Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Štvanci

Největší výhodou mesrini, kromě nedostižné obratnosti, byla neviditelnost. V situaci, ve které se tři uprchlíci nacházeli, to byla výhoda přímo klíčová.

Pavlovi nedělalo potíž zarazit přistávací manévr ještě v bezpečné vzdálenosti od chaloupky, kde na ně očividně čekalo další přepadové komando, změnit směr a zamířit k jinému záložnímu sídlu. Zdenka mu určila další blízkou chaloupku, jenže Pavel už byl obezřetnější, přibližoval se opatrněji ze strany, takže si včas všiml dalších pandurů, mnohem pečlivěji zamaskovaných v nedalekém houští. Vlastně měli kliku, že u minulé chaloupky byly pandury zamaskované tak nedbale, že si jich všimli už z dálky. Tady měly maskování lepší, jenže už je tu víceméně čekali, což jim umožnilo vyhnout se další nastražené pasti.

„Tohle nevypadá dobře,“ zamračil se ale Pavel, když opět přerušoval klesání a zvedl směr letu do výšky. „Tady to přece nemohl nikdo prokecnout! Kdo o tomhle sídle věděl? Akorát tvoji rodiče, Zdenko! Jenže ty bych nepodezíral.“

„Já taky ne,“ opáčila Zdenka. „Za naše ručím krkem. Jak se o téhle chaloupce mohli dozvědět Cechapú, to ale taky vážně netuším.“

„Zřejmě jsme je podcenili,“ uvažoval Pavel. „Co bych dělal já na jejich místě, kdybych hledal v okolí některého města dobře ukrytou stavbu? Vzal bych letecké snímky z doby před třemi lety, položil bych přes ně ty současné a věnoval bych se všem rozdílům. Použil bych navíc katastrální mapy, kde je každý nově postavený barák zakreslený - a tyhle chaloupky tam nejsou, takže bych je asi taky objevil.“

„To by ale byla příšerná práce!“ otřásla se Zdenka.

„Pro jednoho člověka by to byla příšerná fuška,“ přikývl. „Jenže nemáme tušení, kolik tisíc lidí na to Cechapú najali. Mohl by jim to podstatně ulehčit i vhodný srovnávací program.“

„Vždyť ty chaloupky chrání neviditelnost!“ namítla Zdenka.

„Neviditelnost sice objekt zamaskuje, ale nemůže přesně vytvořit původní dojem,“ trval na svém Pavel. „V detailech se to nutně liší. Neviditelnost si z nejbližšího okolí vypůjčí, co má zobrazit na místě objektu, jenže něco potom vidíš dvojmo a něco zmizí. Tak se dalo objevit i Vejce - i Blata se jistě lišila od stavu z doby před pár lety! Jak říkám - podcenili jsme je!“

„V tom případě můžeme rovnou vynechat všechny roubenky,“ uvažovala rozmrzele Zdenka. „Totéž se dá tvrdit o betonových pevnostech podle vzoru starého pohraničního opevnění. Naštěstí jsem nestavěla jen je. Můžeme zkusit nějakou jeskyni, ty se na leteckých snímcích neobjevují.“

„Neměli bychom nechat všechny prozrazené objekty vypařit?“ navrhla Milča.

„Proč?“ usmál se Pavel. „Chceš jim potvrdit, jak je správně odhalili? Naopak bychom jich pár mohli postavit u větších měst, bezdomovcům by se jistě hodily. Není tam přece nic, co by mohlo Cechapú na naši stopu přivést, jsou to jen prázdné, neškodné stavby na místech, kde by správně nic stát nemělo. Odlišuje je trochu neviditelnost, tu bych asi zrušil, ale to je asi tak všechno. Nechme je klidně na pokoji, ať je vojáci dál poctivě hlídají!“

„Takže nám zbývají jeskyně,“ zkrátila debatu Zdenka. „Máme jich ale jen pár, nečekala jsem, že mé kouzelné perníkové chaloupky někdo tak rychle odhalí.“

„Perníkové chaloupky?“ zasmála se tomu Milča.

„No jistě!“ odvětila Zdenka. „Nemůže mít dneska člověk sklon k pohádkové romantice? Spíš by mě ale zajímalo, jestli neobjevili i jeskyně.“

„Tak si rychle ně některou vzpomeň, ať neletíme jen tak pánubohu do oken!“ vybídl ji Pavel.

„Jen klid, stačí změnit směr trošku doprava,“ vzdychla si Zdenka. „Není to už daleko.“

„Uvidíme, co nás tam čeká,“ dodala Milča.


Jeskyni, ke které dorazili, skutečně nikdo nehlídal.

Přistáli přímo před vchodem. Zdenka zrušila zrcadla, maskující vchod z větší dálky. Dohodli se, že bude lépe okolí vchodu vůbec nezkreslovat. Pavel překryl vchod silovým polem se strukturou okolní skály, aby nevítaným návštěvníkům nejen zmizel, ale nebyl pro ně ani prostupný.

„Tahle nora má jednu nevýhodu,“ zhodnotila ji kritickým pohledem Milča. „Až nás v ní přece jen objeví, budeme tam v pasti. Z Vejce se dalo uniknout vrchem, tohle žádný druhý východ nemá.“

„Nemá - tak nějaký uděláme!“ navrhl Pavel.

Sekovi naštěstí nedělalo potíže anihilovat cokoliv včetně tvrdé skály. Brzy měla jeskyně nový východ, rovněž překrytý silovým polem napodobujícím skálu, jenže ve výši téměř dvaceti metrů nad okolním terénem. Druhý vchod by mohli objevit jen horolezci a to jen podle toho, že by se jim do umělé skály nepodařilo zatlouci ani skobu.

„Druhý východ bys asi měla dodělat i k ostatním jeskyním,“ navrhl Pavel Zdence. „Viděla jsi, jak to dělám, zvládneš to jistě taky. Obleť je, já musím pokračovat ve výzkumech.“

„Jak jsi s tím daleko?“ zeptala se ho věcně Milča.

„Jako na začátku,“ přiznal rozmrzele. „Ty bakterie vytvořil fakt génius. A musel je dělat podle nějakého vzorku ovrósje. Ještě že neměl v rukou i čersíchy, jinak jsme mohli být i bez nich.“

„Spíš bych se bála, že se budou šířit i jinak než jen vakcínou,“ zavrčela Milča. „Co bys dělal, kdyby se šířily třeba kapénkovou infekcí?“

„Aby se ty potvory mohly šířily vzduchem, musely by se v lidech množit,“ řekl Pavel. „Jenže pak by mohly způsobit tak nebezpečnou epidemii, že by počty mrtvých šplhaly k milionům. To by byla skutečná pandemie - jenže ta by v první řadě ohrožovala i jejich tvůrce.“

„Hele - bádej dál,“ pobídla ho Milča. „Ale nezapomínej se taky najíst!“

„Bez obav,“ usmál se. „Hlad mě vždycky donutí něco si dát, ani nemusím chodit daleko.“

„Jen aby!“ řekla Milča.


Zdenka se vrátila poměrně rychle. Nejenže obletěla všechny zbývající jeskyně, ale u všech se jí podařilo zamaskovat vchod i bez zrcadel a vytvořit nouzový východ nedostupný bez žebříku a lana. Navíc stihla obletět všechny zbývající chaloupky i bunkry, bohužel se znepokojujícím výsledkem.

Všechny objekty hlídali maskovaní ozbrojenci. Nerozpoznala, zda to jsou vojáci nebo policie, neměli na sobě žádné nápisy, čísla, ani jiné identifikátory. Prostě jen hlídali. Ale podle toho, jak se chovali podobní chlápkové u Vejce, nemohli od nich čekat přátelské jednání.

Kolem poledne nastal další nepříjemný obrat.

„Pavle, do vsi přijela nějaká přepadovka, samá policejní auta, mezi nimi pár velkých antonů,“ oslovil syna telepaticky pan Vejvoda s další jobovkou.

„Nevíš proč?“ zeptal se ho Pavel.

„Nevím,“ doplnil otec. „Půjdu se podívat, co se venku děje...“

Odmlčel se, ale krátce nato se ozval telepaticky znovu.

„Pavle, je to nějaká příšerná akce!“ hlásil udýchaně. „Vytáhli nás z domu a nacpali do antona. Chovají se přitom hodně neurvale. Nevíme proč, ale asi nás chtějí někam odvézt!“

To už stejnou zvěst věděla i Zdenka, které to rovněž telepaticky sdělili její rodiče. Krátce poté se sešli v jednom antonu s Vejvodovými a brzy ohlásili, že s nimi policajti kamsi vyjeli.

„Díky za zprávu, podíváme se na to!“ uklidňoval rodiče Pavel, stejně jako Zdenka svoje.

„Co to má znamenat?“ zachmuřil se Pavel. „Naši přece nikdy nikomu nic zlého neudělali!“

„Za tím budou Cechapú!“ usuzovala Zdenka.

„To je fakt, ti by se na nic neohlíželi!“ ještě víc zvážněl Pavel. „Třeba nás chtějí vydírat.“

„Co s tím chceš ale dělat?“ visela mu Zdenka očima na rtech, ačkoliv dosud spolu neprohodili hlasem ani slovo. „Nepoletíme ta auta sledovat, ať víme, kam je odvezou?“

„Poleť se mnou!“ navrhl jí znenadání. „Tohle nemůžeme nechat jen tak!“

„A co Milča?“

„Vystačíme si dva!“ řekl Pavel. „Milči to můžeš sdělit, až poletíme!“

Popadl ji za ruku a otočil ji tak, aby mesrini vzniklo kolem obou. Jakmile vzniklo, rozletěl se úzkou chodbou, kde silové pole zachytávalo za drobné výčnělky jako nafouknutý pouťový balonek, protlačovaný betonovou kanalizační rourou.

Zdenka se už chystala vyslovit obavu, aby se pole o skálu nerozškráblo, ale mezitím stoupající chodba skončila a oba vylétli ze skály, aniž by za nimi zůstala díra.

Mesrini dokázalo v krátké době vyvinout rychlost tryskáče, aniž by řvalo na celé okolí, jak je u tryskáčů obvyklé. Zakrátko před nimi v dálce vyvstala věž známého kostela a brzy zpozorovali na silnici pod sebou uhánět směrem od vesnice velké policejní vozidlo.

„Oni jim ani nedali doprovod?“ odfrkl si Pavel. „Pak to bude jednodušší, než jsem si myslel.“

„Co chceš dělat?“ vyzvídala Zdenka.

„Hned uvidíš!“ ujistil ji.

Nalétl něco přes půl kilometru před obě auta a klesl až k silnici. Zdenka zpozorovala, jak se do asfaltu sama od sebe udělala díra, kam by se dal zasunout kmen vzrostlého smrku. Pak se v ní ale zablýsklo cosi stříbřitého, jenže Pavel nečekal, až si to Zdenka prohlédne a prudce se s mesrini vznesl.

Uprostřed silnice se oslnivě zablýsklo, do všech stran se v oblacích dýmu rozlétly kusy asfaltu a policajti začali usilovně brzdit, aby do toho dýmu nevjeli.

Neviditelný Pavel brzdícího antona bleskově přeletěl a za ním vložil do další díry v asfaltu druhý stříbrný válec. Tentokrát si ho Zdenka stihla prohlédnout lépe, ale víc než pár stabilizačních křidélek na horním konci ani teď rozeznat nestačila.

Druhá hromová exploze se ozvala za autem. Mezitím vítr odvanul první oblak dýmu trochu stranou a v silnici se skvěl kráter, kam by se vešel nejspíš i autobus.

„Čím to bylo?“ zeptala se rychle Zdenka.

„Vypůjčil jsem si je z helikoptéry, co oblétávala naše Vejce,“ vysvětlil jí ochotně. „Jak vidíš, jsou to pěkné pumelice, když bouchnou!“

První kráter přerušil silnici před policejním autem, druhý kráter zablokoval i ústupovou cestu. Terénní auto by snad mohlo sjet ze silnice a ustoupit přes pole, jenže anton by daleko neujel.

Z jeho kabiny vyskočili dva policisté v černých uniformách se samopaly v rukou a zmateně vyhlíželi, co se děje. Silnice byla úplně prázdná. Jednoho napadlo zalehnout do příkopu, ale druhý zůstal stát. Nikdo po nich nestřílel a široko daleko se nepohnula ani větev nejbližších stromů.

„Tohle nečekali!“ pochvaloval si Pavel, který mezitím sletěl s neviditelným mesrini níž, nad hlavy policistů. „Vědí, že jsme je přepadli, ale ještě jim nedošlo, že shora. Já je teď zpacifikuji, ty si řekni o mesrini, vezmi k sobě vaše a až je budeš mít, na nic nečekej a prchej. Já vezmu naše.“

Přiblížil se ještě víc. Náhle začaly policejní samopaly jiskřit a než se policisté vzpamatovali, drželi v rukou jen pažbičky. Bez samopalů byli vydáni na pospas - prakticky komukoliv.

Pavel přistál poblíž auta, zrušil mesrini a oba se objevili očím dokonale zkoprnělých policistů.

„Tak - a pěkně čelem k zemi a ruce za hlavu!“ poručil jim Pavel.

Oba ho kupodivu poslechli. Zdenka se tomu chtěla divit, jenže když pohlédla na Pavla, spatřila v jeho ruce hrozivě vyhlížející černý samopal. Proto měl takový respekt!

Pavel opatrně vykročil ke stojícímu antonu. Mohl se tam skrývat další ozbrojenec, ale když znenadání pokynul netrpělivě samopalem, vysoukal se z kabiny antona řidič a aniž by se stavěl na odpor, zalehl poslušně s rukama za hlavou do příkopu vedle ostatních.

Zdenka čekala, že se Pavel pokusí z policistů vymámit klíče, ale Pavel se tím nemínil zdržovat. Zadní dveře antona se samy otevřely a dovnitř vozidla zasvítilo polední slunce. Další dva policisté, oba rovněž beze zbraně, tam zvedali ruce nad hlavu, na Pavlův pokyn vystoupili z vozu a přidali se ke svým kolegům, ležícím v příkopu.

„Mami! Tati! Tady jsme!“ vykřikla Zdenka, když spatřila překvapené rodiče.

„Vylezte ven a pojďte k nám!“ doplnila, když viděla, jak se nemají k útěku.

Konečně se zadržení vzpamatovali. Nejprve vyskočil pan Vejvoda, podal ruce paní Vejvodové a pomohl jí vystoupit, pak ještě pomohl Zdenčině mamince. Zdenčin otec vystoupil z auta jako poslední. Všichni měli ruce spoutané kovovými pouty.

„Mami, tati, pojďte rychle ke mně!“ vyzývala je rychle Zdenka.

Poslechli ji a zamířili k dceři. Ta si je oba hbitě otočila, aby byli čelem po směru letu, načež i s nimi zmizela - a zamířila k novému úkrytu.

„A vy pojďte ke mně!“ poručil Pavel svým rodičům. Jen k němu doběhli, z Pavlova samopalu se zajiskřilo a zmizel beze stopy, jenže to už Pavel popadl rodiče za ruce, otočil si je - a zmizel.

Ležící policisté se odvážili zvednout hlavy až po chvíli - jenže to už byl všude klid.

K jejich údivu nebyly v silnici před ani za autem ty obrovské jámy. Asfalt se zdál neporušený, jen v polích kolem se válely černé hroudy asfaltu, který tu byl - jaksi navíc.

Další překvapení na ně čekalo vedle antona. Auto nemělo ani škrábnutí a vedle na zemi ležely pečlivě srovnané - jejich samopaly.

Zadržení však v autě nebyli a dvě děti, které se účastnily přepadení, s nimi záhadně zmizely.

To snad není pravda! Kdo jim uvěří, co se tady odehrálo?

Dalším průšvihem - kromě toho, že zmizeli zadržení - však smrdělo, co všichni pochopili ve chvíli, kdy se chystali rozebrat si každý svůj samopal.

Všechny zbraně měly totéž výrobní číslo...


„To jste neměli dělat!“ domlouval pan Vejvoda synovi už během letu k jejich současné skrýši.

„Proč ne?“ zeptal se Pavel s jasně nesouhlasným tónem hlasu.

„Mohli jsme se bránit u soudu,“ odvětil otec a mnul si zápěstí, otlačená od pout - Pavel jim je sejmul hned po startu, ale oba měli ještě chvíli zápěstí zčervenalá. „Co jste tím únosem vyřešili? Teď budeme pro všechny soudy uprchlí podezřelí a máme u nich jen další vroubek!“

„Obávám se, že to byly hodně naivní naděje, tati!“ namítl Pavel. „Snad se nespoléháš na naše prohnilé soudy? Jestli jsou v pozadí Cechapú, neměli byste nejmenší naději. Soudy by vás spolkly jako malinu. Proč vás vlastně zatkli?“

„To nám neřekli,“ vzdychl si otec. „Jen nás s velkým řevem naložili a už jsme jeli.“

„Já se totiž obávám, že si nás Cechapú spojili dohromady,“ vzdychl si Pavel. „Říkal jsem vám přece, že po nás půjdou, ale doteď jsme doufali, že půjdou jen po nás a vás se to nedotkne. Takže jsme se zmýlili a jedete v tom s námi.“

„No jo - ale co teď s námi bude?“ vzdychal otec. „Máme se až do smrti skrývat? Dá rozum, po takovém útěku se domů vrátit nemůžeme. To nebude žádný život!“

„My už jsme se s tím smířili,“ utěšoval ho Pavel. „Zvyknete si s námi.“

„To těžko!“ vzdychl si otec. „Skrývání pro nás není.“

„Možná, ale uvědom si, tati, nikdy jste se nesetkali s takovými bestiemi, jako jsou Cechapú.“

„Říkáš, že jsou to mimozemšťani...“ zahučel otec. „Neměli by být vyspělejší než my lidé?“

„Nejspíš jsou,“ pokrčil rameny Pavel. „V genetice jsem se setkal jen s jedním jejich výtvorem, to je přímo excelentní práce! Jejich schopnost maskovat se v lidech je obdivuhodná - ani Nokimcha nám nedokázal dát návod, jak je rozpoznat. Ke všemu ovládané úspěšně využívají. Na Zemi mají k dispozici veškeré technické vymoženosti lidstva. A není to málo! Uvědom si, dokázali by lidstvo nukleárními zbraněmi vyhladit i pětkrát.“

„Proč se tedy proti nim stavíte?“

„Oni se přece postavili proti nám, tati,“ řekl Pavel. „Vyspělost nepoznáš podle úrovně zbraní. Přišli jsme z vesmíru a přinesli jsme si pár mimozemských vymožeností. Takových, jaké by mohli dát lidem i oni, kdyby chtěli - zdraví, delší život... Jenže to se jim nehodí, nepotřebují zdravější lidi s delším životem. Potřebují vydělávat na lidech nemocných. První, co proti nám podnikli, je pokus o vyvraždění všech lidí, kteří od nás získali ovrósje.“

„Myslíš, že je to tak?“

„Obávám se toho,“ přikývl Pavel. „A podle toho, jaké úchvatné genetické dílo představuje ta jejich vražedná vakcína, tvrdím, že by ovrósje dokázali dát lidem i oni. Jenže oni nechtějí. Potřebují lidi nemocné - ti přece rádi platí za všechno možné - za léky i lékařskou péči, která vlastně neléčí, jen udržuje v jakž takž provozuschopném stavu. Řekl bych, že Cechapú řídí i pozemskou lékařskou vědu - a možná většinu pozemské vědy.“

„To by ale od nich nebylo k lidem zrovna laskavé!“

„Laskavost k lidem od nich nečekej,“ usmál se Pavel kysele. „Potřebují nás jen jako otroky. Vsadím se, že i starověké otrokářství byl jejich výmysl. Dnes se sice otroctví oficiálně nepraktikuje, ale neoficiální otroctví kvete ve všech zemích - a finanční otroctví není o mnoho lidštější.“

„Je to zkrátka bída!“ vzdychl si otec.

Mezitím přistáli u skalní stěny a Pavel s rodiči vletěl dovnitř. Zastavili se v předsíňce, Pavel zrušil mesrini a vedl rodiče do hlavní místnosti, kde už na ně čekali ostatní - Zdenka s rodiči i Milča.

„Tak jsme dopadli!“ vítal pan Sadový souseda. „Jak sedláci u Chlumce!“

Pan Vejvoda s tím souhlasil - co mu zbývalo jiného?

Zdenka s Milčou ihned vytvořily další křesílka a usadily nově příchozí kolem kruhového stolku zgylot, vznášejícího se mezi nimi a pokrytého improvizovanou hostinou.

„Však vám tady s námi zle nebude!“ těšila Zdenka především svoji vyplašenou mámu.

„No - jak se tak koukám, nežijete si tu špatně,“ zhodnotil to pan Vejvoda. „Odkud to máte? To je všechno od toho... mimozemského Seka?“

Dívky nedávno rodičům vysvětlovaly, jak si mohou u Seka objednávat. Rodiče to potěšilo. Nejen tím, že si mohli sami pořídit spoustu věcí a ušetřit zejména za potraviny, ale především, že se jejich děti neživí loupežemi a podvody. Jen je nenapadlo, že by se v podobné situaci ocitli i oni.

A jak se zdálo - nadlouho.


Milča odletěla do vsi, zjistit, co se tam děje, zatímco Zdenka a Pavel se věnovali rodičům. Bude chvíli trvat, než se obě rodiny ve skalním domě aspoň trochu zabydlí. Trojlístek se brzy cítil jako doma i tady ve skále, ale dospělým nepřítomnost oken vadila. Pavel tvrdil, že potrvá pár dní, než si na nový domov zvyknou.

„Proboha, vždyť tu nic nemáte!“ spráskla ruce Zdenčina maminka, když ji Zdenka doprovázela po skalním »domě«.

„Však ani nic nepotřebujeme,“ ujistila ji Zdenka. „To nás naučili mimozemšťané - obejít se bez spousty cetek. Při cestování ze světa na svět jsme nikdy neměli žádná zavazadla a nikdy jsme je ani nepotřebovali. Jen Pavel schraňoval jako cennou památku svůj pozemský mobil - ačkoliv mu nebyl k ničemu, jen nám zkomplikoval návrat na Zem.“

„No dobře, ale teď jste přece zpátky, doma - na Zemi!“ namítala matka.

„Jenže my nic nepotřebujeme ani tady,“ usmála se na ni dcera. „Cokoliv potřebujeme, o to si prostě řekneme.“

„Nikde jsem tu neviděla televizi,“ postěžovala si matka.

„My se na ni nekoukáme,“ odvětila Zdenka. „Ale jestli se bez ní neobejdeš, pořídíme ti ji.“

„Ale kde tu vůbec máte kuchyň?“

„Na co?“ usmála se Zdenka. „My přece nevaříme! Když máme na něco chuť, požádáme o to a taky to hned sníme. Proto nemáme a nepotřebujeme sporák ani ledničku.“

„A mohli byste mi opatřit aspoň tu televizi?“

„To se rozumí!“ ujistila ji Zdenka.

A hned se do toho dala. Nejprve Sekovou pomocí vyhloubila do skály »televizní komnatu«, vybavenou pohodlnými křesly i pohovkami, kam umístila stejný model televizoru, jaký nedávno dostali Vejvodovi i Sadovi.

Menší problém byl, že televizor bez elektřiny nefungoval. Zdenka na to narazila vlastně poprvé. Do této chvíle elektřinu nepotřebovali. Mimozemské osvětlení se zapínalo myšlenkou, ani ve Vejci, ani ve skále přívod nepotřebovalo. Televizor pozemské výroby však bez elektřiny odmítl ukazovat.

Zdenka na to pozvala Pavla, ale tentokrát nepochodila. Pavel už byl zase zahrabaný do výzkumů smrtící vakcíny a odkázal ji na později.

„Hele, tati,“ obrátila se tedy na otce a seznámila ho s problémem chybějící elektroinstalace ve skalním domě.

„To je zajímavé!“ podivil se. „Vždyť vám tady všude svítí světlo!“

„Jo, jenže to je mimozemské světlo, to nepotřebuje přívod elektřiny!“ ujistila ho.

„A vy tu vážně nic na elektřinu nemáte?“

„Zatím jsme nic takového nepotřebovali, ale pozemská televize nedá bez elektřiny ani ránu.“

„To asi bude problém,“ zamyslel se. „Viděl bych to na tři možnosti. První - zavést do jeskyně elektřinu. Tu asi můžeme rovnou škrtnout, to by nás prozradilo. Druhá - pořídit si malý přenosný generátor na benzín, dělají se takové. To by bylo lepší a pokud to dobře chápu, s benzínem by tady problémy nebyly. Třetí - televizor na baterie nebo do auta. Sehnat automobilový akumulátor by asi nebyl velký problém, menší problém by byl, kde ten akumulátor nabíjet.“

„To by problém nebyl,“ odvětila Zdenka. Sek by si ho jistě pamatoval nabitý.“

„Teď jde tedy o to, všechno to sehnat, když tu nemáte peníze.“

„No jo - peníze...“ vzpomněla si Zdenka. „Měli jsme ve Vejci krabičku tisícikorun, jenže jsme ji tam při tom fofru nechali. Buď ji potom Sek nechal vypařit i s Vejcem, nebo zapadla do bažiny a už ji nikdo neuvidí, v nejhorším mohla plavat a pak ji ti zakuklenci sebrali. Vzal je čert, seženeme jiné. V nejhorším prodáme do několika různých bazarů televizory - jsou přece úplně nové. Nebo něco jiného, však už by se něco našlo.“

Tím se ale pořízení televizoru odložilo na kdovíkdy - a mezitím se staly jiné, horší události.

Rodinám Vejvodů a Sadových to nekončilo...


Z vesnice se znenadání ozvala Milča.

„Pavle, policajti ze statku Sadových vyvádějí dobytek a pobíjejí drůbež!“ ohlásila Pavlovi.

„V tom jim asi nezabráníme,“ odpověděl jí Pavel. „Dá se čekat, že se tam budou chovat jako dobyvatelé a rozkradou, co se dá.“

„Jenže oni otevřeli ve škole očkovací středisko a chystají se všechny lidi povinně očkovat!“ doplnila to Milča. „Co s tím budeme dělat? Říkal jsi...“

„To je tisíckrát horší!“ ujistil ho Pavel. „Už tam letím!“

Aby neztrácel čas, spojil se telepaticky se Zdenkou, ačkoliv byla jen o patro níž, a seznámil ji s plánem Cechapú na očkovací středisko.

„To by byla katastrofa!“ ujistil ji. „Tomu musíme zabránit! Poletíme tomu zabránit! Poletím tam hned, Milča už tam je. Ty se tady starej o rodiče.“

Krátce poté vyletěla ze skály neviditelná mesrini a zamířila k vesnici.

Už z dálky bylo vidět, jak policie na dvoře u Sadových vyhání krávy ze stáje. Na silnici je pak připravení ozbrojenci zastřelili a nakladač je házel na nákladní auto, kde už ležel zastřelený dobytek od sousedů. Pavel se tam zaletěl podívat. Mezi kravami leželi i psi a kočky, ve velkých pytlích byla zřejmě drůbež. Pytle s drůbeží se ještě zmítaly, bylo jasné, že se v nich drůbež dusí. Ozbrojencům zřejmě slepice nestály ani za náboje.

„Bestie!“ ulevil si Pavel. „No, ještě že to naši nevidí!“

Dlouho se tu však neochomýtali a Pavel raději zamířil ke škole.

Před školou bylo rušno. Policisté s megafony odesílali vesničany do školy, jiní se zbraněmi v rukou dohlíželi. Pavlovi to připomnělo obrázky z německých koncentračních táborů. Jestli je také organizovali Cechapú, byla by to podobnost ne zcela náhodná.

Pavel po dohodě s Milčou přistáli přímo vedle vchodu. Na okamžik se mihli zrakům vesničanů i policistů, když Pavel zrušil mesrini, ale opět zmizeli, když použili osobní zrcadla neviditelnosti. Kdo si jich všiml, nepatrně sebou trhl, jenže když oba zmizeli, dalo se to považovat za přelud, případně za halucinaci.

Vběhli dovnitř a mířili do třídy, kam kdysi chodili jako prvňáčci. Lavice byly ale naskládané podél stěn a uprostřed bylo pracoviště lékaře a administrátora, vybaveného notebookem, který měl očkované ověřovat a zapisovat. Zdálo se, že přišli na samém začátku, neboť mezi očkovanými bylo teprve pět dospělých vesničanů a tři děti. Ve třídě navíc dohlíželo dvanáct policistů se samopaly, připravenými k výstřelu. Hlídali ostřížími zraky vesničany, ačkoliv ti se očkování nijak nezpěčovali.

„Vnuť těm naočkovaným vodku!“ nařídil Pavel Milči. „I dětem, na detaily není čas!“

Sám se zaměřil na lékaře, kterému znenadání v ruce zajiskřila injekční stříkačka a rozplynula se v nic, právě když se chystal vpíchnout vakcínu panu Lipinskému, prvnímu z Kubovy rodiny.

Lékař se v první chvíli zarazil a nevěřícně se díval na svoji ruku.

Bylo to neuvěřitelné a překvapivé, jenže lékař nad tím dlouho neuvažoval.

„Sestři!“ natáhl ruku ke zdravotní sestře. „Podejte mi další!“

Mladá zdravotní sestřička měla na stolečku na kovové míse připravených již několik dalších injekcí. Stranou měla otevřenou krabici plastikových stříkaček, menší s jehlami a veliké balení ampulí s vakcínou. Tu plnila do připravených stříkaček a jak se zdálo, šlo jí to od ruky. Na lékařův příkaz pohotově podala další stříkačku, jenže i ta se, tentokrát v ruce sestřičky, znenadání vypařila.

„Co je to?“ vyjekla sestřička zděšeně - a ještě větší zděšení ji čekalo, když pohlédla na stolek, kde předtím měla připravené a vyrovnané naplněné injekční stříkačky. Byl prázdný, zmizely nejen předem přichystané injekce, ale i prázdné stříkačky, jehly i vakcíny.

„Ochranko, pozor! Jsou tu!“ otočil se lékař bez velkého vzrušení k ozbrojencům.

Ochranka však měla v té chvíli jiný problém. Namísto zbraní, připravených k výstřelu, drželi ozbrojenci jen pažbičky samopalů. Ve stejném okamžiku, kdy mizely připravené injekce, zajiskřily a zmizely i jejich zbraně.

„Chyťte je, sakra!“ zvolal lékař naléhavěji.

Odzbrojení ozbrojenci zaváhali. Ono se řekne - chyťte je - jenže koho? Nikdo neutíkal!

Lékař si ale kupodivu věděl rady i v takovém případě. Vyskočil ze židle, otočil se stranou ke kovové tlakové láhvi, otočil kohoutkem a jakmile se ozval sykot, vyrazil ze dveří třídy.

Pavel spatřil, jak z kohoutku tlakové láhve vyrazil zelenavý plyn. Nemusel ani vědět, co to je, bliklo mu hlavou, že doktor marně neprchá - a nechal Seka celou láhev i s obsahem anihilovat.

Zajiskřilo to - a láhev i s obsahem zmizela. Pavel se obával, že po anihilaci jednoho konce se plyn uvolní a vybuchne, ale Sek byl naštěstí rychlejší. Jakési množství zeleného plynu však již do okolního vzduchu uniklo a rychle se v něm začalo rozpouštět. Všude, kde zelený plyn zasáhl stojící vesničany, ozval se dusivý kašel.

„Všichni ven!“ vykřikl Pavel. „Je tu jedovatý plyn!“

Ve dveřích třídy nastal okamžitě nával, lidé se tam tlačili tak prudce, až ucpali dveře, ale Pavel měl nápad, jak jim pomoci. Telepaticky, pro ostatní neslyšně, oslovil Milču.

„Vyleť pravým oknem, já levým! Vytrhni okna i se skly, ať ten jed vyletí oknem!“

Sám se obalil mesrinim a poručil mu vyletět ven zavřeným oknem. Sklo a vyražené okenní příčky i rámy vylétly ven na silnici, následované stejným vodopádem skla a třísek z druhého okna.

V té chvíli vyběhl z hlavních dveří školy lékař. Když vedle něho začalo létat sklo s dřevěnými třískami, zarazil se, ale rychle se vzpamatoval a vytasil z kapsy pod lékařským pláštěm stříbřitě lesklou pistoli. Ale protože nikoho neviděl, střídavě mířil pistolí nervózně vlevo vpravo podle toho, odkud zrovna slyšel podezřelejší zvuky.

Netušil, že stojí šikmo pod neviditelným Pavlem.

Stříbřitě lesklá pistole v lékařově ruce zajiskřila a zmizela. Lékař se zděšeně podíval na svou ruku, jako by tomu nemohl uvěřit. Ale dlouho se tím nezabýval. Opět hrábl do kapsy pod pláštěm, tentokrát vytáhl rýhovaný granát, vytrhl pojistku a bez rozmýšlení vhodil smrtící hračku rozbitým oknem do školní třídy, plné lidí.

„Hajzle!“ ulevil si Pavel. Naštěstí se zajiskřilo a granát se rozplynul ještě ve vzduchu. Sek byl opět rychlejší.

„To si říkáš lékař?“ obořil se Pavel na zabijáckého lékaře.

Lékař ho neviděl, ani neslyšel, ale rychle zajel rukou do kapsy. Tentokrát vytáhl skleničku, kterou nečekaně udeřil o asfalt silnice. Ze skleničky se do všech stran rozstříkla olejovitá kapalina, před níž sám lékař hbitě uskočil.

Znič to! poručil Pavel Sekovi.

Střepy zajiskřily a zmizely i s rozstříknutou hnědou olejovitou kapalinou.

Co to bylo? To Pavel netušil, ale už toho měl dost. Ten chlap je zkrátka nebezpečný šílenec maskovaný lékařským pláštěm. Horší je, že z obou stran silnice poklusem přibíhají další zakuklenci.

Znič ho! poručil Pavel Sekovi a ukázal myšlenkou na lékaře. Takový vrah nesmí uniknout!

Příkaz k anihilaci Sek neprovedl, místo toho Pavlovi v hlavě vyskočila otázka, jakou už zažil.

„Opravdu chceš zničit dva živé tvory? Rozmysli si to!“

Dva? podivil se Pavel v duchu, ale hned mu to došlo. Lékař je zřejmě CechapúSek ho proto považuje za dva. U ženy by mohlo jít o těhotenství, ale chlap těhotný být nemůže.

„Ano, chci!“ odpověděl pevně Sekovi myšlenkou. „Jinak ti dva budou zabíjet!“

Sek přijal potvrzující příkaz - postava lékaře zajiskřila a zmizela.

„Jdu se vrátit do třídy,“ oznámil Pavel telepaticky neviditelné Milči. „Chci vědět, co to bylo za plyn, jestli to náhodou nebyl jed. Vrátím se tam pravým oknem.“

„Tys toho... tys ho zabil!“ zděsila se Milča.

„Vždyť to byl Cechapú!“ ospravedlňoval to Pavel.

„Ale v těle nevinného člověka!“ namítla s odporem v hlase.

„Ty přece víš, že po odchodu Cechapú zůstane jen tělo bez duše!“ osopil se na ní neobyčejně ostře. „Chceš snad zachraňovat tělo bez duše? To je nesmysl! A likvidace Cechapú byla v té chvíli mnohem důležitější!“

Jenže neměl čas na rozmýšlení. vletěl zpátky do třídy, kde v té chvíli dospělí vesničané, děti, policisté, administrátor a dokonce i zdravotní sestřička kašlali jako o závod. Také Pavel se rozkašlal, když vletěl do toho štiplavého, dusivého dýmu. Naštěstí průvan, způsobený vytlučenými okny, plyn rychle ředil a snižoval jeho účinky, ale i tak mohl v této chvíli říci, že všichni uvnitř byli neschopní jakékoliv rozumné činnosti včetně útěku. Kdyby Pavel s Milčou rázně nevymlátili okna, kdoví jak by to s lidmi uvnitř dopadlo.

Pavel jen letmo zkontroloval, zda uvnitř nezůstalo něco dalšího, co by ještě mohlo lidi ohrozit, ale když na nic nepřišel, stejnou cestou školní třídu opustil.

„Neměli bychom někoho vzít s sebou?“ navrhla mu telepaticky Milča, když prolétal rozbitým oknem ven.

„Teď by to nebylo dobré,“ namítl Pavel. „Bude tu asi zmatek, ale každý, kdo záhadně zmizí, dopadne jako naši - už by se neměl kam vracet. Teď se musíme postarat o záchranu lidí před tou vakcínou. Tady jsme to jen oddálili - naštěstí jsme přitom ulovili i jednoho Cechapú, ale oni se vrátí s větší silou a nakonec prosadí svou. A ve všech okolních vsích to nejsme schopní ohlídat. Vždyť i tady nám přímo pod rukama stačili oočkovat pár lidí!“

„Myslíš, že je ta vodka, co jsem jim vnutila, zachrání?“ zvážněla.

„Nevím - to zjistíme už během pár dní,“ vzdychl si Pavel. „Udělali jsme všechno, co jsme udělat mohli, ale teď se musíme zaměřit na zbytek lidí s ovrósje!“

„Myslíš tvoji letákovou akci?“

„Jo, přesně tu,“ přikývl.

Vyvolal si leták, vytištěný u Zbyndi Koťátka. Sek jej dodal obratem.

Chci sto těchto lístků! poručil mu myšlenkou a natáhl dlaň.

Vzápětí je už držel, jeden jako druhý.

„Řekni si také o stovku těch letáků, Sek je už zná, rozhodíme je po vesnici. Pak se rozdělíme a půjdeme je rozhodit po městečku a okolních vesnicích. Nemusíš s nimi šetřit, házej je po stovkách dokud nebudou všude. Nikdo je nesmí přehlédnout.“

„Poslyš - neměli bychom pro lidi někam připravit i vodku?“ napadlo ji.

„Můžeme to zkusit,“ přistoupil na to Pavel. „Ale to chce dodat do každého domu jednu láhev, nejlépe u zadních dveří, aby je nemohl nikdo posbírat a kšeftovat s nimi. Pak by se nemuselo dostat na potřebné.“

První balíček letáčků oba mrskli rozbitými okny do třídy, odkud se stále ještě ozývalo kašlání přiotrávených, druhý rozhodili až ve výši sto metrů nad školou a přivolali tím na sebe pozornost zakuklenců v černém dole - někteří tam dole vytahovali mobilní telefony a kamsi vzrušeně volali, ale těch už si nevšímali.

Byla to - jak jinak - hrubá chyba...

Rozdělili se, Milča zamířila k městečku a Pavel si vybral nejbližší vesnice.

Kromě letáčků, rozhozených z výšky, je čekalo i mnohem pracnější rozmisťování lahví, aby lidé nemuseli protijed pracně shánět. Problém bude jistě s alkoholiky - panák vodky po abstinenci je nejkratší cestou k opětnému propadnutí alkoholu, ale smrtelná kombinace ovrósje s vakcínou by byla neporovnatelně horší.

„Nebylo by jednodušší vyměnit vakcínu v těch ampulích za něco neškodnějšího?“ napadlo po chvilce Milču a hned tím Pavla telepaticky kontaktovala.

„Myslíš, aby ty potvory očkovaly lidi neškodnou vodičkou?“ odvětil Pavel. „Předně je otázka, kolik ampulí bychom přehlédli - ty by pak nerušeně vraždily. Druhá věc je, jak rychle by nám na to Cechapú přišli. Určitě by jim bylo divné, že se po té vakcíně nikomu neudělá špatně. Podívali by se na obsah ampulí - a nahradili by je další várkou. Ba ne, jednodušší v této chvíli bude zlikvidovat ovrósje! Ostatně - někdo je v sobě zlikviduje hned, jiný může čekat, až nebude mít jinou možnost.“

„Uvidíme, jestli se nám podařilo zachránit ty, kdo už injekci dostali,“ strachovala se Milča.

„Myslím si, že ano,“ uklidňoval ji Pavel. „Vzpomeň si - pan Maděra se dal očkovat v Praze, ale horečky ho zchvátily až den po příjezdu doma. Vražedné bakterie potřebují k proniknutí do krve nějaký čas, zatímco alkohol se k ovrósje dostane rychleji...“

„Snad máš pravdu,“ vzdychla si Milča.

Netušili, že oba v této chvíli Cechapú katastrofálně podcenili...

Byť ne v biologii...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:45