Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mlávydó

Pavel ten večer opět prohlásil, že je utahaný jako kotě, takže půjde brzy na kutě, což mu obě výjimečně uznaly. Ještě chvíli se pak dohadovaly o tom, co se právě od něho dozvěděly.

Bude Pavlova likvidace hvězdných bran úspěšná? Nebo najdou Cechapú způsob, jak pohřbené brány zpřístupnit? Vlastně by jim stačila jedna jediná! Pavel se sice dušoval, že důkladněji pohřbené být ani nemohly, ale - Cechapú nejsou pitomečci a není pro ně problém soustředit na to libovolně velkou armádu kopáčů, o technice nemluvě.

Další otázkou bylo, jak hodně je to popíchne, aby se ještě více snažili nebezpečný trojlístek najít a zlikvidovat. Bude jim stačit dosavadní neviditelná mesrini i maskování Doupěte?

Třetí - a podle Milči rozhodující - otázkou je, co na to řeknou chitžará. Zničení hvězdných bran by mohlo Zemi úplně odříznout od vesmíru. Chitžará si toho nebezpečí jsou jistě vědomi, asi Pavla nepochválí. Jenže co už se stalo, těžko se napraví. Pavel kamarádky utěšoval, že jsou schopni postavit hvězdné brány nové, neboť je to jedna z funkcí Seka, ale kdyby Cechapú jejich partu našli a zlikvidovali, zůstala by Země oddělená od Zuznelai trvale a o nějakém osvobození od parazitů by si lidé na Zemi nemohli ani zdát.

Někdy není dobré být nenahraditelní!

Ráno se tedy všichni tři vypravili do známé internetové kavárničky. Byla naštěstí poloprázdná a mohli by si pronajmout každý vlastní počítač, ale spokojili se se dvěma - když na jednom čekali na zobrazení, u druhého diskutovali.

Ze zpráv se ale zdálo, že Cechapú nechtějí lidstvu prozradit pravou skutečnost, zejména že došlo ke zničení hvězdných bran. Lidstvo o nich ostatně oficiálně nevědělo, takže se diskuse vedly jen o pravděpodobnosti či výjimečnosti neuvěřitelně podobných katastrof ve vzdálených místech světa, než aby se diskutovalo, oč tam vlastně šlo.

Cechapú ostatně světu ani nepřiznali všechny. Ve střední Africe ležela brána v pusté horské oblasti, všechny oběti tam patřily k Cechapú, takže se svět o této katastrofě ani nedozvěděl. V Jižní Americe u jezera Titicaca také nebyly žádné oběti na životech a zkáza brány byla doprovázená jen nevelkým rozlitím jezera do nově otevřené propasti. Seběhlo se to navíc v noci a do rána se hladiny vyrovnaly natolik, že si nového, nepříliš velkého zálivu povšimli jen místní, kteří se o tom zbytečně nešířili - bez srovnání s ostatními případy to ani nepůsobilo tak senzačně.

Celkově se dalo říci, že si obyvatelé Země odstřihnutí od vesmíru ani nevšimli. A protože ani netušili, co se stalo, nepřikládali tomu žádný význam. Nějaký sesuv půdy? Takových už bylo! Nic novějšího by nebylo?

Samotných Cechapú se to ale týkalo. Jistě si uvědomovali rozsah ztráty, která je postihla. Jak správně podotkla Milča, Pavel jim znemožnil únikovou cestu pro případ, kdyby jim začala na Zemi hořet koudel, nemluvě o odstřižení od spojenců rambu. Ti museli kypět vztekem, zejména když jistě dobře věděli, že nebezpečí přišlo z vesmíru. Jenže neměli na koho udeřit. Kde jsou vesmířané dnes?

Poprvé se jen mihli na Yucatanu - ale svědectví o nich bylo málo. Vyplývalo z nich, že už tam měli cosi neobvyklého - sjet z pyramidy na skateboardu kdekdo nedokáže, přeletět na prkně plot také nepatří mezi běžné dovednosti, ale po krátké policejní honičce zmizeli beze stopy, bezvýsledně po nich pátraly i všechny satelity. Po moři neodpluli a po zemi také ne. Záhada!

Pak se zdálo, že se usadili v Evropě. Zůstala po nich stopa v podobě mimozemských červů, prodlužujících život. S těmi se někteří Cechapú kdysi dávno setkali, v každém případě se červi včas dostali do rukou odborníka, který promptně vymyslel protitah v podobě očkování. Jenže i to selhalo - mimozemšťané pokus sami zrušili, když hrozilo nebezpečí, že lidem přinese místo pomoci smrt.

Nějakou dobu se zdálo, že letectvo USAF nezklamalo a vypálení hnízda mimozemšťanů bylo dostatečně účinné. Jenže teď se ukázalo, že to byl úder do prázdna. Mimozemšťané se mezitím na Zemi orientovali, objevili slabá místa vládců - a citelně zasáhli.

A přitom to zpočátku vypadalo tak snadné! Na Yucatánu měli mimozemšťané podobu tří dětí, takových rozjívených spratků, se kterými by si poradil možná i větší pes - ale u Dijonu se dva tygři rambu znenadání vypařili před zraky několika desítek svědků...

Za tím přece nemohli být ti tři spratci!

O čemsi svědčilo i zmizení vyšších kytovců z oceánů. Japonci to zpozorovali jako první, ale vysvětlit si zmizení delfínů, kosatek, velryb a vorvaňů nedovedli. Bylo to ale dílo mimozemšťanů? Mořských kytovců bylo přece v souhrnu několik tisíc tun - a aby zmizeli bez povšimnutí satelitní techniky? I to o něčem vypovídalo.

Jejich poslední akce nicméně svědčila o jejich nesmírném sebevědomí. Zničit hvězdné brány znamenalo odříznout od vesmíru nejen Cechapú, ale i sebe. Je mimozemšťanů na Zemi tolik, aby se obešli bez případných posil? Jedině kdyby tu měli vlastní hvězdné brány!

Ano, ty teď bylo třeba objevit! Objevit - a zničit.

Search and destroy!


Další návštěva Nokimchy a tentokrát dalších dvou inspektorů následovala poměrně rychle - zejména když brali v úvahu časové zpoždění. Chitžará se tentokrát překonávali v rychlosti. Kromě starých známých Nokimchy a Dužildáha byl s nimi i jeden chapadloslon, který měl problémy projít chodbami Doupěte, stavěnými pro lidi. Přiletěli odpoledne, ale nechtěli se zdržovat dlouho.

„Mám pro vás dobrou zprávu!“ sdělil Nokimcha dětem, jakmile delegaci chitžará přivítaly.

„Už je Hlimi připravené?“ hádal Pavel.

„Svět pro Cechapú je připravený, ale nebude to Hlimi,“ řekl Nokimcha. „Sněm chitžará uznal váš důvod, že jim nemůžeme předhodit bezbranné bytosti z Hlimi jako hostitele a rozhodl odsunout Cechapú na Mlávydó, svět úplně bez inteligentních bytostí. Můžeme tedy hned začít s odsunem! Na Mlávydó jsou všechny brány zlýtu řízené výhradně prostřednictvím místního Seka, který Cechapú neposlechne. Jedna brána - MLAV-01 - je vestavěna do vysokého skalního převisu nad jezerem Ochalaxa, tam je můžete v nouzi prostě vhodit, pádem do hluboké vody jezera si neublíží. Cechapú ale nebudou mít odtud možnost návratu a nemohou na vás připravit u hvězdné brány nějakou past.“

„Budou tam mít i vlastního Seka?“ staral se Pavel.

Nokimcha okamžitě zvážněl.

„To se nám nepodařilo vyřešit,“ řekl trochu zklamaně. „Když se Cechapú dostali do sporů se starými Okchygy, ti jim zablokovali všechny Seky, které kde ve vesmírech postavili. Žádný Sek je proto neposlouchá, bez ohledu na druh jejich hostitelů. Také na Mlávydó se nachází Sek z dávných dob - jenže pro Cechapú jako kdyby tam žádný nebyl.“

„Jak se tam tedy budou živit?“ zajímalo Pavla.

„Založíme jim tam zemědělskou protocivilizaci,“ řekl Nokimcha. „Budou tam mít od samého začátku obydlí - od osamocených domů, přes menší osady po městečka. Předáme jim ve funkčním stavu zemědělství i zárodky průmyslu, postačí, když v tom budou pokračovat. Při jejich inteligenci očekáváme, že se tam uživí. Přesto se jim chce Sněm chitžará věnovat i v dalších letech. Vytvoříme pro ně službu dohližitelů, která zajistí, aby nevyhynuli.“

„Můžeme tedy začít?“ zeptal se Pavel nedočkavě.

„Můžete,“ přikývl Nokimcha. „Protože víme, že je vás málo, dáme vám ještě jednu pomůcku. Bude to zyréch, menší, neřiditelné mesrini, určené k přepravě nákladů do předem stanoveného cíle. Na Zemi to bude cesta do nejbližší brány zlýtu, skrz ni na Mlávydó a tam ještě pár kilometrů do nejbližšího městečka, kde zyréch přistane a rozplyne se. Zbývá vám určit, koho do zyréchu zavřete a kterou branou ho pošlete. Jen byste je neměli posílat branou GEIA-14, abyste si ji neprozradili.“

„To asi nebude možné,“ zarazil se Pavel. „Protože GEIA-14 je na Zemi poslední fungující brána. Já jsem ty ostatní navěky pohřbil.“

Nokimcha zůstal překvapením stát. Pavel mu tedy vysvětlil, jak brány JHV zlikvidoval, aby je nemohli Cechapú využít k přísunu dalších rambu i k případnému útěku ze Země, kdyby pochopili, že to na Zemi nevyhrají.

„Takže na Zemi funguje jen jedna poslední brána?“ ujišťoval se pomalu Nokimcha.

„Kdyby bylo třeba, postavíme další,“ utěšoval ho Pavel. „Vždyť jsme už nějaké brány zlýtu na Zemi postavili, i když v podvodní úpravě.“

Nokimcha chvíli mlčel a přemýšlel.

„I strategie Sněmu hovořila o nutnosti zničit brány, ovládané Cechapú,“ řekl po chvilce tišeji. „Jenže to mělo nastat až po první fázi, zatímco vy jste to udělali hned... Brány se nemusí likvidovat tak složitě, Sek to umí elegantněji a nenápadněji, ale i tohle by asi bylo účinné. No což, chápu vás, mělo to význam v zamezení dalšího vlivu rambu, ale... no, budeme o tom Sněm informovat.“

„Informuj,“ schválil mu to Pavel.

„Jistěže by bylo možné odnášet Cechapú i dvojitou bublinou mesrini,“ připustil Nokimcha. „Jenže byste je museli doprovázet až do cíle a to by vás příliš zdržovalo. Zyréchy je tam dopraví i bez dohledu, postačí určit jim objekt, který pak samy dopraví na určené místo.“

„Nebudete ale smět odsouvané kastrovat,“ přispěchal ihned s podmínkou dryazgu Dužildáh. „Ta podmínka Sněmu je prostě nepřekročitelná.“

„Bylo by to pro vás i nebezpečné,“ přidal se k němu omluvně Nokimcha. „I pro vás bude lepší udržovat od Cechapú při jakékoliv manipulaci dostatečný odstup.“

„Obáváš se, že by nás mohli ovládnout?“ podíval se na něho Pavel.

„Ano,“ přikývl Nokimcha. „Zkušenosti gežgů hovořily o tom, že pro jistotu vykastrovali i své odborníky, kteří se kastracemi Cechapú zabývali. Po ukončení akce je přestěhovali za odsunutými. Obětovali je, ale vyvarovali se nebezpečí, že by některý Cechapú i během kastrace bleskově ovládl tělo nejbližšího gežga a spolu s ním zůstal na Gežgui. Někteří Cechapú to dovedou opravdu velmi rychle a stačí jim k tomu málo. Nevím, koho byste chtěli v takovém případě obětovat vy.“

„To je problém,“ připustil Pavel. „Když je parazit bez hostitele neschopný života, měl by se aspoň k němu chovat slušně. Známe případy, kdy je symbióza prospěšná pro obě strany. Nejhezčím takovým příkladem jsou vaši noví ovrósje, žijící stejně dlouho, jako jejich hostitelé. Pravda, vztah lidí a červů je jednostranný, ale nemohli by se i Cechapú snažit o symbiózu namísto jednostranného usurpování a ničení svých hostitelů?“

„Potíž je, jak to s nimi chcete dohodnout,“ ušklíbl se Nokimcha. „Jak je známe, oni se necítí vázaní žádnými dohodami kromě dohod mezi nimi - ty se aspoň snaží plnit. Můžete s nimi uzavřít smlouvy jaké chcete, dodržují je jen dokud jsou výhodné pro ně. Když tomu tak není, bez mrknutí oka je poruší.“

„To je potom těžké,“ přikývl Pavel. „Pak by ale bylo potřeba dohlížet na ně, aby si z hostitelů nedělali otroky, jako až dosud všude. I když si myslím, že to je neřešitelné. Jsou to prostě parazité a ti si zkrátka soucit se svými hostiteli nemohou dovolit.“

„Myslím, že se tím bude Sněm ještě zabývat,“ přislíbil jim Nokimcha. „A teď se ještě musíte naučit zacházet se zyréchy. Je to velice jednoduché a může to do značné míry vyrovnat vaši početní nevýhodu.“

„Tak pojďme!“ souhlasil Pavel.


Zyréchy byly vskutku nádherná vymoženost.

Zařizoval je - jako skoro všechno - Sek. Nejprve bylo nutné určit cíl a chování zyréchu v cíli. Nokimcha trojlístku ukázal, jak se nastaví, aby si zyréch ve světě Mlávydó vyžádal pomoc místního Seka, který mu najde volné místo k přistání, tam opatrně přistál a rozplynul se. Výsledkem měla být doprava Cechapú na planinku nedaleko nově vytvořeného městečka - až bude městečko přeplněné, místní dohližitelé určí Sekovi jiný cíl, ale pozemšťanů se to už nedotkne.

Mohli též určit nepovinné průletové body a chování zyréchů v nich. Proti původnímu záměru chitžará se průletové body zjednodušily na jedinou bránu GEIA-14, kterou si zyréchy otevřou samy, bez dalšího zásahu. Zbývalo už jen jediné - zyréch vytvořit, uzavřít v něm vyhlédnutého Cechapú a pokud k tomu dojde v budově nebo kdekoliv pod zemí, vyvést jej do volného prostoru. Tam už se začne chovat samočinně - nabere potřebnou výšku a směr na bránu GEIA-14 a vyhne se všemu, co by hrozilo kolizí - od letících ptáků po letadla. Navíc bude zyréch po celou dobu své existence pro lidské oči neviditelný. Jedná se ovšem o pouhou bublinu silového pole, vytvářenou Sekem, takže může být jeho poloha zvýrazněná pro toho, kdo zyréch vytvořil.

„Ještě bychom se rádi podívali na Mlávydó,“ požádal Pavel Nokimchu.

„Poleťme!“ vyzval je tedy Nokimcha.

Ančov byl naštěstí pro mesrini nedaleko a trojlístek s Nokimchou tam tedy zamířili. Mesrini je doneslo k osamělému kráteru, prolétlo bublinou brány a před jejich očima se otevřela úchvatná krajina světa Mlávydó.

Brána je kupodivu vyhodila ve výšce a když se ohlédli, spatřili proč. Za nimi se strměl vysoký skalní štít se zasněženým vrcholkem a téměř kolmými stěnami. Brána byla někde v té stěně, ale jak je u bran obvyklé, nebylo nikde znát, kde se nachází. Až sem přiletí Cechapú, nedokáží určit, kde se ta brána nachází, ale ani kdyby to věděli, nepomohlo by jim to - brána se jim neotevře. Deset metrů pod ní bylo hluboké horské jezero - přímo pochoutka pro romantické povahy. Kde sem vletí bez mesrini, užije si hned zkraje pád do vody jako ze skokanské věže.

Krajinka pod velehorou byla na první pohled úrodnou nížinou. Dohližitelé ze Zuznelai ji už předem rozdělili na obdělaná políčka. S pomocí Seka to nebylo ani příliš obtížné, Sek jistě zastoupil zemědělské stroje a největší prací bylo vysázení utěšených sadů, plných statisíců keřů a stromků.

„Tohle se podobá spíš ráji než vyhnanství!“ komentovala to Zdenka.

„To aby si Cechapú na to vyhnanství nestěžovali!“ vysvětloval jim Nokimcha.

„Ti by si na něco měli stěžovat!“ odfrkl si nesouhlasně Pavel. Gežgové je nechali vyhynout, lipólďové je rovnou vyvraždili, tady dostanou hotový zemský ráj a ještě aby si stěžovali?“

„Kdyby se tu cítili ublíženě, jen by je to povzbuzovalo k dalšímu škodění světům Zuznelai,“ vysvětloval to dobrácky Nokimcha. „Nejlepší by bylo, kdyby se tu opravdu cítili jako v ráji. Neměli by aspoň důvod ke vzpouře.“

„Ti?“ podíval se Pavel na Nokimchu nevěřícně. „Těm přece ani ty sám nevěříš!“

„Já ne - ale většina Sněmu byla jiného názoru,“ podotkl tišším hlasem Nokimcha.

„No - uvidíme!“ ukončil to Pavel, aby nedošlo k větším sporům. „Tohle by jim opravdu mělo stačit. Jak vypadají zdejší městečka?“

Přeletěli tedy nad jedno z nich. Městečko sestávalo z několika řad klasických černých vajíček. Všechna měla otevřené dveře, jako by vítala nové obyvatele.

„Budou v nich umět bydlet?“ starala se Milča.

„V každém domě je knížka s návodem,“ ujistil ji Nokimcha. „Jsou obrázkové, takže je jedno, jakou řečí nově příchozí hovoří. Při troše inteligence - kterou u nich předpokládáme - není problém zvládnout všechno během odpoledne.“

„Dobrá - jak je to se zemědělstvím?“ staral se dál Pavel.

„Předpokládáme, že se tomu bude věnovat jen část obyvatel,“ řekl Nokimcha. „Jsou zde malá zemědělská centra - kopie prehistorických center gežgů z doby před Sekem, u nich to bylo poměrně nedávno a je to nejlépe zdokumentované. Gežgům tohle uspořádání vyhovovalo, proč by to nemělo vyhovovat zdejším? Někdo se tomu zkrátka věnuje, mají to tu připravené i s obrázkovými návody.“

„To si myslíte, že budou Cechapú pracovat v zemědělství?“

„Jistě! Snad mezi nimi bude dost takových, kteří se tomu věnují už na Zemi, ne?“

„No - to bude možná problém,“ zavěštil si Pavel. „Oni totiž nejsou zvyklí pracovat. Na Zemi se prací nezabývají, nechávají ji obyčejným lidem, sami ze zabývají jen penězi a vládnutím.“

„Tak se to někteří z nich naučí,“ uťal další hrozící spor Nokimcha. „Připravili jsme tu pro ně zásoby trvanlivých potravin na několik let, ale nejsou nekonečné a nakonec jim nezbude nic jiného než věnovat se zemědělství. Však oni to pochopí!“

„Uvidíme!“ vzdychl si Pavel.


Před návratem do Doupěte se chtěl Nokimcha podívat, jak si všichni tři povedou při využívání zyréchů. Proto se nevraceli rovnou, ale vzali to oklikou. Pavel navrhl zaletět do Dijonu, kde možná ještě budou Cechapú, kteří využívali k teroru lidí dovezených rambu. Nokimcha souhlasil, takže se před nimi brzy objevilo město Dijon a za ním přírodní rezervace s úplně novým, téměř kruhovým jezírkem. Do Pavlovy jámy se mezitím stáhla ze širokého okolí voda a proměnila jámu, na jejímž dně snad ještě spočívala brána JHV-05, v hluboké jezírko. Přírodní rezervace byla dosud nepřístupná veřejnosti, obepínaly ji policejní pásky a v pravidelných odstupech zde hlídkovaly vojenské patroly. Nad lesem kroužily tři helikoptéry, ale nic z toho Nokimchovi ani dětem nezabránilo přenést se nad stromy až k novému jezírku.

„Jak se tak koukám, Cechapú se nám mezitím rozprchli,“ vzdychl si Pavel, když chvíli létali nad lesem. Dole spatřili nějaké policisty, ale nikdo z nich neměl svatozář.

„A co by tady ještě dělali?“ odfrkla si Zdenka. „Dávno sedí v pohodlí doma. Tady beztak nikdo nic nového neobjeví.“

„Dobrá, podíváme se na vojáky,“ navrhl Pavel.

Najít vojenská kasárna nebyl problém, ale když nad nimi opatrně a zvolna kroužili, nespatřili ani náznak svatozáře. Už se smrákalo, takže by z oken jistě zřetelně svítily.

„Tak nevím,“ obrátil se Pavel nerozhodně na Nokimchu. „V kasárnách jsou jen obyčejní lidé. Zdá se, že Cechapú na ně nedohlížejí nepřetržitě, ale - jak říkala Zdenka, dávno sedí v pohodlí doma. Asi by to chtělo přiletět sem dopoledne. A totéž můžeme čekat na radnici, kde teď najdeme nejvýš vrátné a ochranku.“

„Zkusme to v centru města,“ navrhla Zdenka. „Mohli by být v barech a podobných podnicích.“

Nalétli na střed města - a tam byli úspěšnější. Brzy objevili luxusní bar, kde se to Cechapú jen hemžilo a takových podniků bylo v centru města plno.

„Vezmeme někoho namátkově,“ navrhl Pavel. „Počítám s tím, že se brzy rozprchnou.“

„Proč myslíš?“ zeptala se ho Zdenka.

„Znáš snad tu matematickou úlohu: na větvích křoví poskakuje dvacet vrabců, jednoho z nich zastřelíš - kolik jich tam zůstane?“ usmál se Pavel.

„Jo - žádný, všichni uletí!“ zavrčela Zdenka.

„Omyl - zůstane tam ten zastřelený!“ trumfla ji Milča. „Podle mě to nejvíc záleží na tom, kdy vznikne poplach. Co takhle sebrat někoho na chodbě? Nebo před záchodem?“

Nemuseli ani dovnitř, před blízký bar právě přijížděl otevřený mercedes, řízený džentlmenem se svatozáří. Pavel počkal, až zaparkuje a vystoupí - a pak ho bleskově zabalil do modravě svítící bubliny, která se vzápětí vznesla vzhůru a odfrčela na východ.

„To to šlo hladce!“ hvízdla si obdivně Zdenka. „Ani té bubliny si nikdo nevšiml!“

„Tu vidíme jen my,“ upozornil ji Pavel. „Takže - poplach nevznikl, pokračujeme!“

Chvíli se věnovali přijíždějícím automobilům, ale přijelo jich jen pár a dva z nich měly řidiče, kteří nesvítili. Naštěstí nevěnovali pozornost svým pánům, kteří krátce po vystoupení zmizeli, ani nedošli na půl cesty ke vchodu do kasína.

„Zkusíme to uvnitř!“ navrhl Pavel a Nokimcha jen přikývl.

Vlétli dovnitř honosným vchodem, právě když livrejovaný vrátný uctivě otevíral veliké dveře nějakému váženému svatému, vycházejícímu ven. Pavel na okamžik zaváhal, zda ho nemá rovnou také sebrat, ale pak se rozhodl, že to bude uvnitř zajímavější a tohohle proto nechal jít. Zajímavější to opravdu bylo uvnitř. Nokimcha přitom dětem předvedl ukázku doplňkového nastavení zyréchu, nastavil cestu schodištěm nahoru do patra, pak na otevřený balkon a odlet z balkonu. Potom spolu slétli dolů, kde Pavel začal brát na chodbě jednoho svatého po druhém. Nikdo z nich ani nemukl, ostatně průhledná bublina, co je obalila a podrazila jim nohy, udusila i každý zvuk. Podivnější bylo, že si jejich mizení nevšimli ostatní lidé na chodbě. Občas tu procházeli livrejovaní lokajové nebo číšníci, či co to bylo. Patřili zřejmě jako inventář k baru a hleděli si jen svého.

Bylo tu také několik lehce oděných dam, doprovázených pány se svatozáří, které Pavel nechal na pokoji, aby dámy nekřičely.

„Zajímaví svatí!“ odfrkla si Zdenka. „A ty ženské - nejsou to spíš nějaké... trošku lehčí...?“

„Nejspíš jsou,“ přikývl Pavel. „Tady to začíná být mládeži nepřístupné, ale dokud nás nikdo nevyhazuje, zkusíme to dál.“

Velký sál byl plný. Stálo tu několik ruletových stolů, obležených lidmi, většinou se svatozáří, ale i bez ní. Byly tu muži i ženy, jen u mužů svatozáře výrazně převažovaly. Pavel vlétl s bublinou mesrini opatrně dovnitř a zastavil se nad jedním ruletovým stolkem uprostřed sálu. Když se zvolna otáčel, přehlédl všechny lidi v sále.

„Budu je brát od krajů,“ upozornil Nokimchu i dívky. „Aby si jich hned nevšimli.“

Postavy se svatozáří, postávající a posedávající v šeru u stěn, byly jistě vhodnějšími terči než rozjaření svatí, obklopení dámami u hracích a ruletových stolů. Občas někdo bez velkého rozruchu zmizel, jenže jak se říká - tak dlouho se chodí se džbánem...

Několik žen náhle začalo ječet. V bublině mesrini bylo ticho, ale podle obličejů křičících žen se dalo soudit na stále se zvyšující poprask. Vetřelci v neviditelné bublině si ani nevšimli, která žena s křikem začala, ale přidávaly se další a další. Pavel nejspíš některé sbalil partnera, ta si všimla jak mizí a spustila křik.

To samozřejmě znamenalo, že teď už nikdo poplachu nezabrání, ale Pavla to nezastavilo. Bral jednoho chlapa po druhém a nestaral se, jak a kudy budou mizet, jen aby jich pobral co nejvíc.

To už si záhady všimlo tolik lidí, že některé napadlo vyběhnout z baru ven. Na ulici ale bylo jejich lapání a odesílání ještě snadnější - než se rozprchli do okolních domů. Pavla nezastavila ani většina primitivních skrýší, kam někteří zalézali, svatoušky vybíral i z různých výklenků, jednoho dokonce vytáhl ze zaparkovaného auta - snad chtěl odjet, jenže nemohl nastartovat.

Konečně byla ulice prázdná - několik zmateně pobíhajících postav Pavel nepočítal, neměly nad hlavou svatozář, takže ho nezajímali. Cechapú ale zmizeli všichni. Někteří se stačili ukrýt do okolních domů, ale pětačtyřicet jich Zdenka napočítala mizet v neviditelných bublinách.

„Pro začátek to postačí,“ zhodnotil to Nokimcha.

Obrátili se tedy zpět do Čech a zakrátko byli zpátky v Doupěti.

„Jen jsem si všiml, že jsi bral pouze samce,“ připomněl Pavlovi Nokimcha. „Přitom tam byly od Cechapú i samice, které jsi vynechával. Já jen, abyste nezapomněli na určitou vyváženost pohlaví.“

„Tak za první - žen Cechapú bylo podstatně méně,“ hájil se Pavel. „Domnívám se, že jich tak jako tak bude ve výsledku menší díl. Ale za druhé, zpočátku bych tam posílal výhradně chlapy, aby to na Mlávydó pro ostatní trochu připravili. Ženské bych jim tam přidal až později.“

„A pamatuj na požadavek, aby se tam mohli rozmnožovat!“ přidal se Dužildáh.

„Nějaké ženy jim tam pošleme,“ slíbil trochu nerudně Pavel. „Vy nezapomeňte připomenout Sněmu, aby se hodně zamysleli nad tím, co jsme vám zdůrazňovali. Jestli vznikne stejně otrokářská společnost jako na Zemi i na Mlávydó, budete ji mít na svědomí vy!“

„My si nemyslíme, že by něco takového mohlo vzniknout,“ namítl Dužildáh.

„My si to myslíme a obáváme se toho,“ odsekl Pavel. „Jen to pěkně Sněmu předneste a hodně zdůrazněte, že váš požadavek považujeme za chybu.“

„Chcete snad kritizovat rozhodnutí Sněmu?“ zděsil se Dužildáh.

„Považuji to za chybu,“ opakoval jednoznačně Pavel. „Doufám, že se nad tím ještě všichni zamyslí. My tu chybu vidíme jasně a divíme se, že vy ne.“

„To je divné!“ zavrtěl hlavou chapadloslon. „Mláďata vidí jasně chybu, jakou Sněm chitžará ne a ne spatřit!“

„Přednesu to tam ještě jednou,“ ujistil děti Nokimcha.

Inspektoři se pak rozloučili a odletěli s tím, že půjdou zkontrolovat, jak si odsunutí Cechapú povedou v novém světě.

„Kdy se vrátíte?“ zeptal se jich Pavel.

„Kdyby bylo všechno v pořádku - nevrátíme se sem,“ řekl Nokimcha. „Na vás pořád dohlížet nebudeme. Kdyby něco vázlo, přišli bychom, ale nikdo neočekává, že by to bylo nutné. Zatím si tu vedete bez velkých ztrát. Kdybyste něco potřebovali vy, znáte přece cestu do Zuznelai!“

„Možná by bylo dobré, kdybyste bránu ve Vjobůci trochu hlídali,“ navrhl Pavel. „Kdyby se Cechapú podařilo z Mlávydó uprchnout, objevili by bránu GEIA-14 na Ančově, kam by je přenesla brána z Mlávydó. Pak by se ale mohli pokusit proniknout do světů Zuznelai - a Ančov umí pořád adresovat jen tu jednu starší bránu na Vjobůci. Aby vás tam nepřekvapili!“

„Dáme si pozor,“ ujistil ho Dužildáh.

„Díky za starost,“ přidal se chapadloslon.

„Uvidíme,“ řekl i Nokimcha.


Když inspektoři odletěli, vrhla se Zdenka na Pavla jako fúrie:

„Takže ses přece jen rozhodl předhodit Cechapúm na Mlávydó všechna narozená miminka?“

„To jsem si teda fakt o tobě nemyslela,“ přidala se k ní i Milča.

„Hele, holky, chtěly byste proti sobě popudit Sněm chitžará?“ hájil se Pavel.

„To jistě ne, ale měl jsi ukázat trochu víc rozhodnosti!“ opáčila Milča.

„Ukázal jsem!“ tvrdil Pavel. „Jenže mě ignorovali! Neslyšely jste to? Jak to ten chapadloslon řekl? Mláďata vidí jasně chybu, jakou Sněm chitžará ne a ne spatřit! Prostě nás neberou vážně! Možná jsme děti, ale všichni tři jsme si jasně uvědomili, jaké peklo se z toho může vylíhnout! Jak to, že to slavnému Sněmu chitžará nedošlo?“

„Podle mě jsme ale udělali chybu, když jsme na tu podmínku přistoupili, i když jsi ji trošku zpochybnil,“ trvala na svém Milča.

„Já jsem na tu podmínku nepřistoupil,“ zavrčel Pavel. „Naopak - hned jsem si začal vytvářet zadní dvířka. Nepochopily jste to? Tak za první - upozornil jsem je, že žen Cechapú bude podstatně méně než mužů - a většina vládců jsou, navzdory řečem o rovnoprávnosti žen, pořád ještě chlapi.“

„Ale i tam v té herně byly i nějaké ženské se svatozáří!“ připomněla mu Zdenka.

„Takže za druhé, vyhradil jsem si, že tam zpočátku budeme posílat výhradně chlapy, aby to na Mlávydó pro ženské trochu připravili. S tím, že tam ženské přidáme až později.“

„Jenže tím jsi přece fakticky přistoupil na jejich podmínku, nechápeš?“ vyjela na něho Zdenka.

„Možná to vypadá, jako kdybych jen získával čas, ale není tomu tak,“ hájil se Pavel. „Zatím nebude nápadné, když jim tam budeme posílat samé chlapy. Později bych k nim přidal pár starých čarodějnic - víte přece, že se tak říká starým, ošklivým ženským, horším než váleční jestřábi. Právě ty vždycky nejvíc agitují pro další války a když zastávají důležitá místa, vzpomeňte si na ministryně zahraničí největších velmocí, mají i dost viny na všech mrtvých v posledních válkách! Nevíte, jak uvítaly davy Angličanů smrt jedné z nich, bývalé premiérky Margarety baronky Thatcherové, zvané »Železná lady«? Lidé na ulicích jásali a zpívali k tomu sborově píseň »Čarodějnice je mrtvá!«

„Tu bych jim klidně dala taky, možná je takových víc - jenže nejde o ně, jde o jejich případné děti!“ zdůraznila Zdenka. „Ty budou tak jako tak nevinné!“

„A vy si opravdu myslíte, že ty staré, uštěkané čarodějnice, co pořád podněcují k válce, budou mít ještě nějaké děti?“ ušklíbl se Pavel. „Vždyť ty staré baby už samy ani děti mít nemohou!“

Tím jim připomněl něco, co sice obě teoreticky znaly, ale zatím jim to ani nepřišlo na mysl, zatímco on s tím zřejmě najisto počítal.

„Jenže když jim chitžará dají na Mlávydó ovrósje, mohou je omladit!“ namítla nesměle Zdenka.

„Omladit je pomocí ovrósje mohou,“ připustil Pavel. „Ale nevrátí jim schopnost mít děti. Ta se neztrácí s věkem, ale s vyčerpáním vaječníků, jestli to nevíte!“

Dívky se zarazily ještě víc. Pavel měl zřejmě pravdu a podezíraly ho tedy neprávem.

„To ale předpokládáš, že na ten podraz chitžará nepřijdou,“ napadl Milču první zádrhel.

„Jistěže na to přijdou,“ mávl rukou Pavel. „Jenže my tím získáme další čas. Samo sebou tam nesmíme poslat žádnou ženskou v plodném věku, jinak spustíme tragédii, ale na to postačí vyhnout se mladším ročníkům. Nemyslím, že to bude těžké, těch mladých ženských s Cechapú nebude tolik. Rozumějte - formálně splníme podmínky a pošleme do Mlávydó i ženské, jenže tam naházíme jen staré škatule, které jim nebudou na nic.“

„To je možná hezké, jenže inspektoři nakonec přijdou za námi a budou dodržování podmínek tvrdě vymáhat,“ řekla skepticky Milča. „Tím je neoblafneš!“

„To už ale zbudou na Zemi ze všech Cechapú jen samé mladé ženské - a my jim je zkrátka nedáme a basta!“ skončil Pavel popis svého plánu.

„Tak se ti budou množit na Zemi,“ namítla Zdenka.

„Nebudou,“ řekl Pavel tak mrazivě, až to oběma došlo.

„Ty bys je... ty bys je všechny zabil?“ zajíkla se Zdenka.

„A vy byste mi to vyčítaly?“ obrátil to Pavel přísně. „Ženy nebo mimina, vyberte si!“

„Jenže pak sem opět přijdou inspektoři ze Zuznelai, budou se dožadovat dodržování dohod...“ opakovala Milča. „Donutí tě poslat tam všechny mladší ženské Cechapú!“

„Nedonutí!“ uťal ji Pavel.

„Tak sem přijdou a vezmou je tam sami!“ sýčkovala Zdenka.

„A proč myslíte, že jsem tak pečlivě na Zemi pohřbil všechny hvězdné brány?“ zeptal se jich Pavel. „Zůstala nám jedna jediná - stačí na ni nasypat pár stovek tun hlíny, aby definitivně vysadila a odmítla nás spojit se Zuznelai.“

„Poslyš...“ ohromilo to až teď Milči. „To myslíš vážně? Snad se nechceš od Zuznelai úplně a definitivně odtrhnout?“

„Jistěže nechci,“ pokrčil rameny. „Na rozdíl od ostatních bran, které vyhrabat nepůjdou, bude Ančov jen pod několika stovkami tun hlíny. Až pak zlikvidujeme poslední zbytky Cechapú na Zemi - a doufám, že už vám došlo, že to jinak nepůjde - počkáme pár let a pak buď slavně vyhrabeme bránu GEIA-14, nebo nařídíme Sekovi postavit šestnáct nových.“

Pavlův plán obě zaskočil. Ale čím déle o něm přemýšlely, tím víc jim docházelo, že je to možná jediná cesta, jak zabránit vzniku další děsivé otrokářské společnosti. Mlávydó je sice úplně jiný svět než Země, ale cítili by na tom všichni spoluvinu.

„Teda - až na to vraždění žen by to bylo geniální,“ vydechla konečně Milča. „Jenže ty ženské v nich jsou beztak dávno roztrhané a Cechapú by nám nemělo být líto!“

„Geniální by to bylo bez vraždění,“ zahučel Pavel. „Ale jak vidíte, do génia mám ještě hodně daleko. Vymyslel jsem to takhle a podle mě je to nejen reálné, ale i jediné možné. Můžete vymýšlet lepší řešení, třeba vás nějaké napadne.“

„Já ale žádné lepší řešení nevidím,“ přiznala Milča.

„Já taky ne,“ připojila se zaraženě i Zdenka.

„Tak začneme s odsunem,“ přikývl.

„To ale zase odložíme sex!“ vzdychla si Zdenka. „Přitom jsem z vás jediná panna!“

„Nejsi jediná!“ utěšovala ji Milča. Zřejmě se rozhodla prozradit, co nedávno na kamarádku s Pavlem ušili. Pavel se jen uculoval, ale nic na to neřekl.

„Vy podrazáci!“ zahrozila jim Zdenka, ale nemyslela to urážlivě.

„Hele, Zdeni, uznej sama, že na to máme ještě čas!“ řekla nakonec Milča. „Nač ten spěch? Je to zakázané ovoce, ale to je asi tak všechno. Vždyť bys z toho ani nic neměla. Když se sexem příliš brzy začneš, brzy tě omrzí!“

„Myslíš?“ pozvedla Zdenka obočí. „Možná tebe, ty jsi takový typ nesmělé puťky, ale mě? Já se od svých šesti let cílevědomě připravuji na životní dráhu sexuální vášnivky, chápeš?“

„Máš pravdu, kouká ti to z očí!“ přiznal jí žertem Pavel, ale rychle uhnul před dobře míněným pohlavkem. „Ale Milča má pravdu, nač to chceš uspěchat? Budeme mít na to pět set let, ne-li víc. Však si to ještě užijeme!“

„Nehledě na to, že bych si přála začít nějak romanticky,“ přivřela oči Milča. „V Doupěti by to asi bylo lepší než ve fofru po nějaké diskotéce, ale co třeba někde na jižním ostrově? Co vy na to?“

„Myslíš - aby bylo na co vzpomínat?“ chytila se toho Zdenka.

„Přesně tak!“ přikývla Milča. „Malý ostrůvek v oceánu, na něm jen my tři, hromada ovoce, táboráček s opékáním ulovených ryb, k tomu malý bungalov... klid, pohoda, sváteční nálada...“

„Dobře, ukecali jste mě!“ rozhodla se Zdenka pro smír.

Rozdělili si pole působnosti. Zdenka se chtěla věnovat Cechapú ve velkých světových městech, kde očekávala bohaté žně. Milča tvrdila, že hlavním nástrojem Cechapú bude Organizace spojených národů a zamluvila si ji vyčistit. Hned potom si zamlouvala Brusel jako sídlo Evropské unie. Pavel se chtěl podívat na armády největších velmocí.

Domluvili si také přilétat na noc do Doupěte, aby si sdělili zkušenosti, úspěchy i neúspěchy. A protože už byla noc, všichni tři se rychle uložili ke spánku.

Zdenka ale prosadila, aby tentokrát spali všichni tři na jedné obrovské posteli. Nebude-li sex, ať je mezi nimi aspoň pocit společného života... Budou to potřebovat...

Ráno vyrazí na lov Cechapú. Podle dnešní zkušenosti se zdálo, že to bude snadné. Nesměli ale nepřítele podceňovat, kdo ví, co na ně ty potvory ještě vymyslí.

A co oni ještě vymyslí na ně.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04