Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vatra na obzoru

Když v první chvíli Milča navrhovala připravit lidem na okno s letákem vodku, aby ji pracně nesháněli, ještě netušila, jak to bude příšerně pracné. Lidé by vodku sháněli každý pro sebe a pro svoji rodinu, zatímco oni dva měli rozmístit několik tisíc lahví. Naštěstí se nemuseli tahat s bednami lahví, o každou si řekli až na místě a Sek je celkem ochotně vytvářel - jenže ten postup! Vzlétnout, přeletět k sousednímu domu, zrušit mesrini, požádat Seka o láhev a letáček, dát je na okno, opět vyvolat mesrini, vzlétnout... a tak pořád dokolečka, přičemž přelet k sousednímu dvorku netrval déle než pár vteřin, takže nejvíc času strávili vytvářením a rušením mesrini. Rozhodit stovku letáků nad domy bylo proti tomu neporovnatelně kratší a Milča chvílemi litovala, že ji to vůbec napadlo.

Nicméně postupovala pomalu, ale jistě. Začala nad okrajovou čtvrtí s převahou malých domů a postupně se prokousávala ke středu města, kde bydlelo lidí méně, zato zde byly rozsáhlejší a vyšší domy s převahou obchodů a úřadů.

Pavel oblétával okolní vesnice, kde domky, obklopené zahrádkami, stály od sebe dál, ovšem počet neobytných domů byl mnohem větší - kromě kostela, hospody, obchodu, obecního úřadu tu bylo nejvíc stodol a jiných zemědělských objektů. Přelétávání mezi domky trvalo zhruba stejně, ale vizuálně to rychleji odsýpalo. Zakrátko měl hotovou první vesnici, pak další.

Za obrovským šedozeleným letadlem se ohlédl, neboť přelétávalo nad krajem nezvykle nízko. Nad zdejším krajem létaly nejčastěji ultralighty z městského letiště, dopravní letouny tu dodržují cestovní výšku kolem deseti kilometrů, kde skoro nejsou slyšet a člověk si jich všimne jedině když za sebou zanechávají dlouhé pásy kondenzačních čar. Tohle ale letělo v letové hladině sotva čtyř tisíc metrů, kde svými čtyřmi motory řvalo jako hejno kamionů s uraženými tlumiči výfuků. Prostě se nedalo přeslechnout ani přehlédnout.

Ve chvíli, kdy přelétalo jejich vesnici, se náhle od letadla cosi stříbrného oddělilo a rozvinul se nad tím padák. Pavla to zaujalo - co tam mohli shazovat? Další bednu zdravotnického materiálu, který jim prve zničil?
Sekačka kopretin v Čechách...

Sekačka kopretin v Čechách...

Náhle se prudce zablesklo, až si musel v bublině mesrini, ačkoliv i ta neočekávaně ztmavla, zaclonit oči. Nad vesnicí na okamžik zazářilo malé slunce a když po chvilce pohaslo, byla vesnice... proboha, vesnice tam už nebyla... Jen hořící peklo, kde hořelo snad i kamení.

„Ježíšmarjá, Milčo, vidíš to taky?“ zalovil v telepatii po Milči.

„Co to bylo, proboha?“ odpověděla mu zaraženě. „To snad není možný!“

„Rychle do vsi, ale fofr!“ pobídl kamarádku - a vyrazil nejvyšší rychlostí, jakou mu mesrini umožňovalo.

„Čoveče... oni je... oni je úplně smazali..!“ pocítil po chvilce Milčin zaražený údiv.

To už i on kroužil nad vesnicí - či spíš nad tím, co z ní zbylo.

Skoro všechny domy to odfouklo až po základy. Jen podle nich se dalo rozpoznat, kde která usedlost stála. Rozmetalo to i dominantu vesnice - věž kostela. Na okraji vesnice byly ve zbytcích spálených automobilů nějaké zčernalé kostry, ale ve vsi, zejména ve zbytcích školy - ani to.

„Panebože - oni je úplně všechny...“ vzlykla Milča. „Taková šílenost!“

Nebylo pochyb. Pavel ještě v dálce zaznamenal letoun, který na vesnici shodil tu stříbrnou věc na padáku a sám pomalu mizel za obzorem. Teď už nebylo pochyb, byla to bomba. A to hodně velká bomba se strašlivými účinky.

Vesnice byla mrtvá.


Kroužili chvíli nad zničenou vesnicí ve stále se zvětšující spirále, chvíli ještě pátrali, zda se pod nimi nezachoval někdo živý, ale pak pochopili, že je to marné. Když to nepřežili ani ozbrojenci ve vozidlech na kraji vsi a budovy to rozmetalo, nemohl to přežít nikdo.

„Letíme zpátky do skály!“ navrhla Milča. „Chce se mi z toho zvracet!“

„Ještě musíme dokončit varování pro okolní obce a město,“ připomněl jí suše Pavel. „Nedávej už nikam vodku, jen rozhoď nad městem letáky a pak se vrať do skály a všem řekni, co se stalo.“

„A co ty?“

„Mám těch vesnic víc,“ připomněl jí. „I když budu jen rozhazovat letáky, potrvá mi to déle.“

Až teď mohly mesrini ukázat svou převahu v rychlosti, ale když Pavel rozhodil letáky i nad poslední osadou a vrátil se do sídla ve skále, Milča už tam vyprávěla, co viděla. Sama z toho byla celá bledá, jak ji to vzalo. Bylo ale proč.

Jsou zřejmě z vesnice jediní, kdo to přežil.

„Zajímalo by mě, jak ty potvory takové nesmyslné vraždění vysvětlí veřejnosti!“ vrtěl hlavou nechápavě pan Vejvoda.

„To uvidíme, tati!“ vzdychl si Pavel. „Vás zachránilo, že jsme vás vysvobodili a odvezli sem. Teď jste na tom vlastně z celé vesnice nejlépe - jste aspoň naživu!“

„Panebože, taková krutost!“ lamentovala i Zdenčina maminka, paní Sadová.

„Kdyby mě máma nevykopla z domu a nesouhlasila s tím, aby mě zavřeli do pasťáku, mohla tu být s námi,“ přidala se Milča. „Ale máma si zvolila horší cestu...“

Paní Ciprová předtím ochotně spolupracovala s Policií, když šlo o její vlastní dceru. Odměnou získala ohnivou smrt.

„Vždyť ta bomba zlikvidovala i jejich vlastní lidi!“ pozastavila se nad tím Milča. „Nepřežili ani jejich zdravotníci, ani ti zakuklenci v autech!“

„Pěkní zdravotníci!“ odfrkl si nesouhlasně Pavel. „Hlavní doktor byl Cechapú a přijel do vsi vraždit lidi ve velkém!“

„Jak to můžeš tvrdit?“ nechápala Milča. „Nemohl by se tak chovat i člověk bez Cechapú?“

„Mohl,“ připustil Pavel. „Když jsem ale pochopil, že si nachystal tolik vražedných prostředků, že to nemůže být náhoda, ale dobře připravený úmysl, přikázal jsem Sekovi, aby ho anihiloval.“

„To jde?“ vyjekla i Zdenka nesouhlasně.

„Normálně ne,“ souhlasil Pavel. Sek takový příkaz neposlechne, přesněji, neposlechne hned. Nejprve se zeptá, zda chceš opravdu ublížit živé bytosti. Provede to až když to potvrdíš. Sek může být strašný vražedný prostředek - anihiluje neuvěřitelně rychle, nezanechává nejmenší stopy, nic nedělá napůl a zabíjí spolehlivě. Už jsem přece jednoho poslaneckého Cechapú zničil! Dnes jsem mu nařídil zabít člověka, dokonce lékaře - kdyby se nechoval jako doktor Mengele, byl by to určitě neodpustitelný zločin a je na pováženou, že to Sek vůbec provedl. Aspoň že se zeptal - jenže u toho doktora mě varoval, že chci ublížit hned dvěma živým bytostem. Takže v těle toho chlapa byl ještě Cechapú - tím spíš jsem mu to potvrdil!“

„To se dá tak snadno poznat, že jde o Cechapú?“ podivila se Zdenka. „Jak to, že nás na něco tak jednoduchého neupozornil už Nokimcha?“

„Nejspíš to neznal,“ zastal se Pavel šavlozubého kamaráda. „Vzpomeň si, nikomu ve světech kolem Gežgui nikdy nepřišlo na mysl použít Seka k zákeřné vraždě! Mě to napadlo jen díky tomu, že Cechapú, který opustil poslance, až příliš připomínal rozlitý odpad. Zaváhal jsem, když mě Sek upozornil, že je to živý tvor - naštěstí jsem si včas uvědomil, že Cechapú zabije dalšího člověka, když ho nechám, takže jsem to potvrdil. Je ale také možné, že pozemský Sek pochází od dávných Okchygů, kteří ho tu zanechali i s bránou v Ančově. Novější modely mohou mít i pojistky, aby u nich vraždit nešlo, nebo aspoň ne tímto způsobem.“

„Hele - gežgové Cechapú nezabíjeli? Jak to tedy dělali, že je vyhnali ze svého světa?“ zeptala se Milča. „Jak o nich mohli tvrdit, že vyhynuli?“

„To je právě ono!“ vzdychl si Pavel. Gežgové Cechapú opravdu ze svých světů jen vyhnali. Nokimcha říkal, že je násilím deportovali na pustý svět. Nositelé Cechapú se nemohli rozmnožovat a když se tam později sivírové podívali, našli jen kostry nositelů. Vše ostatní zmizelo - Cechapú se prostě rozložili i s měkkými částmi těl svých nositelů.“

„To se mi nezdá,“ zavrčela Zdenka. Cechapú že nedokázali přinutit nositele k rozmnožování? Vždyť je ovládali jako by byli v nich!“

„Asi proto, že je tam gežgové stěhovali vykastrované, jak říkal Nokimcha,“ ušklíbl se Pavel.

„To taky od gežgů nebylo laskavé!“ prohlásila Milča.

„Laskavé to nebylo, ale Cechapú vraždili v mnohem větší míře,“ opáčil Pavel.

„No, teď jsme i my pěkně na syrovo poznali, co jsou Cechapú zač!“ zahučela Milča.

„Řekl bych, že Cechapú tam byl jen jeden - ten doktor,“ pokračoval Pavel. „Když jsem ho pak zlikvidoval, ozbrojenci to kamsi ohlásili mobilem - nebo vysílačkou, či co to měli. Netušili, že tím pro Cechapú ztratili cenu a ti je pro jistotu zpopelnili spolu s vesničany! Pro ně není chyba obětovat vlastní poskoky, jen aby měli jistotu! Jen nepočítali, že to zrovna my přežijeme. Mrzí mě, že jsme s sebou přece jen někoho nevzali. Mohli tu být s námi.“

Všichni čtyři rodiče se zaraženě podívali jeden na druhého. Pravda, ve skále se jim nelíbilo, ale jsou naživu. Nebýt tady, byli by mrtví.

„Nezemřeli tvojí vinou!“ řekla ostře Zdenka. „Je to bez diskuze zločin Cechapú.“

„Tím víc mě zajímá, jak to ty bestie zdůvodní před veřejností!“ opakoval Pavlův otec.

„Něco si jistě najdou!“ ujišťoval ho Pavel. „Dosud vždycky své zločiny nějak zdůvodnili!“

„Ale jak?“ vybuchl Pavlův otec. „Cožpak mohou přiznat, že vyvraždili vesnici kvůli jednomu zabitému parazitovi?“

„Jestli o něčem nepochybuji, tati,“ řekl Pavel, „pak je to skutečnost, že se o existenci Cechapú a tím méně o jeho smrti nikdo nezmíní. Ani okrajově! Spíš budou tvrdit nějaký nesmysl, třeba že vesničané pokoutně stavěli z kradených součástek atomovou bombu a chystali se vyhladit půl světa, nebo z kravského hnoje destilovali nervový plyn či jiné zbraně hromadného ničení!“

„To by snad bylo hodně uhozené zdůvodnění!“ namítl pan Sadový.

„Nebylo by první!“ dodal klidně Pavel. Zbraně hromadného ničení jsou přece pro světovou veřejnost osvědčený strašák!“

„Když to vyhlásili o nějakém státu, věřit se tomu dalo. Ale jedna vesnice?“ namítl Zdenčin otec.

„Proč ne? Když dokázala vyrobit nervový plyn nějaká japonská sekta?“ opáčila jeho dcera.

„Tak na to jsem vážně zvědavý!“ opakoval pan Sadový.

„Mě spíš zajímá, co bude s námi,“ zahučel pan Vejvoda. „Když si uvědomím, že všechno bylo kvůli našim nedospělým dětem!“

„Od začátku jsme přece věděli, že budeme terčem nenávisti Cechapú,“ řekl Pavel. „Zpočátku jsme aspoň nakrátko doufali, že se podaří náš návrat do Čech ututlat, ale když jsme neprošli ani přes matrikářku, bylo nám jasné, že měl pravdu náš mimozemský přítel Nokimcha - že se budeme muset skrývat. Jen jsme netušili, že Cechapú kvůli nám klidně povraždí tolik lidí.“

„Udělali jsme blbinu hned na začátku,“ vrčela tiše Zdenka. „Prozradili jsme se už v Yucatánu.“

„Nepomohlo by nám, kdybychom to tam utajili,“ nesouhlasil Pavel. „Uvědom si - čekali tam na nás, museli vědět o konfliktu s průzkumníky sivírů před námi. Já bych řekl, že jsme je tam zmátli - jak by mohli uhodnout, že překročíme Atlantik hluboko pod hladinou v ponorce harvéků? Vsadím se, že tam dlouho a pečlivě prohlíželi každou rybářskou bárku a pročesávali pralesy!“

„Ale vyhmátli nás v Čechách dost rychle!“ namítala Milča.

„To ano - protože jsme neseděli pěkně ve Vejci, ale upozorňovali jsme na sebe roznášením ovrósje mezi lidi - a to už jim snad muselo dojít!“ kontroval Pavel.

„Jestli by přece jen nebylo lepší sedět pěkně ve Vejci a neupozorňovat na sebe,“ dodala Milča.

„Ale k čemu by nám potom sivírové s Nokimchou v čele dávali všechny schopnosti?“ naježil se Pavel. „Zůstat zalezlí jako sysli v noře? Naopak, Nokimchu těšilo, když mě učil, jak mám na Zemi pomáhat lidem! Jen nás varovali, ať nelezeme na oči Cechapú, že jsou příliš silní a budou pro nás nebezpeční.“

„Což se potvrdilo,“ vzdychla si Zdenka. „Teď jde o to, co udělají Cechapú, až mezi lidi začneme znovu vypouštět ovrósje. Obávám se, aby nepoužili něco ještě silnějšího - a aby z Čech nezůstal ani kámen na kameni! Ona taková menší - anebo rovnou větší - atomovka může totéž udělat nejen s jednou vesnicí, ale s celými Čechami!“

„To už by snad bylo na světovou veřejnost trochu moc!“ vrtěl nevěřícně hlavou pan Sadový.

„Zrovna tak jsme si mysleli, že nebudou škodit nevinným,“ připomněla všem Zdenka.

„Stojí to za zamyšlení,“ připustil trochu váhavě Pavel. „Ale zkusíme to nebezpečí vyloučit.“

„Proboha, jak bys to chtěl udělat?“ naléhala na něho Zdenka.

„Neomezit se na jediné místo,“ navrhl. Mesrini nám umožní cestovat po celém světě. Když po sobě zanecháme viditelnou stopu v Americe, druhý den v Africe, v Evropě, v Austrálii a další až někde v Asii, nebudou Cechapú vědět, kam dřív skočit a na co se soustředit. Všechna města světa přece vyvraždit nemohou, to by bylo příliš. Mohli by jen naslepo plácat kolem sebe.“

„Myslíš rozšiřovat ovrósje po světě náhodně?“ Zdence se to zřejmě začalo líbit.

„Nejen ovrósje,“ rozšířil to Pavel. „To by byla jedna věc. Druhou by byla likvidace Cechapú.“

„Hele - a nešlo by to bez zabíjení?“ napadlo najednou Zdenku.

„Proboha - proč?“ vyjekla Milča. „Snad by ses s nimi nemazlila? Zabili mi dneska mámu - je mi fuk, že se ke mně nechovala zrovna krásně - ale i všechny lidi z vesnice! Zabít je - i to je málo!“

„Nejde mi o Cechapú, ale o Pavla,“ odvětila vážně Zdenka. „Víš, vadí mi i ty dvě vraždy, i když jde o ty bestie. Fakt bych nechtěla, aby v zabíjení pokračoval. Nebylo by lepší, když už je chceme zneškodnit - a já bych se k tomu přidala - pokusit se zaonačit to jako gežgové?“

„Myslíš - vykastrovat a deportovat na nějaký pustý svět?“ chopil se toho Pavel. „To má hned několik háčků. Předně nemáme kam...“

„...a co požádat o pomoc sivíry?“ dodala Zdenka. „Co kdyby nám pro Cechapú vyhradili stejný svět, kam je kdysi stěhovali gežgové? Stačilo by nám přece znát jednotné jméno toho světa. Brány stavět umíme, isrykyš máme všichni tři přímo v hlavě. Podle mě jde hlavně o to, aby o tom sivírové věděli a nepřekvapilo je to. Proč se o tom neporadit s Nokimchou?“

„To můžeme,“ přiklonil by se k tomu i Pavel.

„To přece bylo kdysi dávno,“ zkusila jim připomenout Milča. „Uvědomte si, ten svět už může mít dávno jiné obyvatele a co když už žádný jiný volný svět nebude?“

„Za pokus to stojí,“ rozhodl Pavel. „Co kdybych se vypravil na Gežgui za Nokimchou?“

„Můžeme tam jít všichni!“ navrhla Zdenka.

„Všichni ne,“ zavrtěl Pavel hlavou. „Někdo by měl zůstat v Doupěti a postarat se o naše. Víte přece, že to ještě sami nezvládnou!“

„A taky by měl někdo sledovat, co Cechapú v tomhle kraji zamýšlejí,“ dodala Zdenka. „Měli tu připravené příliš vražedné prostředky.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Pavel. „To letadlo ani nepatřilo české armádě. Co bys udělala, kdybys zjistila, že připravují další nálet?“

„Letěla bych za ním a až by svrhlo bombu, nechala bych ji anihilovat,“ ujistila ho Zdenka. Sek to dokáže okamžitě a přitom ji vlastně zneutralizuje. Pak bych tomu letadlu nechala anihilovat ocas a nechala ho spadnout - pokud možno někam, kde jeho dopad nezpůsobí velké neštěstí.“

„Výborně!“ přikývl Pavel. „Takže - odlétám za Nokimchou!“

„Počkej!“ zarazila ho Zdenka. „Uvědomuješ si, že bránu na Yucatánu budou hlídat víc než zlatý poklad ve Fort Knoxu?“

„To vím,“ usmál se Pavel. „Stejně jako druhou, o které vlastně ani nevíme, kde je. Zapomínáš ale na Ančov - a přitom je nejblíž!“

„Ančov...“ otřásla se Zdenka. „Jenže to je nějaká prastará brána, kdoví, jak funguje. Nevíme ani, jestli ji moderním isrykyšem zvládneš!“

„No tak to vyzkoušíme!“ usmál se Pavel. „Navíc se tak dozvíme jednotné jméno Země, jaké jí dali kdysi dávno Okchygové.“

„To už je dneska stejně zrušené,“ podotkla Milča.

„Myslíš?“ zpochybnil to Pavel.

„To brzy uvidíš!“ řekla Zdenka.

Pavla tedy čekala další cesta do vesmírů, mimo náruč rodné Země.

Taková cesta byla pro celé dosavadní lidstvo ve většině případů pouhým nesplnitelným snem. Několik kosmonautů se v poslední době od naší Země odpoutalo, ale nikdy se nedostali z dohledu déle než na pár minut, a to jen ti, kteří oblétávali Měsíc nad jeho odvrácenou stranou. Trojice dětí, která objevila zapomenutou hvězdnou bránu ve vyhaslé sopce Ančově, navštívila za necelý rok více světů, než je na Zemi světadílů.

A Pavel se tam chystal po ještě delší době vrátit...

Tentokrát ne náhodou, ale vědomě.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04