o ovrósje zajímají i nebezpeční lidé. Pokud jsou ještě lidmi... Co s tím? Měli by zbystřit pozornost, ale co až ten úder přijde? Vždyť nemají ani tušení, co by to mělo být!

Něco se ale zřejmě chystá!


Pavel se bezděčně oddělil od hloučku věřících - či spíš, věřící se rozcházeli do domovů, až šel úplně sám. Aniž by nad tím přemýšlel, kráčel po silnici vedoucí k řece. Tam odbočí na polní cestu k Blatům... jenže náhle měl pocit, že nejde sám.

Prudce se otočil a spatřil jakýsi stín, snažící se přimknout k živému plotu u jednoho stavení. Někdo ho sledoval? Proč?

Pavel uvažoval jen krátce. Nejlépe bude vyjasnit si to na místě. Jak byl tím směrem otočený, vykročil rázně ke stínu, který se marně snažil vtisknout do křovin.

„Ahoj!“ pozdravil ho Pavel. „Chceš se mnou mluvit?“

Od živého plotu se odlepila postava kluka, který pochopil, že další skrývání nemá smysl, ale netvářil se příliš ochotně.

„S tebou ne,“ odvětil zamračeně. „Ale ty znáš Milču, viď?“

„Znám,“ přikývl Pavel. „Co jí chceš?“

„Potřebuju s ní nutně mluvit,“ řekl kluk.

„Takže si myslíš, že tě k ní zavedu, co?“ řekl naplno Pavel.

„Jo,“ přisvědčil kluk lakonicky.

„A nebylo by lepší, kdybys šel přímo za ní?“ navrhl mu Pavel. „Proč se přede mnou skrýváš?“

„Protože mi vždycky zmizela, jen co vyšla z knihovny,“ řekl vyčítavě.

„No jo,“ vzdychl si Pavel. „To ona umí. A ty sis myslel, že tě k ní dovedu, když mě budeš zpovzdálí sledovat... Buď rád, že jsem si tě všiml, ještě než jsem taky zmizel - jako Milča.“

„Ty taky umíš mizet?“

„Samozřejmě,“ přikývl Pavel.

„A jak to děláte?“

„To je trochu složitější, než aby se to dalo popsat několika slovy, ale umíme to.“

„Vy tři jste vůbec takoví... divní...“ prohlásil kluk ne zrovna přátelským tónem.

„Jsme,“ souhlasil Pavel. „Jsme Jiní, víš?“

„Jiní... jiní... ale jak to, že zrovna vy?“

„To je na dlouhé povídání a kromě toho je to tajemství,“ odmítl mu Pavel vysvětlení. „Proč tě to zajímá? Chceš být také takový? Ujišťuji tě, není to vůbec tak jednoduché, jak se zdá.“

„Pan farář říkal, že jste upsali duši ďáblu!“ vyhrkl kluk. „Je to pravda? Já doufám, že ne!“

„Tohle že pan farář říkal?“ podíval se Pavel na kluka pozorněji. „On nás zná?“

„Asi ne, když tě nepoznal - ale minule tvrdil, že se vám máme vyhýbat,“ dodal kluk.

„Tak proč se nám nevyhýbáš?“ zamračil se Pavel.

„Protože na ďábly nevěřím a už vůbec ne, že byste se jim upsali,“ řekl kluk. „A kromě toho jsem ty »ďábelské« pilulky taky prodával a na ďábelské nevypadaly.“

„Príma!“ usmál se trochu Pavel. „Já tyhle pomluvy taky neberu. Naštěstí nabeton vím, že jsme se nikomu neupsali, takže neuznávám ani další stížnosti. Klidně přiznám, že jsme Jiní, ale nemáme nic od ďáblů.“

„Taky jsem si to myslel,“ otrnulo trochu klukovi. „Ačkoliv jsem sám viděl, jak se Milča úplně zničeho nic rozplynula...“

„To se nerozplynula, jen se zneviditelnila,“ řekl Pavel. „Viděl jsi někdy v létě fatu morgánu?“

„Ty jsou snad jen na poušti,“ zarazil se kluk.

„Tam bývají častější, ale i u nás můžeš vidět menší fata morgány, zejména v letním horku na asfaltových silnicích. Vypadají jako kaluže vody, ve kterých se odráží obloha, ale když přijdeš blíž, rozplynou se a je tam jen černý asfalt.“

„To znám,“ rozjasnil se kluk.

„My umíme něco podobného,“ ujistil ho Pavel. „Dokážeme zkrátka lidem zmizet. Ale je to jen fata morgána, i když trošku dokonalejší, než ta na silnici. Není v ní ale nic pekelného.“

„Taky bych to chtěl umět,“ zatoužil kluk.

„Není to ale jednoduché,“ opakoval Pavel. „Chceš si promluvit s Milčou? Já bych ti nestačil?“

„Radši bych mluvil s ní,“ trval na svém. „Dovedeš mě k ní?“

„Mohl bych... když jsi nám pomáhal s těmi pilulkami... ale mám jednu podmínku.“

„Všechno splním!“ vyhrkl kluk. „...teda, pokud to bude možné...“ dodal opatrněji.

„Moje podmínka je jednoduchá,“ řekl Pavel vážně. „Nikomu nic neřekneš, ani rodičům. Bude to ode dneška i tvoje tajemství, rozumíš? Jak se vlastně jmenuješ?“

„Kuba... Jakub Lipinský,“ řekl kluk opatrně.

„A kolik máš brášků?“ zeptal se ho Pavel.

„Jen sestru, Bóžu,“ odvětil. „Ale jsou jí teprve dva roky, je ještě malá.“

„Ale jistě už mluví a mohla by to prozradit, takže nic neřekneš ani jí, rozumíš?“

„Rozumím,“ přikývl. „Nikomu nic neřeknu! Na mou duši a na psí uši!“

„Dobře,“ přikývl Pavel spokojeně. „Beze mě by ses k Milči nikdy nedostal, ale teď mi podej ruku, něco uvidíš.“

Přitočil si kluka k sobě a požádal o mesrini. Pak kluka posadil na silové pole. Připadalo jim, že sedí na neviditelné pneumatice.

„Týýý brďo!“ povzdychl si Kuba nadšeně. „Vy vážně umíte čarovat?“

„To nebyly čáry, ale mesrini - to bych ti teď musel dlouho vysvětlovat,“ řekl Pavel. „Teď se dobře dívej! Mimochodem - oba jsme neviditelní a aspoň vidíš, proč bys nás nemohl tajně sledovat, přinejmenším ne pěšky.“

Klouzali rychlostí vlaštovky nejprve těsně nad silnicí, ale pak se vznesli výš, přenesli se přes kulturní dům, stojící v dolní části vsi a pokračovali cestou necestou přímo k Blatům.

„Kde vlastně bydlíte?“ vyzvídal Kuba. „Tímhle směrem je nejbližší vesnice pěkně daleko!“

„Na blatech máme ukrytý dům,“ dostal odpověď.

„Na blatech?“ opakoval Kuba nedůvěřivě. „Tam přece nic není!“

„Nebylo, ale je,“ ujistil ho Pavel. „Jenže to není vidět. Fata morgána druhého druhu.“

Nalétávali směrem od vesnice, když se znenáhla na bažině objevila řada světélek, uspořádaná do podlouhlé křivky. Mesrini kleslo níž a zpomalilo, až na konci letěli krokem těsně nad hladinou.

„Postav se zase na nohy!“ vybídl Pavel Kubu.

Pod nimi byla znenadání černá plošina, ale když znenadání mesrini zmizelo, Pavel nezůstal stát. Vrhl se proti černé stěně a než se Kuba vzpamatoval, zmizel v ní. Z černé stěny trčela jen jeho ruka, jenže Kubu držela a táhla ho do té černi. Chlapec se vzepřel, jenže na plošince se neměl čeho zachytit, ztratil rovnováhu a proletěl stěnou, jen na poslední chvíli, když se ta čerň blížila k jeho obličeji, spíš instinktivně než úmyslně zavřel oči.

„Hele, koho jsi nám to přivedl?“ uslyšel neznámý dívčí hlas.

Kuba otevřel co nejrychleji oči.

Milču poznal hned, ale tu druhou ne. Kromě Pavla tu byly dvě dívky, oblečené do podivných kombinéz. Všichni tři ale zřejmě patřili k sobě, neboť dívky Pavla nadšeně vítaly.

„Máme návštěvu,“ obrátil se Pavel ke Kubovi.

„Toho neznám!“ zarazila se Zdenka.

„Ale znáš!“ usmála se Milča. „To je přece Kubík Lipinský, má tátu truhláře! Jenže když jsi ho viděla minule, byl to ještě předškoláček.“

„Ach jo - máš pravdu,“ vzdychla si Zdenka. „Já si na to pořád ne a ne zvyknout!“

„Tak se seznamte!“ vybídla je Milča.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04