Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Výslech

Pavel odhalil ve Spojených státech mateřskou organizaci, zajišťující naoko »adopce dětí«, ale ve skutečnosti dodávající oběti oběma Molochům - Cechapú a lékařské transplantační mafii.

Přispěla k tomu nejvíc Milča, která znovu vtrhla do ruského sirotčince, ačkoliv se to tam jen hemžilo policisty a detektivy. Ty nejdůležitější - Cechapú - poslala rovnou do Mlávydó. Zdálo se, že i oni přikládali událostem v sirotčinci mimořádný význam, když se akce účastnili osobně. Další ale nechala na pokoji. Pracovali teď sice pro Cechapú, ale nebyli přímo v jejich službách a nejspíš to byli normální policisté.

Navzdory jejich hemžení, zesílené nenadálým zmizením jejich velitelů, po kterém zbývající vyšší policejní důstojníci zoufale volali pro posily, vtrhla i se svým mesrini přímo až do ředitelské kanceláře, kde pobrala co mohla a - už opět neviditelná - kancelář opustila.

Byl to opravdu kapitální úlovek.

Milča zůstala neviditelná viset nad městem a věnovala získaným dokumentům pozornost, jaká jim asi právem náležela. Nejdůležitější byla adresa ústředí. Blok domů nacházející se mezi Elm street a Whalley Avenue, New Haven, Connecticut, Spojené státy americké, s pobočkou Univerzita Yale, New Haven. Tam směřovaly děti z Ruska - údajně do lepšího života v pozemském ráji.

Pavel samozřejmě neváhal ani okamžik a zamířil do Connecticutu, aby to hnízdo Cechapú na místě prověřil a vyčistil, zatímco Milča se věnovala dalším podobným sirotčincům v Rusku, jejichž adresy se objevily v dalších, tentokrát rusky psaných dokumentech. Do večera stačila »deratizovat« celkem tři, ale pak dostala nápad, pro který musela získat i Pavla.

„Máš toho hodně?“ obrátila se na něho telepaticky.

„Neuvěřitelně mnoho,“ dostala obratem jeho odpověď. „Měla jsi pravdu, je to hlava Molocha. Prakticky celé město mi svítí svatozářemi, nejvíc v Elm street a v univerzitě Yale, tam ani uklízečky nejsou normální lidé. Řekl bych, že se Univerzita Yale zhroutí v okamžiku, až ji vyberu.“

„Už jsi s tím začal?“ zeptala se ho rychle.

„Zatím si to jen mapuji, abych začal tam, kde to bude nejvhodnější.“

„Mám lepší nápad,“ telepatila rychle. „Nech je na pokoji, ať je nevyplašíš, a přileť za mnou do Mistretty. Chci tam poslat šéfky dalšího sirotčince a chtěla bych je vyslechnout, ale potřebovala bych, abys mě jistil.“

„Slibuješ si od toho hodně?“ zpozorněl - pochopil, že Milča zřejmě vymyslela něco nového.

„Více než ze suchých dokumentů,“ odvětila. „Ty bestie toho vědí zatraceně mnoho a jestli se od nich dozvíme desetinu jejich znalostí, bude to největší bomba od samého počátku.“

Pavel po krátkém zamyšlení souhlasil a obrátil se vzhůru nad stratosféru, kde se mohla mesrini rozletět rychlostí družic. Milča mezitím vyčistila sirotčinec, ale pět nejvyšších žen včetně ředitelky nasměrovala po delší době opět do Mistretty.

Tam se také zakrátko setkala s Pavlem. Čekal na ni nedaleko vchodu, oblečený jako turista, na zemi měl i batoh a tvářil se jako při krátkém odpočinku na výletě v horách. Přehlédnout ho jen tak nemohla, oranžový batoh na šedohnědé skále přímo svítil. Přistála tedy vedle něho a vyloupla se z neviditelné bubliny mesrini.

„Tak povídej!“ vyzval ji stručně.

„Poslala jsem tam pět nejvyšších ženských Cechapú,“ ukázala palcem dolů, kde se pod skálou nacházel Pavlův vězeňský komplex zvaný Věznice Mistretta. „Pět Cechapú má ale příliš velkou sílu, než abych si na ně troufla sama, ačkoliv chci ty baby vyslýchat po jedné. Mohly by se pokusit zpracovat mě pomocí hypnózy, jak nás varoval Nokimcha. My tři máme být odolnější, ty ses už přece s nimi taky setkal, ale nechci jim dát ani tu nejmenší šanci.“

„Dobře, budeme na ně dva,“ přikývl. „Jen se obávám, že se od nich nedozvíš vůbec nic.“

„Proč myslíš?“ podívala se na něho nejistě - jeho postřehy byly často podložené fakty.

„Na všechny otázky budou zarytě mlčet,“ doplnil. „Nemysli si, že Cechapú nevědí, co by jim bylo opravdu nebezpečné.“

„Ani když budou sedět na elektrickém křesle?“ vynesla další kartu.

„Kde máš jaké elektrické křeslo?“ ušklíbl se.

„Z jedné americké věznice,“ odvětila klidně. „Připadalo mi správné nařídit Sekovi, aby si to svinstvo zapamatoval, přinejmenším pro výstrahu budoucím pokolením.“

„Dobře, ale... v Mistrettě není zdroj elektřiny,“ připomněl jí.

„Však je tam nehodláme popravovat,“ opáčila. „Samozřejmě jsem nechala Seka zapamatovat si těch svinstev víc. Na elektrické křeslo můžeme přidělat taser - elektrický obušek, schopný úplně člověka ochromit. Nezabije, ale ránu dá pořádnou.“

„Jenže mám obavu, že navzdory taseru budou všichni Cechapú na tom křesle jen sedět a hrdě mlčet. Nemyslím si, že by je mučení zlomilo, to nejsou slabí lidé, ani když jsou to ženské!“

„Nepřeceňuj je!“ napomenula ho. „Součástí elektrického křesla je čepička, do které je vsazená jedna elektroda, aby způsobila rychlou smrt mozku. Takže jim nebude podezřelé, když jim na hlavy nasadíme čepičku. Proud v ní nebude, zato to bude čepička ogmu, která nám bude předávat přímo jejich myšlenky. O tomhle nevědí. Mohou hrdě mlčet, ale myšlenky si uhlídat nedokáží. Uznávám, bude to na ně podraz, ale proti jejich podrazům úplně nevinný.“

„Čepice ogmu ale určitě vypadají jinak než čepičky u elektrického křesla!“ namítl.

„Nebude problém požádat Seka, aby nám dodal ogmu, kterou od pravé nikdo nerozezná.“

„No - mohlo by to mít úspěch,“ připustil Pavel. „Jen by bylo potřeba oddělit je, aby na nás nevběhlo všech pět najednou.“

„Neříkej, že nejsi schopný vysvětlit Sekovi, aby vytvořil nějaké mříže!“ popíchla ho.

„Vysvětlím,“ přikývl. „Tak na to půjdeme, ne?“

„Mám na ně ještě tohle!“ namířila na Pavla velkou lesklou černou pistoli.

„Obešel bych se raději bez toho,“ zamračil se. „A nikdy nemiř na člověka, nebo se něco stane, ani se nestačíš leknout!“

Sám sice pistoli občas používal a mířil i na člověka, jenže v ní nikdy neměl náboje.

„Z tohohle se střílet nedá,“ uklidňovala ho. „To je jen plastová atrapa. Ale je věrně udělaná, aby se dala použít jako hrozba.“

„Dobrá, to beru,“ řekl smířlivěji. „Tak pojď ke mně blíž, poletíme tam spolu.“

Silové pole je propustilo - kolem neviditelného mesrini se zdánlivě pevná skála rozestoupila, takže neměli pocit, jakoby se propadali do pevné skály, spíš jakoby klesali v kabině výtahu. Ocitli se v osvětlené centrální hale, z níž se paprskovitě rozbíhaly chodby ověnčené hroznem nevelkých kobek. Všechny byly prázdné, jen z jedné prosvítalo k jednotnému nažloutlému osvětlení ještě další světle zelené světlo několika svatozáří. Prosvítaly z jedné cely, kde se všech pět žen pokusilo ukrýt. Věznice Mistretta byla pořád poloprázdná, nebylo možné schovat se tady v davu.

„Drží se pohromadě,“ povzdychla si Milča. „Je to pochopitelné, ale pro nás to výhodné není, budeme je muset od sebe odtrhnout.“

„Však ono to půjde!“ řekl Pavel a s taserem v ruce zamířil k cele.

„Poslyš - budeš schopný namířit tohle na ženskou a stisknout spoušť?“ zeptala se ho ztišeným hlasem Milča s pohledem na černý taser v jeho ruce. „Tohle není neškodná plastová atrapa!“

„Když si řekneš, že je to jakýsi odporný zelený sliz, který nějaké nešťastné ženské ukradl tělo, dokážeš ji třeba i utopit,“ odvětil stejně tiše, zatímco zvolna kráčeli směrem ke svatozářím.

Měl to podložené přinejmenším jednou utopenou námořní důstojnicí.

V té chvíli ale z cely vyběhly tři ženy - dvě mladé a jedna starší. Jenže než urazily polovinu vzdálenosti k Pavlovi a Milči, dvakrát se rychle po sobě zablesklo a dvě mladší, běžící vepředu, se bezvládně složily na hladkou, lesklou žulovou podlahu. Třetí, již trochu starší dáma, se při prvním záblesku leknutím zastavila.

„Pajďom!“ vybídla ji Milča rusky a namířenou pistolí jí pokynula, aby šla před nimi.

Se zbraněmi se nežertuje. Starší dáma zřejmě ještě zlomek vteřiny zvažovala, co si proti těm dvěma může či nemůže troufnout, ale včas vyhodnotila, že pistole je příliš závažný argument, než aby proti němu mohla uplatnit cokoliv méně závažného. Nehrála si proto na kamikaze, ale sklopila hlavu, překročila bezvládná těla kolegyň a zvolna vykročila směrem k hlavní hale.

Pavel věřil, že si Milča se zajatkyní poradí, otočil se a chvíli se domlouval se Sekem. Brzy se za ním objevily dvě úplně nové mříže - jedna přehradila dveře cely, kde na ně pořád číhaly další dvě Cechapú v tělech žen, druhá uzavřela hlavní chodbu a oddělila zbývající ženy od hlavní haly. Nemuseli se tedy obávat, že je některá překvapí zezadu.

„Kuda měňa veďótě?“ zeptala se žena, když ji dovedli do hlavní haly.

„Snačála nam štó-to skážetě,“ sdělila jí Milča.

„Ničevó vam ně skažu!“ odvětila hrdě žena.

„Éto váš vybór!“ podotkla klidně Milča.

Vedli ji k jedné ze společných koupelen, ale přede dveřmi Milča ženu ochromila nečekaným elektrickým výbojem taseru. Nenechala ji ale dopadnout na zem a spolu s Pavlem ji opatrně dovlekli k elektrickému křeslu, připravenému hned za dveřmi. Starali se zejména, aby se vlastními hlavami co nejméně přibližovali k její hlavě - přímý kontakt by mohl být katastrofický. Jak říkali gežgové, když je hostitel ochromený nebo i umírá, Cechapú jsou vždy nejnebezpečnější.

Museli teď počkat, až se jejich oběť probere. Pavel mezitím nakoukl do chodby, ale tam už se obě před chvílí omráčené ženy vzpamatovaly a ukryly v některé z dalších prázdných kobek.

...jen se schovávejte! pomyslel si.

Jejich zajatkyně byla sice starší, ale ze šoku se vzpamatovala poměrně rychle.

„To jste si dovolili moc!“ zasyčela na Milču s Pavlem rusky, když otevřela oči a pohlédla na ně.

„Éto ničevó,“ odvětila jí Milča rovněž rusky. „Búdět chúže!“

...zaplatíte to nejhorší možnou smrtí! pomyslela si žena... co je zas tohle?

Až teď si všimla, že sedí připoutaná v elektrickém křesle. Zalomcovala marně rukama, ale bez výsledku. Nemusela ani mluvit nahlas. Milča by jí rusky rozuměla, ale díky telepatickému přenosu myšlenek jí rozuměl i Pavel. Čepice ogmu na hlavě ženy byla teď nastavená na jednosměrný přenos a Milča s Pavlem se předem dohodli nedat ani mrknutím oka najevo, že rozuměli i tomu, co ta baba neřekne nahlas, ale jen si to pomyslí.

„Sedíte pohodlně?“ setrvala proto Milča u ruštiny. „Zbytečně sebou neškubejte, nemá to cenu. Tohle elektrické křeslo je kvalitní dovoz přímo z Ameriky, tohle zboží není nikdy embargované.“

„Chcete mě snad popravit?“ vyhrkla žena rusky.

„Po pročtení dokumentů z vašeho stolu mám dojem, že by to bylo spravedlivé,“ pokračovala Milča pořád rusky. „Ale to bude záviset na vaší ochotě odpovídat.“

...to se načekáte! pomyslela si žena, ale nahlas neřekla nic.

„Víte, my to z někoho z vás nakonec vytáhneme,“ pokračovala Milča rusky po chvilce ticha, když se zajatkyně neměla k odpovědi. „Něco jsme se dozvěděli už z dokumentů, které jste měla na svém pracovním stole.“

...tak proto mi ty lejstra chyběly, pomyslela si ředitelka... proto jsem je marně hledala...

„Vy ty děti neposíláte k adopcím, že?“ pokračovala Milča, aniž by dala něco najevo. „Posíláte je až na nepatrné výjimky na smrt... vy sama ovšem žádné děti nemáte, co?“

...nic vám není do toho, kam ty haranty posíláme, pomyslela si ředitelka... a už vůbec nic vám není do toho, že žádné nemám... to tak - tahat se v nepohodlí s nějakými prcky v břiše, i pak, až se vyklubou! ať je vyrábějí lidé! beztak přibývají, i když si těch prcků bereme víc než potřebujeme...

„Samozřejmě nám nemusíte odpovídat, paní,“ změnila Milča tón do nejvýhružnějšího, jakého byla schopná, jako by byla rozzlobená jejím mlčením. „Chcete mlčet? Mlčte si - ale pak nečekejte, že se k vám budeme chovat lidsky. Dobře víme, že nejste člověk, natož žena. To tělo vám nepatřilo, ukradla jste je. Nepočítejte už nikdy s tím, že by se pro vás našlo jiné, až se vám tohle rozpadne.“

...no jo, tihle asi něco vědí, pomyslela si ředitelka, ale nahlas ani nekvikla, jen se na Milču dál posupně dívala, ...příliš mnoho vědí, než aby zůstali naživu, až je dopadneme, uvažovala... teď ještě jak se jim dostat z drápů...

„Víme už také, co máme dělat s tím zeleným rosolem, co z vás vyteče, když do vás pustíme proud,“ pokračovala Milča rusky jízlivě. „Normálního člověka dávka ze samopalu nebo elektrické křeslo spolehlivě zabije. Z vás ještě zůstane rosol, který se musí opatrně nabrat lopatou a vhodit do kyseliny nebo do rozpálené pece, jinak se reinkarnujete a ještě přitom někoho připravíte o jeho tělo. Jste zkrátka příliš nebezpeční parazité.“

...příliš mnoho vědí, přemýšlela ředitelka jako v kruhu... vědí dokonce, jak nás zabít... naštěstí tu nikde žádnou pec ani kyselinu nemají...

Milča chvíli mlčela.

...dává mi čas na rozmyšlenou, pomyslela si ředitelka, asi doufají, že budu rozvažovat, jestli hrdinně mlčet, nebo přece jen promluvit... marná snaha! beztak mi za to nic nenabízí, takhle aspoň získávám čas... volám ale o pomoc už dost dlouho, jak to, že nás ještě nenašli?

„Jak myslíte,“ řekla Milča klidně. „Ve srovnání s jinými způsoby zabíjení je elektrické křeslo rychlé a snad i milosrdné, i když se na něm chvíli kroutíte jako naklovnuté housenky. Naproti tomu v kyselině se rozpouštíte úplně klidně. Ten váš rosol vůbec nic necítí, že?“

...že by už opravdu někoho našeho zabili? zarazila se ředitelka... to by bylo ještě horší, ale tím víc důvodů, aby všechny tyhle nicky v bolestech zemřely! upálit je málo, to chce hodit je do bazénu s kyselinou, jak to dělá Lucifer, aby jí tam bylo málo a dalo se v ní dlouho stát, než úplně rozežere nohy a než do ní upadnou...

„Podívejte se, když nebudete mluvit, dozvíme se to taky,“ pokračovala klidně Milča. „Možná o něco později, ale dozvíme se všechno. Teď by nás zajímalo, co všechno se v Americe s těmi dětmi děje. Víme, že je posíláte do New Havenu v Connecticutu, ale jsou zdravé, takže se nedostanou do tamní dětské nemocnice, že? Anebo - jen jako materiál k transplantacím?“

...kde to v těch lejstrech bylo? pomyslela si ředitelka vztekle... kolikrát jim opakujeme, aby to tam nepsali! ...Rusko nejsou Státy, aby to prošlo, když to dostane do rukou policie, omoni jsou míň ovlivnění než slavná FBI, nemluvě o těchhle, ti zřejmě ani k omonům nepatří...

„My si tam samozřejmě dojdeme,“ pokračovala Milča. „Ale přece jen - New Haven je velké město, vyznat se tam není snadné. Už víme, že je tam několik univerzit, všechny pod vaším vlivem, ale nejvíc vás je v univerzitě Yale. Tam to bude zřejmě nejzajímavější.“

...Yale, nejprestižnější univerzita na světě, myslela si ředitelka vztekle... také jsem tam prošla zasvěcením... Yale zasvětila stovky našich nejvýznamnějších, prezidenty Tafta, Forda, oba Bushe, Clintona i s Clintonovou, Johna Kerryho, desítky umělců a přímo spršky nositelů Nobelových cen... samozřejmě díky našim ve výboru Nobelovy ceny, umíme si zařídit prestiž, aby se nám nicky jen hrnuly a bylo z čeho vybírat. Skull and Bones, lebka s hnáty... i tohle tělo mi tam kdysi zasvětili... a ta husička se přímo třásla, aby už to měla za sebou a mohla se stát hérečkou... tam mě to ale nikdy netáhlo, já byla spíš na chlapečky... takže žádná hérečka, ale uznávaná a trojctihodná milosrdná představená, to bylo pro mě to pravé...

„Víme už, že je v Yale mnoho vašich,“ řekla Milča, jako kdyby to dávno věděla, jen si na to právě vzpomněla. „Slyšela jsem plno různých pověstí, prý se tam odehrávají nějaké satanské reje...“

...Skull and Bones mají tuhle pověst, pomyslela si ředitelka, satanské reje... skoro se strefila... a kdyby jen to... právě tam se nejvíce zasvěcuje, přitom nikdo neví, co to ve skutečnosti znamená, další zájemci se jen hrnou, nedočkaví jako hladová prasata na jatkách, kde se místo žrádla potkají s řeznickým nožem, ale to už nikomu nesdělí, stejně jako ti pitomečci v Yale...

„Poslyšte, když tam ty děti posíláte, musíte přece o tom něco vědět!“ změnila Milča nečekaně směr hovoru. „Vy určitě nejste ctihodná padesátiletá ředitelka ruského sirotčince! To byste nebyla, co jste. Vy jste starší, že? Tisíce let - nebo i déle? Vy o tom musíte vědět víc!“

...to si teda piš, husičko! ušklíbla se v duchu ředitelka - ačkoliv navenek zaujala lhostejný, znuděný výraz obličeje... víš hodně a přitom nic, myslela si dál... já tady na tomhle prašivém světě pamatuji dinosaury, když jsme se sem prvně dostali... jenže dinosauři nám nevyhovovali, přesunuli jsme se raději jinam, pár desítek tisíc let jsme celkem slušně vegetovali v kočičích tělech, ty kočky nebyly špatné, jenže byly až moc chytré a nakonec se proti nám postavily, od té doby jsme tady... museli jsme si vyvinout lepší druh než zdejší pitomé opice Neandrtálské, stihli jsme to jen částečně, naštěstí to stačilo...

„Když nechcete vypovídat, mlčte si,“ ustoupila zdánlivě Milča úmyslně rozladěným hlasem. „My to vaše hnízdo v Yale už brzy vybereme a dozvíme se přímo na místě, co nám tajíte.“

...to se vám nepovede, pomyslela si ředitelka, nebudete mít důkazy, prasata opouštějí jatka jen rozporcovaná v balíčcích masa, ale zasvěcenci z Yale odcházejí plní nadšení, jako když tam přišli, nikdo si stěžovat nebude, všichni budou svorně tvrdit, že zasvěcení je úžasný, ale jinak neškodný ceremoniál... i když tam přijde nicka a odejde našinec... nebylo to vždycky tak snadné a pohodové, dříve jsme museli brát nickám děti násilím, dnes se nám hrnou samy...

„Nechcete odpovídat, neodpovídejte,“ řekla Milča, jako kdyby to právě vzdala. „Víte aspoň, proč vám říkáme Cechapú?“

...Cechapú... Cechapú... tak nám říkaly ty kočky... zarazila se žena, zbledla, ale nahlas neřekla ani slovo, ani si nepovzdychla.

„Možná to nevíte,“ pokračovala Milča, aby nedala najevo, že jí rozuměla.

Chvilku počkala, ale když se ředitelka ani teď nepohnula, pokračovala.

Cechapú vám říkali gežgové na Gežgui,“ řekla. „Jsou to lidé vzhledem příbuzní kočkám, ale mnohem inteligentnější než naše kočkovité šelmy. Tihle kočkovití lidé měli s vámi nesmírně špatné zkušenosti, ale na druhou stranu získali spoustu znalostí, jak jít proti vám. Podělili se o ně s námi a díky tomu teď vlastně sedíte na elektrickém křesle.“

...děvko! uvažovala zuřivě ředitelka... zkušenosti koček? těch koček, které naše zabíjely jako na běžícím pásu, od kterých se jen menší části našich podařilo uniknout a nikdo ani neví, co se stalo s většinou, co tam zůstala?

„Ty kočky vás z Gežgui vypakovaly velice důkladně,“ pokračovala Milča. „Některým zřejmě k naší škodě nezabránily odejít na Zem, ale většinu vás odsunuly na svět Bresliu, kde nebyli žádní tvorové vhodní jako hostitelé.“

...povraždili je! došlo ředitelce, odepřeli jim základní životní prostředí - hostitele! ...od nich se to dalo čekat, ne nadarmo považujeme všechny, i zdejší kočky za falešné!

„Byla to pro odsunuté jakási možnost přežití,“ nedala se Milča ovlivnit. „Kentauři lipólďové je na rozdíl od gežgů prostě vyhubili a žádnou další šanci jim nedali.“

...lipólďové! ten inteligentní dobytek! to vysvětluje, proč se od nich nikdo nevrátil, zmateně létalo hlavou ředitelce.

„Po odsunu Cechapú se gežgové soustředili na prodloužení svého uměle zkracovaného života a dosáhli v tom směru velké pokroky,“ nedala se Milča zastavit. „Kdyby Cechapú na Bresliu udělali totéž a prodloužili životy svým tehdejším hostitelům, mohli tam pohodlně přežít. Ukázalo se, že to bylo nad jejich schopnosti a jakmile tam jejich hostitelé pomřeli, vyhynuli s nimi i Cechapú.“

...bodejť, prodlužovat život není záležitost jedné generace, naopak zkracování je výhodnější, generace se pak rychleji obměňují a zkušenosti si špatně předávají, kdyby měly ty kočky život ještě kratší, asi by se nedokázaly proti nám sjednotit, rychlejší střídání těl je pro nás výhodnější, vyžaduje jen nepřerušovaný přísun nových nicek... ale když je kočky izolovaly na pustém světě bez hostitelů, tak je sprostě zabily a ten zločin volá po pomstě...

Myšlenky ředitelce vířily hlavou jako vosy. Pavel mlčel a jen se snažil zapamatovat si toho co nejvíc, nejraději všechno, ačkoliv toho bylo příliš mnoho.

„Slyšeli jsme, že přestupu toho vašeho slizu do nových těl říkáte »zasvěcování«,“ pokračovala Milča klidně jakoby nic. „Možná to tak zvenku vypadá, člověk po zasvěcení zná rázem, co předtím ani netušil, jenže ve skutečnosti tomu tak není. Gežgové nám tvrdili, že vy převezmete vědomosti hostitele, takže se pak můžete tvářit i chovat jako on, ale ve skutečnosti ho úplně vygumujete. Tyhle loupeže těl proto musí přestat. Na Gežgui to vyřešili už dávno, na Zemi to čeká na nás...“

...to víš, naivko, že s tím přestaneme, když nás o to pěkně žádáš, myslela si ředitelka ironicky, chcete, abychom všechno dali vám, nickám, nežijete ani sto let a chtěli byste s námi jednat na rovné úrovni, to je přece chucpe, nám se nikdy nemůžete rovnat a z toho vyplývá, že vás nikdy nebudeme brát jako rovnocenné, natož abyste doufali, že přijmeme vaše uhozené rady, vlastně diktát... musíme vás zdeptat tak, abyste nám z vděčnosti sami přinášeli své děti...

„My, stejně jako gežgové, chceme vaše krádeže lidských těl zastavit,“ pokračovala Milča, až ji Pavel chtě nechtě obdivoval, že ještě nevybuchla, když jako on vnímá zvrácené myšlení ředitelky, shromažďující děti v sirotčinci jako na jatkách prasata na porážku...

„...nehodláme vás vyvraždit, ale dáváme vám novou šanci ve světě Mlávydó. Přesunuli jsme tam i lékařské vymoženosti, abyste mohli životy svých hostitelů prodloužit a nepotřebovali už další, ale i vy se musíte trochu snažit,“ mlela Milča, ačkoliv už věděla, že to pro Cechapú nebude žádná milost. Nemohla ale prozradit, že oba čtou její myšlenky, to by tahle potvora mohla začít v duchu odříkávat nějaké nic neříkající mantry a nic víc už by se od ní nedozvěděli...

...krávo pitomá, naivní, myslela si ředitelka, tomu říkáš šance? vypadá to na nějakou husičku, ne víc než šestnáctiletou, ten kluk je taky ubohá nicka, ale chtěli by mě poučovat, taková do nebe volající drzost! Kdyby seděli na elektrickém křesle, dávno by se posrali strachy, jenže teď jsou nahoře oni a chtějí mi snad rozdávat rozumy, co ti mohou mít za zkušenosti, no jistě, od těch koček, ale i tak se nám nemohou rovnat co by se za nehet vešlo, jenže od těch koček zřejmě mají nějaké neznámé prostředky, my také máme účinné a vražedné zbraně, jenže tihle se nám jasně a otevřeně nepostaví, používají metody zdejších teroristů, splývají s davem a jen občas udeří, zjistit, kde jsou, nevydrželi by proti našim skvělým armádám ani minutu, partyzáni vždycky byli těžší oříšek než armády, i zdejší nicky se občas něco naučí, tím pádnější důvod vypátrat je a zničit, než se rozlezou po celém světě...

„Tu šanci ale nemusíte dostat všichni,“ změnila opět tón Milča. „Koho odešleme do Mlávydó při nějaké větší akci, kdy vás bereme po stovkách, může mluvit o štěstí. Když se ale od vás chceme něco důležitého dozvědět, nebudeme váhat použít proti vám i násilí.“

...zkus to, budeš toho brzy litovat! pomyslela si vztekle ředitelka... proč se mi, sakra, nepodívá zpříma do očí? nejspíš něco vědí i o hypnóze. Proto se mi vyhýbají pohledem, ale aspoň na okamžik by mohla... nebo on... ba ne, vědí to moc dobře... už aby nás tady naši objevili a poslali záchranné komando, čekání na elektrickém křesle je příliš depresivní a navíc by mohli své hrozby splnit... kyselinu ani pec tu sice nemají, ale to nic neznamená, stačilo by přinést plastikový kýbl do poloviny plný sírovky, no zatím tu nic nemají, ale ďábel sám ví...

„Víte, my toho o vás víme už teď dost,“ pokračovala Milča. „Například že máte u sebe nějaký mobil, který se sám od sebe pokouší vysílat. Tím se neutěšujte, zdejší podzemní vězení je vlastně obrovská Faradayova klec, žádný signál sem ani odsud nepronikne!“

...je to v háji, prolétlo hlavou ředitelce, utěšujeme se marně... asi nám nezbývá než s úsměvem a hrdě zemřít... ale já nechci... jenže oni vědí jak na nás a nebudou váhat plnit vyhrůžky... Lucifer měl pravdu, měli jsme odpálit všechny naše bomby a změnit tu prašivou kouli v jedno radioaktivní peklo, jenže... hned zpočátku nám zničili hvězdné brány, asi to udělali kvůli našemu spojenectví s rambu, ale znemožnili nám tím i únikovou cestu na Negettu...

„Tak co, ctihodná představená?“ přestala ji Milča deptat a přešla do vyčkávání. „Budete mlčet jako hrob, nebo se s námi přece jen začnete bavit? Víte například, kolik nás tady na Zemi je, co vás teď tvrdě deptáme? Uvěříte mi, že jsme sem z Gežgui přišli jen tři?“

...tři? Ředitelka sirotčince poprvé vytřeštila oči. ...jen tři? to není možné, vždyť Lucifer tvrdil, že zmizelo už přes třicet tisíc našich, a on má určitě přesné zprávy, je naprostý nesmysl, aby pouhé tři nicky stihly napáchat takovou paseku... to je určitě podraz, blafují, aby nás ohromili, ačkoliv... být jich opravdu tak málo, vysvětlovalo by to, proč je nikdo nemůže najít... tahle stavba, to vězení, je příliš rozsáhlé než aby se dalo někde tajně postavit, naši by to objevili ze satelitů... ledaže by bylo opravdu pod zemí, ale pak by ji museli objevit během stavby, to přece musí být na povrchu znát...

„Vám už můžeme říci všechno, vy už to nikomu neřeknete,“ pokračovala Milča. „Ale vám to vlastně k ničemu nebude... odsud už se nevrátíte...“

...děvko prodejná, nestoudná! vztekala se v duchu ředitelka, aniž na okamžik změnila znuděný výraz obličeje... až tě naši dopadnou, budeš se smažit v pomalém ohni... nebo poskakovat v bazénu s kyselinou, kde ti bude odpadávat maso od kostí... na to bych se chtěla dívat, i když to vypadá, že zrovna já mám smůlu... na Lucifera a jeho nejbližší se nedostanete, i kdyby vás byl milion, natož jestli jste jen tři... tři zoufalci ve službách mimozemských koček... beztak vás zadáví, chamradi bez kouska cti...

„A přitom by stačilo málo,“ snažila se to Milča zakončit drobet smířlivěji, ačkoliv smířlivost mezi nimi a Cechapú nepřicházela v úvahu. „Stačilo by, kdybyste nám něco málo řekla o Luciferovi a jeho nejbližších...“

...oni vědí o Luciferovi! zděsila se ředitelka - a tentokrát se to zděšení promítlo až do jejího dosud netečného výrazu obličeje. ...odkud to mohou vědět? ...nebo jen tak hádají? ...Lucifer je mezi nickami známé jméno, naštěstí už dávno považované za postavu z pohádek... co o něm tyhle nicky mohou vědět? ...zřejmě to za pohádku nepovažují, to by s tím nevyrukovaly v tak vážné situaci...

„Lucifer je v každé pohádce kníže pekel,“ promluvila konečně poněkud zadrhnutým hrdlem. „Je to pouhá mýtická postava, nic skutečného.“

„Ale jděte!“ usmála se na ni Milča. „Určitě by pro vás bylo výhodné, kdybychom ho i nadále považovali za mýtickou postavu, ale my už dávno víme, že ta pohádkovost je jen krycí legenda. Tak co, povíte nám o něm víc, nebo si to budeme zjišťovat pracněji? Vy sama o něm musíte něco vědět, nesnažte se nám to zatajovat. Máme lepší zdroje informací, než tušíte!“

...trhněte si nohou, chamradi... pomyslela si ředitelka a nasupeně se podívala na oba. ...můžete si mě rozpustit v kyselině, spálit nebo usušit, ale nás nikdy nezničíte, jsme prakticky nesmrtelní, jen potřebujeme střídat hostitele, ale my si je najdeme, i kdyby Lucifer nařídil odpálit všechny atomové nálože naráz... v nejhorším můžeme využít rambu, to jsou pořádné bestie, v nich by se nám jistě žilo lépe než v těchhle nickách...

„Nebudete se tedy s námi o Luciferovi bavit?“ zkusila ji Milča přivést na jiné myšlenky.

...tos' uhodla, děvko mrňavá! pomyslela si baba škodolibě. ...víte o něm, dobrá, je to přece jen známé jméno, ale nikdy ho nenajdete, skrývá se před vámi už dlouhé desítky tisíciletí, to není nicka jako my, stačilo by, aby se vám ukázal a padnete hlavami do prachu... škoda, že je jediný, Okchygy se nám nikdy nepodařilo ovládnout, až na jednu jedinou výjimku... zajímalo by mě, kdo z našich to vykecal, co všechno musely ty nicky udělat, aby ho zlomily, ale ode mě se nic nedozví... ať se mnou dělají cokoliv, nic jim nepovím, nedostali ze mě nic ani Kartaginci, ani Římané - a ti měli mučení propracované dokonaleji, vy jste proti nim s vaším vlídným výslechem žabaři...

„No, jak myslíte,“ pokrčila Milča rameny. „Zřejmě považujete vlídné jednání za slabost, jenže se trošku mýlíte. Pavle - je tvoje!“

Pavel uvolnil západky a elektrické křeslo otevřelo svá klepeta. Ředitelka se mohla narovnat, ale neztrácela čas, rozhlédla se a skočila přímo kočičím skokem po Milči.

Jenže nedoskočila. Netušila, že ji Pavel nepropouští z elektrického křesla, aby jí dal volnost, ale že čeká na její první krok od popravčího nástroje, který mu umožní obalit ji bublinou zyréchu.

Ředitelka ruského sirotčince se rozplynula - a zmizela.

„Bude se hodně divit...“ řekl Pavel a zamával jí jen tak do vzduchu s vědomím, že ho ještě pár vteřin z průhledné bubliny vidí, i když on ji už ne. „Ale co, aspoň se trochu proletí.“

„Kam jsi ji poslal?“

„Malé kolečko kolem Afriky,“ usmál se. „Egypt, Somálsko, pak na jih Kapské město, Mys Dobré naděje, ústí řeky Kongo, Kanárské ostrovy a zpět. Celkem zhruba dvaadvacet tisíc kilometrů. Při podzvukové rychlosti zyréchu to je okruh na čtyřiadvacet hodin, do té doby máme od ní pokoj. Pak se sem vrátí.“

„Vezmeme sem další?“ zeptala se ho Milča.

„Jistě,“ přikývl. „Ale chápeš, co jsme se od ní dozvěděli? Hlavní osobou je tu zřejmě Lucifer, bývalý Okchyg, změněný v Cechapú! To je přece obrovská bomba! Co nám na to řeknou sivírové ze Zuznelai, až jim to sdělíme?“

„Budou překvapeni,“ přikývla. „Určitě ne méně než my. Kdoví, jestli je to přece jen nezlomí, aby nás brali víc vážně. Ale teď bych se soustředila na další babu, máme ještě čtyři.“

„Jdeme na ně,“ přikývl.

 


Zpět Obsah Dále

18.05.2017 14:04