Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Záhada

Nokimcha s Komdyzem dorazili k ostrovu až za tmy, ale všichni tři je očekávali s napětím. Když se před vchodem objevili oba kočkovití mimozemšťané, Pavel si oddychl. Pozemšťané hosty netrpělivě přivítali a hned je vedli nahoru do patra, do jídelny.

„Co jste objevili u Doupěte?“ zajímalo je nejvíc.

Situace u Doupěte byla taková, jak čekali - katastrofální. Střela naletěla přímo proti skále, ale explodovala několik metrů před ní. U náloží takové mohutnosti není nutné cíl zasáhnout, stačí když explodují dostatečně blízko. Při nárazu by totiž mohlo dojít k selhání spouštěcího sytému.

Jaderný výbuch skálu úplně roztrhl a rozvalil, stromy na vrcholu odfoukl i s půdou a nejbližší okolí úplně vypálil. Doupě zničil dvojím způsobem - rozdrcená skála místnosti zavalila, ale ještě předtím uvnitř vzplanulo všechno hořlavé. Nepřežila by tam ani myš.

Největší záhadou zůstávalo, jak vlastně Cechapú skalní úkryt odhalili, když k němu nevedla ani cesta, ani pěšina. Pod skalou ještě včera rostlo křoví a pěšinka, kudy dříve vycházeli na čerstvý vzduch rodiče, byla už tak nezřetelná, že by ji nerozpoznal ani nejlepší indiánský stopař. Současný vchod byl ve výšce deseti metrů pod mírně převislou skálou, vstoupit touto cestou by byl problém i pro zkušené horolezce. Otvor navíc maskovalo silové pole, které na něm vytvářelo neprůhledný kryt, barvou ani strukturou se nelišící od okolní skály. Dalo se tvrdit, že vstoupit může jen ten, kdo o vchodu ví, umí požádat o krátkodobé vypnutí ochranného pole a má k dispozici mesrini.

Ničím z toho se útočníci nezdržovali. Použili atomovou nálož, která ze skály udělala hromadu rozdrceného kamení, všechno uvnitř sežehla a pohřbila. Ani silové pole vchodu nemělo proti atomu šanci. Kdyby se tam někdo zdržoval v okamžiku výbuchu, byla by teď skála i jeho hrobem.

Útočníci ale svůj úspěch přecenili. Doupě bylo prázdné, mimozemšťané byli v Zuznelai a děti na opačném konci světa. V Doupěti nebylo nic důležitého - nejnutnější nábytek, pár nepoužívaných televizorů, hygienické kvádry - nic, co by se nedalo vytvořit i jinde.

Největší škody proto byly, jak jinak, na nezúčastněných lidech. Teroristé ve službách Cechapú spočítali nálož dobře. Zničila skalní obydlí, ale v okolních vesnicích vytloukla jen okna obrácená k Doupěti. Exploze nastala odpoledne, lidé byli většinou v domech, nejtěžší zranění byly řezné rány od rozbitého skla. A i těch bylo naštěstí méně, než se dalo očekávat, ačkoliv největší zásluhu na tom měl tvar terénu. Síla exploze se v úzkém říčního údolí nemohla rozšířit daleko, údolí nadzdvihlo tlakovou vlnu do výšky, kde se mohla rozplynout bez velkých škod. Dvě nejbližší vesnice ta zkáza přeskočila, ale dalo se důvodně pochybovat, že zásluhu na tak malých škodách měla ohleduplnost Cechapú k lidem. Již samo použití tak děsivého ničivého prostředku v hustě osídlené krajině Čech svědčilo o značném stupni bezohlednosti těch, kdo tuto střelu zvolili a vypálili.

Klíčovou otázkou se stalo, kdo tu střelu vypálil. Česká armáda jaderné zbraně nevlastní, ta to být nemohla. Ale mohla krýt pravého pachatele. Odkud střela přiletěla? Najednou to nikdo nevěděl, ba oficiálně ani netušil, ačkoliv vzdušný prostor nad Čechami je pod nepřetržitým dohledem všech možných radarů - od vojenských po civilní, letecké i meteorologické. Obsluhy radarů však údajně nic podezřelého nespatřily. Samo se nabízelo, že pachatele úmyslně kryjí - ačkoliv použitá atomová nálož by se dala do Čech dopravit i v kufříku a na cíl by se dala odpálit a navést i mírně upraveným ručním odpalovacím zařízením, podobným jako u protiletadlových stingerů. To by obsluhu českých radarů zbavilo podezření ze spolupráce nebo aspoň krytí této teroristické akce.

Nikdo ale nemohl posloužit svědectvím o jakýchkoliv podezřelých osobách, pohybujících se po okolí. Ačkoliv nebylo pravděpodobné, aby teroristický útok zorganizovali místní Cechapú, mohli se na něm aktivně podílet. Pavel si ale byl skoro jistý, že úmysl zabíjet vyšel odjinud. Vždyť místní Cechapú neměli nejen prostředky, ale ani mnoho důvodů k jejich likvidaci. Trojlístek sice odeslal do Mlávydó i několik místních, ale to nebylo nic proti čistkám, jaké způsobili ve Francii, v Anglii a v Americe. A jedině atomové velmoci mohly ze svých zásob poskytnout jak miniaturní atomovou nálož, tak i nosiče a celý útok naplánovat.

Zbývala největší záhada - jak Doupě objevili, aby proti němu mohli tak přesně zasáhnout.

Protože jaderná nálož zcela spolehlivě zničila právě jen Doupě. Pavel se už předtím obával, že Cechapú použijí něco silnějšího, ale utěšoval se, že by příliš ničivá nálož způsobila v Čechách tak velkou zkázu, že by to zmobilizovalo světové veřejné mínění. Samo použití jaderné nálože by mělo tak jako tak vzbudit dostatečně velkou nevoli lidí, ale takhle malá nálož - nehledě na malé radiační zamoření - se bude jistě dobře obhajovat.

Nejdůležitější bude - jako vždycky - manipulace veřejným míněním pomocí všech médií na území Evropy - a ty patří Cechapú všechny, bez výjimek.

Že by se novináři konečně probudili?

Těžko - jednak jich je drtivá většina Cechapú a ti budou postupovat jednotně, zbytek se bude obávat o místa a buď bude mlčet, nebo jaderný úder v srdci Evropy ještě obhajovat.

A lidé to - jako vždy - spolknou jako něco, čeho se není třeba obávat. Když dokázal ministr zahraničí, dosazený do vlády stranou Zelených, obhajovat další používání střelby do lidí odpadem z jaderných reaktorů a Zelení proti tomu ani nekvikli - proč ne? Veřejnost přece zbaští ledacos.

I s navijákem...


Zatímco v trojlístku, proti kterému to bylo namířené, vyvolala tato teroristická akce jen hněv, dvojice mimozemšťanů, kteří to také málem odnesli - stačilo by, aby se vrátili o hodinu dřív - nad tím začala usilovně přemýšlet.

Z trojlístku moc informací nevydolovali, ačkoliv všichni tři odpovídali na jejich otázky víc než ochotně a jistě pravdivě. Samozřejmě netušili, co se chystá. Cestu na ostrov měli naplánovanou dávno a teď jen využili krátkého přerušení akcí, aby si splnili dávný sen. Od odstěhování rodičů do Doupěte nikdo nevstoupil kromě nich a mimozemšťanů. Nebylo, kdo by jeho polohu prozradil. Dva mimozemšťané sice slíbili, že v tomto směru prověří i rodiče, ale o těch se nedalo předpokládat, že by úkryt prozradili nebo se tím někde chlubili - dobře věděli, jaké nebezpečí dětem hrozí.

Jisté vodítko Nokimchovi poskytl Pavel, když se nad tím spolu zamýšleli. Jednali totiž o čáře, kterou za sebou zanechávalo mesrini při letu vysoko nad stratosférou.

„Ale my jsme tak létali už dřív a nic se nestalo,“ namítal Pavel.

„Nejde o to, že se nic nestalo, ale - zanechávali jste za sebou tyhle kondenzační čáry už dřív, nebo šlo o výjimku danou nějakým zvláštním uspořádáním atmosféry?“ ptal se Nokimcha.

„Dřív jsme si jich asi nevšimli,“ přiznal Pavel. „To až dnes - či vlastně včera, už je další den... jindy létáme tak říkajíc služebně, to až včera jsme letěli jen tak na výlet, takže se holky rozhlížely víc než jindy a napadlo je ohlídnout se dozadu. Mě už napadlo, že by tahle čára mohla dát Cechapú směr k Doupěti - anebo směr k našemu ostrovu - ale protože se tvoří až daleko za mesrini a brzy se rozplyne, neobával jsem se, že by nás mohly prozradit. Ostatně - takových čar za sebou zanechávají obyčejná letadla tisíce denně.“

„Tisíce denně, říkáš?“ opakoval po něm Nokimcha.

„Jo - na internetu jsem kdysi viděl, jak letadla sledují programem,“ vykládal Pavel ochotně. „Jen nad Evropou jich ve vzduchu jsou současně stovky. Kolem Země létá plno družic s kamerami, sledují dole všechno možné, ale jedna čára navíc se v tom zmatku nutně ztratí.“

„Nutně?“ zpochybnil to Nokimcha. „A co když se neztratí? Co když někdo - a jak už jsi mi tvrdil, může to být i stroj - přiřazuje čáry konkrétním letadlům - a vyhodnotí zrovna tu vaši jako nadbytečnou? Pak může okamžitě zpozornět.“

„Proto jsme vás varovali, abyste letěli pomaleji a nízko,“ souhlasil Pavel. „Došlo mi, že by nás mohl někdo sledovat pomocí družic. Ale z jedné čáry nikdo nic nepozná, vždyť jsme pokaždé od Doupěte odlétali s mírným stoupáním, takže u něj ta čára nikdy nezačínala...“

V té chvíli se zarazil a oči se mu rozšířily poznáním.

„Jůžišmarjá!“ zaúpěl. „Mně to doskočilo! No, ještě že jsme sem k ostrovu letěli nízko a pokud možno klikatě, aby na nás nic takového neukazovalo...“

„A nebyl váš dnešní let ještě něčím výjimečný?“ ptal se Nokimcha.

„Právě že byl!“ bědoval Pavel. „Většinou jsme létali ve směru východ-západ a naopak, tohle byl jeden z mála letů ve směru na jih... takže jsme jim dali průsečík!“

Nokimcha to rychle pochopil a nepřipadalo mu to nemožné.

„No jo, my pitomečci!“ lamentoval Pavel. „Dokud jsme létali jen ve směru východ-západ, nic jim to neřeklo. Rovnoběžné čáry, i kdyby si je poznamenávali, jim byly k ničemu, rovnoběžky se protínají až v nekonečnu. Teprve když jsme jim nakreslili další čáru ze severu na jih, proťala se s předchozími - nejspíš přesně v Doupěti, protože i předtím jsme od Doupěte i k němu létali přímo, bez kličkování. Takže jsme si je nakonec na sebe přivolali sami.“

„Podceňovat nepřátele se nevyplácí,“ přikývl Nokimcha. „Na druhou stranu, máme víc štěstí než rozumu. Tohle se mohlo stát už dřív a ne v době, kdy bylo Doupě opuštěné. Bude potřeba dávat si větší pozor i na takové zdánlivě neškodné jevy, jako jsou kondenzační čáry na obloze.“

„Radši bych se do Čech ani nevracel,“ řekl Pavel. „Přitahujeme na sebe nepřátele, ale odnesou to nevinní lidé v našem okolí. Co takhle zůstat na ostrovech? Když si budeme dávat větší pozor a budeme v okolí našeho ostrova létat skrytě - tedy pomalu a nízko, budeme snad bezpečnější.“

„To bych neřekl,“ odvětil Nokimcha.

„Proč myslíš?“ nechápal hned Pavel.

„Tenhle dům má jednu vadu,“ řekl Nokimcha. „Před půl rokem, nebo kdy tady letěl nějaký fotografující satelit, tu nic nestálo. I kdybyste kolem rozmístili zrcadla, vzhled ostrova jste změnili. Vejce v Čechách odhalili porovnáním starších a novějších snímků, pak ale jistě odhalí i tenhle dům. Řekl bych, že skryté zůstane jen podzemní sídlo - ale nesmíte už na ně upozorňovat kondenzačními čarami ani jinak.“

Mělo to logiku, to musel Pavel uznat.

„Takže se vrátíme do Čech - a najdeme si zase nějakou skálu,“ vzdychl si.

„Asi vám nic jiného nezbude,“ souhlasil Nokimcha. „Ale měl bych pro vás radu. Nehledejte si nový úkryt v pustinách. Na vašem místě bych si postavil sídlo doprostřed většího města.“

„Myslíš, že by si Cechapú rozmysleli hodit na nás atomovku s ohledem na město kolem nás?“ ptal se Pavel nedůvěřivě.

Cechapú jsou schopní všeho,“ zavrtěl hlavou Nokimcha. „Nesmí se o vás dozvědět, jenže města mají výhody. Nepřístupné skály se tam jistě najdou a kolem se denně odehraje tolik změn, že se v tom dobře zamaskovaný otvor do skály ztratí. Ve městě se snadněji zamícháte mezi lidi. A co se týká letů na mesrini, budete muset v blízkosti nového Doupěte létat pomalu, nízko a klikatě, aby se jeho poloha nedala vysledovat porovnáváním dřívějších snímků se současnými.“

„Takže - když už dělat po obloze čáry, pak aspoň ne přímky, ukazující k Doupěti,“ pokusila se to shrnout Milča.

„Nebo je nedělat vůbec a létat zásadně jen pomalu a nízko,“ doplnila ji Zdenka.

„A ploužit se do Ameriky šest nebo i více hodin...“ dodal skepticky Pavel.

„Vždyť je to běžná rychlost dopravních letadel!“ namítla Zdenka.

„Jenže my můžeme létat podstatně rychleji,“ opáčil Pavel. „A závisí na tom naše pohotovost, když nemůžeme bydlet přímo na místě. To už bych raději vymyslel něco jiného. Co takhle najít si pevný bod někde v Baltickém moři, kam by všechny naše kondenzační čáry mířily? Vypadalo by to, že tam máme sídlo, ale ani Lucifera nenapadne, že tam opravdu žijeme.“

„Na Lucifera se teď zaměříme my,“ slíbil Komdyz. „A díky za tip u Jeruzaléma. Zajistíme, aby tam nikdo nepostavil žádnou další bránu. I kdyby ji někdo kdekoliv na světě postavil, až ji bude synchronizovat se sítí hvězdných bran v Zuznelai, zjistíme to a bránu mu zničíme.“

„Což je ovšem rozčílí na nejvyšší míru,“ podotkl Pavel.

„Kdyby to Lucifera vyprovokovalo k nějaké akci, dáme si na ni pozor,“ slíbil Komdyz.

„Dobrá, jedeme dál,“ povzdychl si Pavel.


Nové Doupě vytvořil Pavel v Praze, ve skále nad Vltavou u Braníka. Nikdo jiný než horolezci by nemohl objevit vchod v její poloviční výšce, jištěný jako dříve silovým polem, napodobujícím vzhled skály kolem. Naštěstí skála přímo v Praze horolezce neláká, takže by tam mohli být v klidu. Dlouhá chodba do nitra skály se na konci větvila. Dál byly místnosti vyhrazené mimozemšťanům, společná jídelna, tři malé ložnice a dva hygienické kvádry, vsazené do stěny chodby vedle jídelny.

Mimozemšťané ani pozemský trojlístek nic víc nepotřebovali.

Zařízení pokojíků bylo vyloženě spartánské. V každé ložnici byla jen pohovka, nic víc. Žádné skříně, noční stolky - k čemu také? Na posteli ležel mimozemský spacák - i mimozemské věci mají s pozemskými podobný tvar, když mají i podobný účel. Pozemský spacák by se musel aspoň občas větrat, mimozemský to nepotřeboval, byl prostě dokonalejší.

Ve společné jídelně byl jeden jídelní stůl a tři židle, na stěně visel plochý televizor, aby mohli sledovat zprávy. Většinu času byl ale vypnutý, při jejich zaměstnanosti se tu scházeli jen u jídla.

Jak si zařídili komůrky mimozemšťané, byla jejich starost a nikdo z trojlístku to nezjišťoval. Na zvědavost nebyl čas. Nokimchův vkus neznal ani Pavel a u gežga Komdyze se dalo očekávat, že si pořídí klasické doupě. Mimozemšťané pracovali od prvního dne samostatně, jen u večeří - pokud to stálo za to - si navzájem sdělovali své pokroky. Běžnými úspěchy se jedni ani druzí nechlubili.

Trojlístek se tak brzy dozvěděl, že čilý ruch u tří zničených hvězdných bran odpovídá jejich dřívějším předpokladům. Cechapú se očividně pokoušeli obnovit brány v Jeruzalémě, Bagdádu a na místě Kartága. Zřejmě je hodně rmoutilo ztracené spojení se světy Zuznelai, především na záložní svět Negetta, kam se chystali uprchnout, kdyby se to na Zemi zvrtlo. A málokdo už pochyboval, že je tomu tak. Jen novináři, reportéři a redaktoři se jako obvykle zoufale snažili vytvářet dojem, že se vlastně nic zlého nestalo a neděje, až na pár záhadně zmizelých, bohužel vysoce postavených osob. Kolaps Francie se už neopakoval, ačkoliv lidé mizeli fakticky po celém světě, což novináři kladně oceňovali jako největší prohru teroristů - netušíc, že »teroristé« neměli rozvrat v úmyslu a z první chyby se poučili.

Největší záhadou pro všechny bylo, kam všichni lidé mizí, když po nich nezůstává prakticky žádná stopa. Pravda, někteří svědkové tvrdili, že lidé mizí do jakéhosi cizího světa, ale nic jistého o tom nevěděli. A z »onoho světa« se nikdo nevrátil, aby mohl ostatní informovat, oč vlastně běží.

Neznámo pochopitelně odjakživa vzbuzuje hrůzu. Ta se projevila nebývalým rozvojem staveb všelijakých úkrytů a pancéřových bunkrů. Hysterie s tím spojená převýšila i období bezprostřední hrozby jaderné války a neskončila ani když Spojené státy pod tíhou novinářské kampaně přiznaly tajuplné zmizení svého generálního štábu z nejmasivnější podzemní pevnosti Cheyenne Mountain, kde po tisícovkách důstojníků, generálů a vojenských poradců zbyly jen oválné otvory v masívních pancéřových dveřích. Pevností Cheyenne Mountain prošel průvan, ponechávající na svých místech jen vojáky z mužstva, bez hodností a vlivu.

Dávno nikdo nezakrýval, že jde o útoky mimozemšťanů. Potíž byla v tom, že mimozemšťany dosud při činu nikdo ani okem nespatřil. Nikdo nebral příliš vážně svědky, kteří je popisovali jako obyčejné pozemské puberťáky. Samozřejmě se vyrojily tisíce bizarních představ o tom, jak neznámí agresoři vypadají, ale čím byly tyto představy barvitější, tím víc se vzdalovaly od skutečnosti. A tím víc trojlístku nahrávaly. Mohli teď chodit po Praze zcela veřejně, aniž by se museli obávat odhalení. Ze kterého si ostatně nic nedělali - tak jako dokázali zmizet z davu zfanatizovaných univerzitních studentů v Yale, dokázali by zmizet z jakéhokoliv davu. Mezi lidmi by je mohli ohrozit jen střelci, kteří by na ně spustili překvapující, ničím nevyprovokovanou palbu. To by však o nich museli vědět mnohem víc - a pravděpodobnost něčeho takového byla směšně nepatrná.

Činnost trojlístku se podobala nečekanému svěžímu větru, který se zvedne, vyčistí zaprášená zákoutí od nánosů prachu a pak zas utichne. Teď už občas zakroužili i po Čechách. Zpočátku se jim vyhýbali, aby na ně nepřitahovali pozornost, ale po dvou neuvěřitelně bezohledných úderech, které proti nim Cechapú použili, směřovaly všechny kondenzační čáry za mesrini kamsi do Baltického moře a pozornost by přitahovalo spíš vynechávání Čech z nájezdů.

Při jednom z těchto nájezdů Pavel obkroužil většinu českých kostelů. Zjistil přitom podivnou skutečnost. Zapadlé venkovské kostelíčky spravovali většinou kněží - lidé. Pár venkovských farářů sice mělo svatozář Cechapú, ale byly to spíš výjimky. Zato ve městech většina kostelů osiřela. Pavel fakticky vybílil veškeré vyšší duchovní - ten zelený rosol už sice neměl vliv jako ve středověku, ale pořád se na těchto pozicích držel jako mimořádně zažraná špína.

Výjimečně více času Pavel věnoval faráři z jejich původní vesnice, se kterým hovořil kdysi na začátku, ještě před jejím vybombardováním.

K jeho překvapení to byl člověk bez svatozáře Cechapú. Že by ho podezíral neprávem? Pavel měl dojem, že to byl právě farář, kdo na jejich první Bratrstvo upozornil své nadřízené. Na diecézi byli všichni Cechapú, takže je Pavel s chutí odeslal do Mlávydó, ale farář byl obyčejný člověk. Jak to tenkrát vlastně bylo?

V době, kdy letectvo USAF shodilo na vesnici nechvalně známou »sekačku kopretin«, která tam vyhubila všechno živé včetně spřátelených českých vojáků, byl farář v sousední vesnici. Přežil to tedy díky tomu, že spravoval několik sousedících farností, ne že by ho Cechapú předem varovali, jako všechny své před zničením známých »dvojčat« v New Yorku, což pak svedli na jakési fousáče, vyvolali kvůli tomu dvě krvavé války a zanechali po sobě pár milionů vdov a sirotků.

Farář měl prostě kliku. A Pavla to zajímalo natolik, že se rozhodl opět si s ním popovídat.

Tentokrát ale z jiné pozice.


V jejich vypálené vesnici farář nebydlel, ale Pavel už věděl, odkud dojíždí, doletěl si za ním a brzy ho objevil. Našel si ale vhodnější okamžik - ne před mší, ale po poslední mši toho dne, aby měl pana faráře už jen pro sebe.

Když se k němu před vchodem do jeho fary přitočil, farář překvapením na okamžik ztuhl, pak se ještě nervózně pokřižoval, ale nedal se na útěk. Ostatně ani neměl kam utíkat, dveře od fary byly ještě zamčené. Pavla překvapilo, že farář neměl svatozář Cechapú, po dosavadních zkušenostech ji nad ním víceméně očekával. Neposlal ho tedy do Mlávydó, ale trochu drze ho oslovil.

„Dobrý den přeji. Mohl bych vás, pane faráři, požádat o chvilku vašeho času? Možná si na mě ještě pamatujete...“

„Ale... tys mi předtím říkal, že jsi z té vesnice...“ namítl farář trochu zadrhávajícím hlasem.

„...kterou hrdinní spojenečtí letci srovnali se zemí a vyvraždili,“ doplnil ho Pavel. „Ano, jsem odtud. V době bombardování jsme byli na výletě, takže jsme naživu... stejně jako vy...“

„Dobře, pojď tedy ke mně dovnitř, tady venku... není vhodné místo...“

Pavel poslechl. Farář ho pustil napřed do chodby a dovedl ho až do poměrně prosté místnosti. Byl tam stůl, několik židlí, pohovka, velká kachlová kuchyňská kamna s plotnou zaplněnou hrnci a jiným nádobím, stranou štokrdle s dřezem, také plným nádobí. Zdálo se, že tady farář hospodaří sám a nepořádkem se příliš nevzrušuje.

„Chceš čaj?“ zeptal se svého hosta.

Pavel se posadil na jednu židli, ale čaj a cokoliv jiného odmítl.

„Já si ale čaj dám, mám žízeň,“ omluvně řekl farář. Příprava rychlovarné konvice mu poskytla chvíli oddychového času, ale když skončil, nezbylo mu než se posadit naproti svému hostu a začít ten od začátku nepříjemný rozhovor.

„Mě tam toho dne vojáci nepustili,“ ospravedlňoval se rychle farář. „Namířenými zbraněmi mě přinutili otočit auto a vrátit se.“

„Nebo jste dostal včasné varování od České biskupské konference?“ řekl jedovatě Pavel. „Tak jako ujištění, že pilulky ovrósje způsobí »několik nepřirozených úmrtí«, které vaše kázání proti nim podepře i ze strany vědců. Je to tak, že?“

„To byste se musel zeptat někoho z České biskupské konference,“ odmítl farář odpověď.

„Proč zrovna těch?“ zavrtěl hlavou Pavel. „Vy to přece musíte vědět stejně jako oni.“

„Některé přípisy byly označené jako tajné a nepřísluší mi prozrazovat je,“ řekl farář.

„Ale věřil jste jim, že?“ dorážel dál Pavel.

„Doporučení České biskupské konference byla vždycky důkladně podložená fakty,“ ujišťoval ho farář. „Nebylo možné jim nevěřit.“

„Takže jste upřímně uvěřil i tomu, že jsme upsali duši ďáblu, když jsme mezi lidi šířili pilulky ovrósje?“ pokračoval neúprosně Pavel.

„Podle dobrozdání České biskupské konference neměly ty pilulky přírodní původ,“ obhajoval to farář zarputile. „Bylo to ale příliš odborné po teologické stránce.“

„Poslyšte - nemá smysl rozebírat to po teologické stránce,“ zvážněl Pavel ještě víc. „Jak je ale možné, že Biskupská konference předem věděla o těch chystaných »nepřirozených úmrtích«?“

„To opravdu nevím,“ tvrdil kněz trochu zaraženě.

„Kdo dopředu ví o chystané hromadné vraždě, bývá přinejmenším spolupachatelem, pokud ne hlavním pachatelem,“ zaútočil Pavel náhle s nedětskou tvrdostí. „To vás nenapadlo?“

„Toho by nikdo z Biskupské konference nebyl schopen!“ řekl přesvědčivým tónem farář. „Jak můžeš něco takového tvrdit - navíc bez důkazů?“

„Nač ještě důkazy?“ opáčil chlapec. „Netvrdím, že to biskupové spáchali, jen o tom předem věděli. Jsou tedy jen spolupachateli, ne hlavními pachateli. To je přece tak očividné, že vám to mělo dojít! Nevěděl jste, že ta chystaná »nepřirozená úmrtí« - a říkejme jim pravdivě vraždy - pocházejí z dílny samotného Lucifera?“

„Chlapče!“ vzkřikl farář pohoršeně. „Proboha, mlč! Vždyť je to rouhání nejhoršího zrna! Pro spásu své duše - přestaň s tím!“

„No - povím vám k tomu ještě víc,“ nezastavil se Pavel. „Uznávám, po teologické stránce je to na mě opravdu příliš odborné, ale o to naštěstí nejde, stačí když tomu rozumím po té biologické. Musím vám poděkovat za varování. Pod dojmem předem chystaných »nepřirozených úmrtí« jsme podnikli protiakci, která všechny ohrožené, až na jednoho člověka, zachránila. Ano, postavili jsme se proti samotnému Luciferovi! Musím uznat, měl tu akci perfektně připravenou! Lucifer totiž patří v biologii k nejvyšší třídě - ale ani my nejsme úplní pitomci. Česká biskupská konference dostala od samotného Lucifera podrobnou zprávu, co on chystá a jak máte všichni kázat, ale tentokrát se zmýlila. Zemřel jen jeden člověk. Luciferovi to zkrátka nevyšlo.“

„Proboha, přestaň! Nerouhej se!“ okřikl ho farář. „Odkud máš tyhle pomluvy?“

„To nejsou lži, pane faráři,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Ale vy byste si měl uvědomit, komu jste až dosud sloužil! I vy jste se stal spolupachatelem všech zločinů, když jste předem věděl o chystaných »nepřirozených úmrtích« i o plánovaném vyvraždění naší vesnice!“

„Přísahám při Bohu všemohoucím, o tom náletu jsem neměl nejmenší tušení!“ bědoval kněz.

„Neberte jeho jméno nadarmo!“ napomenul ho Pavel. „Rozumějte, já chci věřit - ačkoliv fakta hovoří proti - že o ničem nevíte. Zamhouřím nad tím oči. Nic jste nevěděl, jen jste plnil příkazy shora, aniž jste měl tušení, že nepřicházejí shora, ale zdola - od Lucifera tříhlavého, čtyřrukého!“

„Jak můžeš něco takového vypustit z úst?“ lamentoval farář.

„Viděl jste někdy vy sám Lucifera?“ položil mu Pavel další drzou otázku.

„Toho přece nikdo z lidí neviděl a neuvidí!“ namítl kněz.

„Ale neříkejte!“ zavrtěl hlavou Pavel. „Nedávno jsem ho viděl na vlastní oči - chystal se kázat studentům v satanské organizaci »Skull and Bones« v univerzitě Yale. Stovky lidí ho tam viděly, ale na rozdíl ode mne se všichni mohli přetrhnout s ovacemi na jeho počest. O té organizaci »Skull and Bones« jste nikdy neslyšel? »Lebku a hnáty« přece vyznávali všichni dnešní američtí prezidenti!“

„Snad nechceš tvrdit, že jsi byl v Americe?“ zaúpěl kněz.

„Ano, byl jsem tam,“ přitakal mu Pavel. „Nejen tam, i jinde. Nebojte se o mě, neupsal jsem duši ďáblu. Ale vysvětlete mi, jak můžete žít v očekávání života věčného a přitom sloužit peklu?“

„Nikdy jsem peklu nesloužil!“ vyskočil kněz, jako by ho ta otázka píchla.

„Chci věřit, že jste peklu sloužil neúmyslně, ale sloužil jste mu, to nemůžete popřít! Jděte se podívat, co po tom ďábelském útoku zbylo z naší vesnice! To nebylo pomalé vyvražďování, jakého se dopustili Němci v Lidicích, to byla jedna jediná rána - a všichni byli naráz mrtví!“

„Na vaši vesnici prý shodili nějakou bombu Američané,“ namítl kněz a vytáhl kapesník, aby si mohl otřít pot s čela. „Ale to byl přece světský, veskrze lidský vynález, takové válečné prostředky mají dnes všechny velmoci!“

„Jistě,“ přikývl Pavel. „Odpovídají technologické špičce lidstva, stejně jako atomový granát, který nedávno dopadl nedaleko odtud - dodnes je tam vstup zakázán a hlídají to vojáci. Ale rozkazy k použití těch prostředků nepřišly od lidí. Vydaly je nelidské bestie, kterým vy tak oddaně sloužíte.“

„Já přece žádným nelidským bestiím nesloužím...“ zkusil protestovat kněz, jenže Pavel ho ani domluvit nenechal.

„Pak vás, pane faráři, úpěnlivě žádám, dobře přemýšlejte, komu jaký přípis, návod či dokonce rozkaz slouží,“ řekl Pavel tónem, který neodpovídal jeho pořád ještě dětskému vzhledu. „Uvažujte více rozumem a odhoďte už tu vaši slepou poslušnost - než vás zase svede ke službě modlám. Přestaňte lidem kázat bludy a sloužit peklu a mamonu.“

„O jakých bludech, proboha, mluvíš?“ utíral si farář pot s čela

„Například, že naše pilulky ovrósje nemají přírodní původ,“ nadhodil Pavel. „To je cílená lež. Vznikly na základě lidské DNA, proto mají takové účinky! Jsou mnohem přírodnější, než veškerá současná lékařská chemie. Neposkytují, jako většina léků, pouhou iluzi léčení, ale skutečně léčí - chápu, není to teologické, ale biologické téma, nicméně to není tak nepředstavitelné. Sám můžete posoudit, zda sloužily dobru nebo zlu. Říká se - po ovoci poznáte je. Naše ovoce ovrósje přinášelo lidem zdraví, to je přece každému nezaujatému člověku jasné. Vyléčených lidí bylo v našem okolí více než dost, mohl jste si to sám ověřit. Místo toho jste je prohlásil za ďábelské a nás za ďáblovy spřežence. Věděli jste, že Lucifer chystá zdejším lidem mnohonásobnou smrt, ale hodlali jste toho využít. Bylo to snad dobré ovoce? To rozhodně ne! A po ovoci poznáte je!“

„Jenže - i ďábel může dočasně konat dobro, pokud chce lidi oklamat!“ namítl uraženě kněz.

„Dobrá, nechme stranou to dobré a poznávejte ďábla po zlu!“ řekl Pavel. „Chystané hromadné vraždě se nám ještě podařilo zabránit, ale zabíjení vinných s nevinnými ve vesnici se jinak než zlem nazvat nedá. Bylo namířené proti nám, jenže dopadlo na nevinné. Je snad jasné, kdo představuje to zlo! My jsme se snažili lidi léčit, Lucifer je vraždil. Vraždil prostřednictvím oddaných služebníků, shodou okolností oblečených do leteckých uniforem. Vsadím se oč chcete, že i oni byli přesvědčeni, že slouží Dobru, ale - po ovoci je spolehlivě poznáte a jejich ovoce bylo ďábelské.“

Farář cítil, že by měl toho drzého spratka něčím uzemnit, zpražit ho jasnými argumenty, jenže - nějak mu nešly. Naopak - ten kluk nemohl vědět, co opravdu stálo v přípisech, přicházejících na jeho adresu od Biskupské konference. Nemohl to vědět, ale nejspíš to věděl. Ačkoliv - nemohl mít všechny své argumenty od Lucifera? Bylo by to pochopitelné, vždyť přiznal, že ho viděl! Zapadaly by do sebe - a jen Pán Zla mu je mohl odkrýt!

Ale - jak stojí v Bibli - po ovoci poznáte je!

Zničení té vesnice s tolika upřímnými a nábožnými věřícími bylo opravdu příliš ďábelské, než aby se dalo prohlásit za dobré. A ta chystaná »nepřirozená úmrtí« také nebyla nejčistší, spíš patřila mezi ...ďábelské zákeřnosti... »Nejenže víru neupevníte, ale ještě ji zdiskreditujete,« řekl mu tenhle kluk už tenkrát. Nemohl o zdejší vesnici kázat jako o novodobé Sodomě a Gomoře, lidé z okolních vsí dobře věděli, že se tam nic zavrženíhodného nedělo, aby to ospravedlnilo Boží trest - ostatně tu vesnici zničilo vojenské letadlo spřátelené mocnosti... dá se ale považovat za spřátelenou armáda, bezdůvodně vraždící nevinné lidi?

Farář si jen otíral pot - a mlčel.

„Víte, v Bibli stojí psáno, že Zemi mají po tisíc let vládnout ďáblové,“ pokračoval tedy Pavel. „Není tomu tak. Ty bestie vládnou našemu světu mnohem déle. Poznáte je po ovoci - a sám musíte uznat, zlého ovoce je na Zemi víc než dobrého. Bible slibuje věřícím život věčný, ve skutečnosti si ďáblové na Zemi zajišťují věčný život tím, že kradou životy lidem. To sice v Bibli nenajdete, ale tak tomu je - bez této možnosti by ďáblové dávno pomřeli. Jsou to vlastně paraziti - zabíjejí lidem duše a berou si jejich těla. Nejspíš se znáte se spoustou těch bestií, jen netušíte, co jsou zač.“

„Vždyť na to nemáš žádné důkazy!“ vybuchl kněz. „Podej mi jeden jediný důkaz!“

„Důkaz?“ usmál se Pavel trochu útrpně. „Musel byste mít moje oči, abyste viděl, kdo z vašich přátel a známých je ďábelská bestie! Mohl bych vám vidoucí oči dát - ale ta dlouhá procedura by byla ve vašem případě bez užitku, neuvěřil byste, ani kdybyste je viděl na vlastní oči!“

„Nepodceňuješ mě trochu?“ vzepřel se kněz.

„Vám nestačí vidět tolik důkazů o ďábelské přítomnosti na tomto světě?“ zavrtěl hoch hlavou. „Nevíte o statisících obětí jejich zvrhlé vlády? Opravdu nevíte, že i v naší vyvražděné vesnici byla většina obětí nevinných? Ale mám i jiný důvod, proč vidoucí oči nedostanete. Byly by nebezpečné i pro vás. Cechapú - to je totiž pravé jméno ďáblů - by vás jistě zabili, kdyby zjistili, že je poznáte. Nemáte sílu se jim bránit.“

Farář mlčel.

„Dobrá, nebudu vás už týrat,“ řekl kluk. „Stačí, budete-li o tom přemýšlet. Díky za pozornost, kterou jste mi věnoval, ale svědomí mi nedalo, musel jsem přijít, abyste si nemyslel, že sloužíte jen té dobré straně. Není to pravda.“

Obrátil se a zamířil ke dveřím, aniž by se farář pohnul, aby ho pozdržel.

Ve veřejích se ale obrátil, a zdvořile faráře pozdravil.

„Spánembohem!“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:45