Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Divoký odsun

Po ránu si všichni navzájem sdělili, kam dnes každý poletí. Pavel trochu bručel, že by nebylo od věci letět spolu, ale uznal, že bude naopak lépe, když se nesoustředí na jeden cíl, ale zasáhnou Cechapú současně na více místech, jak to žádala Milča.

Vyrazil do Středozemního moře, kde se podle světových agentur schylovalo k další válce, Milča zamířila do sídla OSN v New Yorku a Zdenka si vybrala cestu do Paříže.

„Jako malá jsem se tam vždycky chtěla podívat!“ dodala zasněně. „Sladká Francie, božská Riviéra, Paříž, Montmartre, Eiffelovka, Moulin Rouge!“

„Hele - neletíš tam svádět mladé Pařížany, ale pátrat po Cechapú!“ napomenula ji Milča.

„To se dá přece spojit!“ odsekla Zdenka. „Co kdybych si zasedla na mladíčky? Takový mladík se svatozáří - ten ale bude překvapený, až poletí do pekla!“

„To, co jsme na Mlávydó viděli, připomínalo spíš ráj na Zemi!“ zavrčel Pavel. „Dávej si na ně pozor, ať se nespleteš a nepošleš tam fešnou mladici v kalhotech, aby se tam stala pramátí otroků!“

„To mě tedy hodně podceňuješ!“ opáčila Zdenka.

Měli tedy před sebou den, kdy se poprvé ukáže, co tahle trojka dokáže.

Pavel zamířil na jih. Přiletěl nejprve k Jadranu a podél jeho pobřeží zamířil na jihovýchod, než se mu pobřeží Řecka stočilo vlevo. Opustil tedy pevninu a pokračoval nad mořem na jihovýchod, až narazil na pobřeží - očekával, že to bude Afrika a nemýlil se. Pak postupoval na východ tak dlouho, až před sebou na pobřeží spatřil velké město. Měla to být Alexandrie - a byl tedy v Egyptě.

Moře je ale příliš rozsáhlé, než aby se dalo přehlédnout a Pavel proto vyletěl výš, aby se po té obrovské ploše rozhlédl. Konečně spatřil nějaké lodě - z té výšky viděl jen bílé stopy za loděmi, ale nepochyboval, že to budou válečné lodě - civilní se už pár dní této oblasti vyhýbaly.

Zamířil tedy šikmo dolů - ale když spatřil první loď, vzdychl si zklamáním. Byl to jen tanker, mířící směrem k Evropě, nejspíš proplul Suezským průplavem. No, hoši mají odvahu, pomyslel si, ale současně byl trochu zklamaný, neboť na lodi nebyla ani jedna svatozář, tanker tedy řídili lidé. Teď bych ale potřeboval, aby mi Sek pomáhal hledat, pomyslel si.

Jenže věděl, že to nebude tak jednoduché, jak se to řekne.

Sek byl podle všeho velice dokonalý. Už jen to, že vydržel na Zemi v provozuschopném stavu deset milionů let! Úžasné bylo jeho řízení telepatickými myšlenkami. Který pozemský robot něco takového dokáže? Nemluvě o jeho dalších schopnostech - dokázal anihilovat i vytvářet hmotu, tedy něco, o čem se pozemským vědcům a technikům nezdá ani ve snu, vytvářel bubliny ze silového pole, nahrazující auta, letadla i helikoptéry, dodával jim na dálku energii - a měl jí zřejmě přebytek, když na obydlených světech plnil současně a bez zaváhání příkazy statisíců obyvatel.

Měl ale i nevýhody. Na Zemi se často mluví o umělé inteligenci - jenže pozemské počítače k ní mají pořád neuvěřitelně daleko a ani Sek jí zřejmě neoplýval. Jeho ovládání bylo nemotorné jako u současných pozemských počítačů - Windowsů, Unixů i Linuxů, navíc mu chyběl i důležitý prostředek komunikace - obrazovka. Pavel si připadal skoro jako v počátcích DOSu, kdy se příkazy zadávaly formou textu na příkazové řádce, jen tady šlo místo o řádky o telepatické věty.

Klasickým způsobem zadávání příkazů byla u Seka klíčová slova s parametry. Klíčová slova nebyla česky, ale v jakémsi prajazyce - češtinu mohli použit jen v parametrech a to jen tam, kde ji sami použili jako názvu. Příkazu »Udělej svíčkovou« nerozuměl a museli si zvyknout, že příkaz k vytváření čehokoliv musí začínat klíčovým slovem »Fejch« s významem »Vytvoř«, teprve další parametr mohl být česky, pak ale šlo o určení položky ze »Sekovy kuchařky«. Některé parametry si naštěstí Sek umí odečíst z mysli zadavatele, například směr pohledu určí místo, kde se má předmět vytvořit. Příprava oběda začíná pohledem na jídelní stůl, doprovázeným telepatickým příkazem »Fejch svíčková« - výsledkem je porcelánový talíř s velkou porcí svíčkové, se šesti knedlíky a vynikající omáčkou, vše ve správné teplotě, přesně tak, jako ji Pavlova maminka uvařila a Pavel do »Sekovy kuchařky« uložil.

Problém byl, stejně jako u uživatelů pozemských počítačů, že trojlístek ovládal jen nepatrnou část použitelných klíčových slov a nemohl proto využívat všechny Sekovy schopnosti a možnosti. Děti neznaly prajazyk a uměly jen co od mimozemšťanů v rychlosti pochytily. Podobná situace je ale i u pozemské výpočetní technikym tam jsou také spousty nedokumentovaných funkcí a zadních dvířek, ke kterým chybí popisy. Všechny schopnosti Seků ostatně neznali v Zuznelai ani odborníci. Nebyl to jejich výtvor a Okchygů se zeptat nemohli. Pavel teprve neměl šanci. Připomínal uživatele Windowsů, který dostane počítač bez dokumentace. Ne že by to vůbec nešlo jakž takž provozovat, ale o efektivitě se mluvit nedá.

Nebude Pavlův úmysl zablokovat spojení se Zuznelai nakonec znamenat, že se lidstvo nikdy nedozví, jaké možnosti jim Sek přináší? Nebudou to pozdější generace Pavlovi trpce vyčítat?

Neveselé úvahy ale jeho rozhodnutím neotřásly. Otrokářství na Mlávydó by bylo větší zlo.

Když Nokimcha zablokoval Sekovi schopnost anihilovat živé tvory, Pavlovi nezbylo než mlčet a zvykout si, že tuto možnost nemá. Na druhé straně v Zuznelai připravili zyréchy - stačilo podívat se na budoucí oběť a pomyslet si příkaz »Ichdam« - v té chvíli oběť oblila neviditelná bublina a než se vzpamatovala, svištěla v kilometrové výšce k Ančovu. Pavel mohl jen upřesnit, kudy bubliny poletí, aby zbytečně nebloudily v budovách. Z jeho hlediska to bylo perfektní, jenže neměl tušení, jak to ve skutečnosti probíhá a jak by se to případně dalo pozměnit. Ještě že donutil Nokimchu, aby na místě nastavil směr na bránu Ančov a zajistil si její spolupráci!

Označení Cechapú svatozáří bylo vynikající, ale bylo zřetelné až zblízka. Mimozemšťanům se zde povedlo kouzlo nechtěného - podle pozemské mytologie má být svatozář nad hlavami svatých, tedy lidí mimořádně poctivých a ctnostných. Cechapú byli parazité, zločinci a padouši nejhoršího zrna a svatozář měla tedy přesně opačný smysl.

Teď by se mi hodilo označování Cechapú i na dálku, uvažoval Pavel. Stačila by malá šipčička, směřující k nejbližším Cechapú, podle které by se dalo letět, dokud se neobjeví svatozáře. Jenže to by snad dokázali sivírové - ale ne on. Bude to muset předložit Nokimchovi, dokud to jde.

Kroužil podél pobřeží skoro dvacet minut, než konečně pod sebou objevil hledanou skupinku vojenských lodí. Naletěl na nejbližší a zaměřil se na svatozáře, prosvítající skrz ocelové pláty, takže měl brzy přehled o jejich nositelích. Podle očekávání se soustředili na velitelských můstcích lodí, ale někteří byli i v podpalubí - nejspíš v kajutách důstojníků. Pochopitelně - kdo slouží v noci, ve dne bude jistě spát...

Přiblížil se k první lodi. Neměl potuchy, co je to za typ, jen viděl, jak se paluba ježí hlavněmi všech možných kanónů - od klasických dělových věží po lehké protiletadlové flaky. Kromě nich tu byly otočné nosiče malých i větších raket, připravených k odpálení, vzadu u přistávacího terče stály připravené dvě helikoptéry. Celkově loď působila značně nebezpečně.

Pavel opatrně obletěl velitelský můstek. Lidi v něm chránily silné ochranné pláty a pancéřová skla, vzduchotěsné dveře se otevíraly jen když někdo přicházel a odcházel. Teď u nich nebyl žádný velký provoz. Někteří velitelé mířili svými dalekohledy k pevnině, možná něco vyhlíželi.

Pavel se chtěl dostat dovnitř velitelského můstku, ale tušil, že to dveřmi nepůjde. Nechtěl ale čekat, až jimi někdo projde... každý námořník ostatně za sebou pancéřové dveře pečlivě zavřel, tudy se nedalo nepozorovaně proklouznout.

Nezbude než oželet nenápadnost, vzít to hrubou silou a spoléhat spíš na překvapení a rychlost.

Naletěl na boční stěnu a poručil Sekovi anihilovat do ní otvor velikosti vrat do garáže. Toho si musel všimnout každý a během následujících vteřin vypukla na velitelském můstku panika, ještě víc přiživovaná nepochopitelným rychlým mizením velících důstojníků. Pavel nezaváhal odesílal je do Mlávydó s kadencí rychlopalného kanónu a jen litoval, že klíčové slovo »ichdam« je dvojslabičné - jednoslabičný příkaz by zdržoval méně.

V jednom okamžiku se však zarazil. Mezi veliteli zahlédl dlouhé vlasy - a při bližším pohledu pochopil, že je mezi nimi i důstojnice. Svatozář ji ale neomylně určovala jako Cechapú.

Co teď? Být to nějaká stará čarodějnice, neváhal by ji odeslat s ostatními, ale tohle byla ještě poměrně mladá, pohledná ženská, tu tam přece poslat nesmí! Co s ní? Jednou možností bylo nechat ji být. Dohodl se přece s dívkami, že si mladší ženy nechají až na konec. Jenže tohle byla důstojnice invazní armády, patřila k válečným jestřábům! Kdoví, kolik lidských životů už má na svědomí? Tu přece nemůže nechat na pokoji, aby tím nepřímo zavinil spoustu mrtvých!

Ačkoliv ji nespouštěl z očí, neztrácel zatím čas a odesílal do Mlávydó další a další Cechapú z velitelského můstku.

Najednou ho ale napadlo řešení.
Generálka Woodwardová - je to ještě člověk?

Generálka Woodwardová - je to ještě člověk?

Nemusí ji přece odnášet pomocí zyréchů, aby ji dopravily do Mlávydó. Může použít dvojitou bublinu mesrini. Bude ji sice muset doprovázet až k cíli, vytvoření dvojité bubliny mesrini je navíc nebezpečné, neboť bude na okamžik viditelný, ale - snad to stojí za pokus.

Odeslal z velitelského můstku posledního důstojníka, teď už mu zbývala jen důstojnice.

Vlétl s mesrini dovnitř velitelského můstku - silové pole vyvrátilo dvě kožená otočná sedadla připevněná k podlaze - a pak mesrini zrušil. Nejkritičtější byla chvíle, kdy se před očima zbývajících důstojníků objevil on - mladíček, ale pro ně vetřelec. Někteří důstojníci drželi díky předchozí panice v rukou zbraně, snad budou dost překvapení, aby je nepoužili.

K provedení plánu mu naštěstí stačily dva skoky směrem k důstojnici.

Nikdo po něm nevystřelil - a už ani nevystřelí, neboť jim vzápětí zmizel dírou v boční stěně velitelského můstku i s důstojnicí, obalení neviditelnou bublinou dvojité mesrini.

V té chvíli ho spatřila - pro vnější lidi byli neviditelní oba, ale jeden druhého viděli. Oficírka neztrácela čas, tasila služební pistoli, namířila ji na něho a před hlavní její zbraně se rychle po sobě objevilo sedm záblesků výstřelů. Kulky se však neškodně zbrzdily o silové pole oddělující obě části dvojbubliny, takže jediné, čeho ta fúrie dosáhla, byl dusivý oblak spáleného střelného prachu v její polovině. Pavel viděl, jak se rozkašlala a začala se dusit, ale nelitoval ji - sedm horkých kulek, ještě se vrtících, než spadly do dolní části bubliny, mu veškerou lítost sebraly. Ta ženská ho nepochybně chtěla zastřelit a nebýt silového pole mesrini, prostřílela by ho jako řešeto!

Mezitím společně vylétli z velitelského můstku a byli už pár desítek metrů od lodi, když Pavel prudce změnil směr kolmo dolů. Voda se před nimi rozevřela, vysoko vystříkla a poskytla tak lidem na lodi pohled na poslední stopu po jejich velitelce. Mesrini zatím rychle klesalo do hlubin. Kolem byla průzračná voda Středozemního moře, ryby se již dávno rozprchly před loděmi, ale jak klesali do hlubin, denní světlo rychle sláblo. Sto metrů pod hladinou byla už tma jako v pytli, aspoň nebude nic vidět. Důstojnice měla oblečenou nafouklou záchrannou vestu, proto museli jít ještě hlouběji. V takové hloubce tlak vody vzduch v záchranné vestě stiskne a znemožní jí rychlé vynoření.

Pavel nečekal, až se pod nimi objeví mořské dno. Náhle zrušil přední část mesrini a nabral směr vzhůru. Zmenšená mesrini nechala za sebou drobné vířící bublinky vzduchu, uvolněné ze své přední části, a rychle stoupala, až se vynořila v gejzíru vody, označujícím místo, kde opustila vody Středozemního moře. V tom krátkém okamžiku se snad mohl objevit i očím udivených námořníků - ale neviditelná zrcadla se změně prostředí ihned přizpůsobila a Pavel opět zmizel.

Vznesl se do výšky a zamířil zpátky k torpédoborci. Zůstalo v něm přece ještě pár důstojníků, odpočívajících po noční šichtě. Pavel doufal, že je ostatní námořníci poplachem vzbudí a odhadl to správně. Vybíhali z podpalubí a klusem spěchali na velitelský můstek, kde všichni jeden po druhém zmizeli, aby následovali své spolubojovníky do Mlávydó.

Důstojnice se už nevynořila. Tři sta metrů je příliš vražedná hlubina, než aby jí dovolila přežít bez zásoby vzduchu v dýchacím přístroji. Ten tlak by ji měl rozdrtit - aspoň by se dlouho netrápila. Záchranná vesta ji časem vynese na hladinu, jenže příliš daleko za lodí a příliš pozdě na záchranu.

Pavel ji nelitoval. Na lítost neměl náladu. Vystřílela na něho plný zásobník služební pistole, jak se ho snažila zabít, takže vlastně zemřela v boji, jak se na důstojnici sluší.

Ryby už se o ni postarají...


Jiskřičky poplachu mezitím přeskočily na ostatní lodě flotily, moment překvapení byl ten tam, ale Pavla to od dalších nájezdů neodradilo. Bral je popořadě, bleskově je zbavil velitelského sboru a zanechával za sebou poškozená plavidla s otevřenými velitelskými můstky. Experti budou mít asi hodně trvanlivou fušku vysvětlit, co se tu dělo. Už samotné otevření velitelských můstků bude pro ně záhadou. Sek otevíral ocelové pláty řízenou anihilací, okraje zanechával odříznuté hladce jako břitvou, ani barva od nich neodprýskla, natož aby byly opálené a otavené jako po autogenu. Pavel se před zraky lidí mihl jen na okamžik na první lodi, než unesl důstojnici, jinde ho nikdo nespatřil. Ani lidé na prvním můstku ho neviděli déle než na dvě vteřiny. Nedělal si iluzi, že by to považovali za halucinaci, počítal s tím, že budou mluvit a u očekávaných výslechů řeknou všechno. Utěšoval se, že by to tak jako tak brzy prasklo - jen ať se protišpionážní experti snaží!

Bilanci dne mohl považovat za úspěšnou. Odeslal do Mlávydó více než dvě stovky důstojníků a jednu důstojnici pohřbil zaživa v hlubinách. Netrvalo mu to déle než tři hodiny, měl tedy ještě čas porozhlédnout po okolí, ale po dvou hodinách kroužení po spirálách se dostal až na dohled ostrova Kypru aniž by spatřil jiné lodě než civilní - a na nich Cechapú nebyli.

Napadlo ho ale podívat se jinam. Zamířil severozápadně, přibližně směrem do Čech, ale když se dostal nad pevninu, začal klikatě lavírovat jako se plazí had, až objevil větší město. Netušil jeho jméno, ale to nerozhodovalo. Z výšky snadno objevil administrativní střed a zakroužil nad ním.

Ojedinělými svatozářemi, které pod ním občas probleskly, se nezdržoval. Chtěl jich mít víc pohromadě a brzy objevil budovu, kde jich bylo nejvíc. Odhadoval, že to je městský magistrát, ale nebylo tomu tak, pod ním byla nějaká banka. Když klesal podél průčelí, zjistil, že Cechapú nejsou v přízemí, ale v patře, kam se běžný klient nikdy nedostane. Zřejmě to nebyli zákazníci, ale majitelé - a právě měli nějakou poradu či konferenci.

Co teď? Vstoupit hlavním vchodem, musel by obejít ochranku a i kdyby byl neviditelný, mohl narazit na zavřené dveře. Ty by ho sice nezastavily, ale jejich násilné otevření by vyvolalo poplach a Cechapú by se stihli rozprchnout. Ba ne, lépe bude uplatnit stejnou taktiku jako u válečných lodí na moři. Udeřit jako blesk, aby nestačili reagovat.

Nasměroval mesrini přímo do obrovských oken - a aniž by se zdržoval otevíráním, prorazil je a vletěl do místnosti. Ano, byla tu nějaká porada, kolem velkého stolu sedělo kromě obyčejných lidí asi dvacet Cechapú - měli zde jasnou většinu. Pavel pohledem zkontroloval, zda mezi nimi nejsou ženy. Bohužel, byly tu dvě, jedna stará, druhá mnohem mladší. Sice to také nebyl žádný zajíček, ale do Mlávydó ji poslat nemohl. Moře ale bylo příliš daleko, tady nemůže uplatnit stejnou metodu jako u důstojnice. Nu což, první tam poletí chlapi.

Začal ode dveří a Cechapú jeden po druhém od stolu mizeli. Samozřejmě vznikla panika, ale konferenční místnost měla jediný východ a právě před ním mizeli Cechapú nejjistěji, což zbývající pochopili a pokoušeli se stáhnout do koutů místnosti, jenže to jim nebylo nic platné, nepomohlo jim ani, když se schovávali za obyčejné lidi. Zyréchy si lidí nevšímaly. Stačilo označit Cechapú, aby ho bublina obklopila, i když přitom musela pár lidí odstrčit stranou.

Na závěr Pavlovi zbyla mladší bankéřka. Tu starší, šedovlasou a shrbenou bankéřskou babu, odeslal do Mlávydó ve chvíli, kdy se vrhla ke dveřím v naději, že se jí podaří uniknout - ovšemže se přepočítala. Mladší bankéřka se s ostatními stáhla do kouta, takže zbyla jako poslední.

Co s ní? Pavel chvilku rozvažoval, zda ji nemá nechat být, ale včas si připomněl dlouhověkost Cechapú. To, co před ním vypadá jako mladá ženská v plné kráse, není nevinná žena, má to v hlavě statisíciletý zelený rosol. Nechat ji na pokoji? Tím by poskytl ostatním Cechapú návod, jak oddálit odesílání do Mlávydó - nejspíš by následovalo hromadné opouštění hlav starších pánů a stěhování starých Cechapú do mladých dívek, což by bylo spojené s likvidací jejich osobností - ne, tohle ne! Není jiná možnost než použít dvojitou bublinu a zlikvidovat ji. Sek anihilaci neumožní? Nevadí, je přece více jiných smrtí, jedna horší než druhá!

Pavel nalétl k mladé bankéřce, zrušil mesrini a poručil vytvořit dvojité, zahrnující nejen jeho, ale do druhé části bubliny i bankéřku. Až teď ho spatřila, otočila se k němu a snažila se ho uchopit rukama za krk, což se jí ovšem nepodařilo a brzy pochopila, že jí nepomůže ani psychorezonance. Pavel byl neoblomný. Otočil se a vyletěl se svou zajatkyní rozbitým oknem ven. Zanechali za sebou několik zkoprnělých bankéřů a jejich pomocníků, kteří nemohli pochopit ani co se stalo, ani proč se to nedotklo jich samotných. Pavel hned za oknem obrátil směr letu kolmo vzhůru, vystoupal vysoko nad budovu - a když se pohledem dolů přesvědčil, že je vozovka před bankou prázdná, zrušil přední část bubliny mesrini. Na víc nečekal a rozletěl se pryč. Nebyl zvědavý ani na zoufalý křik padající bankéřky, ani na to, co z ní zůstane po dopadu na asfalt.

Dvě mladší ženy - a Cechapú! Možná jich nebude tak málo, jak si zpočátku představovali.

Uvidíme, s čím přiletí holky.


U večeře si začali sdělovat své zážitky a zkušenosti.

Pavel přiznal dvě zabité ženy, ale moc pochopení se nedočkal.

„Neslíbili jsme si, že si ženy necháme na konec?“ zlobila se Zdenka a Milča jí přizvukovala.

„Vy jste nějaké nechaly na pokoji?“ zeptal se jich Pavel.

„No samo!“ opáčila Milča. „Tam jich bylo! Budova OSN v New Yorku byla úplně přeplněná Cechapú. Musela jsem si na každém patře vytvořit dostatečně velké okno, aby zyréchy nebloudily. A pak to šlo - ráz na ráz! Ženské jsem nechávala na pokoji, přijdou na řadu taky, ale až nakonec.“

„Jenže mě napadlo, že tím dáme Cechapú návod, jak se vyhnout odsunu,“ řekl Pavel rozvážně, neboť si to mezitím stačil promyslet. „Až si všimnou, že necháváme ženské na pokoji, začnou se úmyslně do nich rychle stěhovat. Jenže jich přitom spoustu vygumují - a to snad nechceme!“

Dívky se zarazily. To opravdu nikdo nechtěl - ale jak to Pavel popisoval, vypadalo to až příliš uskutečnitelně. Cechapú jsou bestie, lidského života si neváží a naznačit jim, že by zrovna tohle pro ně bylo výhodné, moc by se nerozpakovali to dělat.

„Takže jsi jich pár zlikvidoval?“ zeptala se Milča už klidněji - zřejmě se s tím smířila.

Pavel jim tedy popsal, jak důstojnici předhodil rybám.

„To musela být příšerná smrt!“ otřásla se Zdenka. „A říkáš, že v té hloubce byla tma?“

„Ani nejpalčivější sluneční světlo nepronikne do větší hloubky, než asi do šedesáti metrů,“ vysvětloval jim. „Už ve sto metrech byla tma jako v pytli. Ale nedělejte si starosti, že by se trápila, než se utopila. V té hloubce ji musel tlak vody okamžitě rozdrtit, jakmile jsem zrušil bublinu.“

„Tobě to nic neudělalo?“ sondovala Zdenka, ačkoliv musela vědět, že je v pořádku, když seděl u stolu jakoby nic.

Mesrini to vydrží,“ ujišťoval je Pavel. „Druhou jsem poslal do Mlávydó, ale to byla příšerně stará baba, ta jim tam rod nezaloží.“

„A ta druhá zabitá?“ chtěla vědět Milča.

„Vynesl jsem ji naopak sto metrů do výšky a pustil ji na asfalt,“ řekl. „Předpokládám, že toho z ní moc nezbylo, určitě se rozpleskla jako žába. Ale na to jsem nebyl zvědavý, radši jsem odletěl.“

„Tak to příště pořádně prozkoumej,“ poručila mu Milča. „Tu ženskou jsi nejspíš zabil, takový pád těžko někdo přežije, ale - jsi si tak jistý, že to v ní zabilo i Cechapú? Nejspíš spolkne dalšího člověka, to nebylo dobré.“

Pavel se zarazil. Pravda, s tím nepočítal. Člověk takový pád nepřežije, ale může totéž tvrdit i o tom rosolu? Zvlášť když se tvoří až po smrti hostitele - bude tam sice ležet v tratolišti krve, ale až tam doběhnou záchranáři, vsákne se do prvního, kdo se k němu skloní...

„Máš asi pravdu,“ zahučel. „Tohle musíme lépe rozvážit. Z toho hlediska je lepší topit je jako koťata v moři.“

„Jsi si jistý, že se ta tvoje důstojnice nevsákla i do ryb?“ přisadila si i Zdenka.

„Ještě že harvékové odstěhovali ze Země delfíny a ostatní kytovce!“ vzdychl si Pavel. „Tresky jim nepomohou, do tak malých mozečků se snad ani nevejdou, žraloci a jiné paryby taky ne.“

„A co kdyby ano?“ sýčkovala Zdenka.

„Budeme muset požádat Nokimchu, aby nám vytvořili něco na vyhledávání Cechapú na větší vzdálenost,“ povzdychl si Pavel. „Abychom je zjistili i na dně moří.“

„Teď by ti byl dobrý - a přitom chystáš úplné odtržení od Zuznelai?“ vyčetla mu Milča.

„Jednak s tím odtržením tolik nespěchám,“opáčil, „nechci Zemi od Zuznelai odtrhnout trvale, ale jen než vyřešíme, jak jim znemožnit další otroky. A možná k tomu odtržení ani nedojde, kdyby Sněm chitžará uznal naše důvody, proč nechceme, aby se na Mlávydó rozmnožovali. Když tady na Zemi všechny Cechapú ženského rodu zničíme, můžeme tvrdit, že jako hostitele ani nepoužívali mladé ženy. Jde jim přece především o moc, ne? U chlapů na věku tolik nesejde, ale ženských je ve vládnoucích partajích velice málo. Některé církve vůbec nepouštěly ženy k vládnutí, vzpomeňte si třeba na kněžský celibát!“

„Zlikvidoval jsi už tři!“ připomněla mu Milča.

„Jen tři na takové množství?“ pokrčil rameny. „Jen musíme zajistit, jak na ně, když nám Sek neumožňuje anihilaci. Ta byla podle mě nejrychlejší a nejčistší.“

„Inspektoři po nás zkrátka požadují humánnost!“ vzdychla si Zdenka. „Tu ostatně požadujeme i my po nich, jenže v úplně opačné podobě.“

„Řekl bych, že nemáme na výběr,“ vrčel nesouhlasně Pavel. „Nedáme jim tam přece lidi jako potravu!“

„No - kdyby to nešlo jinak...“ uvažovala Zdenka. „Země by se takhle mohla zbavovat vrahounů a jiné pakáže, samozřejmě jen mužského rodu. Těch by snad taková škoda nebyla.“

„Nevím, ale zdá se mi, že to s nimi nejlépe svedli lipólďové,“ zavrčel Pavel. „Prostě je nikam neodsouvali, ale rovnou je pobili. Co byste řekli na rozsáhlou podzemní nádrž, plnou silné kyseliny, uprostřed by trčel vysoký nerezový sloup, nahoře zaoblený a naolejovaný a na jeho vršek bych dal přistávací místo zyréchů. A můžeme je tam posílat rychlostí kulometu - i tak budeme mít práci na delší dobu, je jich zřejmě víc než jsme my i chitžará ze Zuznelai čekali.“

„To by ale byla příšerná smrt!“ otřásla se Milča.

„Nevím, jak příšerná je smrt lidí ve válkách, které tyhle bestie už tisíce let vedou,“ řekl Pavel. „Mají ony soucit s lidmi, které zabíjejí? Litují lidi, kterým kradou těla a likvidují jejich duše?“

„Nejhorší na tom je,“ mínila Milča, „že ani Cechapú nemohou jednat jinak. Jsou to paraziti, bez hostitelů nemohou žít, ničí je, aby sami přežili. To znamená, že je nesmí litovat. My můžeme litovat zvířata, chovaná na maso, kdo to myslí vážně, stane se vegetariánem, ale Cechapú jinak žít nemohou! Proto si vypěstovali to systematické pohrdání lidmi! Proto se považují za Vyvolené - jako Němci si rovnou říkali Nadlidé! Proto zásadně nedodržují smlouvy s podřadnými, leda když jsou výhodné i pro ně, proto pro sebe důrazně požadují dodržování Ženevských dohod, ale zajatce bestiálně zabíjejí, protivníky nazývají teroristy, aby se k nim nemuseli chovat aspoň trochu lidsky, ale teroristické způsoby používají nejvíc sami, zabíjejí i nevinné děti... jenže podle mě to všechno vyplývá z jejich podstaty! To se ani nedá změnit!“

„Uznávám to,“ řekl Pavel. „Jenže my jsme pro ně ten dobytek. Uznávám, že oni nemají jinou cestu, ale my také ne! Buď se jich zbavíme, nebo budeme žít věčně jako dobytek! A nepomůžeme si ani obětováním části naší populace na Mlávydó! Když tam posíláme současné Cechapú, neposíláme tam s nimi naše lidi, ti pohlcení beztak neexistují. Ale kdybychom jim tam umožnili rozmnožování, obětovali bychom jim všechna ještě nenarozená mimina. A to přece nesmíme! Takže trvám na tom, že ani my nesmíme mít soucit se svými vrahy! Odeslané do Mlávydó zabijeme jen o něco později, až jim zestárnou hostitelská těla. Pro ně to nebude přirozená smrt, když jsou zvyklí na tisíciletý život se střídáním hostitelů! Když je zabijeme rovnou, není v tom velký rozdíl. Ale raději příšernou smrt pro parazity než ještě příšernější smrt pro děti!“

„Jenže bytosti Zuznelai to vidí jinak!“ vzdychla si Milča.

„Jinak to vidí jen ti, kdo jim nikdy nesloužili jako dobytek!“ řekl tvrdě Pavel. „Chapadlosloni nebo dryazgu to nepochopí, ale gežgové nebo lipóldi by nás pochopit mohli. Nokimcha nás možná také chápe, ale podřizuje se dryazgům. Schválně jim navrhnu, aby poskytli Cechapúm vlastní těla! Uvidíme, zda ještě zůstanou humánní, až půjde o ně!“

„Půjdeš tedy do Zuznelai?“ zeptala se ho Zdenka.

„Zatím ne,“ zavrtěl hlavou. „Ještě bych vyzkoušel tu kyselinu.“

„Takže vraždit?“ ušklíbla se Zdenka. „To chceš vlastně postavit obrovskou továrnu na smrt!“

„Pokud běžné zabíjení nestačí, musíme přejít na účinnější způsoby likvidace!“ odsekl. „Když zabití hostitelského těla nestačí, musíme zajistit, aby to nepřežil ani ten rosol.“

„Ty bys byl strašný hlídač v koncentráku!“ řekla suše Milča. „Někdy mě z tebe mrazí!“

„Mě taky!“ přidala se Zdenka.

„Můžeme tedy udělat něco jiného,“ navrhl znechuceně Pavel, zklamaný odporem kamarádek.

„Jiného? Sem s tím!“ ožily obě dívky.

„Můžeme to vzdát,“ řekl Pavel stejně suše, jako předtím Milča. „Zůstaneme sedět v Doupěti, přestaneme vycházet, aby si nás nikdo nevšiml, budeme si žít jak prasata v žitě a na lidi se zkrátka úplně vykašleme. Cechapú ať vládnou na Zemi dál! Nemůžeme přece omezovat jejich práva!“

Kamarádky tím ohromil tak, že na okamžik zůstaly jako ledové sochy. Tohle vážně nečekaly.

„Jo - abych nezapomněl,“ doplnil po chvíli. „Odsunutým na Mlávydó přidáme na chov přesně podle požadavku dryazgů pár stovek mladých žen a dívek - ať se pěkně rozmnožují a opanují další světy! A možná bychom se jim ještě měli omluvit za excesy při našem divokém odsunu. Snad pak budou inspektoři ze Zuznelai spokojení...“

V doupěti zavládlo trapné ticho.


Počet odsunutých Cechapú rychle narůstal.

Pavel hodlal skutečně postavit popravčí nádrž. Vybral si k tomu hornatý kraj na Sicílii, kde se občas také najdou různé jeskyně. Žádnou ale nevyužil - místní lidé by se po ní mohli shánět - ale začal vyhloubením hluboké studny do holé skály. Základní šachtu shora přikrylo pevné silové pole, napodobující materiál okolní skály, takže se terén ani nezměnil - a další stavba měla pokračovat jen pod zemí. Šachta by se rozšiřovala do hruškovitého tvaru a asi po třiceti metrech končila obrovskou nádrží z nerezové oceli, naplněnou silnou kyselinou, aby pád do ní žádný tvor nepřežil. Silové pole nahoře by člověka uneslo bez problémů, ale při vypnutí by nádrž změnilo v past, podobnou pastem některých hmyzožravých rostlin.

Milča to nazvala »Továrnou na smrt«, ale Pavel trval na názvu »Popraviště Mistretta«, podle nejbližšího nic netušícího městečka.

Milča na to podotkla, že to jednou bude ostuda lidstva, ale Pavel ji okřikl.

„Ostuda by to byla, kdyby se to dalo řešit jinak,“ řekl. „Jestli to bude něčí ostuda, pak sivírů ze Zuznelai! Ti vědci nás do toho natlačili, místo aby se nás snažili trochu lépe pochopit! Posílat je do Mlávydó prostě nesmíme!“

„Ale stejně mi to připadá hrozné!“ trvala na svém Milča. „A vůbec - proč je zabíjet, dokud to opravdu není nutné? Nebylo by lepší, když už děláš tak krásné podzemní prostory, postavit pro ně podzemní vězení, odkud by tak jako tak nemohly utéci?“

„Ale co chceš s nimi dělat?“ namítal Pavel. „Kdo je tam bude hlídat?“

„Když uděláš podzemní vězení tak dokonalé, aby se odtud prostě nedalo utéci, nemusí je tam hlídat nikdo,“ odvětila Milča. „Mohl bys tam snad zařídit i přívod vody, Sek jim tam občas doplní nějaké jídlo - i kdyby to měly být jen konzervy, nebo nějaké balíčky, občas zlikviduje obsah nádrže na odpad, občas je zkontrolujeme, ale mohlo by to jít i bez trvalého dozoru...“

„Milča má pravdu,“ přidala se k ní i Zdenka. „Pro mě za mě to můžeš zařídit tak, aby se to dalo zaplavit vodou, ale kdyby to šlo bez vraždění, bylo by to určitě lepší.“

„Jistě - nejsme jako oni,“ řekl Pavel. „Problém věznice Mistretta je, že je tam nemůžeme držet tisíc let. Jednou se to přece musí rozhodnout!“

„Proč by tam měly být tisíc let?“ podotkla Milča. „Stačí, aby trochu zestárly. Staré a neplodné báby už můžeme bez problémů odesílat na Mlávydó. Chce to jen trochu trpělivosti.“

„Jak myslíte, holky,“ vzdal to Pavel. „Předělám to na vězení, klidně jim tam zařídím i dodávku šampaňského a kaviáru, abychom je nešikanovali obyčejnou vodou, ale až tam propukne ponorková nemoc a začnou se vzájemně škrtit, rozhánět je nebudu!“

„Udělej to tak!“ udělala Zdenka rukama gesto »prosím, prosím...«.

„Jak chcete,“ ustoupil Pavel.

Pak se věnoval úpravě zyréchů. Přidal přepínání cílů, podobné přepínání orientačních bodů v budovách. Místo cesty do Mlávydó za branou Ančov vybral jako cíl otvor se silovým polem, kam nedobrovolného pasažéra dopraví, projde krátce otevřeným padacím otvorem, opatrně dosedne na dlaždičky - a rozplyne se. Dál ať si tam ty ženské dělají co se jim zlíbí, škodit lidem už nebudou.

A půjde to bez zabíjení...


Místo akcí proti Cechapú se Pavel dva dny věnoval stavbě vězení, zatímco dívky pokračovaly v odesílání Cechapú do Mlávydó. Výjimečně vynechávaly mladší ženy, ale aby to Cechapú nedalo návod ke stěhování do mladých žen, ponechávaly na místě namátkou i nějaké chlapy.

Po dvou dnech pozval Pavel kamarádky na kolaudaci. Několikapatrový vězeňský komplex, vyhloubený ve skále, obsahoval desítky tisíc místností, od malých cel až po společné jídelny a další vybavení. Nikde nebyly mříže, ale ani okna. Jediný přístup byl středem klenby nad hlavní halou, kolem níž byly paprskovitě orientované chodby se stovkami cel. Stěny nebyly omítnuté, ale nebylo to nutné, stejně jako u podlah. Sek pracoval matematicky přesně, beze spár a nerovností. Všude se blýskala naleštěná žula, vzniklá přesnou anihilací zdejší skály. Kobky byly zařízené sice spartánsky, ale na věznici až přepychově. Pavel předpokládal, že se sem Cechapú dostanou bez osobních věcí, tak jak je sem odešlou, proto jim v každé cele ve skříňkách připravil nutné osobní potřeby. Jak se tu zařídí, to už ponechal na nich. Ve věznici nebude žádný dozorce ani dohled.

Výborně vyřešil Pavel otázku jídla.

Sek poslechl jen lidi s telepatií, ale Cechapú ani telepatie nepomohla, podle příkazu Okchygů je odedávna ignoroval. Jedinou možností bylo svěřit objednávání různých životních potřeb někomu, koho Sek nerozpozná jako Cechapú. Anebo - něčemu.

Aby trojlístek nemusel obsluhovat zajatkyně v Mistrettě osobně, vymyslel Pavel řídící panely, podobné pozemským tabletům. V každé cele byly připevněné na stěně, pod každým byl stoleček, na kterém se žádaná věc objevila. Jejich ovládání bylo jednoduché. Dotyková obrazovka umožňovala zobrazit několik set předem připravených položek, rozdělených do skupin. Jednou skupinou bylo jídlo a voda, další skupinou oděvy, boty a oděvní součástky. Zajatkyně mohly využívat jen položek předem vložených do seznamu a vybraných tak, aby jim nemohly napomoci k útěku - rozhodně zde nebyla skupina »Nářadí« a už vůbec ne položky jako »pilník« nebo »žebřík«. Jediným dostupným nářadím byly nůžky na nehty v sekci »Drogerie«. Panely byly i ve společných jídelnách v centrální části věznice, kde se mohly zajatkyně scházet. Společné jídlo bylo ale jejich jediné ulehčení.

Milča měla připomínku, že by někde měla být tabule, kam by vězeňkyně psaly své požadavky na další, méně obvyklé předměty, určitě nějaké budou mít. Nejspíš nebudou všechny splnitelné, ale na brýle nebo léky by nárok uplatňovat mohly. Pavel jí to obratem splnil, ačkoliv musel nástěnku nejprve převést do požadavku srozumitelného i pro Seka.

„A můžeme pokračovat v deratizaci!“ oddychl si, když obě s tímto pojetím věznice souhlasily. „Od nynějška odesíláme chlapy příkazem »ichdam« do Mlávydó, u žen si zapamatujte, že příkaz »ichdam-žen« má za cíl věznici Mistretta. Je to sice tříslabičné, ale nebudeme to snad potřebovat příliš často a je to rychlejší než změna cíle samostatným příkazem. Aspoň ten parametr je podle mě dobře zapamatovatelný.“

„A nemohl bys to celé zaměnit za něco lidského?“ udělala Zdenka prosebný obličej.

„Nemohl,“ řekl s omluvným tónem Pavel. „První klíčové slovo určili ještě sivírové, to změnit neumím. Podařilo se mi jen přidat co nejkratší parametr. Nechtějte ode mě nemožné!“

„Nech ho,“ zastala se ho i Milča. „Buď ráda, že zrušil tu Továrnu na smrt!“

Sek stavěl rychle,“ ujistil je. „Stačilo vytvořit vzorovou buňku s kusem chodby a poručit mu, aby ji tisíckrát zopakoval - sekal je potom jako Baťa cvičky.“

„To je dobře,“ spokojila se s tím Milča. „Aspoň tu hanbu lidstva nikdo neuvidí.“

„Hanbu lidstva?“ zavrčel Pavel. „Je snad hanba lidstva vymanit se z otroctví těch bestií?“

„Vymanit ano. Ale ne stejnými metodami. Nejsme jako oni!“ oponovala mu Milča.

„Jo, budeme je pokorně prosit, aby laskavě odešli sami,“ řekl Pavel jízlivě.

„Ale no ták!“ mračila se Zdenka. „Už zase ta ironie?“

„Tak tolik nerejpejte!“ požádal je Pavel.

„To rejpání vedlo k přeměně Továrny na smrt ve věznici,“ řekla Milča. „Je to sice taky hodně represivní zařízení, ale nemusí být spojované s vraždami. Zejména když tam nebudou žádní sadisté, aby vězeňkyně týrali.“

„No dobrá,“ přikývl. „Takže nám zbyl jen poslední, ale možná největší problém.“

„Jaký?“ chtěla hned vědět Zdenka.

Sivírové,“ napověděl jim.


Vyřazení Organizace spojených národů nepřineslo světu žádné problémy. Organizace prolezlá Cechapú beztak mír ve světě už dávno nehájila a její rozpad neměl žádné nepříznivé následky. Ani likvidace velitelů vojenských jednotek nepřinesla lidem problémy, spíš naopak. Invazní flotily sice zůstaly i přes drobná poškození bojeschopné, ale bez velitelů nebyly akceschopné. Vrchní velitelství se rozhodlo nahradit je čerstvými silami, jenže i ty byly bez velitelů dřív než dorazily na místo.

Největší problémy však způsobila světu Zdenka.

Vyčištění Elysejského paláce od francouzské vlády se příliš neprojevilo. Katastrofa nastala, když vybrala budovy s největší koncentrací Cechapú - pařížské banky. Zde se ukázalo, co měl na mysli Nokimcha, když je upozorňoval na nebezpečí zhroucení společnosti, kdyby Cechapú zmizeli naráz a bez náhrady. Banky sice ještě pár dní setrvačností fungovaly, ale nejvyšší vedení jim citelně chybělo. Po týdnu už některé nebyly schopné provozu, pak nastal dominový efekt a peněžní systém Francie se rázem sesypal jako domeček z karet.

Podniky bez financí krachovaly jeden po druhém a krize se přelévala i do sousedních zemí.

Věznice Mistretta se plnila pomalu. Ve velitelském sboru byly ženy bílými vranami, i mezi bankéři byly výjimkami. Nejvíc jich do Mistretty poslala Milča, když se zaměřila na administrativu Spojených států. Ale i tam byla převaha starých, které mohla s klidným svědomím posílat rovnou do Mlávydó, aniž by hrozilo, že se tam zúčastní rozmnožování.

Další problém, na který Pavel náhodou přišel, byl v tom, že některé Američanky měly u sebe satelitní identifikátory, které by mohly předat jejich polohu a vyvolat pokusy o jejich osvobození. Běžně je měli u sebe armádní piloti, aby je v případě havárie či sestřelení rychle našlo záchranné komando, ale neomezovaly se jen na armádu. Věznici Mistretta izolovalo vchodové maskovací pole, jenže to se při příletu všech přírůstků na okamžik otevíralo. V té chvíli se signál identifikátorů mohl dostat z podzemí ven a kdyby byl v tom směru satelit, vyvolal by poplach. Čím častěji vstupní ochranné pole otevírali, tím víc zvyšovali pravděpodobnost odhalení ze satelitů.

Pavel to zkusil vyřešit zdvojením polí. Druhé umístil o dvacet metrů níž na dolní okraj šachty a nastavil je, aby se oba vchody neotevíraly současně, ale zásadně střídavě, aby se signál satelitních identifikátorů nemohl z podzemí dostat.

Po zhroucení Francie se ale trojlístek přece jen trochu zarazil.

„Nokimcha nás varoval,“ pokrčil rameny Pavel, když se o tom začali bavit. „Můžeme si ještě vybrat. Buď necháme Cechapú na pokoji, nebo riskujeme rozpad světového hospodářství.“

„Anebo nebudeme postupovat tak hrrr,“ doplnila ho Milča. „Politické organizace asi můžeme likvidovat aniž by to lidem uškodilo, ale u hospodářských si musíme dávat větší pozor. Deratizace jedné banky svět nepoloží, ale nesmí se to stát u všech bank v jednom státě naráz.“

„A vůbec - navrhuji pustit si každý večer televizi a podívat se, co jsme za ten den způsobili,“ navrhla Zdenka.

Televize bylo jediné spojení Doupěte s okolním světem. Nesledovali ji od rána do večera jako jejich rodiče, ale občas si chtěli zkontrolovat, jaký poprask ve světě způsobili.

Brzy ale narazili na problém s objektivitou zpráv. Málo platné, Cechapú ovládali i televizi, ta pak jako všechny důležité organizace sloužila jejich zájmům. Všichni redaktoři nebyli Cechapú, ale ti »nezamoření« si museli dávat pozor, aby se svým chlebodárcům zavděčili, jinak by brzy skončili. A zprávy podle toho vypadaly. České televizní stanice jsou bez ohledu na majitele odjakživa známé podlézavostí k vládnoucím režimům. Ani media v jiných zemích na tom nebývají lépe, ale ta česká jsou v tom směru nejproslulejší.

„Měla by ses na ně podívat,“ navrhl Pavel Zdence. „Zajímalo by mě, kolik redaktorů tam zbude po deratizaci.“

„Ale co kdyby se ukázalo, že televize potom nebude schopná vysílat?“ starala se.

„Toho se neboj,“ ujišťoval ji Pavel. „Televizních stanic je víc, když se některá sesype, ostatní ji rychle a rády nahradí.“

„To si nepomůžeme. Všechny jsou nejspíš prolezlé Cechapú,“ odhadovala to ne bezdůvodně.

„Než obrazíš všechny, ty první se vzpamatují,“ tvrdil Pavel. „Samozřejmě se do nich natáhnou další slizouni, ale postupem času jich bude ubývat a snad se vzpamatují i ti ostatní.“

„Dobrá, zkusím to,“ slíbila Zdenka.

„Já ale budu pokračovat v New Yorku,“ řekla Milča. „Je jich tam tolik, že bude ještě dlouho trvat, než je vysbírám.“

„Já se taky budu dál věnovat armádám,“ řekl Pavel. „Tam je slizounů dost a jsou soustředění ve štábech, kde se dají brát šmahem, zůstanou tam jen kuchaři.“

„Co ale budeme dělat s Francií?“ zeptala se Zdenka.

„Vracet tam Cechapú nebudeme,“ řekl Pavel. „Budeme muset nechat Francii vzpamatovat se. I s rizikem, že se tam natáhnou Cechapú z okolních zemí. Zatím se můžeš věnovat organizacím, které nejsou pro chod hospodářství nutné, třeba televizím, kde další průšvih nehrozí.“

„Dobře, zítra půjdu vysmýčit televizní společnosti,“ slíbila Zdenka. „Doufám, že se tam setkám i s nějakými známými osobnostmi.“

„Jen abys nebyla překvapená,“ věštila Milča.

„Myslíš?“ zarazila se Zdenka.

„Budeš se divit!“ opakovala Milča.


Toho večera se trojlístek sešel v Doupěti jako vždycky, ale Zdenka vypadala zamlkle.

„Co ti přelítlo přes nos?“ zeptala se jí Milča, neboť si toho všimla jako první.

„Dneska jsem poslala do Mlávydó jen osmadvacet Cechapú,“ řekla Zdenka. „Přitom jsem jich viděla několik stovek, ale nemohla jsem se odhodlat...“

„Aha!“ došlo Milči. „Neříkala jsem ti to?“

„Tys to tušila?“ obrátila se na ni Zdenka vyčítavě.

„Předpokládala jsem to,“ přikývla klidně Milča. „Ale povídej! Jak jsi dopadla?“

„Jak říkám, děsně,“ přiznala Zdenka. „Byla jsem morálně připravená, že budou nějací Cechapú i mezi známými televizními osobnostmi, ale tohle - tohle jsem fakt nečekala...“

„Smím hádat?“ zeptala se Milča, ale nečekala na svolení. „Byli Cechapú všichni?“

„Jak jsi to uhodla?“ vybuchla Zdenka. „Mě by to ve snu nenapadlo! Moji nejoblíbenější herci - všichni se svatozáří! A všechny herečky! I ty, co jsem obdivovala a zbožňovala už jako pětiletá! Jak je tohle možný?“

„Zbyl by v té televizi vůbec někdo?“ starala se Milča.

„Jo - pár techniků, uklízečky, všimla jsem si i pár známých tváří bez svatozáře...“ úpěla Zdenka. „Jenže bez Cechapú se Česká televize položí během půlhodiny! Radši jsem je tam nechala, až jak se o nich poradíme!“

„Jak se o nich poradíme?“ vzdychla si Milča. „Musíme deratizovat i televize, i kdyby se měly položit všechny! I jedna jediná výjimka by nás mohla v budoucnu šeredně mrzet!“

„Víš, Zdeni, tohle jsme tušili,“ přidal se dobrácky i Pavel. „Víme, že pozemská média slouží slizounům všechna, proč by zrovna ta česká měla být výjimkou? A že jsou tam Cechapú všichni? Spíš se divím, že jsi tam viděla pár známých tváří bez svatozáře! Uvědom si - je to dobře placené, prestižní povolání, navíc umožňuje ovlivňovat miliony podlidí - opravdu bych se divil, že jsi tam objevila pár obyčejných lidí bez svatozáře. A to bych se ještě vsadil, že budou mít aspoň dědičnou dispozici k přijetí dalších slizáků. Jsou přece všichni nadprůměrně inteligentní a že mají vlohy pro herectví? To se dá předpokládat. Vsadím se, že v Hollywoodu nebudou normální ani uklízečky!“

„Jenže já jsem si známé herce do Mlávydó poslat netroufla!“ vzlykla Zdenka. „Vždycky jsem je jako malá holka na obrazovce obdivovala, věřila jim každé slovo...“

„Já vím,“ přikývl Pavel. „To mi ukazoval už můj táta. Hercům lidi věřili, i když přemlouvali bábu, aby dala hlas darebákům, kteří ji vzápětí okradou! Věřili jim, když vynášeli do nebe darebáky a zloděje! Věřili jim, že pravda je lživá a lež je nezpochybnitelnou pravdou, věřili jim, že samotné pochybování o jejich lžích je projevem mdlého rozumu! Ani se nedivím, že jsou Cechapú všichni!“

„No jo, ale co s nimi?“ ptala se Zdenka kamarádů nerozhodně.

„Co chceme dělat s Cechapú?“ ušklíbl se Pavel. „Necháme je lhát lidem dál?“

„Uvědom si konečně, že jsou tak dobří herci, protože v tom mají tisíciletou praxi!“ přidala se Milča. „Odedávna mě fascinovala Čapkova kniha »Věc Makropulos« o zpěvačce, která se zpěvem zabývala tři sta let, až v něm dosáhla nedostižného mistrovství, ale jinak byla prázdná a bezduchá. Když o tom uvažuji zpětně, podařilo se mu některé umělce neobyčejně krásně vystihnout!“

„Zřejmě znal nějaké osobně,“ dodal suše Pavel. „Pokud nebyl slizoun i on sám...“

„Čapek?“ vybuchla Milča a v očích se jí zajiskřilo. „To snad nemyslíš vážně!“

„Nabeton to nevím,“ pokrčil rameny. „Ale i on přece patřil k umělcům.“

„To je urážka mrtvého génia!“ prohlásila sveřepě Milča.

„Génius - to opravdu Čapek byl,“ připustil Pavel.

„A jako mrtvý se nemůže bránit!“ dodala Milča ještě rezolutněji.

„Pokud je opravdu mrtvý,“ odvážil se Pavel pochybovat. „Rozuměj, nesnažím se tvrdit, že tělo jeho hostitele tenkrát nezemřelo. Něco asi do hrobu dát museli, otázkou je, kde a v jakém těle jeho duch - vlastně jeho slizoun - pobývá dnes, kolik hostitelů mezitím vystřídal a jejich majitele vycucl jako chobotnice.“

„Cyniku!“ zpražila ho Milča.

„Jen to domýšlím dál než ty,“ vrátil jí to. „A neomezuji se jen na herce, baviče a moderátory.“

„Navrhla bych smýšlet aspoň o mrtvých jako o výjimkách,“ vložila se do sporu Zdenka. „Jinak nám hrozí totální zhnusení. Jedno české přísloví říká: O mrtvých jen dobré!“

„Navrhuji věnovat tichou vzpomínku vycucnutým obětem, které nedobrovolně poskytly svá vlastní těla těm vampýrům,“ doplnil ji Pavel. „A budou jich za ty tisíce let miliony, ne-li miliardy!“

„O mrtvých jen dobré!“ přidala se k Zdence Milča. „Teď jde o ty živé. Přinejmenším musíme uznat, že Cechapú pozdvihli úroveň pozemské civilizace na současnou úroveň. Bez nich by lidé na Zemi, oblečení v hrubě vydělaných kůžích, možná dodnes lovili mamuty!“

„O tom by se dalo úspěšně pochybovat,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Bez těch slizáků by se Země podobala spíš světům Zuznelai. Každá válka posunula svět zpátky, o něco blíž k době kamenné.“

„O vliv válek na pokrok se vedou spory,“ souhlasila Milča. „Jenže je nikdo nerozsoudí. Bez Cechapú by byl svět jiný - to ještě beru. Možná i lepší. Ale jeho technickou úrovní bych si vůbec jistá nebyla. Třeba by lidi pořád ještě orali koňmi, dobytkem a ohnutým hákem.“

„Koňmi a dobytkem - možná,“ připustil Pavel. „Ale pluh vynalezli bratranci Veverkovi a to byli docela určitě Češi. Zrovna tak bych si troufl hádat, že i Josef Božek byl Čech jako poleno.“

„Češi?“ zapochybovala Milča. „Jak si můžeš být jistý, že Veverkovi a Božek nebyli Cechapú, když z toho podezíráš i Čapka?“

„Je tu jedna maličkost, ovšem podle mě výrazná,“ řekl Pavel. „Ta maličkost úspěšně popírá, že by Veverkovi a Božek byli Cechapú. Podle mě je to určuje jako pravé Čechy a bratři Čapkové se právě v tom od nich nejvíc liší.“

„Výrazná maličkost?“ zarazila se Milča. „V čem byli zrovna tihle tak odlišní?“

„Nezbohatli na tom,“ řekl Pavel.


Na Čapkovi se nakonec neshodli, ale na dalším postupu ano.

„Asi je dobře, že jsi televizi vynechala,“ ustoupil trochu Pavel. „Budeme ji muset deratizovat opatrněji. Ne že bych herce a herky litoval, ale nesmíme Cechapú upozorňovat na Čechy. Jsem pro, zaměřit se na televize v sousedních zemích, nejlépe v Německu, deratizovat Hollywood a když pak vybereme i Čechy, vznikne už jen slabý odvar poprasku, jaký vznikne třeba v Hollywoodu.“

„Deratizovat Hollywood!“ zaúpěla Zdenka. „Myslíš tím všechny moje známé herce a herečky?“

„Komu bude kolem hlavy něco zářit, patří do ráje jménem Mlávydó,“ trval na svém Pavel. „Lidé bez svatozáře ať klidně zůstanou. Jestli zmizí všechny známé tváře, bude to tím, že slizouni lidem jejich těla i tváře ukradli. Holky, já mám dost práce s vojenskými základnami, dohodněte se, která začnete v Hollywoodu a která v Německu!“

„No potěš koště!“ vzdychla si Zdenka.

„Beru si Hollywood,“ zamluvila si Milča.

„Dobře, já se podívám po Německu,“ uvolila se Zdenka.

Ráno vyletěli všichni za svými cíli a večer si měli zase o čem povídat. O Pavlovy aktivity nebyl zájem, vojenské základny by dívky nerozeznaly od španělské vesnice, zato poprask, jaký se zvedl na obou stranách Atlantiku, stál za to.

Zdenka zdecimovala dvě veřejnoprávní a jednu soukromou televizní společnost, přičemž poslala do Mlávydó i do Mistretty skoro tisícovku Cechapú. Veřejnoprávní televize se poté zmohly jen na vysílání omluvného textu, že se z technických důvodů nevysílá, soukromé televize přestaly vysílat bez omluvy - tam už nezbyl nikdo. Zbývající televize se těšily ze ztráty největších konkurentů, ale Zdenka jim věštila, že pýcha předchází pád. Chystá se na ně totiž hned zítra - a pak se ukáže!

Zato Milča zjistila, že Hollywood je příliš velký moloch, než aby se dal deratizovat za pouhý den. Odeslala skoro dvojnásobek Cechapú než Zdenka, ale přitom se nedostala ani do poloviny areálu. Do Mlávydó poslala přes dvacet velice známých herců a do Mistretty padesátku stejně oblíbených hereček, jenže při obrovskému rozsahu areálu neměla tušení, jaký díl má už za sebou.

Trojlístek si výjimečně pustil i zprávy České televize. Přístroj nepoužívali od odchodu rodičů, ale zprávy je velice zklamaly. Z Německa ani z Hollywoodu se žádná zpráva neobjevila, jakoby se tam vůbec nic nestalo.

„Buď se tím Němci ani Američani nechlubí, anebo to naši cenzurovali,“ pokrčil rameny Pavel, když zprávy skončily.

„Dobrá,“ zavrčela Zdenka. „Uvidíme zítra! Hele, Pavle, nechceš nám s tím trošku píchnout? Pro jednou se snad můžeš vykašlat na vojáky, ne?“

„Na rozdíl od vás si myslím, že právě zpacifikování vojáků je důležitější než likvidace herců a hereček,“ namítl. „Herci po sobě nestřílejí, kdežto vojáci... Krom toho si myslím, že se vaše snaha i tak projeví dřív. O problémech armád bude ještě hodně dlouho ticho po pěšině.“

Následujícího dne proto pokračovali, kde začali. Milča deratizovala další část Hollywoodu, přitom letmo zkontrolovala vyčištěnou část a poslala do Mlávydó i tři manažery, kteří se pokoušeli pokračovat v ochromeném natáčení. Zdenka si zasedla na tři menší televizní studia v Berlíně, při tom rozprášila správní radu jakéhosi podniku, nechala ale na pokoji budovu nedaleké banky, kde se to svatozářemi také jen hemžilo - s bankami se muselo opatrně. Pavel zatím dokončil očistu jednoho řetězce vojenských základen a přeskočil přes menší moře na další.

Jenže když večer s napětím sledovali zpravodajství České televize, dočkali se jenom dalšího zklamání.

Ze Země zmizelo přes dvacet tisíc lidí. A nebyl to ledaskdo, v Hollywoodu šlo o celosvětově známé tváře, popularita německých herců, moderátorů a bavičů byla přinejmenším v Německu srovnatelná. Přesto po nich neštěkl pes. Světová média mlčela a česká neměla ze světa co přebírat, takže mlčela také. Nepočítáme-li srdceryvné obrázky zatoulaných koťat na závěr.

„Myslím, že se teď vrhnu do Prahy,“ podotkla večer Zdenka, když zprávy končily nic neříkající kolotoč nepodstatných drbů. „Když nevznikl poprask v Německu, nevznikne ani v Praze.“

„Taky jsem čekala víc,“ přidala se Milča. „Ale u Hollywoodu se to spíš dalo čekat, přerušené filmování se nemusí v médiích objevit hned a kdoví zda vůbec. Podívám se teď v New Yorku na televizní společnosti, třeba bude ohlas větší.“

„A občas byste měly navštívit nějakou banku,“ popíchl je Pavel.

„Ty jsme se snad rozhodli vynechávat, ne?“ podivila se jeho požadavku Milča.

„Vynechávat ne,“ tvrdil Pavel. „Jen jsme je nechtěli úplně vyřazovat. Ale když z banky zmizí třetina slizáků, zbývající dvě třetiny je přece v provozu udrží, ne?“

„Dalo by se o tom uvažovat,“ přistoupila na to Milča.

„Já budu pokračovat v deratizaci vojáků,“ pokračoval Pavel. „Ty smím klidně brát dočista, na hospodářství se to neprojeví. Tím spíš, když základny nepatří místním.“

„Mě by zajímalo, kdy se to projeví ve světových médiích,“ vzdychla si Zdenka. „Jak dlouho to chtějí zatloukat. Zatím nepřiznali ani tu Francii, ačkoliv se jim tam položila půlka hospodářství.“

„Ale teď už se, jak jsem slyšel, Francie vzpamatovala,“ podotkl Pavel.

„No - tak napůl,“ uvedla to Zdenka na pravou míru. „Nejdřív se zřejmě vzpamatovaly podniky se zahraniční účastí, domácí až po nich, váhavěji a ne naplno. Ale většina už zase jede.“

„To asi myslel Nokimcha, když mluvil o náhradě Cechapú,“ řekl Pavel. „Nesmíme je odstranit naráz, ale postupně, aby to za ně stačili převzít lidé.“

„Dobře, pojedeme dál,“ souhlasila Milča. „Počítáte někdo, kolik jich je v Mlávydó? Posčítat osazenstvo Mistretty nebude problém, jde o ty, co pošleme mimo Zem!“

„Bez obav,“ ujistil ji Pavel. Sek je počítá za nás. Myslím, že nesejde na tom, kolik jsme jich už zneškodnili, ale kolik jich ještě zbývá. A v tom pořád ještě přehled nemáme.“

„Už trochu chápu, proč sivírové tvrdili, že to není úkol pro tři lidi,“ usmál se Pavel. „Tohle by bylo bez označování Cechapú a bez zyréchů opravdu nad naše síly.“

„A co takhle?“

„Takhle si začínám věřit,“ přikývl Pavel.

„Ale co kdyby jich bylo víc než milion?“ napadlo Milču. „Doteď jsme jich odstranili šest tisíc, to by z milionu bylo méně než procento!“

„Máme na to dost času,“ ujišťoval ji Pavel. „Navíc počítej s tím, že se to bude s přibývajícím časem ještě zpomalovat. Později se jich nikde nenajde tolik pohromadě, jako dneska. Budou se před námi schovávat, zalézat jednotlivě do děr a do různých protiatomových bunkrů. Ale už to nevidím tak černě, jako zpočátku sivírové ze Zuznelai.“

„Kéž by!“ přála si opravdu upřímně Zdenka.

Milča jen přikývla.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:45