Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bod zlomu

Zatímco trojlístek pokračoval v deratizaci světa, ani jejich mimozemští kamarádi nezaháleli, až je jednoho večera překvapili zprávou, která se dala čekat, ale nikoho nenapadlo, že by to mohlo být tak brzy.

„Vracíme se do Zuznelai!“ oznámil jim Nokimcha.

„Co je?“ zachmuřil se Pavel. „Nějaké problémy?“

„Tentokrát ne,“ uklidňoval ho i Komdyz. „Jen se nám dnes ráno podařilo odeslat do Zuznelai samotného Lucifera. A protože si s běžnými Cechapú vedete velmi dobře, náš úkol tady skončil.“

„Jak se vám to povedlo?“ chtěl hned vědět Pavel.

„Objevili jsme jeho podzemní palác,“ uspokojil jeho zvědavost Nokimcha - ačkoliv i dívkám koukala z očí stejná zvědavost.

„Jeho chybou bylo, že své obranné pole - mimochodem to teď budeme v Zuznelai studovat - na noc odkládal a ve spánku ho nic nechránilo,“ přidal Komdyz. „Když jsme našli jeho podzemní sídlo, počkali jsme si tam na něho. Mezi lidmi byl téměř nepřemožitelný, ale když se ocitl o samotě - a jak doufal, v naprostém bezpečí - odložil všechno co měl u sebe. Sebrali jsme ho, ani se nestačil probudit a už letěl k Ančovu.“

„Takže už je v Mlávydó?“ oddychl si Pavel.

„Ne, tam není,“ opravil ho Nokimcha. „Mezi Cechapú by byl příliš nebezpečný. Abyste věděli všechno, stavěl spolu s nimi v Jeruzalémě poblíž propasti po předchozí hvězdné bráně novou bránu - a už měli v provozu továrnu na výrobu potřebné allohmoty, maskovanou jako středisko jaderného výzkumu. Sek to, pravda, dokáže i bez továrny a rychleji, ale Sek pro ně nepracoval. Jenže Lucifer má vědomosti Okchygů a postavil by hvězdnou bránu i bez Seka. Ještě že jste si toho ruchu všimli, byli už blízko cíle.“

„Myslíte, že by Cechapú utekli ze Země do Negetty a na Zemi by odpálili všechny atomové nálože?“ staral se vážně Pavel.

„Nevylučujeme to,“ přikývl Nokimcha. „Ale bez Lucifera tu bránu do provozu neuvedou.“

„Co jste s ním tedy udělali?“ zeptala se Milča.

„Poslali jsme ho na svět Scynej, kde je pro něho připravené vězení,“ řekl Nokimcha. „Něco ve stylu vaší věznice Mistretta. Odtud se nedostane - v pevné kobce mu ani genialita nepomůže. Naši sivírové ho tam chtějí zkoumat - kdy jindy by se jim poštěstilo najít pravého Okchyga, i když znehodnoceného Cechapú?“

„Slibujete si od toho něco?“ zeptal se opatrně Pavel.

„To si piš!“ usmál se Nokimcha. „Lucifer má přece vědomosti Okchygů! Naši sivírové už je z něho vytáhnou.“

„Dávejte si ale pozor!“ varoval ho Pavel. „Když Okchyg tenkrát zkoumal toho Cechapú, stal se sám jeho obětí a tak vlastně Lucifer vznikl! Ten Cechapú v něm bude strašně nebezpečný!“

„Jsme si toho vědomí,“ přikývl vážně Nokimcha. „Naši sivírové už tu chybu neudělají. Budou ho zkoumat zásadně na dálku, pomocí umělých blech, aby se nedostali do jeho dosahu.“

„Doufám, že už ho nikdy nepustí na svobodu,“ vzdychla si ulehčeně Zdenka. „Strašilo by mě to ve spaní - což je ostatně možné i tak...“

„Lucifer se teď pro vás změní v postavu z vašich pohádek,“ ujišťoval ji Komdyz.

„To doufám!“ odvětila Zdenka. „I tak na Zemi zůstane ještě plno Cechapú!“

„S nimi si už poradíte,“ usmál se na ni gežgo Komdyz. „My se teď vrátíme do Zuznelai. Už se těším na zkoumání Lucifera - samozřejmě se k tomu připojím!“

„Zajetí Lucifera byl váš hlavní cíl na Zemi, že?“ ujišťoval se Pavel.

„Ano - a trvalo nám to kratší dobu než jsme sami počítali,“ připustil Nokimcha. „Jenže teď už se ho bát nemusíte a my se můžeme vrátit s klidným svědomím. Samozřejmě, kdybyste narazili na něco, s čím byste si nevěděli rady, můžete si nás zavolat znovu, ale neočekáváme, že by ta potřeba nastala. Na rozdíl od gežgů dokážete poměrně spolehlivé odlišit Cechapú od lidí, takže byste s nimi neměli mít větší problémy než dosud.“

„Gežgů se na vyhánění Cechapú podílely miliony!“ namítl nesměle Pavel. „My jsme jen tři!“

„Jste jen tři, ale už jste jich odeslali do Mlávydó více než milion,“ připomněl jim Komdyz. „Škoda, že naši předkové neměli tak skvělé označování, jaké máte vy! Co by dali za zviditelnění Cechapú pěkně na dálku? Tím označováním jsme vám to hodně usnadnili!“

„No, pane kolego, zjevně nevíte, jak to bylo,“ obrátil se na Komdyze Nokimcha. „Označování sice v konečné podobě dokončili naši sivírovéZuznelai, ale na princip přišli zdejší lidé. To oni si povšimli, že Sek dokáže Cechapú odlišit. Naši sivírové to už jen učesali do pohotovější podoby, aby nebylo nutné zadávat mu nebezpečně vyhlížející otázky. Na druhé straně, tady na Zemi jde o dosud nevyzkoušený postup, kdy Cechapú mají v rukou moc mnohem pevněji než kde jinde a likvidují je fakticky jedinci.“

„U nás se tomu říká partyzánština,“ přikývl Pavel. „Není to ale můj výmysl. Partyzánský styl boje není na Zemi ničím novým a spousta tyranů už na to doplatila.“

„Budete to tedy provozovat dál,“ přikývl Nokimcha. „Zatím se to osvědčuje.“

„Co byste dělali, kdybyste přišli na Zem a zjistili, že nás Cechapú úplně vygumovali?“ zeptala se ho Milča. „Víte přece, že partyzánský styl není úplně bezpečný. Není to tak dávno, co proti nám použili hrubou sílu a jen málo chybělo, aby měli úspěch.“

„My se na Zem občas podíváme, jak si vedete,“ ujistil je Nokimcha. „Zajistíme také, aby se k vám nemohli vrátit CechapúMlávydó. A kdyby se stalo něco zlého... Zem bychom bez pomoci nenechali. Našli bychom si jinou partu, aby ve vašem partyzánském stylu pokračovala.“

„Nás byste ale - odepsali?“ zarazila se i Zdenka.

„Nás tady na Zemi také několik zahynulo,“ připomněl jim Komdyz. „Hned na začátku, dříve než se pořádně rozhlédli. Ale vy už se chránit umíte.“

Okchygové ctili jednu zásadu,“ navázal na něho Nokimcha. „Za každý svět zodpovídají ti, kdo se na něm vyvinuli. Teprve při osídlování pustých světů přebírají zodpovědnost kolonisté. Ale oni sami nikdy neřešili problémy světů jinak, než že je ukázali části místních obyvatel - a vlastní provedení ponechávali na nich. Tvrdili prý, že není možné uspořádat nějaký svět zvenčí, obyvatelé toho světa by v nich mohli vidět osvoboditele i otrokáře. Nakonec - i proti Cechapú nezasahovali, ačkoliv by mohli. Jen ukázali místním, v čem je nebezpečí a napověděli jim, jak se toho zbavit.“

„Asi měli pravdu,“ připustil Pavel. „Takové zkušenosti máme i my na Zemi. Kolikrát se stalo, že obyvatelé některého kraje slavně a s vděčností přivítali pomoc zvenčí - a pak pochopili, že jim ta pomoc nakonec přinesla horší zotročení než předtím.“

„Jenže někdy může být pomoc zvenčí více než jen vítaná,“ namítla Milča. „Měli jsme kdysi ve škole spor, jestli vůbec někdy došlo na Zemi k osvobození bez následné okupace osvoboditeli. Snad se to ale jednou skutečně tak odehrálo.“

„O tom nevím,“ obrátil se na ni Pavel. „Všude, kde cizí vojska nějakou zemi osvobodila, tam potom už zůstala, mnohde na desítky let. Osvobození pak pokračovalo jako okupace od vítězů.“

„Byl jeden takový případ,“ trvala na svém Milča. „Když začala armáda Západního Pákistánu vyvražďovat obyvatele Východního Pákistánu, vtrhli tam Indové a osvobodili je.“

„A jejich vojáci tam nezůstali?“

„Budeš se asi divit, ne,“ řekla Milča. „Po podepsání příměří vycouvali stejně rychle, jako tam vtrhli. Ze Západního Pákistánu potom vznikl nezávislý Bangladéš. Bez vlivu Západních Pákistánců, ale i bez Indů. Žádný div, že Pákistánci nemají dodnes Indii v lásce, ale Bangladéšané si od té doby vládnou sami. I když se s Indy moc nekamarádí kvůli odlišnému náboženství.“

„Možná by se našlo i víc případů,“ mávl rukou Pavel. „I když mě zrovna žádný nenapadá.“

„Jak to tak poslouchám, Indové se v tom jednom případě zachovali výjimečně čestně,“ přijal to Nokimcha. „Ale na druhé straně, když si vy, lidé Země, od Cechapú pomůžete sami, bez okupace našimi vojsky, bude to jistě nejlepší. Odhlédnu od skutečnosti, že v Zuznelai žádná vojska nemáme a museli bychom je nejprve vytvořit - a nejdřív přesvědčit všechny naše o správnosti naší pomoci... Snad by nám nezbylo nic jiného, kdyby vaše partyzánské snahy na celé čáře selhaly, nebo kdyby vás Cechapú začali vyvražďovat, ale jinak - ne, nevidím to rozumně. Rozumné bude, když si Zemi od nich osvobodíte sami.“

„Budeme se snažit,“ souhlasil Pavel. „Ale viděli jste sami. Pokusili jsme se rozšířit mezi lidi ovrósje - a následovalo tak zuřivé vraždění...“

„Při osvobozování Gežgui zahynulo kromě Cechapú i velké množství gežgů,“ řekl Komdyz. „Naši předkové nedokázali odlišit, kdo z mrtvých byl Cechapú a kdo ne, prostě na závěr spočítali mrtvoly - a bylo jich skoro dvě stě milionů. S počty mrtvol na Zemi se to nedá srovnávat, i když ty odsunuté na Mlávydó zřejmě další věčný život nečeká.“

„Kdybychom spočítali mrtvé za všechny války, které na Zemi Cechapú vedli, bylo by to ještě větší číslo,“ řekl Pavel. „I v míru měli Cechapú na svědomí kolem šedesáti milionů Rusů, vraždili je po tisících. Němci na to měli také pěkně propracované továrny na smrt.“

„Tak už to nedopusťte!“ pobídl ho Nokimcha.

„Problém je, že každý stát své koncentrační tábory utajuje a zapírá,“ vzdychl si Pavel.

„My je objevíme,“ řekla Milča klidně. „Mnohem víc mě bolí, že nám na Zemi hrozí chaos, až se Cechapú zbavíme. Zmizí s nimi i plno nejchytřejších lidí a ti, co zůstanou, si občas nevědí rady.“

„Ani v tom asi nebudete sami,“ řekl Komdyz. „Po vyhnání Cechapú byla ve velkém chaosu i Gežgui. Hospodářství nefungovalo, gežgové se k sobě chovali často hůř než rambu...“

„Ale dostali jste se z toho!“ řekla Zdenka. „Jak?“

„Na Gežgui trval chaos skoro sto let,“ prozradil jí Komdyz. „Pravda je, že naši předkové hrdě odmítli nabízenou pomoc v podobě Seka. Chitžará ho tam chtěli postavit hned, ale gežgové odmítli, že se musí z chaosu dostat vlastní silou, aby neztratili veškerou sebeúctu. Nejprve tedy stabilizovali hospodářství - a pak teprve vzali na milost Seka, měli ho tam ostatně už od Okchygů, stejně jako je na Zemi. Dodnes na Gežgui udržují část původního hospodářského systému, ačkoliv už jen kvůli té sebeúctě.“

„Ale vy přece chcete udělat totéž,“ usmál se Nokimcha. „Mohli byste klidně vzít pozemského Seka, vykašlat se na pozemské továrny a zemědělství a bylo by po chaosu!“

„No jo,“ připustila Milča. „Jenže kde by potom byla naše sebeúcta?“

„Bude lépe, aby si lidé na něco takového zvykali pomalu,“ zvážněl Nokimcha. „Nejde jenom o uraženou sebeúctu. Kdybyste teď znenadání dali lidem Seka, drtivá většina lidí by přestala cokoli dělat a Země by se změnila ve svět lenochů.“

„Jo, to jsem jednou viděl,“ zasmál se Pavel. „Nějaký malíř namaloval, jak by vypadala taková země peciválů!“
Brueghel: V zemi peciválů

Brueghel: V zemi peciválů

„To byl Brueghel,“ doplnila ho Milča.

„Taky se mi ten obraz líbil, ještě když jsme všichni tři chodili do školy,“ přidala se i Zdenka.

„Tak vidíte,“ usmál se Nokimcha. „Bytosti jsou si ve všech světech podobné.“

„Lidé se musí naučit něco dělat, i když za to nebudou dostávat peníze,“ shrnul to Pavel.

„Někteří tak žijí už dnes,“ řekla Milča. „Jen se jim dneska žije špatně.“

„Můžeme to začít napravovat,“ připustil Pavel. „Ale Cechapú se musíme zbavit nejdřív.“

„Posílejte je tedy jako dosud do Mlávydó,“ doporučil jim Nokimcha. „Postaráme se tam o ně, aspoň tahle starost vás nebude tlačit. Ale za Zemi si budete zodpovídat sami.“

„My to zvládneme,“ slíbila Zdenka.


Tak - a zase sami!

Ale také bez největšího nepřítele Lucifera. To on určitě vymyslel vakcínu, která z původních ovrósje mohla udělat smrtící nástroj, jeho se museli bát i protože se dokázal vymanit ze silového pole zyréchu. Řadoví Cechapú takové možnosti nemají.

Pavel po odletu mimozemšťanů navrhl uspořádat si informace alespoň mezi sebou. Příhodnou příležitostí k tomu byla společná slavnostní večeře, uspořádaná v novém Doupěti v pražské skále nad Braníkem. Důvodem k oslavě byl Luciferův pád. Jen Zdenka trochu litovala, že ho na vlastní oči ani neviděla, protože tenkrát v Yale nebyla. A teď už ho na Zemi ani neuvidí!

„No, byl zajímavej,“ připustila Milča. „Ale je určitě lepší, že už ho neuvidíme. Není oč stát.“

Pavel přiznal, že tenkrát při pohledu Luciferových očí měl pocit úderu palicí ho hlavy. Musel odvrátit oči, aby ho to neomráčilo. Lucifer byl pro ně příliš silný protivník. Doufejme, že si s ním sivírové poradí lépe než jeden neopatrný Okchyg před tolika tisíciletími!

„Taky jsem měla pocit, jako bych dostala pěstí mezi oči,“ přiznala i Milča. „Buď ráda, Zdenko, žes tam tenkrát nebyla!“

„Říkali jste, že ho tam viděly stovky studentů a studentek!“ opáčila Zdenka. „Těm nic nebylo?“

„Neměli jsme čas sledovat je,“ přiznal Pavel. „Možná všechny pozvané včas varovali, aby se mu nedívali do očí, mohlo za tím být i cokoliv jiného. Zachránilo nás, že se do nás nepustil on sám. Řekl bych, že měl jistě víc zbraní a prostředků, než nám ukázal zničením našeho zyréchu. Naštěstí těm lidem poručil, aby nás zabili, a sám se hbitě zdekoval. Jeho rozkaz byl naštěstí neproveditelný, nikdo nás tam neznal a než se všichni vzpamatovali, byli jsme pryč. Možná si nás všimlo pět - šest studentů, když jsme se vypařili přímo z davu mezi nimi, víc ne.“

„Dobře,“ smířila se Zdenka se skutečností, že už Lucifera na vlastní oči neuvidí. „Ale co dál? Na Zemi je pořád ještě spousta Cechapú, většinou zastávají důležitá místa v hospodářství, nejspíš řídí všechno, od finančních ústavů přes průmysl až po zemědělství a když je odsuneme do Mlávydó, světové hospodářství se zhroutí. Co s tím?“

„Možná to chce udělat to co nejrychleji bez ohledu na nebezpečí všech krizí,“ navrhla Milča. „Něco můžeme zachránit, když dáme lidem možnost ovládat Seka.“

„To nestihneme,“ podotkl Pavel.

„Tak druhá možnost,“ navrhla Milča. „Dokončíme deratizaci, ať se stane cokoliv. Gežgové měli po zničení Cechapú chaos sto let - a taky to přežili.“

„No, nevím,“ potřásal hlavou Pavel. „Je to riskantní. Na druhé straně, ponechat současný stav je taky nesmysl. Je možné, že bude spousta lidí při zhroucení hospodářství strádat, ale spousta lidí strádá tak jako tak. Jen mě napadlo podat si majitele zbrojních továren. Ti na cizím neštěstí nejvíc vydělávají, Zruinovat je bude jedině záslužné.“

„To už tady bylo. Když zruinujeme zbrojovky v jedné zemi, volné místo na trhu ihned zaplní zbrojovky z jiných zemí,“ namítla Milča.

„Nechápeš to?“ zavrtěl hlavou Pavel. „My musíme zruinovat všechny naráz. Volné místo na trhu pak nikdo nezaplní.“

„No dobrá, to by snad šlo,“ ustoupila Milča.

„A co takhle dát si hned zítra ráno výlet do naší haciendy na ostrově?“ navrhla Zdenka. „Máme snad taky nárok na dokončení dovolené, když nám ji mimozemšťané pokazili!“

„Aha - takže zítra bude slavnost pokračovat v jižních mořích,“ přistoupila na to i Milča a Pavlovi nezbylo než se k nim přidat.

„Tak platí!“ ukončila diskusi Zdenka.


Ráno se tedy vypravili na jih.

V jedné mesrini seděli všichni tři, aby se mohli cestou bavit. Výjimečně neseděl uprostřed Pavel, ale vpravo, uprostřed se uvelebila Zdenka, aby si mohla s Milčou pokecat. Pavlovi to ani nevadilo, hleděl si raději navigace, ačkoliv mesrini řídil Sek přesněji a jistěji než by to mohl udělat on. Jen si dal pozor, aby kondenzační čára za mesrini ukazovala na obvyklý bod v Baltickém moři a nemířila ani na cílový ostrov, ale na Indonéskou Djakartu, kde zamýšlel klesnout a pokračovat k cíli v nižší letové hladině. Nejdelší část letu vysoko nad mraky byla nejnudnější - trojlístek neměl k dispozici žádné rozptýlení, jaké bývá v letadlech. Lucifer už na Zemi nebyl, ale sledovat je mohli i Cechapú.

„Co takhle opatřit si nějaké video?“ napadlo Zdenku.

„Nač?“ pokrčil rameny Pavel. „Chceš se koukat na krváky z Hollywoodu?“

„Nemusí být všechny filmy jen americké,“ namítala.

„Ty české blafy mě táhnou ještě míň,“ odpálil ji.

Nakonec se neshodli a Milča jim odmítla dělat jazýček na vahách.

„Dnešní let je výjimečný tím, že letíme na dovolenou,“ prohlásila. „Až zase budeme létat po světě na deratizační akce, budeme mít jiné starosti než se nechávat ukolébat nějakými krváky.“

Problémy ale nastaly po průletu nad Djakartou, kde podle plánu klesli na úroveň těsně nad hladinou moře a změnili směr k ostrovu. Letěli pomaleji, sotva kilometr nad mořem, jenže Pavlovi se další let nezdál tak hladký, jak by měl být. Před nimi se na obzoru zvedaly těžké, tmavošedé mraky a moře se vzdouvalo vysokými vlnami. V mesrini vítr nepociťovali, ale dole na moři byly vidět jen ojedinělé lodě, zřejmě prchající do nejbližších přístavů.

Před nimi byla bouře a letěli přímo do ní.

„Jen aby nám v tom vichru neuletěla střecha!“ sýčkovala Zdenka.

Pavel se bouře nepolekal a nezměnil kurs, ačkoliv mesrini mířila přímo do toho nejhoršího. Na moři pod nimi se převalovaly vlny dobře pětimetrové, venku byl jistě řev jako poblíž startujícího tryskáče, ale mesrini se sni nezachvělo a letělo pořád stejně - pomaleji než předtím ve stratosféře, ale pořád rychlostí menšího letadla - kdyby se nějaké letadlo do takové bouře odvážilo. Uvnitř bylo ticho, takže se mohli bavit bez zvyšování hlasu.

Vítr kolem se náhle uklidnil, moře také, vlny se utišily a nad nimi se rozsvětlilo. Mraky kolem nich ale zběsile kroužily dál, nebyl to konec bouře, ale známé oko hurikánu, po kterém přijde totéž z druhé strany.

„Hele - támhle!“ ukázala najednou Zdenka vlevo. „Zastav!“

Pavel reflexivně zarazil let a otočil mesrini tím směrem, aby viděli všichni tři.

Ležela tam na boku potápějící se loď. Nástavby, částečně už pod vodou, byly oblepené lidmi, ve vodě plavaly dva záchranné čluny a sbíraly z hladiny topící se cestující. Záchranných člunů bylo ale, jako na Titanicu, na takové množství lidí příliš málo a navíc se dalo čekat, co s nimi bude, až do nich udeří druhá strana hurikánu. Nikdo z těch lidí zkrátka neměl šanci. Vpředu námořníci spouštěli další člun, podle kryté paluby nejlépe vybavený, ale navzdory stovkám tonoucích lidí kolem skoro prázdný. Z kapitánského můstku se vyrojilo několik lidí, podle uniforem lodních důstojníků a podle svatozáří Cechapú. Hrnuli se ke krytému člunu - pěkná posádka, ponechá cestující osudu a sama se chystá opustit loď na nejlepším člunu!
Smrtící vlny hurikánu

Smrtící vlny hurikánu

„Podívejte na ty bestie!“ ukázala na ně Zdenka. „A pak že kapitáni opouštějí lodě jako poslední! Tihle zrovna neslouží námořníkům za vzor!“

„Naházíme je rovnou do Mlávydó!“ navrhla Milča. „Beztak tam patří!“

„Jo, zachráníme je,“ schválil to Pavel, ale tak jízlivým tónem, že z něho čišela ironie.

„Jistě,“ nedala se tím zmást Milča. „Tyhle pošleme do Mlávydó, ale ostatní můžeme poslat do věznice Mistretty.“

„Není volná,“ upozornila ji Zdenka. „Je tam reinkarnovaná Hitlerka a pár dalších superbestií.“

„Pak nebude problém oddělit je mřížemi,“ navrhla Milča.

„To bych tam musel letět hned s prvními trosečníky,“ vzdychl si Pavel. „Uvězněné Cechapú by mohlo napadnout ukradnout některým těla, aby se před námi schovali.“

„Vždyť by měli svatozář i potom!“ namítla Zdenka.

„To víme my, ale ne oni,“ podotkl suše Pavel.

„Ale jak se tam dostaneš?“ zajímala se Zdenka.

„Jednoduše,“ odvětil. „Přistaneme na palubě té lodi, já si poručím vlastní mesrini, odletím do Mistretty, kde oddělím jednu větev kobek od ostatních mřížemi. I kdyby byli Cechapú rozlezlí po celé Mistrettě, naházím je pomocí zyréchů do zamřížované části a než přiletí první trosečníci, bude pro ně Mistretta bezpečná.“

„Na té lodi nás ale uvidí plno lidí!“ namítla Milča.

„No tak nás uvidí!“ mávl rukou Pavel. „Přece je nenecháme utopit! A musíme sebou hodit, aby byli všichni na cestě k Mistrettě dřív, než tady vypukne druhá půlka kolotoče!“

Navedl mesrini na nakloněnou palubu, kde vzápětí přistáli. Pavel pak požádal o další mesrini, nabral směr do stratosféry a zmizel, ale ani dívky nebyly viditelné déle než vteřinu. Pak seděly opět spolu v další bublině silového pole a začaly zaklínat. Zdenka posílala do Mlávydó Cechapú, Milča se zaměřila na tonoucí ve vodě kolem lodi, které posílala do Mistretty. Cechapú bylo naštěstí poměrně málo, takže byli brzy na cestě k Ančovu, načež se Zdenka také začala věnovat tonoucím.

Z nakloněné paluby lodi to ale vypadalo trochu jinak.

Zdejší vody jsou proslulé výskytem žraloků, takže když si lidé na nakloněné palubě všimli, jak kolem nich lidé znenadání mizí, napadlo je samozřejmě, že se na ně vrhly mořské bestie a stahují je pod hladinu. Voda se tam sice nebarvila krví a žraloci by se nejspíš sesypali jen na pár prvních nešťastníků, ale mizení lidí bylo příliš rychlé a odpovídalo by útoku velké žraločí smečky.

Námořníci na záchranných člunech začali usilovně plácat vesly o hladinu, aby mořské dravce zahnali. Také na potápějící se lodi se několik lidí pokoušelo o totéž - pomocí vesel, bidel a vším, co měli po ruce. V nastalém zmatku si málokdo všiml lidí, mizejících i ze záchranných člunů a z nakloněné lodi.

„Blbé je, že zyréch každého topícího nabere i s vodou kolem něho,“ politovala Milča ty, které tahali z vody. „Než doletí do Mistretty, budou mrznout ve vodě.“

„Jenže se jim tam voda rozleje po dně zyréchu, takže budou možná ve vodě sedět, ale hlavu budou mít nad vodou a neutopí se,“ uklidňovala ji Zdenka.

„Ale přece jen - pár hodin ve studené vodě, to je o život!“

„Zapomínáš, že jim Sek zařídí příjemnou teplotu. Ve vodě budou, ale v teplé! Koupel je snad nezabije, tady by jim bylo hůř!“

Dva prázdné záchranné čluny se už jen bezmocně houpaly na hladině, Milča právě odesílala do Mistretty posádku třetího, krytého člunu - některé musela vytahovat až z podpalubí, Zdenka zatím jednoho po druhém odesílala do Mistretty trosečníky, posbírané z nástaveb a kam kdo vylezl.

„No jo, jenže lidé, co zůstali uvnitř lodi, se teď bojí vylézt, když viděli, jak tady ostatní jeden po druhém mizeli,“ vzdychla si Zdenka. „Oni se nás snad bojí víc než žraloků!“

„Nebojí se nás, ale neznáma,“ opravila ji Milča. „Musíme je nějak přesvědčit, aby se přestali bát a vylezli. Asi se jim budeme muset ukázat.“

„Myslíš, že je to přesvědčí?“ pochybovala Zdenka.

„Tak to uděláme jinak,“ uvažovala Milča. „Přistaneme na jednom z těch záchranných člunů a zaveslujeme k jejich lodi. A až se nahrnou na čluny...“

„Ještě lepší by bylo, kdyby těch člunů bylo víc,“ rozvíjela Milčin nápad Zdenka. „Umíš přikázat Sekovi, aby si jeden z nich zapamatoval? Mohl by jich pak udělat víc!“

„To umí jen Pavel - a ten je teď v Mistrettě,“ vzdychla si Milča.

„Tak tedy - pokračujeme!“ vzdychla si odevzdaně Milča.

Neměly ale mnoho času. Oko hurikánu se posunovalo stranou, za chvíli se sem znovu oboří vysoké vlny a kdo nebude v té chvíli v bezpečí v zyréchu, zmizí v hlubinách.

Milča navedla mesrini na prázdný člun, ale současně dostala nápad. Místo aby obě vyskočily a chopily se opuštěných vesel, zabrala přídí mesrini do boku záchranného člunu. Člun se rozjel tím nejnemožnějším směrem - do strany, ale zakrátko přirazil k boku potápějící se lodi, která se zatím ještě víc nahnula a bylo zřejmé, že se dlouho na hladině neudrží.

Prázdný člun přímo vybízel k záchraně. Milča se Zdenkou mezitím poodlétly k druhému, rovněž opuštěnému člunu a stejným způsobem ho přihnaly k potápějící se lodi.

To už se první člun rychle plnil lidmi. Odstrkovali se navzájem, každý se snažil být co nejdřív ve člunu, ačkoliv všem muselo být jasné, že je dva čluny nepoberou a nikdo se ani neodvažoval pomyslet, jak čluny dopadnou v druhé polovině hurikánu ve vlnách a vichru, kterým neodolala ani mnohem větší loď, než ty dvě skořápky. Občas někdo na jedné či na druhé straně uklouzl, některé i strčili, takže spadli do vody a vzápětí zmizeli, ale toho si už nikdo nevšímal. Málokdo si ale všiml, že mizí i ti, kdo už byli ve člunech. Jako kdyby jednou stranou nastupovali a druhou stranou mizeli! Nepadali ale do vody, to je Milča se Zdenkou jednoho po druhém ze člunů odesílaly do záchrany.

Oko hurikánu ale nemívá dlouhého trvání. Zakrátko se opět rozeřval vichr, zvedly se vysoké vlny, které rychle pohltily oba prázdné záchranné čluny. Vzápětí se převrhla úplně i loď a zmizela pod vlnami. Třetí člun s krytou palubou vzdoroval déle, ale pak přišla desetimetrová vlna, převalila se přes něj a pak už na hladině nebylo vůbec nic - loď, čluny, lidé ani trosky.

„To je konec,“ prohlásila Milča.

„Poletíme na ostrov?“ navrhla nejistě Zdenka.

„Neměly bysme se radši porozhlédnout, jestli takových lodí nebylo víc?“ vynesla protinávrh Milča. „Co budeme dělat samy na ostrově? Pavel je beztak v Mistrettě, ten se jen tak nevrátí!“

Zdenka tedy ustoupila a obě ještě chvíli křižovaly sem tam bouří. Ve vlnách ale nic nebylo. Jiné lodě zřejmě hurikánu včas uhnuly s cesty, anebo se potopily beze stop. I tak si dívky mohly připsat něco kolem dvou set zachráněných z první potopené lodi.

Hurikán postupoval dál, cestou zdevastoval většinu ostrovů, které mu stály v cestě, ale nikde nebylo lidem tak zle, aby dívky musely zasahovat. Zdenka navrhla zachránit chlapa, nesoucího malé dítě a brodícího se po pás vodou, ale Milča to odmítla.

„Podívej se - za chvilku bude v bezpečí, támhle už mu pomůžou jiní. Můžeme je samozřejmě zachránit snadněji i rychleji, ale na druhé straně jim to z jejich pohledu strašně zkomplikujeme. Nač jim bude záchrana v Mistrettě na Sicílii? Tady budou v suchu dřív a bez takových problémů, jaké čekají na ostatní. S těmi zažijeme ještě problémy!“

„Tak proč je tam posíláme?“ namítala Zdenka.

„Protože i věznice Mistretta je pro ně lepší než hrob na dně moře,“ opáčila Milča.

Na to nebylo co říci a když se chlap s dítětem dostal z vody ke skupince lidí, kteří je vyhlíželi ze dveří domu, stojícího výš nad vodou, mohli se poohlédnout jinam.

Pročesáváním dalších míst, kudy prošel hurikán, strávily pak obě několik hodin. Odeslaly při této příležitosti do Mlávydó několik Cechapú, většinou dobře zajištěných před běsnícím větrem. Ti se většinou ze svých pevně stavěných domů hurikánem kochali a řádění živlů chápali jako zábavu. Mezi těmi, kdo pomáhali lidem z vytopených a pobořených domků nebyl ani jediný.

„Zřejmě je zbytečné očekávat lidskost od mimozemských příšer,“ povzdychla si Zdenka.

„Snad by se ty potvory účastnily záchrany, kdyby byly ohrožené jiné příšery,“ upřesnila její postřeh Milča. „Mezi sebou si docela pomáhají!“

„Pomáhají,“ připustila Zdenka. „Ale ostatním jen škodí a nehnou pro ně prstem.“

„Co chceš od zelených příšer?“ pokrčila rameny Milča. „Vždyť jsou to paraziti a my jsme pro ně jen dobytek.“

Zdenka sice souhlasila, ale nadšení z ní nesálalo.

„Poleť radši jinam,“ navrhla kamarádce. „Tady už ten kolotoč polevuje.“

Milča nebyla proti a obě ještě chvíli křižovaly nad mořem i nad ostrovy.

„Už vidím, jak agentury vyčíslují, kolik miliard škod tady vzniklo,“ řekla Zdenka.

„Spíš mě zajímá, jestli si všimnou zmizení té lodi!“ podotkla Milča.

„Té určitě ano,“ tvrdila Zdenka. „Zmizelo na ní přece i dvanáct Cechapú!“

Mezi ostrovy ale hurikán přece jen zeslábl. Milča se Zdenkou na střídačku pilotovaly mesrini, aby se mohly přímo v mesrini naobědvat. Zdálo se ale, že jejich pomoc už nikdo nebude potřebovat.

„Co teď?“ zeptala se kamarádky Zdenka. „Navrhuji odlet do Mistretty, podívat se za Pavlem.“

„A případně mu pomůžeme,“ souhlasila hned Milča.

Otočily mesrini a zamířily s ním vysoko nad stratosféru.

„Takhle můžeme některé zyréchy i předstihnout,“ pochvalovala si Zdenka. „Proč je vlastně Pavel nastavil, aby létaly pomalu a nízko?“

„Nevím, ale udělal dobře,“ odvětila Milča.

„Ale zachránění v nich poletí dlouho a někteří navíc ve vodě!“

„Jenže kdyby zyréchy létaly nad stratosférou, vznikaly by za nimi kondenzační čáry,“ dodala Milča. „Při pohledu z družic by se jedna hvězdice čar protínala na Ančově, druhá na Mistrettě.“

„Vlastně jo, máš pravdu,“ uznala Zdenka. „Budeme muset letět opatrně, ať ještě neprozradíme Mistrettu!“

„Stačí, když poletíme na Baltik a až nad Středozemním mořem klesneme níž,“ uklidňovala ji Milča.

„Doufám, že to napadlo i Pavla,“ starala se Zdenka.

„Zeptej se ho,“ navrhla jí Milča.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:17