Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Věznice Mistretta

Zdenka měla pravdu. Obě dorazily do Mistretty dříve než zyréchy posledních zachráněných. Ty letěly pomalu a nízko, zato skrytěji a nenápadněji. Dívky ve svém mesrini dorazily dřív a musely se zařadit mezi ně. Na rozdíl od zachráněných vnitřek Mistretty znaly a nemusely se s ní seznamovat až po příletu.

„Jdete jako na zavolanou!“ přivítal je Pavel. „Představím vám naše čtyři tlumočnice, už na vás netrpělivě čekají!“

Sám měl také čtyři tlumočníky - tak říkal těm, kdo se jakž takž dorozuměli i anglicky a mohli ostatním vysvětlit zvláštnosti Mistretty malajsky. Malajsky hovořících tu byla většina. Problém byl podle Pavla v tom, že některé ženy měly jakési specifické požadavky, ale odmítaly o nich diskutovat s muži, natož od nich přijímat rady.

„Vysvětlete jim, prosím, jak se objednává pomocí panelů a jak fungují hygienické kvádry!“ požádal Pavel kamarádky rezignovaným hlasem. „Se mnou se odmítají bavit a než by se zeptaly, jak to tady chodí, udělaly si v jedné cele vlastní záchody, jen tak, na zemi. Tak by to přece nešlo!“

„No jo - hygienické kvádry nejsou na Zemi obvyklé nikde,“ chápavě odvětila Zdenka. „Ale my už je to naučíme.“

Milča se Zdenkou si vyžádaly pozornost všech čtyř překladatelek a odešly s nimi stranou, aby jim vysvětlily funkci hygienických kvádrů. Bylo jich tu dost, ale pro muslimky představovaly téměř neřešitelný problém. Kdyby do nich vešly oblečené, hygienický kvádr by na nich oblek rozpustil a oblékl by je do mimozemského oděvu, který byl pro ně naprosto nepřijatelný. Příliš se podobal mužskému oblečení a navíc jim předpisově nezahaloval obličeje.

Dívky to ovšem vyřešily rychle. Požádaly Pavla o oddělení jedné chodby mřížemi a cedulemi s nápisy »Mužům vstup zakázán«. Tam ženy shromáždily a předvedly jim funkce hygienických kvádrů - nejen jako záchodů, ale i jako koupelen. Každá si mohla po jeho opuštění mimozemský oděv přímo na sobě zrušit a obléknout se do svého odloženého oděvu. Většina muslimek a všechny hinduistky to přijaly s nadšením. Menšina muslimek sice reptala, že to není podle Koránu - jenže nedokázaly určit, v čem se to Koránu příčí a nakonec jim nezbylo než následovat většinu, které se kvádry zalíbily.

Dalším problémem byla jídelna. Společná jídelna byla v centru hvězdice. Když Pavel oddělil zajaté Cechapú od centra dvojitými mřížemi, ponechal jim jen malé panely v celách a společnou jídelnu určil zachráněným.

Jídlo bylo původně v jediné skupině, ale s příchodem zachráněných z ní musel Pavel vyčlenit dvě další - muslimové odmítali jídla obsahující vepřové, hinduisté hovězí. Mezi zachráněnými se sice nacházeli i vyznavači dalších náboženství, ale ti už neměli tak přísné požadavky. Byli tu sice i dva vegetariáni, ti odmítali jakékoliv maso, nejen vepřové a hovězí, naštěstí tvrdili, že si svá jídla snadno sami vyberou z obecné nabídky.

„Měl jsi to nechat pohromadě,“ zlobila se Zdenka, když to Pavel kamarádkám ukazoval. „Podle mě by stačilo přidat k jídlům z vepřového ikonu prasátka, z hovězího ikonu krávy, nechat je v jedné skupině a vybral by si každý. Ještě že mají rozum aspoň vegetariáni a nechtějí svou zvláštní dietu. Až příště zachráníme někoho s dalšími náboženskými zákazy, budeš to zase dělit?“

„Nebylo to tak těžké,“ uklidňoval Pavel kamarádky.

„Tohle třeba ne, ale co až někdo přijde s požadavkem, aby všechno jídlo bylo košer?“ zeptala se ho Zdenka jízlivě. „Klidně přiznám, že nevím, čím se to liší!“

„Já to sice vím,“ obrátila se k ní Milča, „ale věřím tomu, že se tady nikdo takový neobjeví.“

„Já mít tvoji víru...“ odsekla Zdenka.

„Já zas věřím, že kdo by požadovali košer jídlo, se tady neocitnou jako zachránění, nanejvýš jako zajatci - a ti si vybírat nemohou,“ doplnila Milča.

„Tak přijdou jiní dietáři!“ nedala se Zdenka. „Cukrovkáři, bezlepkoví, neslaní...“

„Jo, pár jich tu je,“ přiznal Pavel. „Jenže dostali místo zvláštní diety pilulku ovrósje a ujištění, že od zítřka už mohou jíst všechno bez omezení - měly jste vidět, jak to přijali!“

„Vidíš!“ řekla Milča. „To mě nenapadlo! Přitom je to jasné - Lucifer je pryč, snad už se po něm nenajde žádný další všeho schopný lump, aby prolomil i nové ovrósje!“

„Myslím, že to dám všem,“ řekl Pavel. „Bude to náhrada za hrůzu, kterou si museli vytrpět při ztroskotání lodi.“

„Nemyslím, že by to bylo naprosto nezbytné,“ řekla Milča. „Ale správné to bude. Měli bysme v tom pokračovat.“

„Horší je, že je teď těžko můžeme vrátit domů,“ řekl Pavel. „V jejich části Země mají pořád převahu Cechapú, Obávám se, že to tam budeme muset nejprve trochu deratizovat, jinak by je tam čekaly nepříjemné výslechy - jako každého, kdo o nás aspoň malíčkem zavadil. Spíš by si tam ale nebyli jistí životem. Stačí, aby se někdo slovíčkem podřekl o Mistrettě a byl by oheň na střeše!“

„Spíš bych řekla, že nikdo z nich neví, kde se Mistretta nachází,“ mírnila ho Milča. „Museli by mít mimořádný orientační smysl, aby to uhodli. Nikdo z nich přitom nevypadá jako zkušený pilot dálkových linek.“

„Náhoda je blbec!“ prohlásil Pavel.

„Máme tedy o další zábavu postaráno,“ vzdychla si Milča. „Jestli je chceme co nejdřív vrátit domů, budeme se muset do Malajsie na nějakou dobu přesunout a vyčistit to tam. Když tam při naší deratizaci vznikne chaos, tihle se aspoň snadněji vrátí.“

„Naštěstí tam máme naši haciendu!“ nadskočila Zdenka.

„Řeklo by se - jako na zavolanou!“ přikývla Milča.

„Jen abys nebyla překvapená, kdyby tam na nás po tom hurikánu čekala jen hromada trosek!“ připomněl oběma Pavel.

„To přece nic neznamená,“ usmála se mile Zdenka. „Poručíš - a Sek naši haciendu zase obnoví, tak v čem je problém?“

„Problém vidím, jak těmhle lidem vysvětlíme, proč by tu měli tvrdnout ještě kdovíjak dlouho a proč je nemůžeme pustit domů už dnes,“ nadhodil Pavel. „A pak taky - co tady budou dělat?“

„Nějakou zábavu si snad najdou sami,“ zarazila se trochu Zdenka.

„Jakou?“ zeptal se jí. „Televize tady není a i kdybych vyvedl ven anténu, italské programy by pro ně byly španělská vesnice.“

„A co satelitní televize?“ navrhla Milča.

„Malajsie je příliš stranou, než aby se daly malajsky vysílající satelity chytit i v Evropě,“ řekl celkem přesvědčivě. „A i kdyby se nějaké chytit daly, já satelitní techniku neovládám. Na televizi pro tyhle lidi raději zapomeňte a zkuste vymyslet něco jiného.“

„No jo, ale co?“ vzdychla si Zdenka.

„Co třeba opatřit jim nějaké knihy?“ navrhla Milča. „Pavel nám vytvoří pár zlatých cihliček, v Malajsii za ně vykoupíme nějaké knihkupectví a založíme tady knihovnu.“

„Předpokládáš, že všichni umí číst?“ zavrtěl skepticky hlavou Pavel.

„Nejsme ve středověku,“ odrazila ho Milča. „Jen nevím, jestli jim to bude stačit. Dnešní lidé jsou příliš zvyklí na televizi.“

„Ta tu ale nebude,“ ujistil ji Pavel.

„Nemůžeme dovézt přehrávač DVD a vykoupit v Malajsku nějakou prodejnu filmů?“ napadlo Milču. „Přehrávač, filmy i knihy můžeme dát do nabídky a každý se obslouží podle svého gusta!“

„To by možná šlo,“ ustoupil Pavel. „Ale ani s tím si nadlouho nevystačí.“

„Pak bych měla lepší nápad,“ řekla Milča. „Necháme v Mistrettě jen reinkarnované Cechapú a pro tyhle lidi postavíme útočiště někde v Malajsii. Byl by to takový problém?“

„Byl,“ přikývl Pavel. „Tady jsme našli vhodné skály vysoko nad hladinou moře, aby Mistrettu nezaplavila voda, když tu nikdo z nás nebude trvale hlídat.“

„Myslíš, že v Jihovýchodní Asii nic takového nenajdeme?“

„Rozhodně to tam pořádně neznáme,“ povzdychl si. „Evropa je přece jen blíž.“

„V tom případě se tam budeme muset pořádně rozhlédnout,“ řekla Zdenka. „Hele, dnešek jsme věnovali záchraně trosečníků, to byla nutnost. Ale zítra bych se rozletěla podívat na haciendu a při té příležitosti rozhodnout, kde by mohla stát nová Mistretta. Kdybychom tyhle lidi přesunuli blíž k domovu, mohli bychom jim tam snad přidat i televizi a třeba je pomalu rozpouštět mezi ostatní i bez úplného chaosu.“

„Můžeme o tom uvažovat,“ připustil Pavel. „Ale teď bych se pokusil obrátit se na ně. Doufám, že se mezi nimi najde pár bavičů, schopných ostatní zaujmout. Mohl bych jim třeba opatřit kostýmy pro divadlo...“

„...nebo loutky!“ napadlo Milču. „V téhle oblasti má loutkové divadlo dlouhou tradici!“

„...nějaké hudební nástroje, nebo i ty loutky,“ dokončil Pavel. „Ale teď jim budeme muset říct na rovinu, že se jen tak domů nevrátí a proč!“

„Víte co?“ řekla Milča. „Svěřte mi to! Podám jim to tak, aby mě nevypískali!“

„I kdyby vypískali, nic jiného jim nezbude, než aby se s tím smířili,“ řekl Pavel. „Mistretta udržela i hodně ostré darebáky, i když jich většina nosila sukně!“

„Což u Cechapú nerozhoduje,“ dodala Zdenka.


Anketa mezi zachráněnými skončila nečekanými úspěchy.

O první úspěch se přičinila Milča. Shromáždila do centrální jídelny všechny zachráněné - až na několik žen, které se sobě i jiným staraly o malé děti. Každý si tam z bohaté nabídky jídel dal, co mu nejvíc chutnalo, a při královské večeři jim Milča s pomocí všech tlumočníků vysvětlila, jak se sem vlastně dostali a proč by nebylo dobré, aby se všichni hned vrátili.

Většinou to přijali dobře, zejména když jim tu bylo lépe než doma. Někteří projevovali starost o příbuzné, kteří museli doma čelit stejnému hurikánu, ale většinou si oddychli, čemu to právě dnes unikli. A protože se dalo čekat, že se mnozí ani nemají kam vrátit, neboť jejich domovy mohly být hurikánem značně poničené, ne-li úplně zničené, nabídku dočasného ubytování přijali s úlevou - i když se dozvěděli, že jsou vlastně ve věznici, jejíž jednu část skutečně obsadily pravé trestankyně.

Nevadilo jim ani, že východ z věznice Mistretty je možný jedině létajícími bublinami, které by je zaručeně neposlechly, i kdyby je měli k dispozici, a že tu budou závislí na trojlístku mládeže z jakési daleké Evropy. Důležité bylo, že v Mistrettě bylo příjemné prostředí, hojnost dobrého jídla a každý dostal všechno zdarma. Nevýhodou bylo, že tu byli ve vězení a navíc tu chyběla televize.

A tady se projevil druhý Milčin úspěch. Vyzvala, aby se přihlásili všichni, kdo by si troufli své krajany bavit. A hned na místě se, zprvu váhavě, ale pak odvážněji, začali hlásit zájemci. Zakrátko měla možnost sestavit klasický divadelní soubor s poloprofesionálním uměleckým vedoucím panem Saturmanem, který už divadelní soubor spravoval, přihlásili se jí dvě klasické břišní tanečnice, pár hudebníků, zpěváci i několik loutkovodičů. Chyběly jim jen hudební nástroje, případně loutky, ale Milča jim slíbila, že se všechno pokusí obstarat, hlavně aby si připravili, co chtějí hrát.

První nesmělou vlaštovkou byli proto zpěváci. Zkoušeli zpívat bez hudebního doprovodu, ale ukázalo se, že mají hlas a když vybídli všechny, ať se přidají, dokázali rozezpívat celou jídelnu.

Jen z větve Mistretty, kde byly zavřené Cechapú, se ozývalo nesouhlasné pískání, posměšné bučení a kovové ramplování vším možným o mříže. Nemělo ale dlouhého trvání, Pavel oddělující mříže posílil o izolační protihlukové silové pole. Pak sice mohly revoltující Cechapú dál vyjadřovat nesouhlas i posměšky, jenže je nebylo slyšet.

„Musíme jim přivézt ty slíbené hudební nástroje, loutky, divadlo a nejlépe i nějakou nahrávací aparaturu,“ řekla Milča, co ostatně cítili všichni.

„Ráno odletíme do Malajsie,“ slíbil jim Pavel. „A vezmeme s sebou pana Saturmana.“

„Zdá se, že kultuře rozumí,“ souhlasila Zdenka. „Pomůže nám vybrat vhodné věci.“

„Jo, ale já už dneska padám únavou,“ prohlásila Milča. „Co si ustlat v některé zdejší cele?“

„Jsem pro,“ řekl Pavel. „Je jich tu volných spousta“.

„A jde se na kutě,“ řekla Milča.


Výlet do Malajsie ale dopadl jinak než čekali.

Zpočátku šlo všechno jako po másle. Všichni čtyři v jednom mesrini vzletěli ráno z Mistretty, nejprve letěli na sever a když se dostali na spojnici mezi fiktivním bodem v Baltickém moři a Indií, nabrali výšku, rychlost i směr. V nadstratosférické výšce letěli rychlostí blízkou rychlosti družic, ale ne až k cíli. Ve výšce přeletěli ještě Srí Lanku, ale nad Indickým mořem v půli cesty ke Kokosovým ostrovům zpomalili na podzvukovou rychlost, klesli do výškové hladiny dvou tisíc metrů a změnili směr k ostrovu, kde stála jejich »hacienda«. Tak jí ovšem říkali jen oni, slovo »hacienda« je obvyklé spíš ve španělsky mluvících zemích, než v Jižní Asii.

Stalo se ale, co Pavel nadhodil jen jako jednu z krajních možností. Na místě haciendy našli jen její základy, nacházející se na holé kamenné plošince. Okolní prales chyběl úplně - jako kdyby se jim hurikán zlomyslně pomstil za to, že mu vyrvali dvě stovky téměř jistých obětí.

„Postavíš ji tady znovu?“ zeptala se Pavla Zdenka optimisticky.

„Tady?“ zavrtěl hlavou Pavel. „Vždyť by tu byla nápadná jako papoušek v tělocvičně! Předtím ji skoro celou zakrýval prales, teď by přímo zářila do okolí.“

Přece jen klesli níž a zakroužili nad troskami. Všem třem to přišlo líto. Jen umělecký vedoucí Saturman se zvědavě rozhlížel po ostrově - tak holý ostrov tu nebyl vůbec obvyklý, všechny okolní pokrývala džungle, jen tu a tam s vyčnívajícími skalami.

„Poslyšte!“ všiml si ale Pavel znenadání něčeho, co ho přinutilo zastavit kroužení a ještě více se přiblížit.

„Co tam máš?“ starala se Milča.

„Vy to nevidíte?“ ukazoval jim kolem zbytků základů. „Ten prales kolem... přece vyhořel!“

„Máš asi pravdu,“ řekla Milča, když si také všimla stop ohně na většině pařezů. „Asi tu udeřil blesk a zapálil to.“

„Blesk by možná zapálil pár stromů, ale ne všechny!“ trval na svém podezření Pavel. „Předtím tu bylo všechno nacucané vodou, to by takhle neshořelo.“

Chvíli pak neslyšně telepatil se Sekem, ale pak se zamračeně obrátil na kamarádky.

„Žádný blesk - žádný hurikán!“ prohlásil s jistotou. Sek tvrdí, že pod námi je radioaktivita. A hodně silná radioaktivita! Ještě že nás před ní mesrini chrání!“

„Poslyš... to by ale znamenalo...“ zvážněla i Milča.

„Jo,“ pokýval Pavel hlavou. „Započteme si druhý atomový pokus o naši kremaci.“

„A sakra!“ ujelo i Zdence. „Co budeme dělat?“

V nehybně ve vzduchu visící mesrini bylo chvíli hrobové ticho.

„No - já bych tohle místo nejraději navždy opustil,“ řekl po chvilce Pavel. „Tady pro nás není a nebude zdrávo. A taky bych si rozmyslel stavět tu někde poblíž další Mistrettu. Haciendu objevili nějak moc rychle. A byl bych klidnější, kdybych tušil, co je sem přitáhlo.“

„Co ale budeme dělat?“ opakovala i Milča Zdenčinu otázku.

„Poletíme někam na trh a pan Saturman nám ukáže nějaké hudební nástroje, loutkové divadlo, vybereme si slušný DVD přehrávač a nakoupíme pár krabic filmů,“ rozhodl Pavel. „Pak se vrátíme do Mistretty pozvednout tamější kulturní úroveň. Tady bych to už raději ani nezkoušel.“

Chvíli se dohadoval s panem Saturmanem. Když mu konečně vysvětlil, co se dole pod nimi odehrálo, umělec se ho zeptal, zda si je tím jistý a jak to vlastně může tvrdit, když nic neměřil?

„Poslyšte - vy přece okamžitě poznáte falešný zpěv, že?“ odpověděl mu Pavel otázkou. „Věřte nám, my zase poznáme tohle. Kdybychom dole vystoupili z našeho letadla, stáli bychom v smrtícím záření. Jediné, čím si nejsme úplně jistí, je kdo tohle způsobil.“

„A máte aspoň na někoho podezření?“ zeptal se opatrně pan Saturman.

„Čína je z atomových velmocí nejblíž,“ pokýval Pavel nerozhodně hlavou. „Ale ta k ničemu takovému neměla důvod, ani bych ji moc nepodezíral.“

„Myslíte tedy jistě Američany, že?“ ujišťoval se Malajec.

„Jistotu nemáme,“ pokrčil rameny Pavel. „Byli by nejpravděpodobnější, ale... naši protivníci jsou Cechapú, a ti jsou rozšíření po celém světě. Byli i na vaší lodi, takže ta atomová nálož mohla stejně dobře pocházet i od Rusů a ani Čínu nemůžeme vyloučit. Co můžeme vyloučit s jistotou, je že to nebyl přátelský pozdrav.“

„Vaši protivníci mají zřejmě obrovskou moc a sílu,“ řekl vážně pan Saturman. „Jak už jsem pochopil, schováváte se před nimi, a to už dlouho. Tím víc obdivuji vaši víru ve vítězství!“

Cechapú vládnou světu,“ přikývl Pavel. „Jsou jich miliony a my jsme - nebudete mi to věřit - jen my tři. Proto se před nimi schováváme - jediným atomovým granátem by nás v mžiku spálili na prach všechny tři. Jenže - zneškodnili jsme jich více než milion a oni, ačkoliv proti nám použili už druhý atomový granát, nám žádnou škodu nezpůsobili. Odnesli to ovšem nevinní lidé, kteří se nacházeli poblíž. Jen doufám, že tady na ostrově nikdo nezahynul, předtím tu bylo úplně pusto.“

„Přesvědčovali jste nás včera, abychom ve vašem podzemním sídle raději vytrvali. Přiznám se, reptal jsem, jako mnozí. Ale tady jsem pochopil, že opravdu uděláme nejlépe, když zůstaneme v podzemí. Myši také nevylézají z děr, když cítí nablízku kočku.“

„Považujete nás za ustrašené myšky?“ usmál se Pavel. „Možná jsme malé myšky, ale oni se nás bojí víc než my jich.“

„No - jste ještě příliš mladí a nezkušení,“ přikývl pan Saturman.

„Mladí - možná,“ připustil Pavel. „I když vypadáme mladší, než ve skutečnosti jsme, protože jsme žili nějakou dobu v jiném čase. Ale s těmi zkušenostmi... nějaké už máme. Zpočátku jsme své protivníky zabíjeli - nevěděli jsme si s nimi jiné rady. Ale teď už je zneškodňujeme bez zabíjení, i když oni se nás snaží zabít pořád stejně.“

„Jak je ale zneškodňujete bez zabíjení?“ nechápal. „Děláte snad ze zlých dobré?“

„To opravdu nejde,“ pousmál se Pavel. „Teď je ale posíláme na jiné světy.“

„Onen svět je snad totéž co zabíjení, ne?“

„Není,“ zavrtěl hlavou Pavel. „My je tam posíláme živé. A ještě tam nějakou dobu žít budou, než doopravdy zemřou. Ale nebudou už škodit lidem v našem světě.“

„Přiznám se, úplně vás nechápu,“ řekl pan Saturman. „Ale ať je to jak chce, jestli jich jsou v našem světě miliony...“

„Je to obtížný úkol zneškodnit je všechny,“ přikývl Pavel. „Ale my máme proti ostatním lidem jednu výhodu. Rozeznáme je od lidí. A čas... čas zatím pracuje pro nás.“

„Kéž by!“ vzdychl si Malajec.


Na trhu v Bangkoku objevili bez problémů všechno, co potřebovali. Pan Saturman se trochu divil, když nakonec nic nekoupili. Pavel chvíli držel vybrané zboží v ruce, ale pak je obchodníkům vrátil se slovy, že si koupi ještě rozmyslí a za ochotu jim dal drobné šperky z pravého zlata.

„Nač ještě čekáte? To byly zaručeně nejlepší loutky, jaké tady najdeme!“ lamentoval Malajec. „Lepší zboží těžko najdete! A ten sitár před chvílí, to byl přímo skvost! Nejraději bych se tam vrátil! Ostatně - zaplatil jste jim »za ochotu« víc než by chtěli za zboží! Vážně neumíte ani nakupovat!“

„Potřebujeme ještě přehrávač DVD a nějakou slušnou zvukovou aparaturu,“ nedal se ovlivnit Pavel. „Kde je tady na tržišti najdeme?“

„A koupíte je?“ zeptal se pan Saturman.

„Koupíme pár desítek filmů na DVD,“ rozhodl Pavel. „Ale musíme mít na čem to přehrávat!“

Nechal si od obchodníka s elektronikou předvést několik typů přehrávačů - od těch malých, podobných notebookům, až po velké »domácí kino« s projektorem a reflexním plátnem. Obchodník ale dostal opět jen pár zlatých šperků »za ochotu« a všichni čtyři přešli k dalšímu obchůdku, kde si konečně Pavel podle Saturmanových rad vybral a konečně také zaplatil nějaké zábavné filmy.

„Pavle, zapamatuj pro nás tenhle šátek!“ přišla za Pavlem znenadání Zdenka, zaujatá šátky.

Pavel od ní vybraný šátek převzal, chvíli jej prohlížel a mnul v prstech. Šátek byl z pravého hedvábí, leskl se jako kovový a přecházel z jedné barvy do druhé podle úhlu dopadajícího světla.

„To byste měl své dívce koupit!“ poradil mu rychle pan Saturman. „Tohle jsou pravé skvosty, trvanlivé a krásné, budou ji dlouho zdobit!“

„Díky za radu,“ usmál se na něho Pavel. Šátek ale vrátil obchodníkovi a místo zaplacení si dal ukázat ještě několik dalších. Nakonec zaplatil jen »za ochotu« a nevšímaje si obchodníkových díků, pokračoval v prohlídce dalších krámků.

„To nechápu!“ vrtěl hlavou nesouhlasně pan Saturman. „To zlato - samo sebou, jestli to nebyl nějaký šmejd - bylo cennější, než kupec požadoval za dva takové šátky a vy jste mu je dal jen tak, »za ochotu«! Kdyby takhle »nakupovali« všichni, to by měli obchodníci radost!“

„Kdyby takhle nakupovali všichni, zruinovali by je,“ opáčil vážně Pavel.

„Jak to?“ zarazil se pan Saturman. „Opravdu jim platíte jen pozlacenými tretkami?“

„To ne,“ usmál se Pavel. „Zlato těch šperků je pravé, v současné době má jistě velkou cenu, ale - ne pro nás. Všiml jste si, kolik zlata už jsme obchodníkům vydali »za ochotu«?“

„No - je to trochu divné,“ připustil Malajec. „Nevšiml jsem si, že byste je měl v nějaké kapse a vlastně nemáte ani kapsy, ani aktovku nebo nějakou brašnu. Odkud vlastně ty šperky taháte?“

„Jen tak - ze vzduchu,“ řekl Pavel. „V Mistrettě jste se s tím přece už setkali. Nalistujete si na obrazovce podle chuti jídlo, klepnete na obrázek prstem - a jídlo se objeví na stolečku před vámi.“

„Tady přece není žádná taková obrazovka?“ namítal pan Saturman.

„My tři nepotřebujeme obrazovky,“ ujistil ho Pavel. „Nám stačí na cokoliv jen pomyslet. Jen tak jsem mohl rozdat zdejším kupcům už dva kilogramy zlata »za ochotu«.“

„Dva kilogramy zlata?“ vytřeštil oči Malajec. „To myslíte vážně? Kde by se tady vzaly?“

„Jistě,“ přikývl Pavel. „Stejně jako se vezme všechno, co si kdo přeje v Mistrettě.“

„Ale když vám stačí pomyslet... proč tady potom obcházíme zdejší obchody?“

„My můžeme mít všechno, na co jen pomyslíme,“ řekl Pavel. „Ale podmínkou je, že to aspoň jednou musíme získat jinak. Postačí, když to chvíli podržím v ruce. Až se vrátíme do Mistretty, dám do nabídky všechno, co jsem tady měl v ruce a můžete si to pak přát i vy. Sitáry, loutky, šátky, sárí, ale i přehrávače a domácí kino s projektorem.“

„Proč jste tedy kupoval ty filmy?“ namítal Malajec.

„Také jsem je jen potřeboval na okamžik podržet v rukou,“ ujistil ho Pavel. „Jenže když dám obchodníkovi něco »za ochotu«, dám to jemu samotnému. Když ale zboží odeberu, musí i kupec za ně zaplatit, takže jsem vlastně zaplatil autorům těch filmů.“

„Ale to neodebrané zboží může kupec prodat někomu jinému,“ namítal pan Saturman.

„Jistě,“ přikývl Pavel. „Takže pro tentokrát nepřijdou zkrátka ani výrobci zboží. Ale zkus si představit, že takhle bude »nakupovat« každý. Každému stačí zboží krátce podržet v ruce a zaplatit jen »za ochotu«.“

„To by... to by opravdu všechny zruinovalo!“ zarazil se Malajec. „Kdo by vyráběl další zboží, kdyby mu všechno zůstávalo?“

„Žili jsme nějakou dobu ve světě, kde to tak funguje,“ řekl Pavel. „Nikdo tam nevyrábí proto, aby své výrobky dobře prodal. Ale nikdo tam ani nehladoví. Vždyť i výrobci dostanou všechno, co potřebují. Tahle technologie je zkrátka taková.“

„Kdo ale v takovém světě potom pracuje?“ zděsil se Malajec.

„Všichni,“ usmál se Pavel. „Podívej se - i ty můžeš mít v Mistrettě všechno, po čem zatoužíš. Ale když jsme hledali umělce, aby ostatní zabavili, přihlásil ses. Proč?“

„Protože to umím!“ opáčil Malajec. „Chtěli jste někoho, kdo umí dělat divadlo, aby se ostatní lidé nenudili! Proto jsem se přihlásil!“

„No vidíš!“ usmál se Pavel. „Máš v Mistrettě všechno co potřebuješ, ale když ostatní potřebují tvé umění, přihlásil ses. A budeš tam dělat s dalšími nadšenci divadlo. Budete se snažit dělat je co nejlépe a bude to jistě bavit i vás. Nevšiml sis, že tam nepadlo ani slovo o odměně, mzdě, gáži, nebo o jakýchkoliv penězích?“

„Nepadlo, ale očekáváme...“ zarazil se Malajec.

„Očekáváte, že za své umění něco dostanete, že?“ dokončil za něho Pavel. „A nedostanete? Můžete mít, nač si pomyslíte, pokud je to v nabídce. A co v nabídce není, můžeme tam doplnit, stačí získat jeden jediný kus jako vzor.“

„Ale co třeba ty šátky?“ vyhrkl pan Saturman. „Když vám stačí jediný, proč jste jich prohlížel jeden po druhém tolik?“

„Protože byly každý jiný,“ upozornil ho Pavel na ten drobný rozdíl. „Lišily se barvou, vzorem, velikostí i materiálem. Ženy a dívky potřebují výběr, nebavilo by je být oblečené všechny stejně.“

„Muslimky nosí všechny stejné oblečení,“ namítal.

„Ano, ale všiml jsem si, že ty, co nosí brýle, mají každá jiné,“ usmál se Pavel.

„Ale když může mít každý nač si pomyslí... potom by mohl hrát divadlo každý!“

„Mohl,“ přikývl Pavel. „A každý může hrát na mistrovský sitár, který jsme právě dnes získali do nabídky, že? Jenže někdo bude hrát jako anděl, druhý bude falešně vrzat, že to vůbec nebude k vydržení. Ten druhý toho asi brzy nechá a hrát lidem bude jen ten, kdo to bude opravdu umět. A to samé platí o divadle, ne? Myslíš, že budou v Mistrettě všichni hrát divadlo?“

„Doufám, že ne!“

„A nejspíš doufáš správně,“ přikývl Pavel. „Každý člověk může být v něčem lepší než ostatní, ale každý v něčem jiném. Někdo bude hrát divadlo, jiný bude hrát na sitár, v Mistrettě máme břišní tanečnice, pár žonglérů... a to mluvíme jen o umění. Oborů, ve kterých se dá vyniknout, je ale víc. Někdo může vyřezávat loutky, aby měli loutkoherci větší výběr postav, ale někdo se může projevit i jako kuchař.“

Angličtina nerozlišuje tykání od vykání, ale mezi Pavlem a panem Saturmanem vznikl poměrně rychle vztah, vyjadřující na jedné straně úctu pana Saturmana a na druhé Pavlův kamarádský přístup. Jako kdyby pan Saturman Pavlovi vykal a on jemu tykal.

„Co bude dělat kuchař, když nebude mít strávníky?“ namítl pan Saturman.

„Nebude?“ zpochybnil to Pavel. „Když někdo upraví jídlo, jaké není v nabídce, může požádat o jeho vložení, případně náhradu. A já mu klidně vyhovím. Ale to neznamená, že budou spokojeni všichni! Někdo může být naopak nadšený z kuchaře, jehož jídla se právě něčím od hlavní nabídky liší. I kuchař může být umělec a jeho díla uměním.“

„A vy sám... jste jediný, kdo umí vkládat položky do nabídky těch obrazovek?“

„Holky by to v nouzi taky zvládly,“ ujistil ho Pavel, „ale já to umím nejlépe, proto to dělám.“

„Ale co až se najde někdo, kdo to bude umět lépe?“

„Bude-li nás víc, půjde nám to aspoň rychleji,“ řekl Pavel. „Já přece nemohu nikdy zvládnout všechno. Potřebovali jsme sitár, loutky a videa - a musel jsem pro ně letět až do Malajska a vzít si s sebou odborníka, abych nevložil do nabídky nějaké šmejdy.“

„A teď může mít mistrovský sitár každý, kdo si vzpomene,“ zahučel trochu nesouhlasně pan Saturman. „Každý - i naprostý hudlař!“

„...kterého to ale brzy omrzí,“ doplnil ho Pavel.

„Omrzí,“ souhlasil pan Saturman. „A ten hudlař vyhodí mistrovský sitár na smetiště. To není správné! Mistři svůj sitár oslovují jako živou bytost, s úctou!“

„Mohou v tom přece pokračovat,“ souhlasil Pavel. „A jejich sitár se jim odmění královským zvukem, na jaký se hudlař nezmůže. A největší mistři se nespokojí se sitárem z nabídky, ale dojdou si za výrobcem, aby jim udělal ještě mistrovštější!“

„Proč by to ale dělal?“

„Třeba aby se jeho dílo hned neocitlo na smetišti,“ pokrčil rameny Pavel. „Žádný mistr přece nechce vidět své dílo na smetišti - a jistě je mnohem raději svěří skutečnému mistru, který bude jeho sitár oslovovat s úctou jako živou bytost.“

„Ve vašem světě je možné všechno,“ vzdychl si pan Saturman.

„Skoro všechno,“ napadla Pavla najednou kacířská myšlenka. „I to, aby si u Seka objednávaly jídlo ženské Cechapú...“

Ta kacířská myšlenka se ho ale jen tak nepustila.

Jak to, že na něco takového nepřišli Cechapú za ty miliony let, co jim Sek odmítá poslušnost? Proč nevytvořili kastu lidských otroků, kterým Sek poslušnost neodmítne a kteří by je obsluhovali jako předtím? Jistě měli na Zemi takových otrocky věrných služebníků mraky!

Nebo - že by na to prostě nepřišli?

To snad není možné! Cechapú si vyšlechtili vyvolený národ, který jim poskytuje inteligentní hostitele! Příslušníci toho národa jsou přece na Zemi proslulí svou inteligencí! Ti aby nepřišli na něco tak jednoduchého? Vždyť je mezi nimi nejvíc nositelů Nobelových cen v různých oborech!

Ano - ale... opravdu to svědčí o jejich inteligenci?

Pomineme stranou, kdo Nobelovy ceny uděluje. Jsou to Cechapú - vzájemně si je udělují podle toho, co se jim hodí. Nejlépe je to znát na Nobelově ceně míru, kterou zdánlivě »nestranný« výbor beze studu už vícekrát udělil největším válečným zločincům našeho světa.

Dobře, tahle komise může být podjatá. Ostatně - nachází se v Norsku a nemá nic společného se Švédskou, udělující ty vědecké. Je ale ta část ve Švédsku nestrannější? Jsou nositelé Nobelových cen hodní té pocty? Jsou-li mezi nimi Cechapú, nemohou jejich »objevy«»vynálezy« pocházet ze starších civilizací, kterými v trvání věků propluli? Pak by jim stačila jediná přednost - paměť!

Jenže - Cechapú bezesporu inteligentní jsou. To, jak si celý svět omotali kolem prstů, svědčí o nepochybné inteligenci. V pohádkách se stane králem i hlupák, ale vladař musí být inteligentní, aby odolal všem intrikám. A pokud je králem hlupák, je to jen loutka, na jejíž hlavu se časem snese hněv lidí, ale ve skutečnosti za něho vládne někdo jiný. Někdo v pozadí, šedá eminence, či jak se ti praví nepostižitelní chytrolíni a frikulíni nazývají.

Ano - ale... Cechapú jsou bezesporu mistry intrik a skrytého vládnutí. Vládnou našemu světu od začátku, již od starověkých civilizací, které si občas popostrčí ve vývoji tím, že mezi lidi vypustí něco, co vzniklo v dávných dobách u jiných civilizací, dokonce i na jiných světech! Ve vládnutí jim přece pomáhá i pověst inteligentních a nenahraditelných odborníků - podívejte se, vy lůzo, vždyť si bez nás ani nebudete vědět rady, tak pěkně mlčte a otročte do roztrhání těla! A Nobelova cena je jen jednou z takových pomůcek. Kolik jiných vědců by si cenu zasloužilo víc, ale nedostalo ji?

A když je něčeho opravdu potřeba a není to v jejich věkovité paměti, protože to jiné bytosti na jiných světech nepotřebovaly, pak jejich vynalézavost nestojí za řeč, natož za obdiv. Obyčejný pluh vynalezli obyčejní lidé - bratranci Veverkové nebyli žádní Cechapú! Už protože za tento skutečně epochální vynález prakticky nic nedostali - jen dobré vědomí, že se jim podařilo něco, co lidem usnadní práci a pomůže zajistit dostatek chleba. Cechapú nikdy nic takového nepotřebovali, ti raději poslali na pole smečku vyhladovělých otroků, kteří je za misku jídla zorali, zapřaženi do postrojů u primitivních háků. Cechapú vynalezli otroctví a když nebylo udržitelné, »zmírnili« je do podoby pouhého nevolnictví s daněmi, desátky a robotou, časem přetvořené do otroctví finančního.

Má jim být lidstvo vděčné, že na tak potřebnou věc, jako je pluh, Cechapú nepřišli za tisíce let, vyplněných dřinou obyčejných lidí, kterým celou tu dobu vládli?

A jakou užitkovou hodnotu mají jejich moderní vynálezy?

Nejvíc jich přece zneužili k vytváření válečných nástrojů a zbraní. Dodnes se někteří chlubí Nobelovými cenami za vynálezy, umožňujícími co nejlépe a efektivněji vraždit! Mezi nositeli této ceny najdeme rovněž Cechapú, kteří vymysleli léky, které neléčí a nemoci jen pozdržují - a lidé, životně závislí na jejich lécích-nelécích, pak ochotně a tvrdě platí i za pouhou iluzi léčení!

Jiní Cechapú zatím úspěšněji vyvíjejí další zákeřné nemoci. Španělská chřipka, ptačí chřipka, prasečí chřipka, ovčí chřipka, či jak se ty umělé zabijácké nemoci jmenují, nemusely přece všechny pocházet od Lucifera! Mohli být pod nimi podepsaní i jiní, jen aby lůza žila ve stálém strachu! A když lékaři s obrovskou slávou oznámili, že některou obávanou nemoc definitivně zničili, jako se jim v minulém století »podařilo« u pravých neštovic, pak ji mají někde dobře uschovanou, aby ji mohli vytáhnout v pravou chvíli, až lidé přijdou o veškerou pracně získanou imunitu...

A jiní zatím ve vojenských laboratořích tajně šlechtí ještě zákeřnější nemoci, jaké se ve světě předtím ani nevyskytovaly - antrax, AIDS... hnus, velebnosti!

Vládnout ale dovedli vždycky a dovedou to dodnes. Podařilo se jim stvořit lidskou společnost životně závislou na jejich vládě. Kde je odstraní, tam se hospodářství rychle zhroutí. A lidé ještě cítí vděčnost, když se pár cizinců Cechapú nad nimi »obětavě« ujme vlády a ještě jim utáhne chomouty. Jako naposledy ve Francii, kde se o rozvrácené bankovnictví přihlásili američtí bankéři. Vytasili se dokumenty, podle kterých jim v bankách patří rozhodující podíly, uvedli je rychle do chodu - ale hned toho využili ke skoupení mezitím zkrachovalých francouzských podniků. Tak se sice Francie poměrně rychle vzpamatovala, ale za cenu další ztráty samostatnosti.

Ale Zdenka už slibovala, že to tak nenechá...


Návrat do Mistretty byl ve znamení úspěšného »nákupu«, ale také pod dojmem radioaktivního zamoření na místě bývalé haciendy. Někdo tam proti trojlístku už podruhé použil atomový úder, ale kdo? Kdo nebral ohledy na okolní obyvatele, které může radioaktivita již brzy ohrozit? Lidé dnes mají díky hurikánu jiné, důležitější starosti, v současné době snad nehrozí, že se na zamořený ostrov vypraví podívat ze zvědavosti, ale radioaktivita se může nekontrolovaně šířit i větrem a vodou.

Kdo si tohle vzal na svědomí? A - má vůbec nějaké?

Problém je v tom, že Cechapú si navzájem neškodí, ale na lidi se neohlížejí. Vzájemně se před návštěvou zamořeného ostrova jistě včas varovali - ostatně, i kdyby se někdo z nich ocitl ve smrtící radiaci, nic to pro něho neznamená - získá nové tělo a žije si dál, žádná velká škoda mu nevznikne. Svědomí tedy mohou mít čisté jako sklíčko - nepoužívají je přece.

Trojlístek se svědomím zabýval častěji, ale s radiací si nevěděl rady. Museli se spolehnout na to, že to nějak dopadne - a věnovat se tím víc deratizaci, lhostejno ve kterém koutě světa. Evropa - Asie - Afrika - Amerika, všude ještě žily a lidem škodily spousty mimozemského zeleného rosolu. Nejprve bude třeba Zem od něho očistit.

Dalším cílem trojlístku i s jeho poradcem se stala věznice či dnes spíše útočiště Mistretta.

Vrátili se z výletu brzy - svou roli v tom hrálo zklamání ze zničené haciendy. A jakého druhu to zničení bylo! Kdyby ji zničil hurikán, vystavěli by novou a začali by se rozhlížet po vhodném místě pro další podzemní útočiště. Takhle jim nezbylo než vytrvat v Mistrettě.

Uvítala je ale oslavná hudba. Někteří obyvatelé Mistretty při zvědavém procházení nabídek objevili, že se v tabletech znenadání objevily nové položky. Rozkřiklo se to mezi nimi jako blesk. Hudebníci konečně získali pořádné nástroje, divadelníci objevili vajangy i marionety pro tradiční malajské divadlo. Ostatním udělaly radost i další novinky - ženy se pyšnily pestrobarevnými šátky, některé už měly i nová sárí a radost vyvolaly i voňavky a kosmetika. Dospělí objevili i nové hračky pro děti - tady je mohl mít každý a některé děti dostaly i první hračky v životě.

Jako o Vánocích... které ovšem muslimové neslaví...


Pavla v noci pronásledovaly příšerné sny.

Ve snech znovu oblétával »jejich« ostrov, kde ale opět stála jejich »hacienda«. Jenže tentokrát z ní vycházel průvod kostlivců. A ke všemu skandovali jednu větu: »Proč jste nás v tom nechali?«

Ve snu je možné všechno. Kostlivci chodí a mluví, dokonce česky, bublina mesrini propouští zvuky, jenže ve snu se ničemu nedivíme jako v bdělém stavu, takže to Pavla hodně urazilo.

Sletěl níž a začal na kostlivce pokřikovat, že jejich smrt přece způsobili Cechapú, ale ti si to nechtěli nechat vymluvit. A natahovali po něm kostnaté pařáty, jako kdyby ho chtěli stáhnout dolů k sobě, do spalující radiace. Marně se jim snažil vysvětlit, že k nim dolů nemůže, protože na světě ještě zůstalo příliš mnoho Cechapú, kteří zabíjejí lidem duši a berou jim jejich těla.

Konečně se ulehčeně probudil.

Jenže v té chvíli si uvědomil, že ti kostlivci - měli pravdu.

Nejen Cechapú, i trojlístek ponese zodpovědnost za smrt lidí v radioaktivním pekle ostrova! Cechapú je způsobili, ale oni... oni tomu přece mohli zabránit!

Vyskočil z pohovky a zapadl do hygienického kvádru, odkud se obratem vrátil oblečený do mimozemského obleku. Jenže to už na něho Milča se Zdenkou čekaly.

„Kam ten spěch?“ začala Zdenka.

„Vrátím se do Malajsie,“ sdělil jim tónem, nepřipouštějícím odpor. „Musím napravit, co jsme tam včera zanedbali.“

„Cože jsme tam zanedbali?“ podivila se opravdu upřímně Zdenka.

„Nechali jsme tam ostrov plný radioaktivity,“ připomněl jí.

„Ale co s tím chceš dělat?“ podivila se i Milča.

„Požádám Seka, aby celý ostrov vyčistil,“ odvětil Pavel. „On to dokáže! Slízne zamořenou vrstvu z celého ostrova - a pod tím je přece neradioaktivní podklad! Ten ať tam klidně nechá!“

„Poletíme tam tedy všichni tři?“ zeptala se Zdenka.

„Vy byste měly zůstat tady a pomoci zdejším lidem přizpůsobit se,“ navrhl oběma. „Poletím tam sám, už protože mě to napadlo.“

„Možná by ses neměl spokojit se slíznutím vrchní zamořené vrstvy,“ napadlo Milču. „Kdybys nechal zmizet celý ostrov, bylo by to asi lepší.“

„To by ale Cechapú ještě víc upozornilo na to, že nám to nebylo lhostejné!“ namítl.

„Jenže taky by jim to dalo najevo, že máme větší možnosti, než čekají!“ přidala Milča. „Oni dokázali celý ostrov spálit a zamořit, ale úplně zničit by ho nedokázali.“

„Zřejmě si neumíš představit, co dokáže termojaderný výbuch větší ráže,“ řekl.

„Ale dovedu,“ ujistila ho. „Mohli by takový ostrůvek úplně vymazat z mapy, jenže by přitom zdevastovali další stovku sousedních ostrovů a zabili tisíce lidí, zatímco já věřím, že to Sek dokáže nejen bez hromových efektů, ale že si toho na sousedních ostrovech nikdo ani nevšimne, dokud celý ostrov úplně nezmizí.“

Pavel se nad tím trochu zamyslel.

„Dobře, zkusím to,“ slíbil. „Ještě nevím, jak to půjde. Může se ukázat, že to pro Seka bude příliš velké sousto. Umí hmotu vytvářet i likvidovat, ale přece jen je rozdíl, když má udělat předmět zvící jednoho kilogramu a když mu poručím likvidovat tisíce tun ze zamořeného ostrova.“

„Jenže tím by Cechapú dostali opravdu nepřehlédnutelné varování, že se staví proti větší síle, než si dovedou představit,“ opakovala Milča.

„A ty myslíš, že by je to zastrašilo, aby už nedělali nic takového?“ vrtěl hlavou nesouhlasně. „Spíš bych se obával, že by je to mohlo vyprovokovat k nějakému šílenství. Víš přece o jejich plánu nechat na Zemi explodovat všechny atomové nálože, mají jich nasyslených desítky tisíc, načež by sami utekli do sousedního vesmíru.“

„Jenže cestu do Negetty mají uzavřenou,“ připomněla mu. „Takové gesto by nezlikvidovalo jen lidi, ale i je samotné.“

„Chcípající kobyla nejvíc kope,“ vytasil se Pavel s lidovým rčením.

„Hele - leť to tam uklidit, ať se to moc nerozleze do okolí,“ pobídla ho Milča na znamení, že už další námitky nemá. „My se podíváme po zdejších lidech. Možná i to bude zajímavé.“

„Tak čao, dámy!“ rozloučil se Pavel a zmizel.


Dívky na přání zachráněných nahrazovaly závěsy ve dveřích jednotlivých cel důkladnějšími dveřmi, aby lépe chránily soukromí obyvatel. Stranou vytvořily dva nové sály - menší divadelní pro tradiční malajské vajangové divadlo a větší s koncertním pódiem pro popovou skupinu, která se zde měla střídat s divadelním souborem.

Ale už také musely řešit první spory. Pohybovaly se po Mistrettě s lehkostí starousedlíků, až je noví obyvatelé začali přijímat za rozhodčí ve svých sporech. První, docela malicherný spor vznikl mezi dvěma hudebníky. Oba hráli na sitár, oba si svůj nástroj pořídili po poslední návštěvě trojlístku s panem Saturmanem v Malajsku, ale oba žádali, aby jejich konkurent přestal hrát.

Bylo by těžké rozsoudit, kdo z nich je lepší hudebník a kdo má tedy právo hrát na mistrovský sitár, ale Milča rozhodla spor tak, že hudební kvalita nezakládá žádná práva a výsady - hrát prostě mohou oba a jestliže jeden hodlá hrát na hlavní chodbě, pak asi bude lépe, když dostanou příležitost předvést své kvality oba. Dalo se to vyřešit i dvěma novými hudebními salónky, které jim Milča na požádání vytvořila na protilehlých koncích chodeb Mistretty, aby se co nejméně navzájem rušili.

Druhým kamenem úrazu se i po oddělení těchto kohoutů stalo, že jeden hrál zadarmo, kdežto druhý začal ve svém divadle vybírat vstupné a pak si přišel stěžovat, že mu jeho konkurent nekalým způsobem odvádí posluchače,

„To je přece přímo klasický dumping!“ stěžoval si nejprve panu Saturmanovi a pak i dívkám, které jejich spor přilákal.

„Ale to je naprosté nepochopení!“ prohlásila Milča. „Všichni považujeme Mistrettu za něco podobného lodi. Dokud jsme všichni na jedné lodi a považujeme se za její posádku, nikdo se přece o žádné peníze nestará! Námořníci také během plavby nedostávají peníze! Také musí počkat, až jim plavba skončí, ne?“

„Ale to je nespravedlivé!“ namítal hudebník. „Kdybychom byli opravdu všichni na jedné lodi, proč tedy někdo dostává rakiji a jiní ne?“

„Co je to?“ zeptala se Milča.

„Nevíte, co je to rakije?“ nechápal hudebník. „No prostě alkohol, jako whisky nebo gin! Proč na to má někdo nárok a my ne?“

„Tady má někdo nárok na gin, nebo whisky?“ podivila se Milča. „Máte pravdu jen v jednom, alkohol není v nabídkách nápojů. Jestli tady někdo má rakiji, pak ji musel mít u sebe už od tajfunu, tady ji určitě nezískal.“

„A nemohla byste, slečno, dát rakiji do zdejší nabídky?“ přimlouval se za kolegu umělce pan Saturman. „Ať má dušička pokoj! Pavel přece říkal, že to umíte i bez něho!“

„Víte dobře, pane Saturmane, že je k tomu potřebný vzorek,“ odpálila ho Milča. „Otevřená, poloprázdná a kdoví od koho ocucaná láhev nějakého pochybného chlastu vzorkem být nemůže. Kromě toho - proč tady nenajdete prakticky žádný alkohol? Protože zkracuje lidem život.“

„Vy tedy patříte k zastáncům prohibice?“ zeptal se jí pan Saturman zvědavě. „Pravda, říká se, že alkohol zkracuje život, ale - to snad je věc těch, kdo pijí, ne?“

„Alkohol vám může zkrátit život až o šest set let,“ řekla Milča vážně.

„Ale když těch šest set rozpočítáme na dvě stě lidí, pak na každého vyjdou tři roky, ne?“

„Ne,“ přitvrdila Milča hlas. „Šest set let pro každého. Po příchodu do Mistretty jste dostali od Pavla každý jednu pilulku, vzpomeňte si! Ta pilulka léčí, ale navíc lidem prodlužuje život - jenže kdo ji ve svém břiše zalije alkoholem, zničí ji. Máte teď všichni možnost žít sedm set let - ale kdo bude pít, zkrátí si život na dobu, obvyklou bez pilulek. V nejlepším případě na sto let, v horším jen polovina.“

„Takže když si Dino někde potají popíjí rakii, zkracuje si život?“ došlo panu Saturmanovi.

„Každý, kdo sem propašoval nějaký alkohol a tady ho pije, zkracuje si život!“ řekla Milča.

...počkej, Milčí, to platilo pro starší typ ovrósje, ale všichni tu mají nové... upozornila Milču telepaticky Zdenka, aby to ostatní neslyšeli.

...já to vím, ale proč to nezkusit?... odvětila jí stejně neslyšně Milča a Zdenka radši zmlkla.

„Ale... to vypadá skoro jako... trest smrti za chlast...“ zarazil se pan Saturman. „Není to příliš přísné? Vždyť to nikdo o těch... pilulkách nevěděl...“

„Je to částečně i naše vina,“ připustila Milča. „Nenapadlo nás, že by někdo zachraňoval mimo holého života i chlast. Tady žádný neseženete, předpokládali jsme tedy, že vám to varování dáme až při odchodu z Mistretty.“

„...poslyšte...“ pokračoval pan Saturman. „...nedal by se ten ortel ještě... zmírnit?“

„To víte, že se dá zmírnit!“ odvětila Milča. „Ale ovrósje - ty pilulky - mají jednu nevýhodu. Je v nich život, proto se nedají vložit do nabídky a proto jsou tak vzácné! Pavel ho tam vkládá ze svého - a někdo ten život lehkomyslně zabije pitomou rakijí! Vás by to nerozzlobilo?“

„Jistěže jste nemohli ani tušit, že někdo zachrání právě alkohol,“ přimlouval se za viníka pan Saturman. „Ale bylo to snadné, na placatou láhev v náprsní kapse snadno zapomenete a vzpomenete si na ni až v bezpečí. A protože nás před tím nikdo nevaroval...“

„Jo, však to uznáváme!“ přerušila ho Milča rozmrzele. „Bylo by ale dobré, kdyby se alkoholu všichni, kdo nějaký mají, zbavili. Pavel samozřejmě všechny zkontroluje, případná zničená ovrósje nahradí, ale co kdybyste nám to taky trochu usnadnili? Stačí vylít chlast a sklo dát do odpadů.“

„To se tady jistě brzy rozkřikne,“ ujišťoval ji pan Saturman - zejména když starší opálený pan Dino demonstračně vhodil - už prázdnou - placatici do odpadkové anihilační nádoby, která ji ihned bezhlučně zničila.

„Dobrá - vrátila bych se k původnímu sporu,“ řekla Milča, aby alkoholovou mezihru konečně spláchla. „Nač ještě potřebujete vstupné, když jste tady dostal zdarma hudební nástroj a všechno, co potřebujete? Jestli to bylo kvůli chlastu, tak doufám, že je to už bezpředmětné!“

„Nebylo to jen kvůli chlastu,“ bránil se hudebník. „Víte, my mistři dodržujeme zásadu nikdy nehrát zadarmo! Musíme si přece vážit svého umění!“

„Můžete si ho vážit i tak,“ ujistila ho Milča. „Opravdu dobří mistři nikdy nehrají zadarmo, ale ti ještě lepší vědí, kdy si mohou dovolit hrát zadarmo, aniž by tím vážnost jejich umění utrpěla!“

„Myslíte?“ znejistěl hudebník, když mu Milča nabídla příležitost vycouvat ze sporu bez ztráty vážnosti přihlížejících.

„Jsme přece i tady na jedné lodi!“ doplnila Milča. „Už jste slyšel, že by kapitán platil lodní kapele po každém vystoupení?“

„No dobře - jsme na jedné lodi, to je něco jiného,“ ustoupil se ctí i hudebník.

Zdenka se na všechny jen usmívala.

Milča to tedy zvládla!

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:45