Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

G-E-I-A

Let k Ančovu byl otázkou několika minut, ačkoliv tam bylo z nového skalního domu - neboli z Doupěte, jak tomu začali říkat - dál než předtím z města i z vesnice. Neviditelné mesrini sklouzlo šikmo dolů ke známému skalnímu ostrohu, na jeho okraji se dotklo sopečných kamenů a zmizelo.

Pavel se zhluboka nadechl a myšlenkou - poprvé od návratu na Zem a poprvé bez dohledu mimozemšťanů - aktivoval nedalekou bránu.

A ačkoliv byl připravený skoro na všechno, od zklamání, kdyby se nic nestalo a brána by ho neposlechla, až po krkolomné kotrmelce jako poprvé, zachvátil ho opět vír a vzápětí ho vyplivl pod vysokými stromy, hned vedle skály, u níž se objevili tenkrát všichni tři. Nekutálel se ale, jako tehdy, stál pevně na nohou, i když je měl široce rozkročené, aby snadněji zachytil a udržel rovnováhu. Jen ho překvapilo, kde se objevil.

Byla to první, zatím jen drobná nesnáz. Pavel nastavil bránu v Ančově, aby ho přenesla přímo do mezihvězdného nádraží na Gežgui. Brána ho sice přenesla, ale tvrdohlavě ho nasměrovala místo do Gežgui do Vjobůce, jako kdyby neuměla přepínat do jiného cíle.

Co ale Pavel hodnotil kladně, kromě toho, že udržel rovnováhu, bylo, že se konečně dozvěděl jednotné jméno Země, určené kdysi Okchygy. A docela se zachvěl, když se mu v hlavě objevilo.

Jméno brány v Ančově bylo - »G-E-I-A-14«.

»Geia« - to je přece název Země! A velice známý! Tak ji nazývali už staří Řekové! Jak se ale zdá, to jméno je mnohem starší - Okchygové je dali Zemi již před deseti miliony let! Tehdy lidé na Zemi ještě ani nebyli! Jak se mohli to jméno vůbec dozvědět?

Zdálo se to přitažené za vlasy, než si Pavel uvědomil, že lidé to jméno nikdy nepotřebovali. Lidé přece do sousedních vesmírů necestovali. On byl přece první, kdo Ančovskou bránu - nejprve nevědomě a až dnes vědomě - aktivoval. To jméno mohly znát, používat a tedy i udržet jedině jiné bytosti. Pro ně to bylo klíčové slovo, bez něhož nemohli zdejší brány používat.

Cechapú! Ti jediní mohli jméno Geia uchovat! Jsou původem mnohem starší než lidé Země, o tom klíči jistě vědí, jinak by se na Zem nedostali. Mohlo jim občas uklouznout před nevědomými lidmi. Nejen za dob starých Řeků, ale i před ještě dávnějšími předky, pro které nepoužívané jméno nic neznamenalo, takže je rychle zapomněli.

»Geia«, řecká bohyně Země - v tomto případě část mezihvězdné adresy v systému hvězdných bran zlýtu. To se bude dobře pamatovat! Teď jen se co nejrychleji dostat k Nokimchovi!

Naštěstí brána ve Vjobůci, kde se opět zdánlivě vynořil ze skály, uměla určit i jiný cíl a Pavel na druhý pokus přistál na známém mezihvězdném nádraží na Gežgui, kde mohl požádat o schůzku buď přímo Nokimchu, nebo v případě jeho nedostupnosti i jiného sivíra.

Zalovil telepatií, spojil se s místním Sekem a požádal ho o prodloužení spojení s Nokimchou, jehož totožnost si pořád pamatoval - jak by ji také mohl zapomenout?

Trvalo to ale skoro minutu, než se mu Nokimcha ozval.

„Kde jsi, malý příteli?“ ozvalo se mu v hlavě.

Pavel mu odpověděl, že právě postává na hvězdném nádraží na Gežgui. Současně ho požádal o schůzku a o několik rad.

„Na Gežgui to není to pravé,“ řekl Nokimcha. „Dokážeš se dostat na Bah-krukéč-158? Měli bychom tu lepší prostředí!“

„Zkusím to!“ souhlasil Pavel.

Mohl by zde už použít některou z volných kabinek, ale - nač se tím zdržovat - aktivoval hned nejbližší z několika bran a uložil jí jako cíl adresu od Nokimchy. Vzápětí stál na nádraží ve světě, kde převažovala žlutá a červená - svět Bah-krukéč. A jakmile se vynořil z brány, ocitl se přímo proti známému šavlozubému kamarádovi.

„Buď zdráv, Nokimcho!“ pozdravil ho vesele.


Po bouřlivém přivítání - a zejména po přátelském poplácání po zádech, při kterém Pavel div duši nevypustil - a to se Nokimcha jistě krotil - se společně usadili venku před nádražím.

Byla tu plošinka na kůlech, ovívaná větrem a stíněná stříškou ze zpeřených listů dvou velkých stromů, kde se dalo buď sedět u stolečků zgylotů, nebo polehávat na pohodlných pohovkách, jak je ve zdejším světě obvyklé. Pavel se Nokimchovi snadno přizpůsobil - ostatně, i na Zemi se prý staří Římané během hostin spojených s důležitým jednáním rozvalovali na lůžkách. Zdejší zvyky se od starořímských lišily především tím, že ležící neobsluhovali hbití otroci, ale Sek, který to dokázal lépe a rychleji, a pak také tím, že se na Bah-krukéči nepilo víno ani jiný alkohol, který je nejenom metlou lidstva, ale především likviduje ovrósje. Nápoje byly sice součástí hostiny, ale odpovídaly spíš pozemským koktejlům a limonádám než pivu.

„Povídej - jak si vedete na Zemi?“ zeptal se Nokimcha nedočkavě.

„Máme tam problémy, jeden větší než druhý!“ přiznal Pavel.

„Tak mě už nenapínej!“ vyzval Pavla rychle. „Máte problémy? Sem s nimi!“

Pavel se zabral do vyprávění a Nokimcha poslouchal, jen se občas k chlapci natáhl, aby lépe slyšel - ačkoliv měl sluch šelmy a jistě slyšel stokrát ostřeji než člověk. Při některých okamžicích však zpozorněl ještě víc. Třeba když mu Pavel vyprávěl o svém prvním setkání s živými Cechapú - a když ho Sek odmítl zabít, neboť u živého tvora vyžadoval k příkazu i výslovné potvrzení. Podruhé se to projevilo u vraždychtivého lékaře, ve kterém Sek rozpoznal bytosti hned dvě.

Sek zřejmě rozpozná Cechapú i když jsou sebelépe zamaskovaní,“ shrnul to Pavel nakonec. „To jste nevěděli, že?“

„Nevěděli...“ odtušil tiše Nokimcha. „Přitom by to gežgům při vyhánění CechapúGežgui dost pomohlo. Dokonce existují záznamy o tom, jak v mnoha případech deportovali nevinné, když si nebyli jistí, zda v nich Cechapú jsou nebo ne. Pravda, nevinní se deportaci příliš nebránili, někteří odcházeli víceméně dobrovolně, hlavně aby nevznikla nejistota, zda na Gežgui nezůstali Cechapú... Vědět to tenkrát přesně, jak říkáš, to by všechny nevinné zachránilo.“

„Vás asi nikdy nenapadlo přikázat Sekovi, aby někoho zabil,“ nadhodil Pavel. Sek považuje za svou povinnost upozornit vás, že se chystáte ublížit živé bytosti. A v případě Cechapú rozpozná, že jde o bytosti dvě.“

„Ale jak to Sek rozpozná?“ vrtalo hlavou Nokimchovi.

„Nevím,“ pokrčil Pavel rameny. „Pochop, setkal jsem se s tím jen jednou, takže to víš z první ruky. Neměl jsem zatím příležitost odzkoušet to víckrát a případně to potvrdit. Ale věřím tomu, že to dokáže. Uvědom si - Sek jim odmítá sloužit, musí je tedy rozeznávat!“

„To je samozřejmě velice důležitá informace,“ přikývl vážně Nokimcha. „Stejně jako když na vás Cechapú zaútočili tou vakcínou. Měl jsi nám přinést aspoň nepatrný vzorek, podíval bych se na ni a věřím si, že už bych přišel na nějaký protitah.“

„Mám ty baktérie s sebou v genetické paměti čersíchu,“ ujistil ho Pavel.

„Půjč mi ho!“ natáhl se k němu Nokimcha. „Podívám se na ně hned!“

Pavel mu tedy podal červa, kterého vytáhl ze své nosní skrýše. Nokimcha ho opatrně převzal, ale pak pokynul Pavlovi, aby klidně povídal dál.

Při vylíčení úspěšného vybombardování vesnice ale i Nokimcha zvážněl.

„Jak mi to popisuješ, máte vy lidé hodně nebezpečné zbraně!“ zhodnotil to.

„Nerad bych se mýlil, ale řekl bych, že ty zbraně vymysleli Cechapú,“ pochyboval Pavel.

„Možné to je,“ nehádal se hokr. „Ale co vím o Cechapú, příliš to neodpovídá. Ti byli vždycky dobří jen ve dvou oborech - v biologii a v ovládání jiných.“

„Jo, to už jsem poznal,“ souhlasil Pavel. „Na jejich bakteriích bych si obrazně řečeno vylámal zuby. A že ovládat lidi dovedou, o tom taky nepochybuji.“

„Ale hodně by vám pomohlo využít Seka k jejich zjišťování! I kdybys musel pokaždé poručit Sekovi »Zabij tvora přede mnou«, aby ses to dozvěděl!“

„Naštěstí Sek nikomu bez potvrzení neublíží,“ přitakal Pavel. „Snad by se to dalo zjednodušit na dotaz, třeba »kolik bytostí je ve tvoru přede mnou«, ale stačilo by to i tak, jak to je.“

„Tak, jak to je, je to zahrávání si se životy,“ protestoval aspoň formálně Nokimcha.

„Kdyby to nešlo jinak... Vtip je v tom, že Sek sám nikoho nezabije,“ pokrčil rameny Pavel. „Nejprve se mě zeptá, jestli to opravdu chci. Když mu to nepotvrdím, nikomu nic neudělá. Já nechci zabíjet ani Cechapú. Nejraději bych to udělal jako staří gežgové, když Cechapú stěhovali na pustý svět. Proto jsem taky tady. Je ten svět ještě pustý? Nebo už ho od té doby někdo osídlil?“

„Je už dvacet tisíc let osídlený,“ zavrtěl hlavou Nokimcha. „Jmenuje se Bresliu a žijí na něm bresogové. Ale to nemusí vadit. Jestli si to správně pamatuji, máme i dnes několik volných světů. Staří Okchygové jich kdysi objevili spoustu. Na prozkoumaných zanechali hvězdné brány zlýtu, na některých i místní Seky - a nic víc, jen si je poznamenali do seznamu, který zmizel spolu s nimi. My jsme později některé znovuobjevili a osídlili. Nebyl by problém nabídnout vám pro deportaci Cechapú některý dosud neosídlený svět.“

„Bylo by to potřeba,“ souhlasil Pavel. „Jak jinak bys je chtěl zpacifikovat? Vyjednávat s nimi? To nemá smysl. Každý z nich, jakmile zjistí, že jsme přišli z vesmíru, na nás ihned zaútočí s jasně vražedným úmyslem - to už přece zažili i vaši průzkumníci.“

„Vyjednávat se s nimi kdysi pokoušeli i gežgové na Gežgui,“ přikývl Nokimcha. „A s úplně stejným výsledkem. Už tenkrát se s Cechapú nedalo vyjednávat. Nakonec - o čemsi hovoří i to, že se s nimi nepohodli ani Okchygové.“

„Už jsme na ně taky narazili,“ vzdychl si Pavel.

„Varoval jsem vás,“ pokýval hlavou Nokimcha. „Naštěstí jste to přežili. Ale povídej dál, tohle bylo smutné, nemáš aspoň něco veselejšího?“

„Dnes jsem opět aktivoval tu prastarou bránu v Ančově,“ pochlubil se Pavel. „Jenže je nějaká porouchaná. Odmítla mě přenést na Gežgui, ona snad umí jen jednu cílovou stanici - na Vjobůci.“

„To je v pořádku,“ odvětil Nokimcha. „Je to brána starých Okchygů, s moderními ovladači si nerozumí. Na Vjobůci je zřejmě také nějaká tak stará brána. Naštěstí se můžeš do brány v Ančově strefit odkudkoliv - nové brány se domluví se starými. Vyzkoušej si to!“

„Aspoň jsem se dozvěděl »jednotné jméno« naší Země!“ usmál se Pavel. „Zajímavé je, že je lidé znají. Jen jsme nevěděli, že »Geia« - název Země v řeči starých Řeků - je adresou zlýtu.“

Nokimcha se na Pavla podíval trochu zaraženě.

„Jaké jméno měla brána v Ančově?“ zeptal se Pavla.

„GEIA14,“ odvětil Pavel.

„Zajímavé,“ zabručel si Nokimcha. „Jméno ostatních bran na Zemi je jiné. Staří Okchygové ale vždycky dávali všem branám téhož světa jednotné jméno - proto se přece nazývá »jednotné«. To ale znamená, že Cechapú brány na vašem světě přejmenovali. Řekl bych, že to udělali schválně, aby Země zmizela ze seznamů starých Okchygů. Proč? Asi chtěli zmizet, skrýt se - a zřejmě se jim to podařilo. Napomohlo jim, že se staré seznamy Okchygů ztratily. Ale mám dojem, že v nich Země ani nebyla. A když, tak pod starým jménem »GEIA«, pod kterým nakonec zůstala jen jedna jediná brána - poničená a sopkou zasypaná GEIA14 - Ančov.“

„Ale museli to udělat nedávno,“ připomněl Pavel. „V jazyce starých Řeků je jako jméno Země pořád ještě GEIA. Přejmenovat to museli až pak. A jaké nové jméno dali vlastně Zemi?“

„Dost neobvyklé,“ přikývl Nokimcha. „Objevili jsme u vás celkem dvanáct bran s tím novým jménem. Jmenují se JHV1 až JHV12 - takže se zdá, že Ančov, neboli GEIA14, je jediná původní brána starých Okchygů. Navíc nám neodpověděla na výzvu, jako ostatní.“

„Co je to ale za divné jméno, JHV?“ zamračil se Pavel. „Tak se přece Zemi neříká v žádném jazyce, co jsem kdy slyšel.“

„Bude to asi nějaký kód Cechapú,“ pokrčil rameny Nokimcha. „Vy jste přece také stavěli na Zemi brány pod úplně jiným jménem - tam to ale bylo nezbytné, aby se podvodní brány nepletly se suchozemskými.“

„To je tedy pěkný guláš!“ prohlásil Pavel.

„Naštěstí to nepovažuji za důležité,“ řekl Nokimcha. „Návrh odsunu Cechapú na pustý svět je závažnější. Víš co? Pojď se mnou přímo na Scynej, ať to chitžará přednostně projednají.“

„Vážně si myslíš, že to budou řešit přednostně?“

Scynejové se neradi zdržují banalitami, ale tohle není banalita,“ řekl Nokimcha. Scynejové se už dnes Cechapú na Zemi se vší vážností zabývají, takže k nim určitě nepřijdeme nevhod.“

„A myslíš, že by mohli rozhodnout i o přidělení světa pro ně?“

„To nikdo jiný ani nerozhodne,“ usmál se Nokimcha. „Ten svět v každém případě zůstane pod jejich správou, rozhodně ti ho nedají k volnému použití. Budou ho také muset upravit, aby se z něho Cechapú nerozlezli do dalších světů, ale se vší určitostí mohu tvrdit, že vám vyjdou vstříc. Cechapú se považují za hrozbu všude, kde se objeví.“

„Takže chitžará nebudou proti?“

„Proti čemu?“ usmál se Nokimcha. „Proti lidem Země určitě ne. Naopak být proti Cechapú je jejich povinnost, všichni se na ně spoléhají. Scynejové ručí za to, že průzkumem nových světů nezpůsobí žádné neštěstí na obydlených. A to si piš, že se budou snažit pomoci vám, jak to půjde.“

„Dobře, tak tedy vzhůru na Scynej!“

„Půjdeme hned teď,“ souhlasil hokr.


Audience u Scynejů proběhla v tak rychlém tempu, že se z toho Pavlovi točila hlava ještě na Zemi v Doupěti, kam se vrátil přímo ze Scyneje, sotva se stihl rozloučit s Nokimchou.

„Buď opatrný, kamaráde!“ povzbudil ho šavlozubý. Cechapú nejsou hlupáci.“

Ještě ho chtěl poplácat po zádech, ale zřejmě si včas vzpomněl, jak se Pavel tvářil při prvním poplácání, takže to raději svou chlupatou prackou jen naznačil.

Pavel se rozhodl vyzkoušet návrat branou v Ančově, která ležela mimo pozornost Cechapú. Nejspíš o ní ani nevěděli. Až kdyby se mu to nepodařilo, vrátil by se pomocí jejich brány - nejspíš na JHV10 v Yucatanu, kde by ho ale mohli Cechapú očekávat. Chtěl to vyřešit tím, že by se ihned po vynoření z brány obalil neviditelným mesrini a zmizel by jako duch, než by stačili něco udělat.

Brána GEIA14 ho však neodmítla a vynořil se na Zemi v polozatopeném kráteru Ančova, kde zůstal stát po kolena ve vodě. Zřejmě bylo po dešti, takže jezírko na dně mělo vyšší hladinu a bylo i rozsáhlejší než jindy. Pavel vyskočil z vody na kameny, poručil si mesrini a letěl nejkratší cestou do Doupěte, aby o výsledku jednání zpravil ostatní.

Pro pozemšťany bylo nejdůležitější, že jim chitžará požadovaný svět upraví a uvolní. Šlo o to, aby Cechapú nemohli hvězdnými branami uniknout na jiné světy, pak by nejspíš všechno začalo od začátku. Podle dobrozdání chitžará postačí najít a zrušit na tom světě všechny hvězdné brány zlýtu, zanechané tam Okchygy, a nahradit je nejnovějšími typy, které již nejsou starými typy isrykyšů ovladatelné. Nedávno - z hlediska říše Zuznelai - totiž vznikly nové typy hvězdných bran a chitžará tvrdili, že je Cechapú staršími ovladači isrykyš neaktivují. Biologický isrykyš by je měl ovládat bez problémů, takže by tam měli mít volný přístup jen Pavel a jeho dvě kamarádky. Cechapúm nebudou jejich isrykyše nic platné a připravený svět se pro ně změní v past bez možnosti úniku. Jinak by je tam ale nemělo nic omezovat - ať si tam dělají, co je napadne. Zkrátka - ideální vyhnanství.

V současné době ale nebyl svět pro vyhnance připravený a chitžará doporučili pozemšťanům schovat se a nic nepodnikat. Pavel sice namítal, že bez ovrósje spousta lidí zbytečně zemře stářím, jenže chitžará mu klidně navrhli, aby v tom případě jimi zásobil lidi z nejbližšího okolí a s ostatními vyčkal, až jim Cechapú nebudou překážet.

„Nejhorší na tom je, že ani Nokimcha nepřišel na to, jak snížit nebezpečí vražedné vakcíny,“ referoval rozmrzele ostatním. „Sám přiznal, že ty bakterie vytvořil genetický génius. Slíbil mi, že se jim věnuje širší tým a kdyby na něco přišel, objeví se v Ančově a dá nám vědět, co s tím.“

„A to bude... kdy?“ chtěla vědět Zdenka.

„On to neví, stejně jako já,“ odvětil Pavel. „Já bych teď mohl pokračovat ve výzkumech, ale taky vám neřeknu, jestli na něco přijdu - natož kdy!“

„Když na tom pohořel Nokimcha, můžeš s tím klidně přestat,“ mínila kysele Zdenka.

„Proč?“ nesouhlasil Pavel. „Myslíš, že na nic nepřijdu?“

„Víme, že si věříš a jsi optimista, ale...“

„Vždyť sivírové za padesát tisíc let nepřišli ani na tak jednoduchou věc, jako že Sek dokáže Cechapú rozeznat!“ odfrkl si. „Přitom to, jestli se dobře pamatuji, věděli. Jak to říkal Nokimcha? »Už staří Okchygové se pokoušeli odradit Cechapú od dobývání osídlených světů. Nepohodli se s nimi a zařídili, že je Seky přestaly poslouchat. Jenže Cechapú si mezitím vyvinuli něco jiného, takže Seky nepotřebovali.« Seky je tedy neposlechly už v dobách starých Okchygů, ale k tomu je přece musely už tenkrát rozpoznat! My jsme na to přišli hned při prvním setkání.“

„Doufáš, že bys mohl přijít i na záhadnou vakcínu?“ pochybovala Milča. „Vážně se považuješ za tak vynikajícího biologa a genetika, že si troufáš trumfnout sivíry ze Zuznelai - i Nokimchu?“

„Kdyby to záleželo na všimnutí si nějakého detailu, proč ne?“ odrazil ji Pavel. „Podívejte se, holky, sivírové nás fakticky odkázali k nečinnosti. Máme počkat, až pro Cechapú připraví vězeňský svět a do té doby máme zalézt do Doupěte jako jezevci do nory a moc na sebe neupozorňovat. Jenže já si myslím, že by to byla příšerná nuda. Co tady můžeme dělat? Opatříme rodičům rozptýlení u televize, já se budu věnovat vakcíně - ale co vy dvě? Že by vás bavilo čučet na telku, když víte, že ji pro své ovečky připravují buď sami Cechapú, nebo jejich vysoce angažovaní poskoci?“

„No... zatímco jsi byl u Nokimchy na Scyneji, naši Milču i bez požehnání úřadů adoptovali,“ sdělila mu nepříliš nadšeně Zdenka. „Zejména naše mamka ji přijala jako svoji novou dceru a vlastně moji ségru, takže jsme teď fakticky z jedné rodiny. Což by nevadilo, kdyby si tím sami nestanovili povinnost dohledu nad námi oběma. Zejména mravnostního, jak jistě chápeš.“

„No nic - to poučování jsme snesly,“ přidala se s pokrčením ramen Zdenka. „I tu adopci. Má to nakonec výhodu - kdyby něco, zůstane všechno v rodině...“

„Já si ale myslím, že nezůstaneme nečinně sedět v Doupěti,“ řekl Pavel vážně. Sivírové mi sice navrhovali, ať si dáme pauzu, dokud nám nepředají ten vyhnanecký svět, ale já si myslím, že něco můžeme udělat i bez toho.“

„Co chceš dělat?“ podívala se na něho podezíravě Zdenka. „Dohodli jsme se snad, že nebudeme přivolávat katastrofu na celé Čechy!“

„Takže nám nezbývá než se podívat dál,“ souhlasil Pavel. „A Čechy vynecháme, aby ty bestie neměly záminky k protiakcím. Víme už, že by nebraly ohledy na nikoho.“

„Myslíš, že jinde ohledy brát budou?“ nevěřila tomu Milča. „Řekla bych, že budou mít ohledy jen ke svým, ale ne k lidem. Ty potvory mají obrovskou úctu k lidskému životu! Ovšem pouze pod podmínkou, aby v hlavě toho člověka trčel někdo z nich...“

„Pak musíme najít místo na světě s největší koncentrací Cechapú,“ řekl Pavel. „Tam si snad netroufnou plošně bombardovat, aby se sami nevystříleli.“

„Dobře, uvidíme,“ přidala se i Milča. „Ale než se zahrabeš do výzkumů, pokus se do Doupěte zavést telku. Ne že bych po ní toužila, ale všichni dospělí se bez ní cítí... tak nějak ošizeně...“

„Chápu,“ pokýval hlavou Pavel. „Má to jednu nevýhodu - nemáme peníze na nákupy.“

„A potřebuješ je?“ obrátila se na něho Milča.

„V Čechách odjakživa platilo - bez peněz do hospody nelez!“ usmál se.

„U hospod to platí,“ přikývla Milča. „Ale v prodejně s elektronikou si můžeš nechat předvést zboží, prohlédnout si je, někdy i vyzkoušet a pak je vrátit s tím, že si to ještě rozmyslíš. Už jste to tak přece dělali. Jde jen o to najít správný výrobek. Asi by to měl být televizor na baterie - a ty se snad dají analyzovat, ne?“

Pavel chvilku přemýšlel.

„A vy si obě myslíte, že já jsem nejvhodnější člověk, když jde o to, kdo by měl něco takového vybírat, že? A nechceš to zkusit sama, když to tak snadno navrhuješ?“

„Klidně,“ pokrčila rameny Milča. „Můžeš se aspoň věnovat vakcíně.“

„Takže jak se rozdělíme?“ pokusila se to shrnout Zdenka. „Pavel bude zkoumat vakcínu, Milča se pokusí navštívit nějaký obchod s elektronikou - já bych se v takovém případě podívala do světa, kde je nejvíc Cechapú.“

„To by mě taky zajímalo,“ přidal se Pavel.

„Ty budeš zkoumat vakcínu!“ určila mu Zdenka tónem, nepřipouštějícím odpor.

„Já to tedy beru,“ řekla Milča. „Jenže počítám s tím, že televizi seženu rychle, horší to bude s anténou, protože ve skále asi přenosná televize ukazovat nebude.“

„Jsou i přenosné antény,“ ujistil ji Pavel. „Drobný problém bude kabel, ale když seženeš telku, baterie a anténu, já už to nějak propojím.“

„Beru tě za slovo!“ přijala to Milča.


Milča navštívila nejprve prodejnu elektroniky ve městečku, ale protože tam nebyla spokojená s výběrem zboží, zaletěla si do Prahy, kde navštívila několik větších prodejen. Vrátila se v pohodě a Sek jí obratem vytvořil dva bateriové televizory. Jeden věnovala Sadovým a druhý Vejvodovým. Problémy se signálem vyřešila vtipně tím, že pomocí Seka vyhloubila těsně pod povrchem skály dvě nové »televizní místnosti«, kde přenosná anténa zachytila signál i skrz tenkou vrstvu skály.

Dospělí z obou rodin televizi samozřejmě uvítali a obě televizní místnosti obsadili prakticky natrvalo. Nejčastěji se shromáždili kolem jedné televize, aby mohli společně komentovat všechno, co viděli, ale občas se rodiny rozdělily, aby mohli sledovat různé programy. Jedním býval nejčastěji fotbal, kterému holdovali otcové rodin, zatímco ženy se dívaly na programy jiného žánru. Milča si získala za televizory obdiv obou rodin, jen Pavlovi jeho vlastní rodiče vyčetli, že se nechal v tomto směru »zahanbit holkou«. Nejvíc si do něho rýpl otec - nejspíš se Milčin úspěch dotkl jeho mužské ješitnosti.

„Kdybyste věděli, co dělám, nic takového by vás ani nenapadlo,“ odrazil výčitky rodičů Pavel, ale odmítl jim sdělit podrobnosti. Pan Vejvoda se proto při nejbližší příležitosti zeptal Milči, co tak důležitého jeho vlastní syn dělá, že se tím nechce ani pochlubit rodičům, Milča ho však ujistila, že Pavel opravdu dělá to nejodbornější, co zatím nevyřešili ani mimozemšťané.

„A on si na to troufá?“ pochyboval pan Vejvoda.

„Někdo na to přijít musí,“ vzdychla si Milča. „My dvě mu aspoň držíme palce.“

Po tomhle vysvětlení už otec Vejvoda přestal na syna hudrovat, místo toho pocítil hrdost, že se syn pustil do problému, který nevyřešili ani mimozemšťané...

Po hrozné události panovala ve městě trvalá pohřební nálada. Oficiálnímu vysvětlení už nikdo nevěřil. Jakýpak »rozhodný a důrazný zásah spojeneckých leteckých sil proti nejnebezpečnější teroristické základně v Čechách«? Naši povedení »spojenci« bez milosti vygumovali ze zemského povrchu celou vesnici a nerozlišovali přitom dospělé od dětí! Co to bylo za »teroristy« - z mateřské školky? Vždyť je to do nebe volající zločin!

Televizní hlasatelé se však tvářili, jako kdyby těmto zprávám sami pevně věřili a neodvážili se pochybovat o jediném slově. Pochyby ostatních lidí zásadně označovali za »schvalování terorismu« a na každého pochybovače se ihned sesypali jako hejno sršňů. Na oficiálních stránkách cenzurovali internetové diskuse a jiné stránky, které jim nepatřily a kde se mihly jakékoliv nepohodlné názory, obvykle »neznámý hacker« velice rychle znemožnil.

Pokud to nebyli sami Cechapú, někdo ty lidi navedl, jak musí hovořit a co mají dělat.

A tak, ačkoliv se navenek podle oficiálních zpráv zdálo, že obyvatelstvo Čech srdečně děkuje spojeneckým letcům za záchranu před terorismem, v kraji sousedícím se zničenou vesnicí vládl smutek, ale ještě více zlost a bezmocný vztek na bezohledné zabijáky v uniformách »Air Force«. Ti - nejspíš ke svému štěstí - ani na krok neopouštěli prostory letecké základny.

V kraji byl klid a ticho - jako na hřbitově. Ale jen do chvíle, kdy lékařská auta přivezla do bývalé městské nemocnice první várku očkovací látky a obyvatelé městečka i okolních vesnic našli ve svých dopisních schránkách předvolání k povinnému očkování...

Cechapú tedy ještě neskončili.


Jak se dalo čekat, po obdržení pozvánek k povinnému očkování stoupla v kraji přímo skokově spotřeba tvrdého alkoholu. Lidé přece jen víc věřili tvůrcům ovrósje - i když podle všeobecného mínění vyvražděným - než oficiální propagandě profesionálních mediálních lhářů a podle návodu utápěli před očkováním ovrósje v lihu.

Safety first - neboli - bezpečnost především.

Zdenku napadlo proti nebezpečnému očkování přece jen něco udělat. Za bílého dne, neviditelná očím ochranky, drze vlétla do areálu bývalé nemocnice, zmocnila se plné krabice ampulí s očkovací látkou a stejně nepozorovaně odletěla.

„To byl vynikající nápad!“ komentoval to Pavel. „Zrovna jsem si řekl, že na výzkum potřebuji větší množství té vakcíny než dosud a možná by se nějaký vzorek hodil i Nokimchovi!“

„Mám stokrát lepší nápad!“ opáčila Zdenka. „Dokážeš přimět Seka, aby vyrobil k nerozeznání podobné ampule, se stejným potištěním, jenže plné neškodné obarvené vody? Ta vakcína způsobí problémy i lidem, kteří v sobě ovrósje nemají, zatímco voda...“

„Ohromný nápad!“ nadskočil Pavel. „A kromě toho mohou existovat lidé, kteří si přítomnost ovrósje ve vlastním těle ani neuvědomují a nenapadne je použít alkohol. Ty by ta vakcína spolehlivě zabila. Hned to zařídím!“

Stáhl se do své pracovny a za chvilku přinesl Zdence krabici úplně stejných ampulí.

„Chceš-li je vyměnit - prosím, tady máš ty své neškodné!“ podal jí krabici. Sek je vytvoří na požadavek »falešné vakcíny«.“

Zdenka to přivítala a neprodleně odletěla do bývalé nemocnice, kde přímo pod svícnem poctivě nahradila vražedné ampule neškodnými. Vyměnila všechny a spokojeně se vrátila do Doupěte.

„Jistota je jistota,“ pochvalovala si.

Nejzajímavější výlet si ale udělala následujícího dne Milča.

Ráno ohlásila, že se poletí podívat na jedno klíčové místo - a zmizela. Vrátila se až večer, když už byli všichni po večeři, jenže zamlklejší než dosud.

„Povídej - ségro - jak ses měla?“ oslovila ji Zdenka, když Milča konečně zasedla k večeři.

„Dneska to šlo,“ odvětila Milča suše.

„Tak povídej - kde jsi byla?“ dorážela na ni Zdenka.

„U Londýna,“ zahučela Milča a zakousla se do namazaného krajíce.

„Šla jsi hledat nějaké Cechapú?“ došlo Pavlovi.

„Jo,“ přikývla Milča. „Mimochodem, na jejich mrtvoly vedu osm ku dvěma.“

„Fí ha!“ komentovala to Zdenka jen citoslovcem.

„No - tak povídej!“ vybídl Milču Pavel. „Sdělená radost - dvojnásobná radost.“

„Jo - sdělená bolest - poloviční bolest,“ doplnila odevzdaně Milča.

„Tím chceš říct, že to moc veselé nebude?“ podíval se na ni Pavel pátravě.

„To posuďte sami!“ vzdychla si. „Tak tedy - vážení! Byla jsem na britském »Headquarters NATO«, podívat se, jaké mají plány.“

„Vážně?“ rozjasnila se Zdenka. „Tak to honem povídej!“

„Samozřejmě že o nás jednali, jen nevím, jestli se vám to bude líbit. Chtějí totiž na místě naší vesnice postavit vojenskou základnu pro své elitní průzkumníky. Podle nich je to dnes jednodušší, neboť nemusejí od vyvražděných lidí vykupovat pozemky a stěhovat původní obyvatele - no kdyby měli každou základnu na světě řešit takhle, to by byly všude jatka!“

„Řekla bych, že oni to tak dělají,“ podotkla Zdenka. „Všechny jejich základny předcházely ve světě děsné masakry.“

„Ale co by v Čechách měli jejich vojáci dělat?“ naježil se Pavel.

„No právě! Pátrat po mimozemských bestiích - vlastně po nás,“ ušklíbla se Milča. „Zpočátku chtějí pečlivě pročesat okolí základny, později by své působení rozšířili na celé Čechy. Česká vláda s tím samozřejmě vysloví souhlas a plnou podporu - aby ne, i nám přece vládnou Cechapú!“

„Já bych se jich tolik nebál,“ řekl Pavel. „Byla by příliš velká náhoda, aby je napadlo oťukávat kdejakou skálu. Takových jsou v Čechách tisíce - a to by museli tušit, kde se schováváme!“

„Na lehkou váhu bych je nebrala,“ zavrčela Milča. „Nás těžko najdou, ale mezi lidmi mohou nadělat plno zla! Víme přece, jak se vojáci všude na světě chovají k domorodcům!“

„To bysme jim asi brzy znechutili,“ namítla Zdenka.

„Jenže to by považovali za potvrzení svých předpokladů a teror by ještě zvýšili,“ pokračovala neústupně Milča. „Vždyť to tak dělají všude! Nejprve zavedou teror a když se lidi začnou bránit, nazvou je teroristy a svůj teror ještě vystupňují.“

„To je fakt,“ připustil Pavel. „Přivolávat takovou pohromu na Čechy nechceme.“

„Asi jsem jim ty velkolepé plány na cizácké základny trochu pocuchala,“ pokračovala Milča. „Během jednání jsem zjistila, kdo v sále je Cechapú a kdo ne - a pak jsem všech osm nechala naráz anihilovat. Kdyby nic jiného, popřela jsem tím jejich předpoklad, že se mimozemské bestie - teda my - nacházejí jen v Čechách. To vám byl poprask! Pak už jsem na nic nečekala a zmizela.“

„Jenže tím jsi jen vystupňovala jejich snahu nás najít a zničit!“ připomněla jí Zdenka.

„To je možné, ale současně jsem jejich pozornost trochu rozostřila - nemají už v hledáčku jen Čechy, ale teď i Británii!“

„V tom by bylo dobré pokračovat,“ souhlasil Pavel. „Píchnout současně do více vosích hnízd, aby to neměli tak jednoduché. V Evropě by to mohlo být v Německu, možná by bylo dobré podívat se i do Moskvy, ale nejlepší by bylo jít ještě dál - třeba do Ameriky. Čechy bych naopak vynechal. Omezil bych se na rozšiřování ovrósje, ale nepodnikal bych žádné monstr-akce proti Cechapú.“

„Jenže když tady budeme šířit ovrósje, přitáhneme sem jejich pozornost ještě víc než zabitím dvaceti Cechapú,“ řekla pesimisticky Zdenka.

„Nemusíme to dělat tak okatě,“ couvl trochu Pavel. „Neprodával bych to veřejně všem, ale jen těm, koho si prověříme.“

„Potíž je, že Sek možná dokáže zjistit Cechapú, ale nedokáže rozpoznat jejich přisluhovače,“ namítla Milča. „Například moje máma - nebyla Cechapú, ale nebyla ani na naší straně. Takových je určitě všude plno. Jak jinak by se Cechapú tak rychle dozvěděli o naší akci s ovrósje?“

„Mohl jim to nahlásit i farář,“ zamyslel se Pavel.

„Nebo kdokoliv jiný,“ nesouhlasila Zdenka. „Nezdá se mi, že by to byl někdo ze vsi.“

„Myslíš - někdo z města?“ zeptal se opatrně Pavel.

„Jo,“ přikývla. „Třebas doktoři. Svěřoval jsi jim ovrósje, přitom právě ovrósje braly doktorům kšefty. Nedivila bych se, kdyby to některý z nich nabonzoval výš i se zasvěceným komentářem!“

„Dával jsem to jen praktikům,“ namítl Pavel. „Těm ovrósje kšefty nekazily. Praktik dostane peníze i za zdravého pacienta, takže by jim to mělo být fuk.“

„Nepočítáš s profesní solidaritou,“ opáčila Zdenka. „Možná to zrovna těmhle kšefty nekazilo, ale ostatním ano - a doktoři drží při sobě, uvažuj, jak neochotně proti kolegům svědčí u soudů!“

„Takže nemůžeme vyloučit nikoho,“ vzdychl si odevzdaně Pavel.

„Nikoho nechci ani nebudu vylučovat, zato budu pokračovat ve spanilých jízdách po celém světě - jako husiti!“ navrhla Milča. „Ať to těm potvorám trošku osladíme!“

„To můžeme obě - jen Pavel bude dál bádat!“ vymínila si Zdenka.

„Řekla bych, že optik jsem tady jen já,“ připomněla se Milča. „Vylepšila jsem osobní zrcadla, aby nás lépe maskovala. Nejprve bych vás měla do nich zaučit.“

„Taky bych vám doplnil výzbroj,“ přidal se Pavel. „Dám vám špionážní mouchy! Dostanou se i tam, kam se člověk neprotáhne.“

„Beru!“ řekla Milča. „A zítra poletím přes Atlantik.“

„Počkej, Milunko!“ pokusil se ji zarazit Pavel. „To tam chceš letět sama? Neměly byste tam letět aspoň spolu? Víc hlav víc ví!“

„Na velitelství NATO jsem taky byla sama,“ připomněla mu. „Jeden člověk se snadno dostane i tam, kde by si dva už překáželi. A kdyby Zdenka v téže chvíli co já způsobila poprask na nějakém jiném kontinentě, bylo by to ještě lepší.“

„Má to jen jednu vadu,“ pokusil se je zchladit Pavel. „Kdo mi to nedávno vyčítal, že jsem už zabil dva Cechapú? A vy dvě se teď chystáte dělat totéž ve větším!“

„Jo, chystáme se,“ přikývla Milča. „Stejně jako se oni chystají zabíjet lidi - většinou úplně nevinné, ale na to se neohlížejí. Neřekla bych ale, že je vyhubíme. Zůstane jich jistě dost, aby se ve vězeňském světě pěkně mačkali!“

„A to nám Nokimcha doporučoval, ať raději nic neděláme a moc na sebe neupozorňujeme!“ vzdychl si Pavel.

„Jemu se to řekne - šavlozubému!“ zavrčela Zdenka. „Ale na Zemi zatím lidi umírají a Cechapú se nesnesitelně roztahují.“

„Já bych řekl, že nám sivírové pomohou, jak jen budou moci,“ namítl Pavel. „A Nokimcha už pro nás udělal více než dost. Jen si představte, že by nás vrátili na Zem, hned jak jsme se objevili na Vjobůci! To by s námi měli Cechapú snadnou práci!“

„Máš sice pravdu, ale měli by si pospíšit!“ nesouhlasila plně Zdenka.

„Zapomínáte ještě na jedno,“ řekl Pavel vážně. „Jak dlouho jsem byl na návštěvě u Nokimchy a u chitžará?“

„To přece víme - dva dny!“ vyhrkla bez přemýšlení Zdenka.

„Chyba!“ odvětil klidně Pavel. „Jen půl dne. Uvědomte si, ve světech Zuznelai ubíhá jinak čas. Ačkoliv mohou spěchat, jak chtějí, výsledky na Zemi dostaneme mnohem později, než kolik času tomu věnují oni. I kdyby to stihli za měsíc, tady to budou měsíce čtyři. Nespěchejte na ně, jsou to taky jen... no, lidi ne, ale nemají k nám daleko.“

„Takže jsme na Cechapú zase sami!“ vzdychla si Zdenka.

„Nevadí,“ odvětila Milča sveřepě. „Trochu to tady pročistíme, než se tady sivírové objeví.“

„Jo - ale opatrně, aby nás Cechapú nenašli a nezlikvidovali!“ varoval je Pavel.

„Dáme si pozor!“ odsekla Milča.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04