Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat na planetu Zemi

Pavel se vynořil z Ančova ve viditelném mesrini - na Bah-krukéči neviditelné neměli a Sek je na Zemi jen převzal. Milča se Zdenkou ho proto pochopitelně viděly, ale všimly by si jeho příletu už podle víru v kráteru Ančova.

„Povídej!“ dychtila hned Zdenka.

„Poleťme domů!“ vyzval je Pavel. „Povíme si to v klidu.“

Musel letět pomalu a nízko, aby ho nezachytily radary Protivzdušného vojska Armády České republiky - kdo ví, jaký magor u nich sedí! Pravděpodobnost sestřelení mesrini byla pořád nulová, ale mohli by vysledovat nové Doupě. Pavel dokonce uvažoval, že radši poblíž Ančova přistane a vymění mesrini za zdejší neviditelné, ale pak nad tím mávl rukou - bylo pozdní odpoledne, slunce zapadlo a snášel se soumrak, takže objevení Doupěte příliš nehrozilo.

Doletěli v pořádku a u lehké večeře začali probírat výsledky Pavlovy návštěvy.

Žádost o svět Mlávydó byla troufalá, ale i Nokimcha zřejmě uznal, že by mohla mít naději na úspěch - šest miliard lidí bývá v Zuznelai rozprostřených nejméně na dvanácti světech, přitom mají novější Seky, přeplněnost Země je tedy mimo diskusi. Nokimcha sice tvrdil, že to nezachrání ani Mlávydó, ale přece jen - postačí vystěhovat tam dvacetinu nejohroženějších, které tam Sek uživí, tím ulehčí Zemi a zbytek budou muset dohnat co nejrychlejší stabilizací pozemského hospodářství, kde může Sek přispět jen v nejpotřebnějších místech.

„Myslím si, že nejvíc Zemi prospěje úplné odzbrojení,“ tvrdil Pavel. „Nepřeberné prostředky, zbůhdarma utopené v armádách, dnes lidem škodí, ale když se použijí pro lidi místo proti nim, musí se všechno zlepšit.“

„Jen jestli to zase někteří šizuňkové nerozkradou do vlastních kapes!“ starala se Milča.

„A koho bys chtěl posílat do Mlávydó?“ chtěla vědět Zdenka.

„Jak říkám - do Mlávydó bych posílal ty nejohroženější,“ opakoval Pavel. „Začal bych těmi, kdo nic nemají a přitom nejvíc potřebují - bezdomovci. Po nich tam pošleme nejchudší a nejstarší - spousta lidí je na tom špatně zdravotně a přitom právě ti mohou v Mlávydó získat nový život, když jim ještě na Zemi dáme ovrósje a na Mlávydó zorganizujeme školení pro nový život.“

„Ale co na Zemi?“ starala se Milča.

„Zemi ulevíme i tím, že odsud vyvedeme ty, o které se ostatní museli starat,“ uvažoval Pavel. „No a to ostatní... můžeme jen doufat, že se nesesype všechno najednou.“

„Až na jednu maličkost,“ podotkla Zdenka. „Jsi si nějak moc jistý, že všichni ti staří a bezmocní budou s přesunem na Mlávydó souhlasit...“

Pavla to trochu zarazilo.

„Proč by nesouhlasili?“ nechápal.

„Spousta ti asi řekne, že radši zemřou na Zemi než aby odešli kamsi do neznáma,“ dodala.

„Ani když jim řekneme, že Mlávydó je tak trochu ráj na zemi?“

„Neuvěří ti,“ zchladila ho.

„A co když jim nabídneme jen cosi jako »ozdravný pobyt« se slibem návratu, jakmile o něj požádají?“ licitoval.

„To vypadá o něco lépe,“ přistoupila na to Zdenka. „Ale i tak je budeš muset hodně přemlouvat. Nevím, kolik ti to zabere času, ale řekla bych, že tě to přemlouvání bude zdržovat, takže jich zas až tak mnoho neukecáš.“

„Na přemlouvání si někoho najmeme,“ mávl rukou Pavel.

„Já bych začala s televizí,“ řekla Milča. „Má největší vliv.“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasil Pavel.


Většina televizních stanic ukončila vysílání ze dne na den a zbývající držely pohromadě jen silou vůle. Technikům se jakž takž dařilo udržet zařízení provozuschopná, ale redakce osiřely. Staří pracovníci sice odkudsi přitáhli nové hlasatele a hlasatelky, ale na nich bylo znát, že to nejsou žádní profíci. Tito amatéři byli ale ochotní táhnout to dál zuby nehty a jen proto televize vysílala.

Lidé jim ale byli vděční a amatérismus jim rádi odpustili, hlavně že úplně neoněměly všechny televize. Komerční stanice se totiž zhroutily všechny, nabídka pořadů se ze dne na den ztenčila na zprávy, proložené jen několika filmy pro pamětníky, ale lidé byli brzy vděční i za to málo.

Podivný trojlístek - chlapce a dvě dívky - zpočátku nikdo nebral vážně. Už na vrátnici je čtyři nekompromisní kerberové od ochranky chtěli v první chvíli prostě vyhodit.

K jejich údivu se ale podivná trojice znenadání rozplynula a vzápětí se objevila za turniketem. Dva kerberové se za nimi rozběhli, ale když už po nich vztahovali ruce, trojice se opět rozplynula, aby se objevila o kus dál. Kerberové zůstali stát s otevřenými ústy a trojlístek se bez překážek dostal do hlavního »News roomu«, kde právě mladičká hlasatelka předčítala světové zprávy, tak jak jí přicházely do redakce.

„Co tady chcete, vy tři?“ obořil se ve dveřích na příchozí polohlasem jeden z techniků.

„Chceme promluvit k národu,“ požadoval drze chlapec.

Nejspíš nemohl říci nic vtipnějšího. Všechny tím rozesmál, od postarších techniků po zcela čerstvé, ještě neotrkané hlasatele.

„A co chcete národu sdělit, holobrádci?“ zeptal se jich se smíchem jeden vousatý technik.

„Zkus nás chvíli brát vážně i ty, holobrádku!“ vrátil mu chlapec posměšek.

Technika samozřejmě rozesmál ještě víc, jenže když si chtěl prohrábnout plnovous, zarazil se. Tváře měl hladké jako ti tři.

„A sakra!“ ujelo mu. „Co je zas tohle?“

„Že bys nás měl brát vážně, skinheade!“ zopakoval chlapec radu, jen s jiným zakončením.

Technik se chytil za hlavu - a skutečně ji měl holou jako koleno, v zrcadle by se nepoznal.

„Co to tady, proboha, vyvádíte?“ zamračil se na ty tři, ale už se jim nedokázal posmívat. Holá hlava i tváře mu napovídaly, že tohle nebude jen tak.

„Chceme něco sdělit národu,“ opakoval kluk. „Ale myslíme to vážně a kdo nás vážně nebere, nepostačí se divit. Nikomu neublížíme, ale ...ušetřil jsem vám právě výdaje za holiče i kadeřníka.“

„Kdo jste vlastně, vy tři?“ vyjel na ně zhurta i další ze starších televizáků.

„Jsme z vesnice, která neexistuje,“ řekl kluk poněkud záhadně. „Přišli jsme ze světa za skálou vysvětlit lidem, co se ve světě v poslední době stalo a zejména, jak z té kaše ven.“

„Takových zpráv máme dneska habaděj a ještě dvě přehršle!“ namítl televizák.

„Vy máte jen zprávy,“ odvětil kluk. „My jsme je ale přišli vysvětlit.“

„Nejprve byste museli nějaké vysvětlení znát!“ podmiňoval to hlasatel, který zrovna čekal na střídání u hlasatelského pultu.

„Na rozdíl od vás ho známe,“ ujistil ho kluk. „Pustíte nás do vysílání po dobrém, nebo chcete zažít ještě něco, co si nedokážete vysvětlit?“

„Odkud to ale znáte?“ chtěl vědět - teď už holohlavý - technik.

„To je dost složité a nechce se mi to opakovat,“ řekl chlapec. „Řekneme to až všem. Můžete si to natočit, ale teď nás pusťte do vysílání, nebudete litovat!“

„To my jen tak nemůžeme,“ odmítl je technik. „Můžeme rozhovor s vámi natočit, ale jestli se to bude vysílat, to už na nás nezáleží. Až se vrátí šéfredaktor, ten to může rozhodnout.“

„Váš šéfredaktor už se nevrátí,“ odvětil Pavel. „Cožpak zrovna nehlásíte, kde všude ve světě zmizely miliony lidí? Nejen váš šéfredaktor, ale i šéfové nad ním nenávratně zmizeli. Právě o tom chceme mluvit, protože víme, co se s nimi stalo.“

„Tak nám to už konečně povězte!“ naléhal technik.

„Pusťte nás do vysílání - a dozvíte se to,“ sliboval jim hoch. „Šéfů se obávat nemusíte, teď jste šéfové vy a my vás žádáme o chvilku vysílacího času, která změní svět.“

„Změní svět?“ zapochyboval technik.

„Něco z toho už se stalo,“ řekl chlapec. „Vy víte, že zmizely miliony lidí, ale nevíte proč. My to víme a navíc víme, jak dál. Pustíte nás do toho vysílání, nebo to tady máme vypnout a jít jinam? Můžeme vypnout celé vaše televizní studio, jako vypínám támhle ten reflektor!“

Pokynul stranou - a jeden z mnoha reflektorů zhasl. Tentokrát už ta ukázka stačila, zejména po těch předchozích, které si také nikdo nedokázal vysvětlit.

„Dobře, pustíme vás tam,“ změkl technik. Ostatní, co to dosud mlčky sledovali, se pro jistotu klidili z dosahu, aby snad také nepřišli o vlasy.

„Barčo, předej slovo Honzovi!“ řekl polohlasem kameraman do mikrofonu.

Hlasatelka se po něm podívala trochu udiveně. Byla v ostrém světle, v polostínu nic neviděla. Když se ale vedle ní přihrnul její kolega Honza, přenechala mu své místo a odsunula se stranou.

„Vážení diváci,“ začal trochu vzrušeně hlasatel Honza. „Přišla k nám do studia trochu zvláštní návštěva. Je to trojice teenagerů, která chce něco důležitého nám i vám sdělit. Věřte nám, nepustili bychom je sem, ale... oni opravdu dovedou nepochopitelné věci... tak nás, prosím, omluvte, že je necháme chvíli mluvit.“

Přitom ukázal na trojlístek, který přišel za ním do záběru kamer. Pak předal Pavlovi trochu obřadně mikrofon - a kamera pak chvíli zabírala jen tři vetřelce.

Ano, byli trochu zvláštní. Už protože si na tuto akci vzali mimozemský oblek - Zdenka měla na sobě vzorek podzimního barevného listí, Milča měla vzorek jaguářího kožichu a Pavel si ponechal oblek v původní tmavomodré barvě.

„Děkuji,“ obrátil se nejprve Pavel na hlasatele. „Takže, vážení televizní diváci, jak už asi víte, v poslední době na celém světě zmizelo mnoho lidí. Zpočátku po jednom, později po tisících, ale nedávno nastal zlom a ve dvou hodinách zmizely miliony. Navíc jste zažili neočekávaný atomový poplach, jenže pak se ukázalo, že se vlastně nic nestalo. Příliš mnoho záhad, že?“

Nadechl se a pokračoval, aby neztratil tempo.

„Když lidé mizeli po jednom, málokdo si toho všiml, ale to jsme si to jen zkoušeli. Pak jsme to spustili ve větším, lidé začali mizet po tisících a ve světě se objevily různé pověsti, co za tím asi vězí. Někteří lidé si nás při tom všimli - umíme sice být neviditelní, ale ne nepřetržitě, takže nás pár stovek svědků spatřilo. Ano, my tři jsme nechali zmizet první milion - vesměs špičkových lidí. Pak se ale do toho vložili mimozemšťané Okchygové a rázem zmizely zbývající desítky milionů.“

„Proboha - proč?“ neudržela se bledá hlasatelka.

„Ano, to je správná otázka!“ otočil se k ní Pavel. „Proč jsme vlastně ty lidi unášeli? Vždyť na nich často závisel chod hospodářství, zdravotnictví i kultury! Měli jsme ale k tomu dobrý důvod. Ti zmizelí totiž - nebyli lidé.“

„Před okamžikem jste říkal, že to lidé byli!“ upozornil ho i hlasatel Honza.

„Jen jako lidé vypadali,“ odpověděl mu Pavel. „Ve skutečnosti to byli mimozemští vetřelci, vesmírní parazité Cechapú, žijící v lidských tělech. Byli od lidí k nerozeznání, ale lidé to nebyli a jejich činnost lidem k dobru nesloužila. Bylo nesmírně obtížné odlišit je od normálních lidí, takže na naší Zemi ovládali většinu klíčových oborů.“

„To by musel být i náš šéfredaktor...“ zakoktal se hlasatel Honza.

„Jestli nedávno zmizel, pak byl také jedním z parazitů,“ obrátil se opět k němu Pavel. „Jen si vzpomeňte, jak se k vám choval! Jak vás nutil lhát, překrucovat zprávy a vybírat z nich jen co chtěl on sám. A kdo se mu zprotivil, toho bez milosti vyhodil. Je to tak?“

„Byl ale taky občas lidský,“ namítl nesměle hlasatel.

„Občas?“ zasmál se Pavel trpce. „Jistě - když měl dobrou náladu, snažil se chovat lidsky. Byla to ale jen maska. Vetřelci potřebovali vypadat jako lidé, ale kdyby vám ukázal svoji pravou podobu, zděsili byste se.“

„Vy jste někdy jejich pravou podobu viděl?“ zeptal se ho hlasatel.

„Několikrát,“ přikývl Pavel. „Poprvé se mi z nich chtělo zvracet. My tři jsme získali schopnost rozeznat je i navzdory jejich velice dokonalému maskování. Jen tak jsme je mohli ze Země odesílat k mimozemšťanům, aby se o ně postarali. Nakonec ale mimozemšťané uznali, že nám to jde příliš pomalu - a odnosili všechny zbylé bestie najednou. A to byla ta chvíle, kdy zmizely miliony - a teď už ani neříkám lidí, protože lidé to nejsou a nikdy nebyli.“

„Kde jsou ale teď?“ zeptala se hlasatelka.

„Mimozemšťané je soustředili ve vesmíru, na planetě Negetta,“ vyhověl Pavel její zvědavosti. „Tam budou žít dál - ale na Zem ani nikam jinam už je nikdo nepustí.“

„Jenže - sám jste připustil, že to byli špičkoví lidé, odborníci a tak...“ namítl Honza.

„Špičkoví odborníci to byli,“ připustil Pavel. „Mnozí dokonce nenahraditelní. Ale jak náš svět řídili? Můžete jejich působení považovat za dokonalé, nebo aspoň dobré? Vždyť náš svět řídili jen tak, aby vyhovoval jim samotným. Na nás lidi se dívali jako na obtížný hmyz! Všichni víme, že na lidi jen zvysoka kašlali.“

„Ale - nebudou tady jako odborníci chybět?“ zeptal se trochu kousavě hlasatel Honza.

„Budou,“ přikývl Pavel. „Na mnoha místech, jistě i ve vaší televizi. A o to jde. Země přišla o spoustu odborníků, ale současně otrokářů. Očekáváme velké problémy, ale na druhé straně jsme přišli o všeho schopné darebáky, to by se mělo víc než jen vyrovnat.“

„Ale problémy očekáváte!“ rýpl si hlasatel.

„Největší problém nastal hned po jejich odeslání na Negettu,“ řekl Pavel. „Ty bestie stačily na odchodu na Zemi odpálit strategické rakety s jadernými hlavicemi.“

„Jenže to se ukázalo jako kachna!“ namítl hlasatel.

„Vážený pane, ta kachna představovala pár set tun nukleárních hlavic na oběžné dráze, odkud ji - naštěstí pro nás - mimozemšťané Okchygové sundali,“ vzdychl si Pavel. „Jim poděkujte, že žádná z těch hlavic nedopadla, jinak jsme mohli na Zemi skončit.“

„Vy tomu opravdu věříte?“ pochyboval hlasatel.

„Vždyť jste to také hlásili a nebyla to v té chvíli žádná kachna,“ ujistil ho Pavel. „Pamatujete si ještě zmatky, jak lidé nevěděli kam se schovat, kde je nejbližší protiatomový kryt - mimochodem, atomová válka, kterou se mimozemšťanům podařilo odvrátit, není ve vesmíru ojedinělá. Několik civilizací podobným způsobem skončilo a nezůstalo po nich nic než zkameněliny. Zemi to hrozilo také. Kryty by nikoho nezachránily, nukleárních hlavic vzletělo několikanásobně víc než by bylo třeba k úplné zkáze Země!“

„Opravdu to považujete za tak vážné?“ zbledl při Pavlových slovech hlasatel.

„Byl by to konec našeho světa,“ přikývl Pavel. „Snad bychom stačili zachránit pár tisíc lidí ve vesmíru, ale ostatní by docela určitě zemřeli. Ti, kteří by nakrátko přežili v krytech, by po vyčerpání zásob museli vyjít ven - a to by ještě byla všude na světě smrtící úroveň radiace. Naposledy takhle vyhynula civilizace šalke, je to jen nějakých deset tisíc let - a to není v kosmickém měřítku tak dávno, na některých světech dokonce ještě žijí pamětníci...“

„Deset tisíc let - a pamětníci?“ chytil se toho hlasatel.

„Ve vesmíru se sto let života považuje za příliš málo,“ ujistil ho Pavel. „Mnohem častější je věk tisíce let a někteří vesmírní tvorové žijí až deset tisíc. Parazité Cechapú, rozlezlí po Zemi, byli téměř nesmrtelní. Měl jsem možnost vyslýchat jednoho, který si ve starém Egyptě říkal bůh Ptah, podařilo se nám vyslýchat i reinkarnovaného Hitlera a jestli považujete Lucifera jen za pohádkovou postavu, pak jste na omylu - Lucifer na Zemi pamatoval i dinosaury.“

„Ale mně se opravdu nezdálo, že by byl náš šéfredaktor nesmrtelný!“ namítal hlasatel Honza. „Řekl bych, že stárl normálně, jako všichni.“

„Stárlo jen jeho lidské tělo,“ připustil Pavel. „Až by zestárlo, vyhlédl by si někoho mladšího a tělo by mu sebral. Paraziti střídali lidská těla tisíce let a mohli tak žít věčně, zato lidé, kterým brali těla, umírali mladí. Cechapú poslední dobou nejraději brali těla studentům. Nejenže byli mladí, ale nikdo se později nedivil jejich vědomostem - nebyly totiž získané studiem na univerzitě, ale byly to tisícileté znalosti a zkušenosti Cechapú. Některé, především zahraniční univerzity byly zařízené už jen k soustřeďování mladých těl pro tyto parazity.“

„A ti druzí mimozemšťané... je odnesli někam do vesmíru?“ zeptala se hlasatelka.

„Ano,“ přikývl Pavel. „Popravdě řečeno, nikdo ve vesmíru je nechce. Budou tedy žít ve světě Negetta a na Zem už se nevrátí. Na Zemi bude chybět několik milionů odborníků a musí je nahradit lidé. Nejhorší na tom je, že některé prestižní pozemské univerzity žádné odborníky nevychovávaly. Studenti tam přicházeli, prakticky nic se tam nenaučili, pobyt na univerzitě měli skoro jako rekreaci - jenže pak svá těla odevzdali dalším obludám a sami... sami prostě zmizeli... Jestli jste se někdy setkali s termínem »roztrhaná duše«, pak je to tohle. A to se v našem světě dělo po celá tisíciletí.“

„Myslíte?“ nevěřil hlasatel. „Snad by ti lidé... s roztrhanými dušemi... někomu chyběli! Každý člověk má rodinu, příbuzné! Že by ti, co podle vás přišli o vlastní tělo, nechyběli ani rodičům?“

„Nikomu nechyběli,“ opáčil Pavel. „Ty bestie získaly jejich vzpomínky a na jejich základě se mohli chovat, jakoby se nic nestalo. Až na to, že se z milujících synů a dcer staly vesmírné bestie pohrdající vlastními rodiči, které se od té doby staraly jen o sebe.“

„Jenže... chápejte... nic takového přece nemůžete dokázat! Žádným způsobem! To se prostě stávalo, stává a bude se to stávat i nadále!“

„Mohli jsme to dokazovat, dokud byli Cechapú na Zemi,“ odvětil Pavel, trochu roztrpčený tou nedůvěrou. „Teď už tady žádní nejsou. Měli jsme důmyslný způsob vyhledávání těch bestií, jinak bychom proti nim neměli naději na úspěch. Ale to už je všechno za námi. Vesmírné bestie jsou na světě Negetta, na Zem se nevrátí, jenže jejich uprázdněná místa musí zaplnit lidé, to je, oč tu běží!“

„A nešlo by... některé z těch odborníků... vrátit?“ zeptal se hlasatel. „Aspoň dočasně!“

„A dáte jim své tělo?“ neudržel se Pavel. „Určitě by si někteří z nich ještě rádi vyměnili své zestárlé, zhuntované tělo za vaše - pro ně jste právě ve vhodném věku!“

Hlasatel ale neodpověděl. V té chvíli do televizního studia vtrhla banda zakuklenců v černých uniformách a za hlasitého řevu: „Policiééé! Rucezhůruůů! Zdejte sééé!!“ obsadila všechny přístupy ke komentátorskému pultu.

„Tohle jste opravdu neměli dělat!“ vzdychl si Pavel - a zmizel i s oběma dívkami.

Vzápětí zhasla ve studiu všechna světla, všechny reflektory i obrazovky a studio se ponořilo do tmy, prozařované jen baterkami policistů.

Policisté se ale marně rozhlíželi. Ačkoliv měli obsazené všechny dveře, podivnou trojici nikde neviděli. Ti tři zmizeli, jako by se vypařili.

„Kde jsou?“ udeřili policisté na zkoprnělé televizáky.

Ti to ale také nevěděli...


„Legalizace se nám už zase nepovedla,“ zhodnotil to v Doupěti Pavel.

„Nechápu, kdo a proč na nás tu Policii poštval?“ vrtěla nechápavě hlavou Zdenka.

„Nikdo,“ pokrčila lhostejně rameny Milča. „Vážně si myslíte, že policajti nečumí na televizi? To snad ne! Rozkaz najít nás a zatknout mají už z dřívějška. Cechapú jsou pryč, ale nikdo neměl čas ani důvod jejich rozkazy odvolávat... Zkrátka, jakmile jsme se objevili na obrazovkách, nastartovali přepadové antony a vyrazili. Vlastně jsme toho stihli přednést poměrně dost, než tam dorazili.“

„Ale lidi nás teď budou mít za lumpy!“ namítla rozmrzele Zdenka.

„Za lumpy nás lidi mají už hodně dlouho,“ usmála se trpce Milča. „Jen doteď nevěděli, jak vypadáme, takže teď už vědí i to. Obávám se, že budeme mít problémy i v internetových kavárnách. Asi jsme měly my dvě Pavla ukecat, aby to všechno přednesl sám.“

„Nejhorší na tom je, že jsme nestihli všechno,“ posteskl si Pavel. „Vlastně jsme stačili lidem objasnit jen proč zmizeli Cechapú, ale vůbec jsme se nedostali k tomu, co dál...“

„To můžeme poměrně snadno napravit,“ mínila Milča. „A nepotřebujeme k tomu ani přepadat televizní studia. Můžeme si náš proslov k národu předtočit na videokameru a do televize dát už jen tu nahrávku.“

„Tak za prvé - nemáme videokameru,“ začala s námitkami Zdenka. „Za druhé, kde to natočíš? Tady, v Doupěti? Za třetí...“

„Není problém pořádnou videokameru koupit,“ zastavila ji Milča. „Všude nás ještě neznají a na mnoha místech nás ještě dlouho nepoznají. Máme zlato, takže není problém s penězi. Natáčet to můžeme klidně i v Doupěti - to se dělá tak, že za námi bude modré nebo zelené plátno, aby se tam dalo elektronicky doplnit libovolné pozadí. Za třetí - tady v Doupěti nás jednak nebude tlačit čas a nemusíme se bát, že na nás vtrhnou poliši nebo ještě horší verbež, jednak můžeme výsledek sestřihat, aby tam nebylo žádné přeřeknutí a tak... a když televizi předáme jen záznam na kazetě, odehraje se to všechno během minuty.“

„Já ti povím, co se stane!“ nenechala ji domluvit Zdenka. „Televizáci si to pustí jen pro sebe za hurónského smíchu, až se budou za břicha popadat, ale do éteru nic nepustí.“

„Ale pustí!“ nesouhlasila Milča. „Stačí jim pohrozit, že když to nedají do vysílání v hlavním zpravodajském čase, poletí všichni kamsi do vesmíru - a uvidíš, jak to poslušně provedou!“

„A my navíc budeme za vyděrače,“ konstatovala spokojeně Zdenka.

„A nejsme už teď?“ opáčila Milča. „Nevyhrožovali jsme hned z kraje, že jim vypneme studio, když nás neodvysílají? Teď aspoň vědí, že to nebylo jen plané vychloubání! Jasně, že je to vydírání, ale když si nedají říct po dobrém, budou si muset vyslechnout i nějakou tu bandurskou!“

„Dobrá, můžeme to zkusit,“ vložil se mezi ně Pavel. „A mělo nás to napadnout už dřív.“

„Nenapadlo nás to, protože nemáme žádnou videokameru,“ vysvětlovala to Zdenka.

„Jo - a mám ještě něco,“ pokračovala Milča. „Týká se to Mlávydó. Navrhoval jsi posílat tam nejohroženější, nejchudší a nejstarší bezdomovce. Přemýšlela jsem o tom, ale došlo mi, že to vůbec není správné. Podle mě to musíme udělat naopak. Nejpotřebnější a nejstarší ponechat tady, ale starat se, aby život byl pro ně snesitelnější už tady na Zemi.“

„Jenže to je běh na dlouhou trať,“ namítl Pavel. „To může trvat hodně dlouho a spousta lidí se zlepšení vůbec nedožije! Na Mlávydó je přitom všechno připravené - vypadá to tam jako ráj.“

„Tím bys to ale vyřešil jen pro malou část nejpotřebnějších,“ namítala Milča. „Chudých lidí je na Zemi drtivá většina, všechny tam beztak nepošleš. Do neznáma se jim chtít nebude, přijdou tam o rodinné vazby, zkrátka cesta na Mlávydó bude pro většinu z nich spíš trestem, vyhnanstvím.“

„Zvyknou si,“ ujišťoval ji. „Na lepší si lidé vždycky snadno a rádi zvyknou.“

„Přesto bych to udělala obráceně,“ nedala se Milča.

„Jak - obráceně?“ přidala se k Pavlovi i Zdenka.

„Posílala bych na Mlávydó naopak darebáky, vychované a zkažené od Cechapú,“ řekla Milča. „Pro takové by byl trest vyhnanství spravedlivý.“

„To myslíš vážně? Posílat darebáky do světa, podobného ráji?“ obrátil Pavel oči nahoru.

„Ale to se rozumí, že to myslím vážně!“ trvala na tom Milča. „Uvažujte - vyhnanství je klec. Odletí tam za trest - nedobrovolně - a nebudou se smět vrátit. Nedostanou tam ogmu, isrykyše ani náramky skelte. Pro Cechapú jsou v domech vestavěné tablety, Sek by je beztak přímo neposlechl. Budou tedy na ně vázaní. Může se nám zdát, že to bude příliš přepychové vyhnanství, ale - i zlatá klec je pořád jenom klec!“

„Budou si tam žít jako prasata v žitě a nám se budou jen chechtat!“ věštil Pavel.

„Jen ať se tam chechtají a třeba si i chrochtají!“ souhlasila Milča. „Můžeš jim omezit nabídku tabletů na nejnutnější položky, nepotřebují přece kaviár ani šampaňské, ale i kdybys jim dal cokoliv je napadne, bude je nejvíc žrát, že jsou tam za trest! Však je i sladký život brzy omrzí! Ale co je nejdůležitější, darebáků bude mnohem méně než chudáků. Udělat snesitelnější život lidem na Zemi bude jistě záslužnější než přeměnit Mlávydó na - luxusní domov důchodců!“

„No - můžeme o tom uvažovat,“ podrbal se Pavel na hlavě. „Má to něco do sebe. Teď ještě co na to řeknou chitžaráZuznelai!“

„Já bych řekla, že to pochopí!“ tvrdila Milča. „Přinejmenším Nokimcha nás chápe.“

„Uvidíme!“ řekl Pavel.


Krátkodobé hospodářské zhroucení Francie po Zdenčině ochromení bank bylo slabou ukázkou proti chaosu, který způsobili Okchygové.

Ve Francii se tenkrát o vlastnictví bank přihlásili jiní Cechapú a hospodářství se po prudkém, naštěstí jen krátkém poklesu skoro stejně rychle vzpamatovalo. Když teď znenadání a bez náhrady zmizeli všichni bankéři z celého světa a s nimi i většina dosavadních kapitánů průmyslu, ochromilo to všechny oblasti hospodářství, kultury, zdravotnictví i médií.

Nejhorší bylo celosvětové ochromení peněžních ústavů. Jako tenkrát ve Francii, i teď všechno nějakou dobu dobíhalo setrvačností, ale banky se bez velení dostávaly rychle do nejistot.

V různých částech světa to ale probíhalo různě.

Zatímco rozvojové země fungovaly téměř stejně neefektivně jako dřív, ty vyspělejší zachvátil mnohem větší zmatek. A čím vyspělejší země, tím větší pád. Z některých koutů světa přicházely velmi znepokojivé zprávy o zhroucení státních institucí, rabování a násilnostech.

Druhá návštěva trojlístku v České televizi byla kratší, ale výslednější. Pavlovi už se neodvážil posmívat nikdo a většina těch, kdo ho poznali, se ihned klidila pryč.

Někteří ale očekávali další přepadení a výslechy ze strany Policie. Dali to Pavlovi najevo, ale on je ujistil, že tentokrát postačí spustit záznam až na začátek hlavního zpravodajství. Jen jim kladl na srdce, aby odvysílali všechno bez přerušování, jinak to bude jejich poslední vysílání.

„Naši policajti jsou taky pěkná paka,“ řekl bez velkého respektu, „ale nejsou to přece Rusové, kteří vysílače prostě rozstříleli, když nenašli hlavní vypínač.“

„Jo, na to se pamatuju,“ přikývl starý televizák. „Tenkrát se posměšně říkal vtip: jak se rusky řekne »vypínač«?- »kalašnikov«... Jenže ve skutečnosti to taková legrace nebyla...“

„Nemám kalašnikov,“ ujistil ho Pavel. „Ale jestli jste si minule všiml toho prvního zhasnutého reflektoru - napadlo vás podívat se na jeho žárovku? Dokážete vysvětlit, jak z nepoškozené žárovky zmizí úplně beze stopy rozžhavené vlákno?“

„No - někdy se vlákno rozprskne po celé baňce,“ namítal zaraženě technik.

„Pak zůstane jeho hmota uvnitř aspoň v podobě kapiček,“ ujistil ho Pavel. „Jenže tady zmizelo úplně beze stopy. Jestli jste tu žárovku nevyhodili, prohlédněte si ji, ať uvidíte na vlastní oči, co dovede totální anihilace.“

„Anihilace?“ zarazil se technik. „To je snad... něco ze scifi?“

„Ano, pro lidskou civilizaci je to zatím scifi,“ přikývl Pavel. „Jenže nedávno právě anihilace zneškodnila nad naší stratosférou osm tisíc nukleárních hlavic. Ten nedávný atomový poplach nebyl pouhé cvičení, byl pravý a málem se stal koncem našeho světa. K našemu štěstí použili Okchygové proti hlavicím anihilaci. Všechny zmizely dříve než se dostaly do nejvyššího bodu letové dráhy.“

„Opravdu?“ pochyboval technik.

Pro většinu lidí bylo zázračné vysvobození z nukleární noční můry tak nepravděpodobné, že se rychle rozšířila fáma o pouhém cvičení evakuace v civilní obraně. Armády mlčely - měly víc než dost svých problémů se zmizením nejvyšších špiček v hlavních štábech, než aby dementovaly něco, co nechápali ani jejich špičkoví odborníci. Jen obsluhy radarů, odpalovacích ramp a sil, kteří měli aspoň něco z první ruky - buď odpálili rachejtle, které nedoletěly, nebo viděli, jak jim vlastní či cizí rakety nepochopitelně mizí z obrazovek, by mohli skutečně kvalifikovaně posoudit skutečnost této hrozby - ti však už z principu mlčeli, jak jim kázaly vojenské rozkazy.

„Vy zřejmě anihilaci vůbec nevěříte, že?“ vypěnil konečně Pavel. „Dobrá - víte, co je tohle?“

Na podlaze mezi Pavlem a technikem se objevil předmět postavený špicí nahoru a nepříjemně podobný půlmetrovému dělostřeleckému granátu.

„Nevím,“ vyhrkl úplně zkoprnělý technik.

„Tak si to dobře prohlédněte, tohle jen tak neuvidíte!“ vybídl ho Pavel. „To je totiž nukleární hlavice malé ráže, jakých bylo nedávno nad naší matičkou Zemí kolem šesti tisíc - zbytek tvořily střely větší ráže, ale ty by se sem nevešly, nehledě na to, že taky víc září. Máte tu Geigerův přístroj? Mohl byste se osobně přesvědčit, že tahle bestie nepřetržitě, i když jen trochu září, ale nemusíte se jí bát, já ji tady ležet nenechám, ostatně - ti, co s tímhle zacházejí, se kolem toho pohybují déle než vy a všichni ani neonemocní rakovinou nebo aspoň leukémií...“

Ti nejbližší přihlížející při jeho slovech bledli a ti vzdálenější se pokoušeli nenápadně ustoupit o krok nebo o dva.

„Sáhněte si na to!“ vybídl technika Pavel. „Pak si umyjte ruce, ale ať můžete jednou tvrdit, že jste si sáhl na pravou atomovou střelu - to přece stojí za chvilku strachu, ne?“

„Kde jste to sebral?“ vydechl technik, aniž by k tomu vztáhl ruku.

„Stvořil jsem to,“ odvětil Pavel. „To je totiž opak anihilace. Když na tu střelu nechcete sahat, nesahejte, nic se neděje - ostatně, opravdu není o co stát... A teď se dívejte ještě lépe!“

Střela za slabého zajiskření zmizela.

„Tohle byla ukázka anihilace hmoty,“ řekl spokojeně Pavel. „Už na ni věříte?“

„Teda - nevidět to na vlastní oči, neuvěřil bych,“ přiznal technik.

„Já vím,“ usmál se Pavel. „Lidstvo se obecně dělí do čtyř kategorií. Jedni neviděli a nevěří. Ty celkem chápu, pesimismus bývá někdy zdravý. Druzí neviděli a přece věří - na těchto důvěřivcích stojí a padá každé náboženství, bez nich by to prostě nešlo.“

„A ty další kategorie?“ zeptal se technik.

„Dají se logicky odvodit,“ usmál se Pavel. „Třetí kategorie - viděli, proto věří. Také ty celkem snadno pochopíme. Nejhorší je poslední kategorie - viděli, a přesto nevěří. Takové nepřesvědčíte o ničem, s nimi je prostě škoda ztrácet čas. Nejčastěji to bývají fanatici odlišné víry, kteří sami sobě odmítají připustit jinak evidentní důkaz, že ta jejich víra není Jediná a Samospasitelná.“

„Takže... když je tohle anihilace...“ docházelo pomalu technikovi...

„Teď už zbývá jen představit si totéž ve výšce pár kilometrů po odpálení,“ dokončil za něho Pavel. „Vynásobit to osmi tisíci - větší mizely stejně rychle jako menší - a máte konečně správnou představu o tom, co se tu nedávno dělo. Velmoci se pokusily spáchat sebevraždu lidstva atomovou smrští, která se díky mimozemšťanům krátce po odpálení rozplynula jako mlha. Jim poděkujme, že ty hračky nedoletěly na určené cíle - to by byl konec našeho světa.“

„Ale... co vy s tím máte společného?“ chtěl vědět technik - pohled na ostatní tváře prozradil, že ve své zvědavosti vůbec není sám.

„Jsme s mimozemšťany v kontaktu,“ řekl Pavel, jako kdyby o nic nešlo. „Díky jim ovládáme anihilaci i tvoření. A navíc máme představu o tom, co se dnes děje. Mimozemšťané zkrátka ztratili trpělivost a pár desítek milionů darebáků odnesli ze Země do světa Negetta, aby na Zemi přestali páchat lumpárny. Bohužel, darebáci vládli Zemi pevnou rukou a po jejich zmizení může zavládnout chaos, rozvrat a anarchie. Proto chceme, abyste odvysílali nesestříhaný obsah téhle kazety.“

„Myslíte, že to zabrání chaosu?“ pochyboval.

„Možná mu nezabrání úplně, ale může ho zmírnit,“ ujistil ho Pavel. „Budeme pomáhat i jinak, ale tohle považujeme za důležité.“

„Dobře... dejte to sem...“ podvolil se technik. „My už se na to podíváme.“

„Podívejte,“ přivolil Pavel. „Ale nepokoušejte se to zkracovat. I naše trpělivost má své meze.“

„A co by se stalo, kdybychom to zkrátili?“

„Už přece víte, že umíme vaše studio vypnout,“ zamračil se Pavel. „Ale nemuselo by to být jen snadno odstranitelným kraťasem, jako minule. Můžeme vás anihilovat úplně a převzít vysílání v Čechách do vlastní režie.“

„Vy byste... i lidi...?“ zarazil se technik.

„Lidi nelikvidujeme,“ řekl Pavel. „Nanejvýš je přemisťujeme. Pro darebáky máme připravené velice fešácké vězení - proslulá věznice Alcatraz je proti tomu rekreační zařízení. Ale mimozemské darebáky jsme svého času zabíjeli, i když byli v lidských tělech.“

„Vy sám jste taky... někoho zabil?“ zbledl technik spolu s ostatními.

„Víc než si myslíte!“ ujistil ho Pavel. „Podle stávajících zákonů bych byl největší hromadný vrah v historii lidstva. Když ale místo současných zákonů uplatníte hledisko spravedlnosti, pak jsme ji jen naplňovali.“

„I vraždami?“ vyhrkl technik.

„Zkuste odlišovat trest smrti od vraždy - pak je to úplně jiné,“ nabídl mu Pavel. „Ti, koho jsme zabili, byli sami hromadnými vrahy a navíc u nich hrozilo, že v tom budou pokračovat.“

„Ale to by snad měl rozhodnout nějaký nezávislý soud!“ namítl technik.

„Čemu říkáte nezávislý soud?“ obrátil otázku Pavel. „Můžete to říci o libovolném pozemském soudu? Pozemské soudy byly donedávna majetkem mimozemských bestií a byly nezávislé snad jen na spravedlnosti a zdravém rozumu. Na celém světě nebyl jediný skutečně nezávislý soud! Jen si pěkně přiznejme, že teprve soudy mimozemšťanů byly trochu nezávislejší.“

„Pozemšťany soudili mimozemšťané?“ namítl technik. „Co jim do nás bylo?“

„Nic víc než to, že ti souzení předtím - naposledy před padesáti tisíci lety - napáchali spoustu zločinů i jinde, například ve světě Gežgui. Ve svých zločinech pokračovali i na Zemi, ale protože se jim podařilo uchvátit veškerou pozemskou justici, nikdo je nesoudil. Většinu zločinů však napáchali u mimozemšťanů - proto jim musíme přiznat právo soudit je i na Zemi.“

„Kdo - my?“ zněla další chvatná otázka.

„My, kdo jsme s mimozemšťany navázali kontakty,“ odvětil klidně Pavel.

„Navázali jste kontakty... - ale kdo vám dal právo jednat za celou Zemi?“

„Dostali jsme to právo... vlastně tím nejspravedlivějším způsobem,“ usmál se Pavel.

„Jakým? Čemu říkáte nejspravedlivější způsob?“

„Náhoda, pane, náhoda...“

 


Zpět Obsah Dále

20.03.2018 11:52