Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rambové

Zatímco holky s klidem Angličana uznaly, že Nokimchovi a chitžará to nejspíš potrvá trochu déle, rodičům se v Doupěti brzy přestalo líbit. Sedět celý den u televize je možná pár dní zábavné, ale velice brzy se to přejí. Zejména u programů našich - to jest všech - českých televizí!

Venkovský člověk je zvyklý ráno vyskočit, postarat se o hospodářská i okrasná zvířata a pak teprve se sám nasnídat. V hospodářství je pořád co dělat a k televizi se na vsi dostanete nejdřív tak k večeru, kdy už je člověk tak utahaný, že usne ještě před koncem zpráv. Pan Vejvoda sice bydlel na vesnici, ale dojížděl do práce do města, takže to měl s dojížděním skoro totéž. Televizi proto nejvíc sledovaly ženy - a ty si vybíraly spíš zábavné než vážnější pořady.

Zprávy v českých médiích se ostatně dělí na tři druhy. Pravdivé, pravděpodobné - a ostatní.

Na pravdivé se můžete vždy a s důvěrou spolehnout - v českém rozhlase a televizích je to ale pouze signál přesného času.

Pravděpodobné jsou zprávy, které se většinou skutečně staly nebo stanou. V našich médiích je to tradičně předpověď počasí. Jen občas nevyjdou - ale na počasí nebylo nikdy spolehnutí.

Zbývající zprávy bývají falešné. Buď úmyslně, nebo omylem, ale věří jim pouze ti, kdo jim sami chtějí věřit. I když - spousta lidí má inteligenci, že věří i politikům...

Když se venkovský člověk ocitne bez práce, je to pro něho pohroma. Pravda, může si od rána do večera pouštět televizi, ale brzy zjistí, že drtivá většina pořadů inteligenci ještě snižuje a dívat se non stop na televizi znamená v lepším případě pomalu, v horším případě rychleji - blbnout. Některé pořady jsou určené vyloženě pro masochisty. Podle jakýchsi pofidérních peoplemetrů sice najdete diváky, sledující s napětím i reklamy a přímé přenosy z Parlamentu, ale z toho se dá usoudit, že se tyto přístroje vůbec nenacházejí na vesnicích. Tam lidé na takové nesmysly nemají čas. Peoplemetry se rozmisťují ve městech, kde diváci sledují bez velkého výběru všechno včetně reklam, což jsou paradoxně ty nejdůležitější pořady, neboť se platícím zákazníkům účtují podle sledovanosti. Ostatní pořady jsou pro majitele televizních společností jen nutné zlo, které sice přitáhne lidi k obrazovkám, aby mohli sledovat dobře placené reklamy, ale neúčtují se, naopak se z nich platí horentní autorská práva. Však také reklamy často časově přesahují délku průvodního pořadu, který se jimi natáhne až na dvojnásobek.

Dvě vesnické rodiny, uvržené nepřízní osudu do Doupěte, se velice brzy začaly nudit. Ačkoliv Milča doufala, že rodiče zbaví nudy zavedením telky do Doupěte, musela sama uznat, že se mýlila. I sebenapínavější fotbalové přenosy se okoukají, zejména když televize vysílá fotbal jen když se někde hraje. I matky rodin brzy pochopily, že televizní pořady pro ženy jsou určeny pro úplně jiný druh žen. Ačkoliv se teď Milča v Doupěti často nezdržovala, nebylo jí příjemné potkávat rodiče kamarádů, bloudící skalními místnostmi jako těla bez duše.

„Tohle není žádný život!“ postěžoval si občas pan Vejvoda synovi, který se záviděníhodnou trpělivostí seděl u svého pracovního stolu a hrál si s jakýmisi červy. Pan Vejvoda jim nerozuměl, ale dal se přesvědčit, že jde o něco opravdu důležitého a že domnělé »hraní« s těmi nechutnými červy má ve skutečnosti význam života a smrti.

„Co bys teda chtěl, tati?“ zeptal se ho při jedné návštěvě Pavel, když vzhlédl od svých červů.

„Vrátit se,“ vzdychl si otec. „Vrátit se a najít si nějakou poctivou práci.“

„To nejde, tati,“ zavrtěl hlavou smutně Pavel. „Vesnici srovnali se zemí buldozery, pokáceli všechny stromy, postavili tam tři řady betonových baráků a všechno obehnali silnou betonovou zdí se žiletkovým ostnatým drátem, aby po posádce hrdlořezů nedejbože nikdo nehodil ani kamenem. Příštích dvě stě let tam ani tráva neporoste!“

„Já vím,“ vzdychl si otec. „Ale štve mě to, věř mi. Snad mě chápeš - tenhle lenošný život nás brzy všechny zabije.“

Pavel se nad tím zamyslel, ale i jemu trvalo pár dní, než dostal nápad.

„Poslyšte, měl bych pro vás návrh,“ oslovil dospělé, když právě znechuceně vstávali od zpráv. Přišel za nimi až do televizní místnosti, aby měli jeho nápad z první ruky. „Snad by se dalo zařídit, abyste se vrátili mezi lidi, ačkoliv - ne v naší vesnici.“

„Kde teda?“ ožil otec.

„Tady nikde,“ odvětil Pavel. „Muselo by to být dost daleko, aby vás nikdo nepoznal. A nebude asi možné, abyste se tam přestěhovali úplně legálně.“

„Tomu nerozumím,“ posteskl si Pavlův otec.

„To je přece jednoduché,“ pokračoval Pavel. „Ať se přistěhujete, kam se přistěhujete, legálně nikde nebudete. Kdybyste se pokusili přehlásit z naší vesnice, měli byste hned na krku nejen Policii, ale i hrdlořezy, co teď v naší vesnici sídlí.“

„Aha,“ pochopil pan Vejvoda. „Museli bychom se přihlásit jako někdo jiný, že?“

„Ano,“ přikývl Pavel. „Jenže to v Čechách není tak jednoduché, tady je všechno velice pečlivě zdokumentované, tady se jen tak za někoho vydávat nemůžete.“

„No jo - ale jak tedy?“

„Učili jste se za mlada rusky?“ zeptal se zdánlivě nesouvisle Pavel.

„Trochu,“ připustil pan Vejvoda a pan Sadový mu jen přikyvoval.

„Podle mě bude potřeba, abyste do Čech přijeli z Ruska, nebo ještě lépe z Ukrajiny,“ rozvíjel Pavel svůj nápad. „Budete si hrát na Čechy, kteří prchají z Ukrajinské Volyně před šikanou místních úřadů. To vypadá pravděpodobně, Ukrajinci nemají v lásce cizince, zejména Rusy, kteří jim pořád připomínají Sovětský svaz, ale ani Češi to tam nemají snadné. Takže vám to naše úřady uvěří.“

„Dobře,“ přijal tu možnost Pavlův otec. „České úřady nám to uvěří, ale zkejsneme v nějakém utečeneckém táboře. To se mi taky nezdá.“

„Kdepak, nezkejsnete!“ ujišťoval ho Pavel. „Tam naše úřady drží jen chudáky, co z Ukrajiny nebo z jiné takové země utíkají před bídou v blahé naději, že je to u nás lepší. Kdo má dost peněz, ten v utečeneckém táboře nadlouho nezkejsne.“

„My ale peníze nemáme!“ připomněl mu pan Sadový. „Ze všech našich úspor zůstal jen prach a popel a to, co máme ve spořitelně, si taky vybrat nemůžeme.“

„Nemáte peníze, ale přijedete z Volyně s plným kufrem zlatých šperků,“ řekl Pavel. „Budete je vydávat za rodinný poklad, úspěšně zatajený před bolševiky i před současnou vládou Ukrajiny. Za šperky získáte české peníze - a jste za vodou. Koupíte si někde usedlost a můžete hospodařit. Jen budete muset zpočátku vkládat do řeči ruská slova a češtinu trochu lámat, jako by ji lámal nějaký Rus. Jak rychle ale češtinu »opět zvládnete«, to už ponechám na vás.“

„Vypadá to slibně, jen mi teď řekni, kde seženeme ten kufr zlatých šperků!“ pobídl syna otec.

„To nechte na mně - nebo možná na Zdence, já ji tím pověřím.“

„Sám to zařizovat nebudeš? Nebude ti trochu...“

„...hanba mi nebude, červi jsou důležitější!“ odsekl trochu nedůtklivě Pavel. „Spíš uvažujte, kde byste se v Čechách usadili. Zapomeňte na všechny vesnice v okruhu aspoň sta kilometrů, tady v okolí by vás mohl někdo poznat. A taky zapomeňte na svá dosavadní jména, budete si je muset trochu poruštit. Jako potomci Čechů se ale snadno »navrátíte mezi své« a pak už...“

„Jestli to vyjde...“ vzdychl si Pavlův tatínek. „Ale co když natrefíme na nějakého skutečného Čecha z Volyně? Nedávno se někteří do Čech vraceli!“

„Volyně - to jsou z velké části lesy,“ řekl Pavel. „Budete zkrátka tvrdit, že jste žili na samotě, kde jste se s ostatními nestýkali. Najdeme si místečko na mapě, kde není široko daleko ani živáčka a kde jiného Čecha nepotkáte, takže budete moci vyloučit i setkání v některém městě.“

„No - vypadá to lákavě,“ přiznal pan Vejvoda. „Ale jak bys chtěl poruštit naše jméno?“

„Co třeba - »Vojvódin«?“ navrhl Pavel. „Zkrátka přijedeš do Čech jako »gospódin Vojvódin«, zakoupíš si tu menší usedlost a pomaloučku se budeš »jako« vracet ke jménu Vejvoda. Budeš tvrdit, že se tak jmenovali tvoji předci a že se k němu jen vracíš. Máma se bude nazývat »Vojvódina«, ale jen po přechodnou dobu.“

„A jak bys poruštil nás?“ zeptal se zvědavě pan Sadový.

„To je přece jasné - vy budete »gospódin Sadovój«, vaše paní »Sadovája«,“ usmál se Pavel.

Na tom se dohodli a odpoledne, když se holky vrátily ze »spanilé jízdy«, jim to přednesli.

„No príma!“ chopila se toho Zdenka. „Tak to abych se vydala na Ukrajinu, protože jsem se jako jediná z nás tří učila nepovinnou ruštinu.“

„Ukrajinština ale není ruština!“ varoval ji Pavel.

„No tak budu vypadat spíš jako Ruska,“ mávla rukou Zdenka. „Ti tam jsou přece také!“

„Ale Ukrajinci Rusy zrovna nemilují!“ pokračoval Pavel.

„No... buď se ke mně budou chovat zdvořile, nebo jim zmizím - a hledejte si mě!“

„Jak myslíš, ale buď opatrnější!“ požadoval Pavel. Cechapú budou i tam!“

Tak se nakonec shodli. Zdenka zítra poletí na Ukrajinu, zatímco Milča se vrátí do Ameriky. Ani jedna, ani druhá dnes neměly na svědomí žádného Cechapú.

„Nevěřila bych tomu, ale v Pentagonu jsem na žádného nenarazila,“ ujišťovala všechny. „Byli tam všude jen lidi. Pentagon vypadá spíš jako velký úřad než jako armádní velitelství.“

„To je možné,“ přikývl Pavel. „Když chceš najít skutečné armádní velitele, měla by ses spíš starat o podzemní velitelství v Cheyenne Mountain.“

„Podívám se tam hned zítra,“ slíbila Milča.

„Ale opatrně!“ varoval ji Pavel. „Pod zemí by to nebyla žádná legrace!“

„Uvidím!“ řekla Milča.


Následujícího dne se odehrálo několik událostí, které také trochu rozhýbaly klid Doupěte.

Zdenka se úspěšně vrátila z Ukrajiny. Večer předvedla, co všechno přivezla - aniž by to fyzicky skutečně vozila, protože její »úlovky« byly jen nové položky, které Sek analyzoval a dokázal by je podle potřeby vytvořit.

První úlovek zahrnoval několik ukrajinských pasů, patřících původně skutečným Volyňským Čechům. Zdenka totiž doletěla až do města Luck, kde se seznámila s několika pravými Volyňskými Čechy. Když se tam prohlásila za Češku, našlo se hned několik ochotných lidí, kteří ji nasměrovali do obchodu, kam chodí Volyňští Češi z blízkého okolí, skutečně tam na některé narazila a poměrně rychle se s nimi seznámila. Netušili, že jejich pasy, kterými dokazovali, že jsou skutečně národnosti české, dá Zdenka analyzovat Sekovi, aby je mohl kdykoliv vytvořit - a to nejen přesně stejné, ale i pozměněné. To se sice v právnické řeči nazývá »padělání veřejné listiny«, ale trojlístek dětí se na Zemi tak jako tak počítal mezi psance a o jeden zločin více nebo méně zřejmě nešlo.

Zejména když měli na svědomí již několik likvidovaných Cechapú, neboli v právnické řeči - »nepochybných a úkladných vražd«.

Další úspěch zaznamenala Zdenka v místním zlatnictví a starožitnictví, kam ji její noví známí zavedli a kde jí ze známosti dovolili prohlédnout si několik skutečně starobylých šperků. Sledovali ji sice při prohlížení ostražitě, ale Zdenka působila poctivým dojmem, všechny prohlížené kousky jim pochválila, ale vrátila, takže návštěva starožitnictví dopadla pro všechny strany dobře - sice od nich nic nekoupila, ale nic nezmizelo a všichni byli spokojení.

Sehnat pevný kufr originál zdejší výroby byla proti tomu maličkost, zejména když šlo opět jen o prohlídku. Poté se Zdenka se svými novými přáteli srdečně rozloučila a se slibem, že se do města opět brzy vrátí - ten slib dokonce mínila dodržet - odešla. Údajně na nádraží na Naběrežnoj ulici, ale tam už nedošla - za prvním nárožím se zneviditelnila, vzlétla a rychlostí nadzvukové stíhačky zamířila domů. Cestou se krátce zastavila v dalším městě, ani nepátrala po jeho jméně. V místním zlatnictví prodala starobylý náramek, což zdůvodnila tím, že má velkou »nuždu v děňgach«, tedy že nutně potřebuje peníze. Prodavač jí značně neochotně nabídl poměrně nízkou sumu, ale Zdenka na ni přistoupila - potřebovala ukrajinské peníze a ignorovala zlatníkovy podezíravé pohledy.

Tentokrát vzletěla hned po opuštění krámku - a dobře udělala, protože ke krámku již mířilo s houkáním sirén policejní auto. Zlatník ji zřejmě považoval za zlodějku, která šperk ukradla a bylo jí proto jedno, za jakou cenu jej prodá, a dřív než vyšla ze dveří, stihl přivolat »milíciju«.

Milice ovšem Zdenku nechytila a ta už v pořádku doletěla až domů.

Akce s »návratem dvou volyňských rodin« mohla tedy začít, jen co Pavel pomocí Seka upraví pasy - vymění fotografie a přepíše jména a další nacionále.

Už aby to bylo!

Milča se vrátila z diverzní akce v Cheyenne Mountain v pořádku. Sice bez »zářezu na pažbě«, zato s mnoha zajímavými podrobnostmi. Podle ní bylo v podzemním velitelství tak málo Cechapú, že se tomu až sama podivila. Většina osazenstva byli lidé. Pochopila by to jistě u vojáčků a nižších důstojníků, ale nečekala, že ani vyšší velitelé nejsou Cechapú.

Prakticky narazila jen na jednoho, jenže byl tak obklopený doprovodem, že by jeho nečekané zmizení asi vyvolalo poplach spojený s okamžitým hermetickým uzavřením podzemního komplexu, odkud by se pak těžko dostávala. Ponechala ho tedy naživu, zejména když viděla, že ho zde chápou jen jako velice vzácnou návštěvu, která tu nebývá často.

Vyplynulo z toho, že Cechapú všechno řídí odjinud a bude se muset zaměřit spíše na podobné kurýry, aby se dozvěděla víc. Nebyla však na tuto variantu připravená, takže ji odložila na jindy.

„Čekala jsem, že na tak exponovaném místě se to bude Cechapú jen hemžit, přitom tam byli jen poskoci - i když hodnosti od generálmajora výš,“ postěžovala si.

„Negativní informace - také informace,“ těšil ji Pavel. „Co mám říkat já, když mám těch negativních informací naprostou většinu - vlastně všechny, zatím jsem fakticky na nic nepřišel.“

„A nechceš toho nechat?“ navrhla mu bezelstně Milča. „Máme přece i spoustu jiné zábavy.“

„Nech mě,“ zavrčel Pavel. „Přece nepřiznám, že na to nestačím! Ještě mám spoustu možností, jak se dozvědět, co potřebuji, jenomže všechny dosavadní cesty byly falešné. Ale já na to přijdu!“

A jako by toho nebylo dost, zmínil se pan Vejvoda, že v dnešním přehledu zpráv se objevila krátká noticka o podivném pouštním lvu na Sinajském poloostrově, který ještě nebyl vědecky nikdy popsán, ale který se projevil jako kromobyčejný zabiják. Podle zpráv se staly jeho obětí za krátkou dobu již tisíce lidí a vyvraždil už dvě menší městečka. Snadno prý vnikal do domů, kde si nevybíral mezi muži, ženami a dětmi, ale brzy zabil i několik desítek lovců, kteří se vydali po jeho stopách.

Lev zabiják měl prý velice neobvyklé zabarvení. Měl kožich fialové barvy se žlutými pruhy, jako mají bengálští tygři, jenže podélnými namísto příčných.

„Cože?“ vyjekl Pavel, když jeho otec domluvil. „Zopakuj mi to!“

Otec mu bez reptání vyhověl.

„To musím vidět!“ vyskočil Pavel a hnal se do televizní místnosti, aby stihl poslední zprávy.

Dočkal se brzy. Obraz lva zabijáka, zachycený zřejmě mobilním telefonem, byl sice neostrý a navíc poměrně krátký, ale Pavel si jen protřel oči.

„Co je, Pájo?“ zeptala se ho jeho matka, neboť si první všimla jeho rozrušení.

„To je snad jenom zlý sen!“ řekl Pavel tiše.

„Co se ti nezdá?“ zeptala se ho rychle matka se starostí v hlase.

„Ten lev...“ ukázal Pavel na televizní obrazovku, ačkoliv na ní byl jen komentátor, uvádějící další televizní šoty.

„Co je s ním?“ zeptala se ho matka.

„To není lev, ani tygr!“ odvětil Pavel. „To je přece - rambu!“

Jeho ani Zdenčiným rodičům to nic neříkalo, ale Milča i Zdenka okamžitě zbledly.

„Myslíš...? Snad ne...“ nedořekla Zdenka.

Rambu ze Zuznelai!“ doplnil Pavel.


Jak se rambu ze Zuznelai dostali na Zem, mohli si snadno domyslet. Jistě ne bránou GEIA14 v Ančově - to by se objevili v Čechách a ne na Středním Východě. Mnohem pravděpodobnější se jevila některá z bran JHV1 až JHV12, spravované Cechapú. Nebylo to ale nic povzbuzujícího. Pavel to vystihl jako pozvání spřátelených bestií, zaměřené k exemplárnímu potrestání obyvatel Země.

Jak dlouho udržovali Cechapú kontakty s těmi bestiemi? Kdoví. Od samého počátku, nebo až z doby před padesáti tisíci lety, když je chitžará, řídící světy Zuznelai, vyhnali z Gežgui? Někdy tou dobou se chitžará rozešli i s ramby a givy. Přiznali jim, ať si vládnou podle svého, ačkoliv se jejich způsob života vylučoval se způsobem života jiných bytostí Zuznelai, omezili s nimi na minimum kontakty, ale nikdy je nezrušili úplně - jako s Cechapú, ponechanými na Bresliu k vyhynutí.

Jak se zdá, Cechapú na Bresliu nevyhynuli, jak se chitžará domnívali. Nevládli jen na Gežgui, ale i na Zemi a kdoví, zda už v té době tajně nespolupracovali s rambu. Buď jak buď na Zemi unikli pozornosti ostatních bytostí Zuznelai.

Rambu se ale na Zemi neobjevovali. Až dnes. Proč?

Inteligentní šelmy jsou lidským lovcům nesouměřitelnými protivníky. Ti očekávají střetnutí s nebezpečným zvířetem, ale pořád jen se zvířetem. Inteligentní predátor je pro ně přespříliš fatální překvapení, pro většinu lovců poslední. Někdo by měl ty lidi varovat, pomyslel si Pavel. Přece jen je něco jiného očekávat třeba i vychytralého tygra, a něco jiného vědět, že proti vám stojí inteligentní a nejspíš i ozbrojený tvor. Ale jak je varovat? Vypravit se tam a zkusit je přesvědčovat? Nesmysl.

Jenže - nechat to být znamená podílet se na smrti dalších tisíců nic netušících lidí.

Samozřejmě bude hlavní vina ležet na rambech. Další v pořadí jsou Cechapú, kteří je na Zem vpustili - nemuselo by to být poprvé, jen se podobné události v lidské paměti nezachovaly, stačilo, aby rambu určitou oblast úplně vyvraždili. Nejsou svědkové - není zločin - není koho trestat.

Ti, kdo vědí, co je to zač, přece nemohou mlčet a jen z dálky sledovat ty masakry.

Ačkoliv - kdoví, jestli právě s tím Cechapú nepočítají? Vyslání rambu na Zem mohlo sloužit právě tomu, aby je vlákali do nějaké pasti.

Pavel cítil, že to sám těžko rozhodne. Nevěděl si rady - a vycítil, že ani kamarádky nejsou na tom o nic lépe. Tohle by chtělo radu zkušenějších!

„Půjdu se poradit s Nokimchou!“ prohlásil, ještě než skončily televizní zprávy.

Nikdo nebyl proti.

Ani dospělí.


Další cestu do Zuznelai Pavel odložil kvůli doprovodu rodičů na Ukrajinu. Cesty se účastnili všichni, takže nesměl chybět. Rodiče zatím získali od trojlístku téměř stejné schopnosti jako jejich děti - až na chybějící vědomosti. Naneštěstí nikdo ze tří dětí neměl schopnosti učitelů, kteří se jim věnovali na Zuznelai, zejména Nokimchy, který je navíc doprovázel téměř otcovskými sympatiemi. Výsledkem bylo, že rodiče zvládli jen běžné požadavky na Seka - používání hygienického kvádru defoge, požadování jídla, drobných předmětů, úklid odpadků a v poslední době i vytváření skalních chodeb a místností, ale nezvládli vědecké obory, na Zemi zatím neobvyklé. Zrcadla uměli použít jen k vytváření neviditelnosti v běžném terénu, ale ne kdekoliv - naštěstí ji měly mesrini odedávna dobře vyřešenou a byly neviditelné samočinně. Schopnost telepatie byla nejméně nápadná - pokud ji nepoužívali často, nikdo cizí o ní neměl tušení.

Na cestu na Ukrajinu se vypravili jako obvykle bez zavazadel ve třech mesrini. Pavel v první vezl oba otce rodin, Zdenka si vezla maminku a Milča doprovázela Pavlovu maminku. Plán na »návrat do Čech« vymyslela Zdenka a také na všechno dohlížela.

Než vstoupili jako běžní cestující do nádražní haly, přistáli stranou v městském parku, Zdenka oběhla tři starožitnictví a prodala v nich několik šperků, aby získala platné peníze. Pak - s několika poloprázdnými kufry, ve kterých bylo jen nějaké šatstvo - si zakoupili jízdenky do Ostravy a rodiče nasedli do rychlíku, který je měl brzy dovézt zpátky - do nového domova.

Když se rychlík rozjel, sledovali jeho cestu z výšky několik prvních kilometrů, ale zakrátko je to omrzelo, takže zvýšili rychlost a zamířili do Doupěte. Sek umí prodloužit dosah telepatie a kdyby rodiče něco potřebovali, však by jim dali vědět.

Rodičům nastávalo nové období jejich života - a ta změna nebude snadná. Mají ji ulehčenou, nejsou úplně bez prostředků a děti jim jistě pomohou při každém nečekaném zádrhelu, ale začínat od začátku není nikdy jednoduché, zejména když ztráceli každodenní kontakt s dětmi a nezbylo jim nic než víra, že to nějak zvládnou.

Děti zůstaly samy. Trojlístek dorazí do Doupěte ještě dřív, než rodiče opustí území Ukrajiny - země, která jim dá novou identitu, aniž by tam o tom někdo věděl, ba co víc, aniž by to tušil.

Doufejme, že to projde - a aspoň rodiče budou moci začít nový, normální život. Časem by se mohli opět dát dohromady, bude-li to ještě možné.

Trojlístek měl tedy před sebou nějakou dobu bez dohledu. Ne že by jim do této chvíle rodiče řídili život, nebo se jim snažili rozmlouvat jejich aktivity v Čechách i ve světě, ale přece jen, než rodiče dorazí do Čech, může to trvat hodiny a možná i dny. Na prohlížení jízdních řádů neměli čas, takže nevěděli, jak dlouho budou na cestě. Dalších pár dní potrvá, než jim v Čechách vyřídí žádost o vystěhování. Do té doby nemělo smysl znervózňovat je dotazy, co se děje.

Tak si to dohodli, než rodiče posadili do vlaku a vrátili se zpátky do Doupěte.

Jenže nepočítali ani zdaleka se vším.

Do Doupěte dorazili v poklidném tempu a v pořádku, ale hned museli probrat a vyhodnotit, co všechno se dnes stalo. A Pavel se vytasil s tím, že nebude odkládat cestu do Zuznelai ani o minutu.

„Bude to pro chitžará pěkné překvápko!“ tvrdil. Rambu na Zemi - to vypadá hůř než mohli doufat. Třeba je to donutí změnit strategii a taktiku.“

„Zatím jich je tu jen pár někde v Sinajské poušti!“ snažila se to Zdenka zlehčit.

„Nejsou tu z vlastního nápadu,“ připomněl jim Pavel. „Jestli za tím vězí Cechapú, mohou jim usnadnit dopravu po celém světě, například letecky. Nepodceňoval bych je!“

„Dobře, přednes jim to,“ souhlasila Milča. „Ostatně, už by i chitžará mohli něco vymyslet.“

„Běží jim pomaleji čas,“ připomněl jí Pavel.

„A nebylo by lepší navrhnout Nokimchovi, aby přiletěl na Zem?“ napadlo Zdenku. „Kdyby byl s námi v Doupěti, běžel by mu tady čas rychleji a třeba by i na tu vakcínu přišel dřív.“

„Navrhnu mu to,“ slíbil Pavel.


Tentokrát Pavel zamířil bez dohadování z Vjobůce přímo na Bah-krukéč-158, jenže Nokimchu tam nezastihl. Místo toho ho Nokimcha pozval do brány Scynej-1, nacházející se přímo u Puráje, sídla Chitžará, podobného Londýnskému Westminsterskému paláci.

Chitžará tam s přípravami pomoci Zemi již finišovali. Nokimcha Pavla uvedl do společnosti, shromážděné v nevelkém sále - jako kdyby čekali už jen na ně.

„Tady máme to mládě ze Země - Pavlíka,“ představil jim svého chráněnce.

Pavel měl dojem, že aspoň některé z nich už viděl. Nejednali o Zemi, ještě když se všechny tři děti chystaly k návratu? Žádný chitžará nejevil ani náznak překvapení při spatření člověka.

Nokimcha mu pak zdvořile jednotlivě všechny představil, ale Pavlovi jejich jména nic neříkala. Jména ostatně nebyla tak důležitá jako to, co se vzápětí dozvěděl.

„Mládě nás přivedlo na jednu dávno zapomenutou, přitom nesmírně důležitou znalost,“ vzal si slovo veliký chapadloslon. „Nám už nezbylo než ji jen obnovit a přetvořit. Zásah do základních pravidel Seka byl sice obtížný, zato jsme i my získali nový informační prostředek - a lidem Země bude dvojnásobně užitečný.“

„Abys tomu rozuměl,“ vysvětloval hned Nokimcha Pavlovi. „Nové Sekovo pravidlo vám označí rozpoznané Cechapú i bez nebezpečného dotazu. Bude to vypadat tak, že se lidem s naší telepatií zobrazí nad hlavami nositelů Cechapú světle zelené svítící prstence. Vyvstanou však jen v hlavách, ostatních lidí se to nedotkne, ale i tak umožní jejich bezpečné rozeznání.“

„Príma!“ přivítal to Pavel. „Budeme to potřebovat. Zejména když se na Zemi objevili rambu ve službách Cechapú a začali zabíjet lidi. Nemohl by Sek označovat i je?“

„Cože?“ zpozorněl chapadloslon. „Na Zemi že se objevili rambu? A nemohl ses zmýlit?“

„Viděl jsem jen krátký dokument nevalné kvality,“ odvětil Pavel. „Jenže rozpoznat rambu od pozemských tygrů není nijak obtížné. Na Zemi se sice vyskytují šelmy srovnatelné velikosti, ale od těchto tvorů se podstatně liší. Mají jiné zbarvení kůže a nezabíjejí tak rychle a v takovém množství. Obvykle zabíjejí jen pro obživu, zatímco Rambové na Zemi zabili tisíce lidí zřejmě jen pro zábavu. Tak se pozemské šelmy nechovají.“

„To je ovšem závažná informace,“ pokýval hlavou chapadloslon. Rambu dostali čtyři světy, giva dva, ale jestli jim Cechapú umožní přístup na další světy - nejspíš pomocí zapomenutých bran starých Okchygů - budou nebezpeční nejen Zemi, ale i případným dalším civilizacím.“

„Skutečně se mi zdá, že se na Zem dostali s pomocí Cechapú,“ řekl Pavel. „Takže máme na krku hned dvě civilizace predátorů - to nevypadá dobře.“

„Na to se také podíváme,“ slíbil chapadloslon.

„Je naší povinností na to odpovědět,“ přidal se jiný hokr, Nokimchův krajan. „Nesmíme přece dopustit, aby se dědictví Okchygů stalo prokletím dalších civilizací. Mohly by se pak z přátelských změnit na nepřátelské.“

„Máme aspoň o čem dál jednat,“ obrátil se na ně souhlasně Nokimcha. „Ale teď se nemůžeme zastavit. Trvám na své inspekci.“

„Tu už jsme přece schválili,“ odvětil chapadloslon. „Následuj svého pozemského přítele na Zem a přines nám svědectví. Na Zemi se ale dlouho nezdržuj, od pozemských živočichů se všichni příliš odlišujeme a nechceme tam vyvolat paniku.“

„I na tom jsme se již dohodli,“ přitakal Nokimcha. „Změněné podmínky se týkají především vás - vy musíte vzít v úvahu přítomnost rambu na Zemi.“

„Ty se jim pochopitelně přizpůsobíš až na místě podle vlastního uvážení,“ doporučil mu jeho krajan hokr. „Vrať se co nejdřív, ať tvé poznatky přispějí k našim přípravám!“

„To se rozumí samo sebou,“ přikývl Nokimcha.

Chitžará se s Pavlem i s Nokimchou obřadně rozloučili - a Pavel se šavlozubým kamarádem se obrátili k nádraží.

„Vezmeme to rovnou do Doupěte,“ navrhl Pavel. „Na Zem projdeme v Ančově, branou zlýtu GEIA14, já pak vytvořím mesrini a dovezu tě k nám.“

Mesrini?“ usmál se Nokimcha. „Dobrá, nechám se tam dovézt.“

Pak oba vkročili do brány.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:17